Český hudební slovník osob a institucí

Kohout, Karel

Kohout, Karel Ignác Augustýn (Kohaut, Kohauth; Carl, Carolo, Charles), loutnista, skladatel, sekretář u císařského dvora, křtěný 26. 8. 1726, Vídeň, zemřel 6. 8. 1784, tamtéž.

Ve starších lexikografických pracích uváděn s příklonkou „von“. Jeho povýšení do šlechtického stavu však není doloženo, sám příklonku nepoužíval. Narodil se ve Vídni jako čtvrté z osmi dětí z Čech pocházejících Jakuba Josefa Kohouta a Anny Elisabety roz. Faladin. Jeho otec působil jako loutnista a učitel hudby ve službách knížat ze Schwarzenbergu a z Esterházy, mladší bratr, Josef Kohout, byl také uznávaným loutnistou a skladatelem.

Kohoutova rodina měla styky s předními vídeňskými šlechtickými rody, což jistě přispělo ke Karlově kariéře. Většinu dětství prožil v prostředí paláce knížat z Esterházy. Jeho vzdělání není doloženo, hře na loutnu jej pravděpodobně učil otec. Kromě loutny ovládal dle Stadlera hru na několik dalších nástrojů včetně violonu. Jeho hráčské umění, zejména na loutnu, sklízelo obdiv již u jeho současníků. Brzy byl znám jako virtuos i mimo Vídeň, jak dokládá v rajhradské sbírce dochovaný opis árie Ex æstuat cor meum z roku 1750, v němž je nazýván „Virtuoso D: Carolo Kohaut“. V letech 1750–53 navštívil Paříž jako člen doprovodu hraběte Kounice, zde ještě zřejmě primárně jako hudebník. Jeho hráčské dovednosti tehdy sklidily uznání v Correspondance littéraire. Dle pisatele kritiky, vydané až roku 1768, se měl Karel Kohout posléze vzdát svých hudebních aktivit ve prospěch civilního zaměstnání. Jeho ante quem datovatelné skladby skutečně pocházejí z doby přibližně doroku 1760. Není jasné, do kdy působil Karel Kohout přímo ve službách hraběte Kounice a v jaké pozici, nejpozději od roku 1758 se však objevuje mezi řádnými zaměstnanci císařské dvorské administrativy, stále pod vedením Kounice. Zde postoupil od „kanzlisty“ až po pozici dvorního sekretáře, zároveň byl zřejmě i osobním sekretářem kancléře Kounice. Dle Adolf Koczirz doprovázel Kohout často Josefa II na cestách, ten jej sám zmiňuje ve své korespondenci se svou matkou Marií Terezií.

I přes civilní zaměstnání ve dvorské správě Kohout pokračoval ve svých hudebních aktivitách. Tehdejší reorganizace dvorské kapely neumožňuje zjistit, zda se na jejích aktivitách podílel, nelze je však ani vyloučit. Na uznání, které jako hudebník požíval, ukazuje i fakt, že u něj bylo objednáno zhudebnění dvou velkých gratulačních kantát (applausů) u příležitosti oslav korunovace arcivévody Josefa na římského krále. Díla byla provedena během zastávky dvora v opatství Melk při cestě na a z korunovace ve Frankfurtu (březen, duben 1764). Kromě svých skladatelských aktivit se Karel Kohout objevoval i jako interpret na veřejných koncertech (Tonkünstler-Societät, 1777, kde zaznělo jeho Concertino in B a jedna symfonie) a na vystoupeních v uzavřené společnosti vídeňské šlechty. Do poslední etapy jeho života (1777–ca 1782) spadají jeho aktivity v rámci nedělních koncertů pořádaných baronem van Swietenem. Karel Kohout zemřel svobodný a bezdětný ve věku 57 let na mrtvici, zanechal po sobě poměrně vysoké jmění. Z jeho poslední vůle vyplývá, že udržoval kontakt s rodinou v Sezemicích u Pardubic. Jeho přání zachovat jeho loutny a další nástroje a zejména hudební rukopisy tak dlouho, dokud se nenajde někdo, kdo by je dovedl ocenit a využít, nebylo vyslyšeno a vše podlehlo dražbě.

Dochované skladby Karla Kohouta zahrnují široké spektrum žánrů, od chrámové tvorby až po galantní salónní skladby s obligátní loutnou. Za jeho života bylo pod jeho celým jménem vydáno tiskem pouze Divertimento primo (1761). Minimálně u jednoho dalšího tisku, symfonie vydané v Paříži pouze pod příjmením „Kohaut“, lze za autora považovat také Karla Kohouta, u dalších tří je jeho autorství pravděpodobné. Veškerá ostatní Kohoutova díla se zachovala pouze v rukopisné podobě, roztroušena v různých evropských archivech, zejména v Rakousku, Německu a České republice. Tato pramenná situace znesnadňuje jasné určení autorství u některých děl dochovaných pouze pod příjmením Kohout (resp. „Kohaut“).

Jeho hudebně nejrozsáhlejším dílem jsou dvě gratulační kantáty na latinský text melského básníka Bedy Schustera. Jedná se o formu poloscénické latinské kantáty, tzv. applausus musicus, typický pro hudební kulturu rakouských klášterů. Kohoutovy chrámové kompozice, zejména jeho slavnostní mše, byly za jeho života poměrně známé a hrané. Svojí strukturou zapadají do tradice vídeňských koncertantních mší. Největší část dnes dochované hudební tvorby Karla Kohouta představují instrumentální skladby, které zasahují do hlavních dobových hudebních druhů: sólové koncerty, sinfonie a divertimenta. Z toho nejpočetnější jsou díla pro smyčce sinfonického charakteru, u nichž převládá tříhlasá a třívětá sazba. Specifické pro Kohoutovu tvorbu jsou komorní skladby s obligátní loutnou. Ve svých loutnových triích dává jednotlivým nástrojům rovnocenné postavení, čímž se na rozdíl od svých předchůdců blíží struktuře smyčcového tria. Loutnové koncerty patří k vrcholům virtuozity repertoáru pro 13-ti sborovou loutnu. Karlu Kohoutovi je atribuováno i autorství koncertu pro violon, který je jedním z prvních podobných děl daného repertoáru. Atribuce koncertu pro flétnu a orch in D (D-Rtt) se naproti tomu jeví jako mylná. Ve svém skladebném stylu se Karel Kohout zařazuje do galantní tvorby vídeňských autorů.

Loutnovou tvorbu Karla Kohouta znovuobjevil ve 20. století Adolf Koczirz a byla již předmětem množství moderních edic a nahrávek.