Český hudební slovník osob a institucí

Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni

Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni (Městské právovárečnické divadlo; Divadlo královského města Plzně / Městské divadlo v Plzni; Krajské oblastní divadlo Plzeň), divadlo, zahájení činnosti 1865, Plzeň. 

Patří mezi klasické, vícesouborové (činohra, opera, muzikál, balet) repertoárové divadlo se stálou scénou. Počátky divadelní historie v Plzni se datují již koncem 18. století. První samostatné měšťanské divadlo bylo otevřeno v roce 1832, v roce 1902 pak slavnostně otevřeno plzeňské Velké divadlo. Budovu postavil architekt Antonín Balšánek v novorenesančním stylu se secesními prvky, v roce 1955 byla prohlášena za kulturní památku a od téhož roku nese název Divadlo Josefa Kajetána Tyla. V současné době má tři scény, Velké divadlo, Nové divadlo (otevřeno 2. září 2014) a Malou scénu (v budově Nového divadla).

Opera

Plzeňská opera patří k předním operním scénám v České republice. Pyšní se působením řady vynikajících dirigentů, režisérů i pěvců, z nichž mnozí později získali angažmá v pražském Národním divadle nebo na jiných velkých scénách u nás i v zahraničí. Nemalý je také počet významných umělců, kteří celý svůj umělecký život spojili právě s tímto souborem. Tradice operních představení v Plzni sahá až do 19. století, kdy v prosinci 1865 provedli místní ochotníci česky operu Marta Friedricha von Flotowa. Účinkovali v ní někteří pražští operní pěvci a členové Hlaholu. V roce 1868 v Plzni české divadlo začalo hrát celoročně a tak se zdejší soubor stal, po Prozatímním divadle v Praze, druhou nejstarší stálou českou scénou u nás. Opera, pod vedením kapelníka Mořice Angera, kterého povolal do Plzně ředitel Pavel Švanda starší z Prozatímního divadla, zahájila provoz 28. září 1868 Verdiho Trubadúrem. Již 30. října 1869 uvedl operní soubor, po řadě romantických oper převážně románského repertoáru (Ernani, Lucie z Lammermooru, Hugenoti, Faust a Markétka),  českou operní novinku. Tou byla Prodaná nevěsta  Bedřicha Smetany, oblečená do originálních plzeňských krojů (tato tradice se v Plzni dlouho udržovala).

Pro celé plzeňské divadelnictví bylo významné otevření nové budovy Velkého divadla 27. září 1902, postavené podle návrhu architekta Balšánka. Do té doby se hrálo ve starém, málo vyhovujícím Městském právovárečnickém divadle z roku 1832. Po Pavlu Švandovi starším a Mořici Angerovi v čele plzeňského divadla a opery stála řada osobností, které s větším či menším úspěchem vedly divadlo. Za všechny dirigenty jmenujme především Antonína Kotta, který, původně varhaník a houslista, dirigoval vůbec poprvé v Plzni 28. února 1886 Flotowovu operu Alessandro Stradella. V Plzni pak působil jako stálý dirigent od roku 1892, od roku 1902 až do své smrti v roce 1905 byl prvním šéfem opery v nově otevřeném Velkém divadle. Z ostatních dirigentů připomeňme ještě roční působení Karla Kovařovice v sezoně 1886/87. Do otevření Velkého divadla uvedl operní soubor všechny Smetanovy opery s výjimkou Čertovy stěny, z Dvořáka poznala Plzeň pouze Šelmu sedláka, z české tvorby se hrály opery Františka Škroupa, Viléma Blodka, Karla Bendla, Josefa Richarda Rozkošného, Karla Šebora a Karla Kovařovice. Ve světové premiéře zazněly opery plzeňských rodáků, respektive rodáků z blízkého okolí, Vojtěcha Hřímalého Švanda dudák, z jehož tvorby se již dříve hrál Zakletý princ, a Sudova opera U Božích muk (1897), jehož další tři opery také byly poprvé uvedeny v Plzni. Operní soubor, vedle řady klasických operet, uváděl běžný romantický repertoár, z Mozarta zazněl pouze Don Giovanni a Kouzelná flétna, byl uveden Beethovenův Fidelio, v letech 1887/88 se hrály Wagnerovy opery Lohengrin a Tannhäuser, objevily se i veristické novinky – nejen Sedlák kavalír a Komedianti, ale i Franchettiho Asrael, na repertoáru byl Evžen Oněgin i Piková dáma a také Nápravníkův Dubrovskij.

Když bylo v roce 1902 otevřeno Velké divadlo, byl ředitelem legendární Vendelín Budil, působící v Plzni již od roku 1888, kdy si v městských sadech otevřel arénu Na Obcizně. V Městském divadle působil s přestávkami od roku 1889 až do svého penzionování v roce 1912. Přestože jeho hlavním zájmem byla činohra, byl si vědom významu opery v rámci divadla i města, a snažil se pro její vedení získat kvalitní dirigenty, např. Emanuela Bastla, který v Plzni nejprve působil jako koncertní mistr operního orchestru, v letech 1904–12 byl prvním dirigentem a uměleckým šéfem opery. Po působení v Ostravě a Olomouci se v roce 1933 vrátil do Plzně, aby zde řídil Plzeňskou filharmonii. Bastl v plzeňské opeře dirigoval široký repertoár, mj. zde uvedl, poprvé česky, Pucciniho Madame Butterfly (1907). Plzeň již v roce 1905 poznala autorovu Bohému a v roce 1908 zde byla uvedena Tosca. V roce 1912 vystřídal Vendelína Budila v ředitelském křesle plzeňského divadla Karel Veverka. Ten také hledal nástupce za Emanuela Bastla a našel ho v mladém, tehdy devětadvacetiletém dirigentu Václavu Talichovi, který v Plzni poprvé dirigoval 15. září 1912 Smetanovu Prodanou nevěstu. Jeho plzeňské období však netrvalo dlouho, protože vypukla válka a operní provoz byl značně omezen a část souboru rozpuštěna.

Ještě v době první světové války byl v roce 1917 do plzeňské opery povolán dirigent Antonín Barták, nejprve jako korepetitor opery, později jako její dirigent a dlouholetý šéf. Barták za svého působení uvedl desítky českých i cizích oper i řadu novinek. Po vzoru Kovařovicově a Ostrčilově uspořádal celé cykly oper Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha. Antonín Barták také uvedl v premiéře druhou operu Josefa Bartovského, rodáka ze Stupna u Rokycan, Píseň modrých hor (25. března 1925). Později premiéroval i další skladatelovy opery Václav z Michalovic (1928) a Žena v trojúhelníku (1937). V roce 1919 poznala Plzeň první Janáčkovu operu, když dirigent Jan Janota uvedl Její pastorkyňu. Dne 13. února 1925 nastudoval Antonín Barták Káťu Kabanovou. Od roku 1905, kdy byla v Plzni uvedena Manon, se také věnovala pozornost operám Julese Masseneta (Werther, Thais, Kejklíř u Matky Boží). V letech 1931–39 byl ředitelem divadla Ota Zítek, snažící se o moderní přístup k inscenovaným operám, které do té doby většinou režírovali operní pěvci. Zítek také v Plzni poprvé ve své vlastní instrumentaci uvedl 26. června 1943 Janáčkův Zápisník zmizelého. V roce 1941 pozval do Plzně mladého režiséra Václava Kašlíka k režii opery Boleslava Vomáčky Vodník.

Po druhé světové válce stál po tři roky v čele plzeňské opery dirigent Pavel Dědeček, do opery také přišli dirigenti František Belfín a Václav Nosek, dirigoval i Američan Walter Ducloux. Větší pozornost se začala věnovat i režii uváděných oper, když sem jako hosté byli zváni režiséři jako Alfréd Radok nebo Hanuš Thein.

V roce 1948 pověřil ředitel Zdeněk Hofbauer vedením opery triumvirát z dirigentů Františka Belfína a Karla Vašaty, třetím byl pěvec a režisér Karel Berman. O tři roky později se stal pak šéfem opery František Belfín. Hrál se celkem běžný český i světový operní repertoár, z méně uváděných titulů stojí za zmínku Boris Godunov, Sicilské nešpory, Mazepa, Strašidelný dvůr či dobově podmíněná Mejtusova Mladá garda. dne 15. dubna 1950 uvedl dirigent Belfín scénickou premiéru opery Jana Evangelisty Zelinky Meluzina (v režii Karla Bermana) a na podzim téhož roku zazněl v plzeňské opeře první Martinů, když Karel Vašata nastudoval Veselohru na mostě.

V roce 1955 začala významná éra plzeňské opery, když se do jejího čela postavil dirigent Bohumír Liška, který nejprve nastudoval Smetanovu Prodanou nevěstu. V Plzni působil dvanáct let a za tu dobu nejen zkvalitnil hudební nastudování jednotlivých oper, ale upozornil na sebe odvážnou dramaturgií se zřetelem na uvádění soudobé opery – české (Blažek: Verchovina, Pauer: Žvanivý Slimejš a Zuzana Vojířová, Karel: Smrt kmotřička, Jeremiáš: Enšpígl) i světové (Ravel: Dítě a kouzla, Suchoň: Krútňava). Ve světové premiéře Liška uvedl Hanušovy opery Plameny a Sluha dvou pánů, Jiráskovo Svítání nad vodami a Nejedlého Tkalce. Za jeho období byl z neběžného repertoáru uveden též Vlasty skon, Bouře, Soročinský jarmark, Kníže Igor, Luisa Millerová a Händelův Tamerlán. V české premiéře byla nastudována Martinů jednoaktovka Čím lidé žijí, Prokofjevův Hráč, Brittenův Albert Herring a Kurkův Dobrý voják Švejk.

Po Liškově odchodu do Národního divadla v Praze v roce 1967 stanul v čele opery dirigent Karel Vašata, působící zde již od roku 1948. I za jeho více než desetiletého šéfování byla uvedena celá řada zajímavých titulů, např. Růžový kavalír, Z mrtvého domu (poprvé v Plzni), Juro Jánošík, Zdravý nemocný, Čarodějka, Dva Foscariové (pod názvem Dóže benátský), La Gioconda, Pskoviťanka, Zvědavé ženy, Lucrezia Borgia, Maryša, Měsíc nebo Kateřina Izmajlová. V české premiéře byly postupně uvedeny tři opery soudobých německých skladatelů Figarův rozvod (Klebe), Manželství je riziko (Matthus) a Mladý lord (Henze), v roce 1975 byla u nás poprvé uvedena gruzínská opera Zakaria Paliašviliho Daisy. Z režisérů poválečného období zmiňme Karla Bermana a Bohumila Zoula, režírovali zde i Hanuš Thein, Karel Jernek, Václav Lohniský, Luděk Mandaus, Jiří Fiedler a další. Od roku 1957 v Plzni působil Oldřich Kříž, od roku 1971 Inge Švandová-Koutecká.

V roce 1980 bylo z důvodu generální rekonstrukce zavřeno Velké divadlo a opera se musela spokojit s působením v nevyhovujícím Komorním divadle. V té době již stál v čele opery režisér Oldřich Kříž (od roku 1978), který za svého šéfování stihl ještě ve Velkém divadle před jeho uzavřením uvést poprvé v Plzni Martinů Juliettu, Straussovu Arabellu, Ostrčilovo Honzovo království a Molčanovovu operu …a jitra jsou zde tichá. Komorní prostor náhradního působiště přinesl některé dramaturgicky pozoruhodné tituly, např. Štěpánkovo Biblické panoptikum, Stravinského Život prostopášníka, Haydnův Svět na měsíci, ve světové premiéře Hurníkovy Rybáře v síti, Brittenovo Zneuctění Lukrécie a Kašlíkova Krysaře. Koncertně zazněla v koncertním sále Pekla Wagnerova Valkýra, Bartókův Hrad knížete Modrovouse s Martinů Ariadnou. Velké divadlo bylo po rekonstrukci otevřeno 15. února 1986 novou inscenací Prodané nevěsty. Do konce svého období (1989) Oldřich Kříž vrátil do repertoáru především světový repertoár, který se v Komorním divadle hrál jen omezeně. Jedinou výjimkou byla Burianova Opera z pouti, kterou nastudoval Bohumír Liška, kterého, spolu s Ivanem Paříkem, Oldřich Kříž povolal zpět do Plzně, když dirigenti jeho éry Josef Chaloupka a Jiří Malát z Plzně odešli.

Po sametové revoluci nastalo období rychlého střídání šéfů a uvádění běžného repertoáru (s výjimkou Řeckých pašijí, které nastudoval tehdejší ředitel Mojmír Weimann a v té době často v Plzni hostující dirigent Petr Vronský). V roce 1990 byla uvedena Pohádka o caru Saltanu v nastudování dirigenta Jevgenije Bražnika a režiséra Alexandra Titela. Mezi režiséry se objevuje vedle ředitele Mojmíra Weimanna také Tomáš Šimerda, který zaujal především nekonvenční inscenací Smetanova Tajemství, a Martin Otava. V roce 1995 se stal ředitelem Jan Burian, který zde již dříve působil jako šéf činohry. Provizorium v opeře vyřešil jmenováním dirigenta Oldřicha Bohuňovského šéfem opery, který se uvedl úspěšným nastudováním Beethovenova Fidelia. Po jeho předčasné smrti se stal v roce 1996 šéfem opery Petr Kofroň, který výrazně rozvířil poněkud stojaté vody plzeňské opery. Nasadil jednak méně známé tituly, především však do Plzně zval režiséry, kteří většinou s operou do té doby neměli žádné zkušenosti, neboť chtěl operní inscenace přiblížit inscenačním trendům současného činoherního divadla. Inscenace těchto režisérů (Jiří Pokorný, Nina Vangeli, Martin Čičvák) často vyvolaly velice odmítavé reakce u poněkud konzervativního plzeňského publika, byť byly často dobře přijímány odbornou kritikou. Největší skandál způsobila inscenace Fibichovy Šárky (2000) režiséra Jiřího Pokorného. Dirigoval ji sám Petr Kofroň jako svou první operu v Plzni. Šárka také zahájila zajímavou dramaturgickou linii opomíjených českých oper (následoval Foersterův Bloud, Ostrčilovy Kunálovy oči a Novákova Lucerna). Za Kofroňova období byla také uvedena Salieriho opera Catilina (připravená ještě Oldřichem Bohuňovským), Busoniho Harlekýn, Lortzingova Undina, Dido a Aeneas Henryho Purcella (po dlouhých letech barokní opera), Boitův Mefistofeles, ve světové premiéře Lukášova Veta za vetu, Belliniho Kapuleti a Montekové (ve výrazné dramaturgické úpravě a pod názvem Julie) a Massenetův Werther. Kromě již zmíněných režisérů zde pracovali např. Václav Věžník, Ota Ševčík, Miloslav Nekvasil, Jan Kačer, Jan Antonín Pitínský, Jan Burian, Jan Štych, Michal Dočekal, Jiří Heřman (v Plzni debutoval jako operní režisér zdařilou inscenací Samsona a Dalily), Karel Brožek a Jana Kališová. Po odchodu Petra Kofroně se v roce 2004 stal šéfem opery Jan Zbavitel, kterého po dvou letech vystřídal Jiří Pánek, dlouholetý koncertní mistr operního orchestru. Za Zbavitelova období operní soubor poprvé po roce 1954, kdy v divadle vznikl samostatný soubor pro uvádění operet, hudebních komedií a muzikálů, nastudoval klasickou operetu – Vídeňskou krev Johanna Strausse. Za šestiletého období šéfování Jiřího Pánka bylo nastudováno téměř třicet operních titulů, z nichž některé byly v Plzni uvedeny vůbec poprvé (Španělská hodinka, Sestra Angelika, Panna Orleánská, Adriana Lecouvreur, Ženitba  Bohuslava Martinů, Turek v Itálii). V této době také začala spolupráce s festivalem Armel, pro který byly nastudovány opery Sluha Marca Tutina, Rigoletto Giuseppe Verdiho a V kárném táboře Philipa Glasse, později ještě Šaty, které svět neviděl Jaroslava Krčka, Parodie Gáborta Kereka, Mozart a Salieri Nikolaje Rimského-Korsakova a Významné tajemství Sergia Rendineho.

V sezoně 2013/14 vedl plzeňskou operu Ilja Šmíd a od sezony 2014/15 Tomáš Pilař. Inscenací Kálmánovy Čardášové princezny (2015) začal klasické operety uvádět výhradně operní soubor, neboť stávající soubor operety a muzikálu se začal věnovat především uvádění muzikálů. Z režisérů, kteří v Plzni inscenovali opery na začátku nového tisíciletí, jmenujme zkušené bardy operní režie Josefa Nováka, Zdeňka Kaloče, Václava Málka a Ladislava Štrose, z mladších pak Zbyňka Brabce, Karlu Štaubertovou, Michaela Taranta, Magdalenu Švecovou, Jiřího Nagyho, Oldřicha Kříže mladšího, Jiřího Heřmana a Dominika Beneše. V září 2014 se v Plzni otevřela budova Nového divadla, která nahradila již nevyhovující Komorní divadlo. Opera v ní uvedla Smetanovu Libuši a Prodanou nevěstu, Weberova Čarostřelce a Pucciniho Madam Butterfly. Na Malé scéně Nového divadla uvedla scénickou podobu Janáčkova Zápisníku zmizelého a několik oper určených pro děti, které se tak většinou poprvé setkávají s tímto dramatickým žánrem.

Zahraniční zájezdy, které začaly hostováním v Regensburgu s operou Bohuslava Martinů Hry o Marii v roce 1968, pak normalizace omezila na družební vystoupení v partnerské opeře ve východoněmecké Geře. Po sametové revoluci začala opera pravidelně jezdit do švýcarského Winterthuru (poprvé s Pucciniho Bohémou v roce 1991) a řady německých měst. Významné byly také dva měsíční zájezdy do Japonska v letech 2003 a 2005. K činnosti plzeňské opery patří neodmyslitelně i koncertní činnost, která ovšem vždy byla spíše činností doplňující uvádění oper (orchestr ostatně doprovází i baletní představení). Koncerty uváděl i Bohumír Liška, v éře Petra Kofroně existovala dokonce celá řada symfonických koncertů. Od roku 2007 se pravidelně pořádají oblíbená koncertní matiné ve foyer Velkého divadla, v roce 2017 přejmenovaném na Foyer Vendelína Budila, kde se uvádějí komorní koncerty, písňové recitály, nechybí ani gotická a renesanční hudba, folklor, melodram či setkání s bývalými členy divadla. K nejnovějším aktivitám operního souboru patří od roku 2015 každoročně pořádaná Noc s operou v amfiteátru na Lochotíně. 

Plzeňskou operou také prošlo množství pěvců, kterým v předešlých řádkách nebyla věnována pozornost. Vyjmenovat všechny nelze, byl by to neskutečně dlouhý seznam jmen pěvkyň a pěvců, z nichž někteří plzeňským jevištěm prošli krátce, pro jiné se stalo celoživotním působištěm. Začít bychom mohli Marií Chlostíkovou-Körbrovou, která byla skvělou Carmen, Miladou a první českou Alžbětou v Tannhäuserovi. Z pěvců 19. století jmenujme také sopranistku Marii Wollnerovou, od roku 1898 zde zpíval barytonista Emil Burian. Buffo tenorista, plzeňský rodák Karel Hruška v Plzni zpíval od roku 1911 do roku 1919, po řadě rolí v činohře přešla do opery Ada Nordenová, zpíval zde tenorista Josef Kejř, v roce 1928 zde debutovala jako Jitka v Daliboru Marie Budíková-Jeremiášová. V roce 1918 zde pohostinsky vystupovala Ema Destinnová. Po válce přišli do souboru pěvci Libuše Lesmanová, Vladimír Bauer, Karel Berman, Ladislav Mráz, Viktor Kočí a Antonín Zlesák, od roku 1950 dramatická sopranistka Helena Lexová, zpívala zde i plzeňská rodačka Blanka Vecková, tenorista a později barytonista Josef Hořický. V Plzni zpívali i tenoristé Oldřich Spisar, Jaroslav Hlubek a Zdeněk Jankovský, celý umělecký život Plzni zasvětili Věra Vlčková, Libuše Bláhová, Libuše Neubarthová a Karel Křemenák, plzeňskou operou prošly i pěvkyně Věra Soukupová, Marcela Machotková, Naďa Šormová, Libuše Márová, působili zde pěvci Josef Beneš, Jiří Berdych, Oldřich Černoch, Václav Florián, Miroslav Frydlewicz, Karel Petr, Karel Harvánek, Jiří Novotný, Alfréd Hampel. Z pěvců posledních desetiletí 20. století jmenujme sopranistky Helenu Buldrovou, Lilku Ročákovou, Karolinu Hromádkovou, později Lenku Martanovou, Jitku Svobodovou, Janu Barbaru Hrdinovou, Evu Urbanovou a Ivanu Šakovou, mezzosopranistky Ivu Malinovou, Kateřinu Kachlíkovou, Yvonu Škvárovou, Jaroslavu Zamrazilovou a Janu Foff Tetourovou, tenoristy Miloše Ježila, Jana Jandu, Petra Strnada, Zbyňka Brabce a Jana Adamce, barytonisty Viléma Míška, Františka Havelku, Jiřího Kusého a Dalibora Tolaše, basisty Oldřicha Wiesera, Aleše Hendrycha, Tomáše Bartůňka, Milana Bürgera a Jevhena Šokala.