Český hudební slovník osob a institucí

Pražská konzervatoř

Pražská konzervatoř, hudebně vzdělávací instituce, zahájení činnosti 1811, Praha.

A. Konzervatoř pod vedením Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách (1811–1918)

B. Státní konservatoř hudby v Praze v období 1919–45

C. Období 1945–2000

D. Po roce 2001

A. Konzervatoř pod vedením Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách (1811–1918)

Hudební konzervatoř v Praze vznikla jako soukromý ústav na základě veřejné výzvy osmi hudbymilovných šlechticů snažících se organizovat výchovu výkonných umělců v Čechách. Tuto výzvu-prohlášení datovanou 25. dubna 1808 podepsali v Praze František Josef hrabě z Wrtby, František hrabě ze Šternberka, Jan hrabě z Nostitzů, Bedřich hrabě z Nostitzů (Nosticů), Kristian hrabě Clam–Gallas, Karel hrabě a pán na Firmianě, Jan hrabě z Pachty a František hrabě z Klebelsberku. Dokument psaný v německém jazyce je dochován v Knihovně Pražské konzervatoře.

Výzva k založení konzervatoře vznikla v dobách trvajících napoleonských válek, kdy se hudba dostala do úpadku a v Praze nebylo možno zřídit orchestr. K tomuto provolání se následně přidala řada dalších zemských šlechticů, kompletní seznam jmen viz Jednota pro zvelebení hudby v Čechách. Tito společně založili 31. března 1810 německo-český spolek s názvem Verein zur Beförderung der Musik in Böhmen (Jednota pro povzbuzení hudby v Čechách, též užíván název Jednota pro povznesení hudby v Čechách). Spolek se ujal zřízení, vedení a financování konzervatoře hudby v Praze, která byla první školou tohoto typu ve střední Evropě. Škola dostala název Das Konservatorium für Musik in Prag, česky Konservatoř hudby v Praze. Vyučování bylo zahájeno 24. dubna 1811, nejprve v domácnostech prvních vyučujících, záhy byla škola umístěna v dominikánském klášteře sv. Jiljí na Starém Městě v Praze, kde sídlila až do roku 1884/85, tj. do otevření nově vystavěného pražského Domu umělců zvaného Rudolfinum. Prvním ředitelem konzervatoře byl jmenován hudební skladatel a teoretik Fridrich Dionysius (Bedřich Diviš) Weber (ředitelem školy 1811–42). Vzorem pražské konzervatoře se stala do té doby nejstarší konzervatoř zřízená mimo Itálii, tj. konzervatoř v Paříži. Později se pražská konzervatoř stala vzorem pro konzervatoř hudby v Lipsku, založenou zásluhou Felixe Mendelssohna Bartholdyho roku 1843.

Praha oficiálním ustavením konzervatoře hudby, respektive zahájením výuky na ní roku 1811, předběhla hlavní město rakouského mocnářství (ve Vídni vznikla konzervatoř jako součást Gesellschaft der Musikfreunde v roce 1817, kdy byla otevřena její pěvecká třída pod vedením Antonia Salieriho). Na pražské konzervatoři se z počátku začalo učit výhradně hře na nástroje, které se daly využít v tehdejším obsazení orchestru: housle, violoncello, kontrabas, flétna, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh; hra na violu byla prvých téměř 100 let integrální součástí výuky houslové hry (až roku 1907 byl pověřen vyučováním tzv. obligátní violy Ferdinand Lachner). Výuka zpěvu byla zařazena od roku 1815, trubky a pozounu od roku 1826, hra na harfu od roku 1830. Až do sloučení s tzv. varhanickou školou (1888/89) se neučilo ani hře na klavír či varhany, ani kompozici.

Jednota pro zvelebení hudby v Čechách volila svůj výbor a svého prezidenta. Měla členy přispívající (platící) a od roku 1841 byli jmenováni také členové činní (hlavně z řad hudebníků), zvaní ke konzultacím, od roku 1847 členové čestní, kterými byli často významní hudebníci z řad absolventů školy, se kterými škola udržovala kontakt. Osobnosti Jednoty měly vliv na financování a chod konzervatoře, na jmenování ředitelů, pedagogů i na osud posluchačů (v případě navržení vyloučení měly rozhodující slovo). Úkolem ředitele bylo zajišťovat uměleckou úroveň ústavu.

Hlavním vyučovacím jazykem zůstala na škole v letech 1811–1918 němčina, v průběhu prvého období historie školy pod vedením Jednoty studovali na škole posluchači z různých zemí rakousko-uherského mocnářství, většina posluchačů i pedagogů se však hlásila k české národnosti. Řada posluchačů (nazývaných chovanci) přicházela z českého vesnického prostředí, a vyučovalo se proto také česky. Postupně se škola stávala institucí spíše utrakvistickou (zvl. od roku 1892). Od založení školy do roku 1888 neplatili posluchači školné, takže bylo možné vybírat pro konzervatoř adepty podle jejich talentu. Většina žáků přicházela do školy ve věku 11–12 let z velmi chudých poměrů. Rodiče každého nastupujícího posluchače měli povinnost složit kauci, ta byla ale po absolutoriu vrácena (v případě, že chovanec opustil ústav předčasně vyloučením z důvodu kázeňských či studijních prohřešků, kauce propadala ve prospěch Jednoty).

Studium na konzervatoři za Jednoty trvalo podle oborů od 3 do 7 let. Kromě hlavního oboru a dalších hudebních disciplín se vyučovaly také tzv. literní předměty‚ cca v rozsahu tzv. reálných škol, i když s četnými obsahovými obměnami a cesurami (viz Linhart, Jan: Všeobecně vzdělávací předměty na pražské konzervatoři v letech 1811–1961). Nástrojová hra se učila v hodinách ve skupinkách – k individuální výuce se přistupovalo postupně až s počátkem 20. stol. V roce zahájení výuky (1811) na konzervatoři vyučovalo 13 pedagogů a školilo se 39 žáků (z nichž v roce 1817 ukončilo školu celkem 14), do roku 1918 se počet vyučujících navýšil na 46 a počet posluchačů na 336. Za vedení Jednoty, tj. v letech 1811 až 1918, absolvovaly konzervatoř stovky posluchačů. Hned od počátku existence měla škola dobré renomé. Poprvé se žáci společně s vyučujícími představili na veřejném koncertu orchestru 21. února 1815. Počáteční orchestrální koncerty hodnotil příznivě také v Praze krátce působící Carl Maria von Weber (viz Sämtliche Schriften von Carl Maria von Weber). Po prvním řediteli Friedrichu Dionysiu Weberovi (ředitelem byl 31 let) byl jmenován skladatel Jan Bedřich Kittl (1843–65), za něhož proběhly v roce 1858 důstojné oslavy padesátého výročí iniciování vzniku školy, jež prokázaly výrazné postavení školy v hudebním světě. Četní absolventi školy nacházeli uplatnění v celé c. k. rakouské a později rakousko-uherské monarchii (zvl. ve Vídni), ale odcházeli i dále: do Německa, Polska, na Ukrajinu, do Ruska, do Velké Británie, Švédska, Ameriky. Někteří z nich se později do Čech vraceli, četní z nich pak působili na pražské konzervatoři a vyučovali další generace hudebníků.

Důstojnější prostory ve srovnání se zázemím v prostorách kláštera sv. Jiljí získala konzervatoř od roku 1884/85 díky zbudování Rudolfina, jehož stavbou chtěla dát Böhmische Sparkasse / Česká spořitelna najevo své hospodářské úspěchy. Přípravy k využití nové budovy pro účely konzervatoře se děly od samého počátku stavby, kdy bylo jednáno o potřebách školy s ředitelem konzervatoře, varhaníkem a skladatelem Josefem Krejčím (ředitelem konzervatoře 1865–81) a následně Antonem Bennewitzem (houslistou, pedagogem konzervatoře, ve funkci ředitele 1881–1901). Důležitým příznivcem hudby byl ředitel spořitelny a od roku 1850 jednatel Jednoty Wenzel Ritter von Bohusch / Václav rytíř z Bohuschů (jednatelem Jednoty byl 25 let, tj. do roku 1875). V Rudolfinu jakožto Domu umění byla část objektu věnována hudbě, proto byla nabídnuta konzervatoři, a dále umění výtvarnému. Škola dostala místnosti pro své ředitelství, učebny, mj. malý sál pro cvičení orchestru posluchačů a v případě veřejných koncertů jí spořitelna zapůjčovala i velký koncertní sál (dnešní Dvořákovu síň). V roce 1889/90 se konzervatoř rozšířila o pražskou školu zvanou varhanická, kterou založil a vedl Verein der Kunstfreunde für Kirchenmusik in Böhmen, s českým názvem Jednota k zvelebení kostelní hudby, později též Spolek pro pěstování hudby církevní v Čechách (ředitelem školy byl v letech 1866–90 varhaník a skladatel František Zdeněk Skuherský). Díky tomuto spojení se z konzervatoře zaměřené dosud pouze k výkonným oborům stalo všeobecné hudební učiliště. Nově se vyučovalo kromě varhanní hry i skladbě, od září 1889 se konečně dostalo i na výuku klavírní hry v hlavním oboru (do té doby se učil klavír jen jako tzv. obligát). Prvním pedagogem tzv. vysoké klavírní hry na konzervatoři se stal Jindřich Kàan z Albestu. Za fúzí konzervatoře s varhanickou školou stál dlouholetý jednatel obou zmíněných spolků, advokát a absolvent varhanické školy Josef Tragy. Vyučování nových oborů na konzervatoři mohlo pokračovat v objektu Konviktu 293-I na Starém Městě pražském, užívaném do té doby varhanickou školou (později bylo přesídleno do objektu v Křižovnické ulici). Pro výuku kompozice byl získán Antonín Dvořák (vyučujícím od ledna 1891) a s výjimkou let, kdy působil v USA (1892–95), vyučoval na konzervatoři skladbu až do své smrti v roce 1904. Souběžně kompozici vyučoval Karel Stecker a později Karel Bendl. Dvořákovo jméno zvýšilo prestiž konzervatoře, a byla tak zahájena uznávaná éra kompoziční školy (v ní pokračoval zvl. Vítězslav Novák, později Josef Suk a další).

Veřejné orchestrální koncerty (cca 4–5 ročně) dirigoval v prvém století existence školy její ředitel (zastupovaný pouze při dlouhodobém onemocnění), s výjimkou Antonína Dvořáka, jenž zastával pozici uměleckého ředitele konzervatoře v Praze v letech 1901–04). Za jeho éry vedl orchestr posluchačů Karel Knittl, který byl Jednotou jmenován nejprve administrativním správcem a poté administrativním ředitelem školy, do funkce jediného ředitele školy byl Knittl jmenován po Dvořákově smrti v roce 1904. Školu vedl krátce, do své smrti roku 1907. Veřejné orchestrální koncerty byly od počátku finančním přínosem, protože si místa abonovala – a vstupné platila – opět většinou šlechta. K účinkování byli zváni v průběhu let i významní hosté – interpreti i skladatelé, např. Hector Berlioz, Hans von Bülow, Tereza Carreňo, Josef Joachim, Franz Liszt, Sofia Menter, Karl Reinecke, Klára Schumannová, Richard Wagner atd. Postupně se k účinkování na koncertech školy vraceli i absolventi konzervatoře, kteří získali věhlas (byli zváni zvláště ke koncertům výročním v letech 1858 a 1911), např. Vilém Blodek, Magda Dvořáková-Šantrůčková, Eleonora z Ehrenbergerů, Karel Halíř, Jan a Vojtěch Hřímalý, Jan Václav Křtitel Kalivoda, Jaroslav Kocian, Jan Kubelík, Berta Lautererová-Foersterová, Ferdinand Laub, Josef Lev, Oskar Nedbal, František Ondříček, Bedřich Plaschke, David Popper, Josef Slavík, Otakar Ševčík, České kvarteto atd.

V roce 1911 proběhly velké oslavy stého výročí existence školy, jichž se ujal především tehdejší ředitel konzervatoře, klavírista, skladatel, pedagog a redaktor Jindřich Kàan z Albestu (ředitelem 1907–18). U té příležitosti byla také uspořádaná výstava věnovaná historii školy a vydána i cenná publikace Jana Branbergera: Konservatoř hudby v Praze. Pamětní spis k stoletému jubileu založení ústavu (vydaná souběžně německy s názvem Das Konservatorium für Musik in Prag. Zur 100 Jahrfeier der Gründung im Auftrage des Vereines zur Beförderung der Tonkunst in Böhmen).

Financování školy bylo kromě příspěvků od zřizovatele, tedy Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách, zajišťováno formou subvencí od vídeňské a později též zemské vlády, dále od České spořitelny a od jednotlivých sponzorů (i pozůstalostními odkazy), z nichž byla vyplácena stipendia a další příspěvky nadaným a nemajetným posluchačům od počátku existence školy až do jejich zrušení komunistickým režimem v roce 1953 (viz níže soupis Nadací a fondů pražské konzervatoře). V důsledku navyšování počtu posluchačů a pedagogů a naopak snižování počtu platících členů Jednoty, zvyšování napětí v jazykovém a národnostním dualismu a dále snah o nové reformy ředitelů Knittla a Kàana se na škole kumulovaly problémy, které vyvrcholily za vyhlášení Československé republiky. Jednota ukončila svou činnost k 31. prosince 1918. Škola byla následně zestátněna (více viz Hallová, Markéta: Zestátnění pražské konzervatoře a osud jejího ředitele Jindřicha Kàana z Albestu). Velký význam Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách a Konzervatoře hudby v Praze pro výchovu hudebníků a rozkvět hudební kultury v českých zemích a střední Evropy v 19. stol. a prvních desetiletích 20. stol. je nesporný, model však postupně zastaral a po roce 1918 bylo nutné přizpůsobit jej novým společenským a politickým podmínkám.

Mezi nejvýznamnější posluchače této éry patřili např. housloví virtuosové Josef Slavík, Ferdinand Laub, František Ondříček, Jan Kubelík a Jaroslav Kocian, vzešlí z výuky pedagogů houslové hry Friedricha Wilhelma Pixise (zakladatele houslové školy na pražské konzervatoři), Mořice Mildnera, Antona Bennewitze a Otakara Ševčíka. Z dalších pedagogů prvého století školy vynikala i následující jména: Jan Křititel Václav Kalivoda (absolvent hry na housle, skladatel), Josef Kail (lesní roh, pozoun, trubka), Giovanni Batista Giordigiani (zpěv), Arnošt König (hoboj), Hanuš Trneček (harfa, klavír), zmíněný Jindřich Kàan z Albestu a Josef Jiránek (klavír), Karel Stecker a Antonín Dvořák (skladba), Hanuš Wihan (violoncello). Dalšími posluchači, kteří se proslavili u nás i ve světě, byli např. Henrietta Sonntagová (sopranistka světového renomé, studovala mj. u Josefa Triebensee), Josef Čapek (houslista, kapelník, varhaník, skladatel, působil v Göteborgu), Ján Seifert (violoncello, působil na carské konzervatoři v Petrohradě), slavná verdiovská pěvkyně Tereza Stolzová (pro nemoc bez absolutoria, posluchačka Giordigianiho) a její sestry Františka a Ludmila (absolventky zpěvu u téhož pedagoga), bratři Václav Stolz (hoboj) a František (lesní roh), kteří působili zejména v Itálii, houslista Jan Hřímalý (po F. Laubovi na carské konzervatoři v Moskvě) a jeho bratři Vojtěch, Jaromír, Bohuslav (vesměs housle, viola, violoncello, působili v Rotterdamu, Göteborgu, Amsterodamu, Helsinkách), Rudolf Zavrtal (trubka, pozoun, zvláště v Anglii), Václav Michálek (violoncello, posléze kapelník v Petrohradu), Josef Schánilec (lesní roh, působil ve Velkém divadle v Moskvě a poté na carské konzervatoři), David Popper (violoncello), Václav Kopta (housle, působil zejména v USA), Berta Lautererová-Foersterová (v opeře ve Vídni a Hamburku účinkovala pod taktovkou Gustava Mahlera), Franz Lehár (housle, proslavil se mezinárodně jako operetní skladatel), Rudolf Friml (studoval hru na klavír, pro nepovolené vystupování vyloučen, později úspěšný v USA jako skladatel) a další. Světové proslulosti dosáhlo České kvarteto (první složení: Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal, Otto Berger v komorní třídě Hanuše Wihana), soubor vzniklý z posluchačů pražské konzervatoře, který už od svého založení v roce 1891 podnítil svou hrou vznik četných skladeb pro smyčcová kvarteta (zvláště od Antonína Dvořáka, Josefa Suka či Vítězslava Nováka) a založil interpretační tradici vynikajících souborů vznikajících již na škole nebo záhy po dokončení studia (kvarteta: Heroldovo, Ševčíkovo-Lhotského, Ondříčkovo, po druhé světové válce Smetanovo, Vlachovo, Dvořákovo kvarteto, Kvarteto města Prahy, Talichovo, Panochovo, Pražákovo, Kocianovo, Doležalovo kvarteto, Havlákovo/ Martinů kvarteto, Wihanovo, Bennewitzovo, kvarteto Apollon). Tato tradice dodnes pokračuje.

B. Státní konservatoř hudby v Praze v období 1919–45

Zákonem ze 4. prosince 1919 č. 648 Sb. byla konzervatoř zestátněna a její název změněn na Státní konservatoř hudby v Praze. Stala se institucí výhradně českou. Byla provedena úprava služebního poměru pedagogů zákonem z 19. března 1920 č. 179 Sb., statut byl vyhlášen výnosem Ministerstva školství a národní osvěty (MŠANO) z 30. listopadu 1920, č. 45285. Škola se stala jak střední školou (na ní podle oborů trvala výuka 4–7 let), tak školou mistrovskou s vysokoškolským charakterem (studium 1–4 roky). Na škole střední se učilo hře na všechny nástroje, zpěvu, skladbě a později dirigování (v roce 1929 vzniklo kompozičně- dirigentské oddělení pod vedením Pavla Dědečka, výuka se soustředila i na výchovu sbormistrovství) a nově od roku 1919 bylo zavedeno vyučování dramatického umění (do té doby byla deklamace a mimika součástí průpravy operního zpěvu, zvláště pod vedením Otilie Sklenářové-Malé). První profesorkou na nově zřízeném dramatickém oddělení se stala Marie Laudová-Hořicová. Nově bylo zřízeno také hudebně-pedagogické oddělení (výnosem Ministerstva školství a národní ochrany z 19. srpna 1920, č. 44499). Na konzervatoři – střední škole – byli kromě hlavního oboru posluchači povinni docházet i do výuky předmětů obecně vzdělávacích. Na škole mistrovské (s nepravidelnou délkou studia) vznikly další třídy po vzoru kompozičního oddělení, otevřeného již v roce 1909 angažováním Vítězslava Nováka, který ve výuce nadále pokračoval i po roce 1918. Nově byla otevřena mistrovská třída houslová (profesory byli jmenováni Otakar Ševčík a František Ondříček), hry na violoncello (Hanuš Wihan), klavírní (Karel Hoffmeister) a následně (výnosem Ministerstva školství a národní ochrany č. 66419/7439 dne 31. ledna 1920) vznikla mistrovská třída varhanická (Josef Klička). Dirigentské oddělení vzniklo na mistrovské škole v roce 1932 (pod vedením Václava Talicha). V čele školy stál po zestátnění rektor, volený z pedagogů mistrovské školy vždy na jeden rok. Prvým rektorem byl zvolen Vítězslav Novák (1920/21, 1921/22, 1927/28), dále pak Josef Bohuslav Foerster (1922/23, 1928/29, 1929/30), Karel Hoffmeister (1923/24, 1930/31, 1931/32, 1932/33, 1935/36, 1937/38), Josef Suk (1924/25, 1925/26, 1933/34, 1934/35), Karel Hoffmann (1926/27), Vilém Kurz (1936/37, 1938/39), Jaroslav Kocian (1939/40), Ladislav Zelenka (1940/41, 1941/42, 1945/46, 1946/47, 1947/48, tj. po roce 1946 již rektorem na nově vzniklé AMU), Jaroslav Křička (1942/43, 1943/44, 1944/45). Administrativními řediteli byli v těchto letech: František Spilka (1919/22), Otakar Šín (1922/25), Jan Branberger (1925/39), Jan Miroslav Květ (1939/42), Václav Bořivoj Aim (12. června až 31. srpna 1942) a Václav Holzknecht (od 1. září 1942, viz dále). Na konzervatoři nově vzniklé Československé republiky působil pedagogicky vedle již zmíněných osobností také Leoš Janáček (výuka skladby na mistrovské škole detašované v Brně), skladatelé Rudolf Karel (zemřel v koncentračním táboře v Terezíně 6. března 1945), Jaroslav Řídký, Karel Boleslav Jirák, dále Karel Hoffmann, Jindřich Bastař, Bedřich Voldan (housle), Jiří Herold (viola), Jan Burian a Ladislav Zelenka (violoncello), Adolf Mikeš, Vilém Kurz, Jan Heřman, František Maxián starší, František Rauch (klavír), Bedřich Antonín Wiedermann (varhany), Egon Fuchs (zpěv), Metod Doležil (intonace, řízení sboru, teorie), krátce též Otakar Ostrčil (dirigování), Emil Hradecký (dějiny hudby). Světovou raritou bylo oddělení čtvrttónové a šestitónové hudby Aloise Háby.

Škola neztrácela renomé, naopak především za Vítězslavem Novákem a Josefem Sukem a později Aloisem Hábou přicházeli do Prahy četní adepti skladatelského umění (Bohuslav Martinů, Vítězslava Kaprálová, Klement Slavický, Jaroslav Ježek), ze Slovenska (Alexander Moyzes, Eugen Suchoň, Ján Cikker, Dezider Kardoš), dále ze zemí bývalé Jugoslávie, Ukrajiny, Bulharska, Rumunska a Turecka. Přednášky a kurzy zde měli i hosté: Vincent d´ Indy (1926) či Blanche Selva. Uplatňovaly se také četné soubory vzniklé z bývalých posluchačů a pedagogů: Smetanovo trio, České noneto, Pražské dechové kvinteto, České trio.

Hlavním problémem konzervatoře po vzniku Československa byla ztráta budovy Rudolfina, které škola musela přenechat parlamentu nové republiky a musela se uchýlit do provizoria v části emauzského kláštera benediktinů na Slovanech, kde bylo zákonem posléze zajištěno 62 místností, i když malých a nevyhovujících. Mistrovská škola byla umístěna do blízké Benátské ulice. Zkoušky dramatického oddělení probíhaly v Komorním divadle nebo ve zkušebním sále divadla na Vinohradech (v dramatickém oddělení vyučoval mimo jiné režisér Ferdinand Pujman, Milan Svoboda, scénograf Josef Matěj Gottlieb, herci Zdeněk Štěpánek či Rudolf Deyl). Z prvních úspěšných absolventů jmenujme např. Otomara Korbeláře, Marii Glázrovou, Vlastu Fabiánovou, Svatopluka Beneše, Jana Pivce, z posluchačů, kteří nedokončili, ale výrazně se uplatnili, pak např. Jiřinu Štěpničkovou. Teprve po sedmnácti letech se škola domohla místností v budově bývalého Chemického ústavu České techniky v Trojanově ulici č. 336. O její přidělení bojoval v době svého rektorského úřadu Josef Suk, jenž se však už otevření nedožil (zemřel roku 1935). Roku 1936 slavila škola 125. výročí v nově přidělené budově mj. za pozornosti hudebníků z četných konzervatoří Evropy, jejichž zástupci přijeli nebo zaslali gratulace (konvolut dopisů a telegramů je uložen v Knihovně pražské konzervatoře). Bohužel ani v Trojanově ulici nebyly místnosti akusticky vhodné, ačkoliv prošly četnými stavebními a dalšími úpravami. K 125. jubileu byla také vydána rozsáhlá publikace – sborník s četnými texty pedagogů školy, uspořádaný Vlastimilem Blažkem a doplněný podobenkami na škole působících osobností (např. Kateřina Emingerová, Jindřich Feld starší, Antonín Modr, Rudolf Reissig, Roman Veselý a jiní). Z absolventů hudebních oborů státní konzervatoře po vzniku republiky zmiňme alespoň Rafaela Kubelíka (housle, skladba, dirigování), Rudolfa Firkušného (klavír, skladba), Ladislava Černého (viola), Pravoslava Sádla, Františka Smetanu a Antonína Kohouta (violoncello), Františka Poštu (kontrabas), Milana Kostohryze (klarinet, kompozice, později zpěv), Karla Bidla a Karla Pivoňku (fagot), Karla Ančerla (dirigování, skladba), Václava Smetáčka (hoboj, dirigování), Karla Husu (skladba), Jiřího Tancibudka (hoboj). Zpěv zde studovali i Marie Podvalová, Beno Blachut, Karel Berman, Miloslava Fiedlerová, klavír Josef Páleníček, Jiří Hubička, Jan Panenka atd.

Za doby protektorátu Čechy a Morava byla mistrovská škola zrušena, což souviselo s uzavřením všech vysokých škol, a výuka pokračovala pouze na škole střední. I tak se po jistou dobu muselo namísto učení ve třídách pracovat pro válečné účely (ruční práce – pletení apod.) v družstvu „Dorka“, často za přednášek profesorů; v ročníku 1944/45 byla škola uzavřena, avšak nezanikla. Dosavadní název školy Státní konzervatoř hudby v Praze byl v čase protektorátu změněn, odstraněno bylo označení „státní“ a byl užíván německý název Das Musikkonservatorium in Prag, česky Konservatoř hudby v Praze.

Jako i v předcházejících generacích působili někteří posluchači sami později na konzervatoři (a AMU) pedagogicky, někteří zůstali před druhou světovou válkou nebo po roce 1948 v zahraničí většinou jako emigranti či v angažmá, např. Bohuslav Martinů, Karel Boleslav Jirák, Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný, Karel Husa, Jiří Tancibudek či František Smetana.

C. Období 1945–2000

Po druhé světové válce se stala konzervatoř v Praze výhradně střední školou, neboť roku 1946 po vzoru její mistrovské školy vznikla Akademie múzických umění (AMU, dekretem z 27. října 1946) jako vysoká škola s fakultami hudební, divadelní a filmovou (tj. HAMU, DAMU, FAMU). Do čela konzervatoře byl jmenován klavírista a zároveň právník Václav Holzknecht. Ten již dříve provedl školu těžkými léty nacistické okupace (v době protektorátu vyučoval klavír od počátku roku 1942 a správou ústavu byl pověřen od září 1942) a později obdobím komunistické totality (ředitelem školy byl od podzimu 1945 do jara 1970, celkem 24 let). Těšil se všeobecnému uznání a za jeho vedení došlo k další reorganizaci školy. V roce 1946 došlo k navrácení budovy Rudolfina kultuře, konzervatoř však získala jen malou část. Nově jí byla přidělena budova vedle stojící s adresou Na Rejdišti 77/1, kde sídlí dodnes. Škola však byla ochuzena o sponzory: podpůrné fondy a nadace zrušil stát vedený komunisty v roce 1953 (soupis podpůrných fondů viz dále). Novým organizačním statutem konzervatoře, platným od 1. září 1946, bylo studium sjednoceno na 5 let, od roku 1959 však opět zvýšeno na 6 let. Oddělení hudebně dramatické bylo převedeno pod Divadelní fakultu Akademie múzických umění, hudebně pedagogické na pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Na základě dekretu ministerstva školství z 1. října 1945 pak bylo zřízeno čtyřleté taneční/baletní oddělení (které trvalo do roku 1981). Na něm studoval a později pedagogicky působil mj. mim, choreograf a režisér Ladislav Fialka, jejím absolventem byl i tanečník a choreograf Pavel Šmok, dlouholetý sólista Národního divadla Pavel Ždichynec, tanečník a choreograf Vlastimil Harapes (jeho žákem byl mj. kambodžský král Norodom Sihamoni) nebo světově proslulý tanečník a choreograf Jiří Kylián, zakladatel Nederlands Dans Theater. Po roce 1948 bylo zavedeno oddělení lidových nástrojů (učit se začalo v roce 1951), kde probíhala nově výuka hry na akordeon (Josef Smetana a Ladislav Vachulka) nebo hra na cimbál v čele s Albertem Pekem (jeho posluchačkou byla např. Kateřina Zlatníková, od roku 1970 v Německu), dále hra na dudy, kytaru (Štěpán Urban), bicí nástroje (Emil Špaček, Vladimír Vlasák, Stanislav Hojný). Za Václava Holzknechta, jenž byl i společensky velmi aktivní a populární mimo jiné svými přednáškami o hudbě (též v televizi) a knihami (zvláště o Bedřichu Smetanovi, Jaroslavu Ježkovi a Osvobozeném divadle) proběhly oslavy 150. výročí existence školy (mimo jiné provedením Kittlovy opery na libreto Richarda Wagnera Francouzové před Nizzou aneb Bianca a Giuseppe v provedení studentů a absolventů školy ve Stavovském divadle – premiéra 15. května 1961). Uspořádána byla též výstava ve dvoraně Rudolfina, vydán cenný sborník připravený Václavem Holzknechtem (150 let pražské konzervatoře) a také výroční poštovní známky navržené Karlem Svolinským. Konzervatoř také obdržela tehdejší nejvyšší státní vyznamenání: Řád práce. Nadále byl proto užíván název školy Státní konservatoř - nositel řádu práce  (až do roku 1981, kdy byl zkrácen na Konzervatoř v Praze – nositelka Řádu práce, později pouze Konzervatoř v Praze). Roku 1969 pak došlo na konzervatoři k otevření hudebně dramatického oddělení (určeno mládeži předmaturitního věku, po maturitě mohlo následovat studium vysokoškolské, případně na DAMU). Z poválečných pedagogů jmenujme např. Václava Bednáře, Karla Bermana, Marii Budíkovou-Jeremiášovou, Ludmilu Červinkovou, Hilberta Vávru, Jana Konstantina, po letech uvěznění se na školu navrátil významný učitel zpěvu Egon Fuchs, učil zde Zdeněk Otava, Konstantin Karenin. Vyučování režie a studia představení se ujal Pujmanův žák a následovník Hanuš Thein, k reformě herectví přispěl Ladislav Pešek, krátce na konzervatoři působil i Karel Höger, Oldřich Nový. Další pedagogové Holzknechtovy éry byli např.: Emma Doležalová, Erna Grünfeldová (žák např. Ivan Moravec), Oldřich Kredba (klavír), Ivan Kawaciuk, Nora Grumlíková (žáci např. Čeněk Pavlík, Ivan Ženatý), Marie Hlouňová (žák např. Josef Suk), Lubomír Malý (housle), Milan Munclinger (flétny), Jaroslav Ruis (violy), Josef Chuchro, nadále Pravoslav Sádlo a František Pišinger (violoncello), František Pošta (kontrabas) a Milan Kostrohryz (klarinet), Miroslav Kejmar (trubka). V oboru kompozice pak Emil Hlobil (žáci např. Zdeněk Šesták, Jindřich Feld, Viktor Kalabis, Ivana Loudová), Karel Janeček (žák např. Vladimír Sommer), Jan Zdeněk Bartoš (žáci např. Jiří Gemrot, Otomar Kvěch). Největším komorním souborem v tehdejším Československu se stal roku 1951 založený Komorní soubor profesorů pražské konzervatoře a při konzervatoři pokračovalo zdárně i sdružení pro interpretaci staré hudby Pro arte antiqua (původně založené v roce 1933, znovuobnovené J. Šimonem mladším v 80. letech), později vzniklo také Pražské saxofonové kvarteto (ve třídě Jiřího Stárka).

Po Václavu Holzknechtovi vedl konzervatoř hudební skladatel Jan Tausinger (1971–75). Za jeho éry bylo v roce 1974 otevřeno skladatelsko-dirigentské oddělení pro studium v samostatném šestiletém oboru (zatímco v letech 1949–74 byla výuka tříletá). Po něm byl jmenován ředitelem klarinetista a varhaník František Martiník (od roku 1975 do 1989, kdy rezignoval). Doba si vyžádala založení nového oddělení populární hudby a jazzu (tj. oddělení pro výuku populárního zpěvu a skladby, zakládali Ludmila Nopová a Vadim Petrov, později zde působil Angelo Michajlov a jiní), k čemuž došlo roku 1986. V roce 1981 došlo k odtržení tanečního/baletního oddělení a vzniku samostatné školy, později přejmenované na Taneční konzervatoř (1990). Za ředitele Martiníka oslavila škola 165. výročí (1976) a o deset let později 175. jubileum (1986), k nimž byly vydány drobné publikace (Pražská konzervatoř stopětašedesátiletá, a 175 let pražské konzervatoře – sborník k výročí ústavu) poskytující přehledy o tehdejším pedagogickém sboru, z nichž vybíráme jména výrazných pedagogů školy tohoto období (kromě již dříve zmíněných): Jiří Bar, Marta Boháčová, Libuše Domanínská, Ludmila Dvořáková, Miroslav Frydlewicz, Jaroslav Horáček, Zdeněk Jankovský, Karel Petr, Helena Tattermuschová, Eva Zikmundová, Václav Zítek (zpěv), Jan Hora, Jiří Ropek, Jaroslav Vodrážka (varhany), Jaroslav Foltýn, Jiří Hnyk, Břetislav Ludvík, František Pospíšil, Vladimír Rejšek, Otokar Stejskal (housle), Josef Koďousek, Karel Řehák (viola), František Sláma (violoncello), Libuše Váchalová (harfa), Jan Hecl, Josef Miloslav Hejda, František Herman, Václav Hoza, Zdeněk Pulec, Jan Riedlbauch, Josef Svejkovský, František Xaver Thuri, Bedřich a Zdeněk Tylšarovi (dechové oddělení), Josef Smetana (oddělení lidových nástrojů), Milan Zelenka (kytara), Václav Mazáček, Oldřich Šatava (bicí), Jan Zdeněk Bartoš, Jindřich Feld, Ilja Hurník, František Kovaříček, Oldřich Semerák (kompozice), Přemysl Charvát (dirigování), Zdenka Böhmová, Božena Kronychová, Emil Leichner, František Maxián, Radomír Melmuka, Jaroslav Kolář, František Kůda, Jan Novotný, Drahomíra Pellantová, Karel Prokop (klavír, povinný klavír a experimentální příprava), Jaroslav Přikryl (cembalo), Olga Kittnarová, Eva Slavická, Jarmila Veverková-Tauerová (dějiny hudby), Jaroslava Adamová, Blanka Bohdanová, Hana Hegerová, Miloš Kopecký, Radovan Lukavský, Luděk Munzar, Bořivoj Navrátil, Rudolf Pellar, Jarina Smoláková-Svolinská , Jiří Vala, Josef Vinklář, Gabriela Vránová (herectví – hudebně dramatické oddělení). Školu navštěvovaly v daném období známé osobnosti jako: Milan Munclinger, Josef Suk, Petr Messiereur, Ivan Štraus, Vojtěch Hlinka, Vladimír Mikulka, Pavel Steidl, Jana Jonášová, Václav Hudeček, Ivan Klánský, později Dagmar Pecková, ale i Petra Černocká, Lenka Filipová nebo Karel Gott (více o výrazných absolventech viz Hallová, Markéta: 200 let pražské konzervatoře).

Po politických změnách v listopadu 1989, kdy vzniklo školní Občanské fórum a ředitel Martiník rezignoval, byl zvolen ředitelem hudební skladatel František Kovaříček (od 1. února 1990 – červen 1991), za něhož docházelo k některým změnám. Následně byl do funkce ředitele vybrán konkurzem hudební skladatel Věroslav Neumann (1992 – červen 2004). Pro ekonomickou podporu školy vznikla v roce 1993 Nadace konzervatoře, ta však ukončila svou činnost roku 1998. Za ředitele Neumanna došlo mimo jiné ke změně zřizovatele školy – do roku 2000 jím bylo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, usnesením Rady hlavního města Prahy však byla zřízena konzervatoř jako příspěvková organizace hlavního města Prahy (usnesením RHMP č. 550 z 3. dubna 2001). Od té doby podléhá konzervatoř Magistrátu hlavního města Prahy. Škola zůstává šestiletou střední školou, poskytuje úplné střední a vyšší odborné vzdělání (studium je zakončeno absolutoriem po 6. ročníku, studenti mohou případně ukončit středoškolské studium maturitou – nejdříve však po 4. ročníku). Kromě odborných praktických a teoretických předmětů se ve škole vyučují i předměty všeobecně vzdělávací se specifickým zaměřením k budoucí profesi studenta. Organizačně je škola rozdělena na oddělení, z nichž jsou odborné (řazeno abecedně): akordeon, bicí nástroje, dechové nástroje dřevěné, dechové nástroje žesťové, dirigování, hudebně-dramatické oddělení, instrumentální korepetice, klasický zpěv, klavír, kytara, odborná hudební teorie, populární hudba, povinný klavír, skladba, smyčcové nástroje, varhany. Toto rozvržení zůstává do současnosti.

D. Po roce 2001

V souvislosti se změnou zřizovatele byla škola přejmenována na Pražskou konzervatoř. Jejím dalším ředitelem se stal v prosinci 2004 na základě konkurzu skladatel Pavel Trojan (ředitelem do července 2018), jeho statutárním zástupcem byl klavírista Aleš Kaňka. Za něho se budova Na Rejdišti dočkala nového koncertního sálu. Škola zcela pozbyla možnosti využívat prostory v Rudolfinu, které sice po druhé světové válce připadlo zpět kultuře, bylo však předáno k užívání České filharmonii a částečně i Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění; konzervatoř zde využívala dvoranu např. pro hodiny tělocviku a šermu a v budově Rudolfina až do rekonstrukce této budovy v 80. letech zůstal i konzervatorní archiv s knihovnou, přestěhovaný později na adresu Pálffyovský palác, Valdštejnská 14, Praha 1 – Malá Strana. Ten byl užíván také jako detašované pracoviště výuky a od konce 80. let dosud i ke komorním koncertům. K výstavbě nového koncertního sálu Na Rejdišti se vstupem z vltavského nábřeží podle projektu architekta Karla Sehyla došlo z finančních prostředků poskytnutých Magistrátem hlavního města Prahy; byla také subvencována oprava divadelního sálu a vytvořeny nové kanceláře a učebny v podstřeší. K otevření koncertního sálu (pro 333 míst v hledišti) došlo v rámci oslav 200. výročí existence školy v roce 2011. Přípravný výbor oslav v čele s ředitelem Trojanem prosadil, že orchestr žáků a absolventů Pražské konzervatoře pod taktovkou bývalého absolventa školy (ve hře na violoncello) dirigenta Jiřího Bělohlávka zahájí mezinárodní hudební festival Pražské jaro 12. května 2011 (již tradičně Smetanovým cyklem Má vlast). Byla též provedena řada dalších tematických koncertů (počínaje již rokem 2008), s dramaturgií vztahující se ke škole, její historii a současnosti, např. koncert z vybraných děl ředitelů školy, z neznámých skladeb bývalých žáků apod. Jejich přípravou a provedení se ujala zasloužilá dirigentka Symfonického orchestru Pražské konzervatoře Miriam Němcová (na škole pedagogicky působila od roku 1995, navázala na úspěšné roky vedení orchestru Přemyslem Charvátem). Byla také připravena série článků pro Hudební rozhledy a časopis Harmonie, k výročí školy byly vydány také publikace (Foltýn, Jaroslav - Kudelásek, Pavel: 200 let houslového oddělení Pražské konzervatoře; Hallová, Markéta: 200 let pražské konzervatoře – nejstarší konzervatoře ve střední Evropě), byla připravena také výstava v Pantheonu Národního muzea (Miloslav Richter) a putovní výstava (Markéta Hallová), která byla mimo jiné předvedena v budově UNESCO v Paříži, v Pražském domě v Bruselu a na dalších přibližně 25 místech – vernisáže výstav byly spojeny s koncerty studentů Pražské konzervatoře, popřípadě s přednáškou, součástí oslav byla i série rozhlasových pořadů a dokumentární film v České televizi. Symbolicky došlo také na znovuobnovení spolku Jednota pro zvelebení hudby v Čechách (koncert v Rudolfinu 23. března 2010 za přítomnosti mimo jiné zástupců školy a šlechtických rodů, které konzervatoř založily). Kromě Symfonického orchestru má Pražská konzervatoř smyčcový a barokní orchestr, řadu komorních souborů různého obsazení, činoherní a operní soubor. Každoročně pořádá na 200 veřejných koncertů (komorních, absolventských a orchestrálních) a 40 divadelních představení (činoherních, muzikálových a operních).

Ve školním roce 2018/19 na škole studovalo 650 žáků a vyučovalo 249 pedagogů (četní souběžně učili na AMU). Studenti konzervatoře jsou laureáty mezinárodních interpretačních a skladatelských soutěží a účastní se stáží a kurzů u významných osobností. Zvyšuje se také počet žadatelů o studium ze zahraničí.

Z výrazných posluchačů školy od 90. let připomeňme například: Radka Baboráka, Pavla Šporcla, Kateřinu Englichovou, Viléma Veverku, Annu Burešovou, nejnověji Adama Plachetku a Kateřinu Kněžíkovou.

V srpnu 2018 nastoupil do funkce ředitele varhaník a hudební teoretik Petr Čech, jeho statutárním zástupcem se stal pedagog a hráč na akordeon Ladislav Horák. Více o současnosti na www.prgcons.cz.

Ředitelé (rektoři) školy

Fridrich/Bedřich Dionýsius/Diviš Weber (1766–1842, ředitelem 1811–42).

Jan Fridrich/Bedřich Kittl (1806–68, ředitelem od 5/1843 – 1865).

Josef Krejčí (1821–81, prozatímním ředitelem od 1865, definitivně jmenován 1866, zůstal do 1879, kdy pro nemoc zůstal na dovolené, odešel do výslužby 18. 9. 1881).

Antonín Bennewitz (1833–1926, zastupoval nemocného Josefa Krejčího od 1879, ředitelem 3/1882 – 7/1901).

Antonín Dvořák (1841–1904, ředitelem 8/1901 – 1. 5. 1904).

Karel Knittl (1853–1907, administrativním správcem 7/1901, administrativním ředitelem za Antonína Dvořáka od 5/1902, po Dvořákově smrti ředitelem 1904–07).

Jindřich Kàan z Albestu (1852–1926, ředitelem 27. 11. 1907 – 1918).

Vítězslav Novák (1870–1949, rektorem zvolen 3x: 1920/21, 1921/22 a 1927/28).

Josef Bohuslav Foerster (1859–1951, rektorem zvolen 3x: 1922/23, 1928/29 a 1929/30).

Karel Hoffmeister (1868–1952, rektorem zvolen 6x: 1923/24, 1930/31, 1931/32, 1932/33 a 1935/36 a 1937/38).

Josef Suk (1874–1935, rektorem zvolen 4x: 1924/25, 1925/26, 1933/34 a 1934/35).

Karel Hoffmann (1872–1936, rektorem zvolen 1x: 1926/27).

Vilém Kurz (1872–1945, zvolen 2x: 1936/37 a 1938/39).

Jaroslav Kocian (1883–1950, rektorem zvolen 1x: 1939/40).

Ladislav Zelenka (1881–1957, rektorem zvolen 5x: 1940/41, 1941/42 a 1945/46 1946/47 a 1947/48, tzn. po roce 1946 již rektorem na nově vzniklé AMU).

Jaroslav Křička (1882–1969, rektorem zvolen 3x: 1942/43, 1943/44 a 1944/45).

Václav Holzknecht (1904–88, od roku 1942 jmenován správcem konzervatoře, po reorganizaci ústavu po druhé světové válce ředitelem 1946–70).

Jan Tausinger (1921–80, ředitelem 1971–75).

František Martiník (1931–2014, ředitelem 1975–89).

František Kovaříček (1924–2003, ředitelem 1. 2. 1990 – 6/1991).

Věroslav Neumann (1931–2006, ředitelem 7/1991 – 6/2004).

Pavel Trojan (narozen 1956, ředitelem 12/2004 – 7/2018).

Petr Čech (narozen 1979, ředitelem od 8/2018 dosud).

Nadace a fondy podporující Pražskou konzervatoř (od založení do roku 1953):

Aptův fond, Podpůrný fond žákovský, Nadání Valburgy Bergerové, Českého kvarteta, Dr. Antonína Dvořáka, Alberty Ferlesiové, Karla Hoffmanna, Jana Chromého, Jubilejní fond republiky, Nadání Kittl Ulmské, Nadání Kolovrat-Krakovské, Josefa Suka, Marie Laudové, MUDr. Richarda Lippeho, Františka Ondříčka, Anny Outěřické, Jana a Anny Polívkových, Jana Seiferta, Františka Šebora, Viléma Šuberta, Julia Tewelesa, Vrtby-Lobkovické, Františka Zedníka, Kateřiny Emingerové, Ing. Otakara Otty (viz Výpis z výkazu nadací a fondů, podle účetní závěrky hlavní knihy k 31. prosinci 1951 v Archivu hlavního města Prahy, fond Pražská konzervatoř, složka Fondy-nadace obecně).