Český hudební slovník osob a institucí

Vinohradská zpěvohra

Vinohradská zpěvohra (Lidová zpěvohra; Lidové divadlo na [Královských] Vinohradech), operetní soubor se sídlem v Pištěkově divadle, zahájení činnosti 1919, Praha, ukončení činnosti 1932, tamtéž.

Vinohradská zpěvohra vznikla stávkou zpěvoherního souboru Městského divadla na Královských Vinohradech. Sílící pozice činohry, vliv jejího šéfa Karla Huga Hilara a spor o lepší sociální podmínky, to vše vedlo v roce 1919 k odloučení operního, resp. operetního souboru. Po tříměsíčním vyjednávání se vedení Městského divadla na Vinohradech smluvně zavázalo, že odcházejícímu souboru přenechá fundus, dekorace, hudební materiál i autorská práva k uváděným inscenacím. Přislíbilo také zajištění náhradního prostoru v Pištěkově divadle a jeho nezbytné opravy. Soubor ho však odmítl s vidinou získání vhodnějšího místa či možnosti navrácení zpět do Vinohradského divadla. Prozatímně se usadil v tanečním sále Heinovky a založil Družstvo lidové zpěvohry. Divadlo na Vinohradech fungovalo nadále s výhradně činoherním souborem.

Po několika představeních v prostorově nevhodné Heinovce se soubor v roce 1920 usadil v původně odmítnutém Pištěkově divadle, které se od té doby nazývalo také „Vinohradská zpěvohra“. Vedení se sice ještě pokoušelo vyjednat jiný vhodnější prostor – ve hře bylo například karlínské Variété, nicméně jednání nebyla úspěšná, a tak soubor natrvalo zůstal na stávajícím místě. Pištěkovo divadlo bylo postaveno roku 1893 na Vinohradech ve Slezské ulici. Hlavní budova v podobě tehdy běžné arény disponovala okolo 700 sedadel a celkově pojala až 1 800 diváků.

V první sezoně samostatné Vinohradské zpěvohry se stal ředitelem Richard Menšík, tajemníkem a následně dramaturgem Emanuel Brožík a šéfem opery Karel Nedbal. Od roku 1921 převzal funkci ředitele František Lacina, Karel Nedbal zpěvohru opustil pro nevyhovující podmínky a místo šéfa opery už nastálo nebylo obsazeno. Na pozici dirigenta se vystřídali František Diviš, Rudolf Piskáček, Jára Beneš a další. Režíroval Karel Faltys, Alois Charvát a Jindřich Edl. Lacina renovoval budovu a obnovil soubor, který sestával z pěvkyň: Božena Durasová, Hermína Hanušová, Marie Kalivodová, Marie Křečková, Milada Modestinová, Helena Škrdlíková, Anna Švarcová, Zdeňka Wastlová, a pěvců: Julius Baťha, František Šašek, Karel Švarc, Jan Ternus a Bohumil Wronski. Orchestr byl rozšířen na 20 členů, Vinohradská zpěvohra disponovala i sborem (22 zpěváků) a baletním souborem (12 tanečnic). Baletu šéfovala Marie Klimešová.

Svou činnost Vinohradská zpěvohra zahájila dne 8. 6. 1920 operou Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany. Operní díla se i nadále objevovala v repertoáru, nicméně přes pozitivní ohlasy intenzita uvádění slábla a od roku 1925 byla nasazována jen zřídka (Bedřich Smetana Hubička, 1920; František Škroup Dráteník, 1920; Jacques Offenbach Hoffmannovy povídky, 1922; Giuseppe Verdi Traviata, 1923; Georges Bizet Carmen, 1924; Friedrich von Flotow Marta, 1924; Carl Maria von Weber Čarostřelec, 1925; Ivan Zajc Zrinský, Vilém Blodek V studni; Gioacchino Rossini Lazebník Sevillský a další). V operních inscenacích se uplatnili známí pěvci: Helena Monczaková, Jindřich Edl, Adolf Krössig, Luděk Mandaus, Otakar Mařák, Karel Komarov, Emanuel Brožík, nebo nově přijatá Jarmila Novotná. Protože bylo potřeba vyhovět ekonomickým požadavkům a obecenstvu, hlavní roli v repertoáru hrála opereta, zpočátku především novinky českých skladatelů Rudolfa Piskáčka (Výlet pana Broučka do republiky, 1920; Slečna z ministerstva, 1921; Děvče z předměstí, 1922; Táta Dlouhán, 1923; Praha v Roztokách, 1923; Tulák, 1925), Josefa Malého (Z onoho světa, 1920), Anatola Provazníka (Venuše na cestách, 1922), Otakara Šimáčka (Dáma v černém trikotu, 1922), Jindřicha Harapáta (Nezapřeš ženy své, 1924; Bouřliváci táhnou, 1925), Leo Aschera (Vinohradští bohémové, 1921), Járy Beneše (Příboj lásky, 1921) a další. Podařilo se získat i zahraniční novinky: Leo Fall Španělský slavíček, 1922; Hugo Hirsch Rozpustilá Lola, 1923; Jean Gilbert Malá hříšnice, 1923; Rudolf Friml Král tuláků, 1924; Bruno Granichstädten Štěstí u žen aneb Schmedes a Rosenthal, 1925, Orlov, 1925; a další.

Provoz byl velice rychlý, operety mívaly jen 15 až 20 repríz. Premiéry se konaly i jednou týdně, což ovlivnilo kvalitu produkcí, nicméně stále držely uspokojivou úroveň. I proto vedení volilo tradiční repertoárové kusy: Emerich Kálmán Čardášová princezna, 1920, Bajadéra, 1921; Oskar Nedbal Polská krev, 1920, Vinobraní, 1922; Leo Fall Stambulská růže, 1920, Madame Pompadour, 1923; Franz Lehár Veselá vdova, 1924; a další. Na jevištích hudebních divadel se objevil nový žánr – revue. Zpěvohra musela držet krok s konkurenčními podniky. Uvedení dvou revue autorů Emanuela Brožíka, Juraje Krivána a Miroslava Lipana Zázrak nad Vltavou (hudba: Bohdan Gsellhofer, Jaroslav Wilkoňski, 1924) a Spací vůz Praha–Paříž (hudba: Jaroslav Wilkoňski, 1924) bylo úspěšné, nicméně soubor nedokázal dostatečně čelit konkurenci a dramaturgie se obracela opět k operetě. Revue se na jeviště zpěvohry vrátila ještě jednou (Ve jménu republiky s hudbou Járy Beneše, 1927) v době sílícího hospodářského nedostatku. Jedinou baletní inscenací byly Slovanské tance v choreografii Achila Visscusiho.

V srpnu roku 1926 převzala vedení divadla pěvkyně Marie Křečková, obchodním ředitelem se stal její manžel Jaroslav Skřivan, na místo uměleckého šéfa přešel František Lacina. Kapelnický post zastávali Josef Odcházel, Josef Kovařík, Jaroslav Wilkoňski, František Diviš, František Dyk, Jiří Julius Fiala, Rudolf Piskáček, Josef Winkler a další. Pod novým vedením došlo k rozsáhlé rekonstrukci budovy – prohloubení jeviště o čtyři metry, rozšíření orchestřiště, stavba skladu dekorací, rozšíření počtu šaten pro umělce. Dramaturgie se držela především operetního repertoáru, i když hranice mezi operetním žánrem a inscenacemi s hudebním doprovodem se postupně stírala. Za působení Křečkové uvedla zpěvohra přes 150 operetních titulů zahraniční i domácí provenience. S velkým úspěchem se setkalo uvedení Lehárovy operety Paganini, 1927; šlo o československou premiéru, Kálmánovy Cirkusové princezny, 1927; Krále tuláků Rudolfa Frimla, 1928; a Perel panny Serafínky Rudolfa Piskáčka, 1929.

V roce 1929 převzalo vedení Vinohradské zpěvohry i správu divadla Uranie. Umělci, dirigenti i inscenace se mezi scénami dle potřeby vyměňovali. Po několika měsících se Vinohradská zpěvohra z vedení Uranie stáhla. Soubor expandoval i mimo Pištěkovo divadlo, například v letních měsících 1929–31 uspořádal několik představení v přírodním divadle v Šárce. Úspěšně také vystoupil v rámci čtrnáctidenní staggiony ve Vinohradském divadle, kde uvedl osvědčené kusy: Dolarové princezny, Rozvedená paní, Veselá vdova, Netopýr, Traviata.

Souborem prošli Vilma Dobrá, Mildred Greyová, Lída Klímová, Valja Petrová, Krista Renettová, Františka Schuhová, Věra Skalská, Josef Bělský, Hugo Kraus, Jaroslav Líbal, Rudolf Nížkovský, Jindřich Vacín a další. Na postu šéfa baletu působili: Marie Dobromilová, Václav Fabián, Joe Jenčík, Josef Judl, Ivo Richard Stuchlý a další.

V roce 1930 na divadlo dolehla hospodářská krize. Snížení vstupného dostatek diváků nepřilákalo. Návštěvnosti nepřidával ani fakt, že soubor nebyl systematicky obnovován mladými talenty a umělecky stárl. Nedostávalo se prostředků na získávání divácky atraktivních zahraničních novinek. Vedení tedy sahalo nejprve po mladých českých autorech (Eman Fiala Bílý kavalír, 1930; Arnošt Košťál Co je to láska, 1931), dále i k zavedeným autorům, se kterými už spolupracovalo, především s Rudolfem Piskáčkem (Batalion, Děvčátko neříkej ne, Tonka z periférie, 1930; Líbánky pana profesora, Žena jeho snů, 1931), Emiliánem Starým (s Jaroslavem Jankovcem Vojno povol, hej rup, 1931) nebo Jiřím Juliem Fialou (Pes a kus masa, Strahováček, 1931). Prostoru se dostalo také například českému Němci, Bernardu Grünovi, (Dvojí sukno vždycky táhne, 1930; Čeští muzikanti, 1931; Královna matka, 1931; Madame, já vše platím, 1931).

Roku 1931 se ukázalo, že se divadlo přičiněním obchodního ředitele Skřivana dostalo do dluhů. Divadelní personál, ředitelka i městská rada Vinohrad se pokusila postavit divadlo zpátky na vlastní nohy. Marie Pištěková, majitelka budovy, odpustila souboru pronájem. Za této situace vedení vypravilo ještě 14 premiér, mezi nimi i frašku C. K. polní maršálek s hudbou Járy Beneše upravenou z původního stejnojmenného populárního filmu. V dubnu roku 1932 proběhla Magistrátem nařízená kontrola budovy a stavební komise doporučila přestavbu z důvodu narušené statiky. Protože Marie Pištěková oznámila, že opravu budovy nemůže realizovat, stavební komise v květnu rozhodla o demolici. Dne 6. dubna zahrál soubor poslední představení (Jacques Offenbach Hoffmannovy povídky, 1932) a budova Lidového Pištěkova divadla byla zbourána. Soubor se rozpadl, ředitelka Marie Křečková zvolila dobrovolný odchod ze života.