Český hudební slovník osob a institucí

Doubrava, Jaroslav

Doubrava, Jaroslav, skladatel, narozen 25. 4. 1909, Chrudim, zemřel 2. 10. 1960, Praha.
 
Maturoval na učitelském ústavě v rodišti (1928), učil se hře na housle u Josefa Berana (1920–24), sólovému zpěvu u Josefa Masopusta (1924–28) a hře na klavír u Marie Červenkové-Minátové (1924–28). Po maturitě působil krátce jako učitel na Podkarpatské Rusi, poté si odbyl vojenskou službu v Turčanském Martině (1929–31), byl zaměstnán v Drtinově dívčí škole v Pardubicích, krátce byl učitelem v Přelouči (od roku 1936) a za okupace v Chrudimi (1939–45). Vyučoval celkem patnáct a půl roku. Vedle hudebního nadání jevil rovněž nadání malířské. O skladbu se pokoušel již v dětství, ve 12 letech se pokoušel o operu a později též o symfonickou báseň (Baba Jaga). Na přímluvu Marie Červenkové-Minátové se dostal v roce 1936 do Prahy k Otakaru Jeremiášovi a stal se v kompozici jeho soukromým žákem. Kompoziční studia u něj dokončil Doubrava v létě roku 1940 (nestudoval tedy u Otakara Jeremiáše v letech 1931–37, jak se často uvádí). Ještě v době pražských studií (1939) se oženil s chrudimskou rodačkou Jarmilou Vonáskovou, jejímž bratrem byl Rudolf Vonásek, člen opery Národního divadla v Praze, tenorista a překladatel operních libret a písňových textů. V roce 1940 se Doubravovým narodila dcera Jarmila, nynější muzikoložka a sémiotička a roku 1943 dcera Anna, pozdější jazyková pedagožka.
 
Doubrava měl v předválečné době za sebou již mnoho vážných uměleckých pokusů, mezi něž patřily nedokončené zpěvohry Káča podle námětu Boženy Němcové a Don Juan na text Rudolfa Plechače nebo scénické hudby ke Cocteauově komedii Svatebčané na Eiffelce (provedena v roce 1936 v Chrudimi). V okupačním období komponoval kantátu na text Jana Čarka Balada o krásné smrti (1941) inspirovanou smrtí matky a cyklus písní Poznání (1941) na slova Františka Xavera Šaldy a Otokara Březiny. Z rozsáhlejších děl složil Poselství (1939–40), oratorium pro sóla, smíšený a chlapecký sbor, orchestr a varhany na slova Jana Ámose Komenského. Doubravova hudba vyrůstala nejprve z tradice české meziválečné moderny. Pojila se v ní meditativní vážnost, emotivní vypjatost melodií, často propojená ve složitý horizontální polymelodismus. V kompozičně technických podnětech vycházel z děl Josefa Suka, Vítězslava Nováka, Ladislava Vycpálka a Otakara Jeremiáše. V Chorální (1938–40) a Stalingradské (1943–44) symfonii použil husitských a odbojných motivů. Na oslavu vítězství zkomponoval Partyzánský pochod (1945) a Slavnostní pochod (1945).
 
Z podnětu Mirko Očadlíka začal po osvobození pracovat jako referent hudebního oddělení Československého rozhlasu v Praze (1945–50) a jako ústřední lektor a dramaturg vysílání vážné hudby (1950–55). Příchod do rozhlasu a práce v něm znamenala zvrat ve skladatelově životě. Znamenala opustit učitelské povolání a konečně se moci věnovat jen hudbě. V první opeře Sen noci svatojánské (1945–49) navázal na ostrčilovsko-jeremiášovskou tradici. Při ní se rodily další nové náměty. Z let 1946–47 jsou libretní náčrtky k opeře Mikuláš Dačický a z let 1948–50 scénář k baletu Císařovy nové šaty podle Hanse Christiana Andersena. V letech 1949–50 vzniká nedokončená opera Křest svatého Vladimíra na text Karla Havlíčka-Borovského a o rok později balet Král Lávra (1951) na text téhož autora.
 
Patrně v nejhorším období celé éry komunistické totality u nás požádal o vyškrtnutí z Komunistické strany Československa, do které vstoupil hned v revolučních květnových dnech roku 1945. Toto vyškrtnutí ovšem nezůstalo bez následků. Doubrava sice nebyl pronásledován, ale posledních 10 let svého života oficiálně ignorován. Jeho hudba se hrála jen zřídka. Řada skladeb za jeho života vůbec nezazněla nebo nezazněla veřejně, byla nanejvýš nahrána v rozhlase. Pro skladatele, který se právě v této etapě dopracoval mistrovského tvůrčího stádia, to byl postih nejhorší. Přesto ho tento zásah  ve své tvorbě nezlomil. Komponuje jednoaktovou operu Líný Honza (1952) podle námětu Josefa Lady a balet Don Quijote (1955).
 
V roce 1955 Doubrava opustil rozhlas a věnoval se v posledních pěti letech svého života výhradně kompozici. V roce 1956 vznikly dvě taneční dramatická libreta: Mistr Petr – česká středověká legenda o orloji a Petr Breughel – taneční drama podle slavných Breughelových obrazů. V témže roce dokončil dva písňové cykly na texty moravské lidové poezie: Mladost a Čarovaná láska. Oba reagují na Janáčkův písňový cyklus Zápisník zmizelého. Po mnoha letech se vrací opět k symfonii. 3. symfonie (1958) je věnována památce skladatelových rodičů. Již jen skici první věty zůstaly ke 4. symfonii (1959). Měla být pastorálním protějškem tragicky zápasivé a chmurné 3. symfonie. Podrobnou skicu dodatečně instrumentoval Otmar Mácha a fragment 4. symfonie má dnes výstižný podtitul Podzimní pastorále. Posledním dílem Jaroslava Doubravy byla opera Balada o lásce (1959–60), jejíž instrumentaci dokončil Jan Hanuš.
 
Doubrava představoval intelektuální typ skladatele, vzdělaného literárně i výtvarně, k vlastní tvorbě úzkostlivě kritického. Ve svých jevištních dílech ukázal zvláštní smysl pro dramatické kontrasty. Vedle smyslu pro tragiku a satiru jej inspirovala také moravská a slovenská lidová píseň.