Český hudební slovník osob a institucí

Maršík, Emanuel

Maršík, Emanuel, skladatel, narozen 24. 12. 1875, Spálené Poříčí, zemřel 5. 3. 1936, Tábor.

Hudební vzdělání získal u svého otce, venkovského učitele a hudebníka. Od pěti let se učil hře na housle, od šesti let na klavír a v deseti letech už zastupoval svého otce u varhan v kostele a psal své první skladbičky. Při studiích na gymnáziu v Praze se učil hudbě u Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha. Absolvoval gymnázium v Plzni pod vedením Hynka Pally. V mládí založil mužský sbor a orchestr pro reprodukci svých děl a vydal tiskem první dva sešity vlastních písní. Po studiích práv na Karlově univerzitě (1895–99) nastoupil jednoroční vojenskou službu a následně byl jmenován nadporučíkem-auditorem ve Vídni. V roce 1901 nastoupil službu u posádkového soudu v Budapešti a oženil se zde s Češkou Marií Novákovou pocházející z hudební rodiny. Absolvoval zde s vyznamenáním kompoziční oddělení zemské hudební akademie, kde byl žákem profesora Hanuše Koesslera. Jeho první orchestrální skladbu – Symfonii d moll – provedla v roce 1908 budapešťská filharmonie. V roce 1908 byl přeložen do českého Josefova. Jeho symfonickou báseň Utonulá provedla v roce 1910 Česká filharmonie a skladba byla poté hrána i v dalších městech. V roce 1912 byl Maršík přeložen do Vídně, v roce 1914 do chorvatského Osjeku a první den války do Záhřebu jako přednosta divizního soudu. Zde zůstal jako podplukovník až do konce války. Přestože se chtěl poté vrátit domů, byl přidělen jako hlavní služný do Bratislavy a později se stal vládním poradcem zdejšího županátu, přednostou kulturního odboru Zemského úřadu a později šéfem prezídia. Na Slovensku se aktivně účastnil kulturního života a stal se zakladatelem nebo členem mnoha slovenských hudebních a kulturních organizací. Byl předsedou Družstva slovenského Národního divadla, kuratoria Hudební a dramatické akademie pro Slovensko, Slovenské filharmonie, hudebního odboru slovenské Umělecké besedy, Koncertního spolku v Bratislavě aj. V roce 1931 se přestěhoval do Tábora a zůstal tam až do své smrti.

Za svůj život složil asi 340 drobných i větších skladeb. Největší význam mají opery Černý leknín (1920) a Studentská láska (1924) a orchestrální skladby. Černý leknín byl mnohokrát reprízován v různých městech (Bratislava, Brno, Plzeň) a získal oblibu především díky své dramatičnosti a hluboké citovosti. Mezi další úspěšné skladby patří především Scherzo capriccioso (1930), Jarní rhapsodie (1930), Slavnostní polonaisa a Jihočeská suita (1931). Tyto skladby byly hrány Slovenskou i Českou filharmonií, Československým rozhlasem i Karlovarským symfonickým orchestrem. Provozovány byly i v Maďarsku a v Jugoslávii. Psal také vokální a instrumentální skladby (Píseň beze slov pro housle a klavír, 1934; Vzpomínka a Večerní píseň pro violoncello a klavír, 1906). Ve své tvorbě vycházel z lidových kořenů a jeho skladby jsou melodicky zpěvné. Často psal humorné písně na slova Josefa Václava Sládka (Kovářovic Andula, Petronila, Duch) nebo se nechával inspirovat slovanskými básněmi (Krásná žienka).