Český hudební slovník osob a institucí

Pražská zpěvohra

Pražská zpěvohra, amatérský operní soubor, zahájení činnosti 1946, Praha, ukončení činnosti 1990, Praha.

Založení amatérského operního souboru Pražská zpěvohra předcházela existence několika sdružení, existujících v období mezi válkami. Na počátku stála Studentská filharmonie, která vznikla roku 1923 z posluchačů pražských vysokých a odborných škol a při níž od roku 1931 fungovala Opera Studio jako zájezdový soubor neprofesionálních zpěváků. Provádění operního, respektive vokálně symfonického repertoáru během několika let převážilo a roku 1940 byl název (také jako reakce na uzavření českých vysokých škol) Studentská filharmonie změněn na Opera Studio. Tento soubor se roku 1946 spojil s jiným ochotnickým operním souborem, Komorní zpěvohrou, založenou roku 1938 rovněž v Praze, přijal nový název Pražská zpěvohra a zahájil novou činnost pod tímto názvem. Komorní zpěvohra, orientovaná na starší operní repertoár, si v Pražské zpěvohře zachovala relativní samostatnost.

Po roce 1948 se změnilo právní postavení Pražské zpěvohry. Po zrušení dosavadních zákonů o shromažďovacím a spolčovacím právu a po vydání zákona č. 68/1951 Sb. o dobrovolných organizacích, podle nějž musel mít každý dobrovolný spolek zřizovatele, respektive zastřešující organizaci, se Komorní zpěvohra opět osamostatnila a existovala do roku 1954 (naposledy při Osvětové besedě Praha l). Pražská zpěvohra působila jako soubor Závodního klubu Ministerstva dopravy, respektive Ústředního kulturního domu dopravy a spojů, později Závodního klubu Motorlet v Jinonicích, naposledy Odborového svazu pracovníků školství a vědy, a po roce 1990 zanikla.

Prvním nastudovaným titulem Pražské zpěvohry v roce 1946 byla aktovka Jana Maláta Stáňa. Umělecké vedení souboru bylo svěřeno profesionálům, jako dirigenti se v prvních letech jeho existence vystřídali Alois Klíma, Jiří Stárek, Josef Vincourek, krátce Karel Votápek, později také Zdeněk Chalabala, Pavel Dědeček a Zdeněk Tomáš. Jako organizační vedoucí stál od roku 1961 v jeho čele bývalý operetní tenorista a koncertní zpěvák Karel Reinstein, jako umělecký vedoucí od roku 1963 člen opery pražského Národního divadla Vladimír Jedenáctík, jehož roku 1967 vystřídal dirigent a skladatel Josef Bartl a v letech 1973–75 soubor umělecky vedl tenorista Národního divadla v Praze Beno Blachut.

Pražská zpěvohra disponovala orchestrem o 32 členech, třicetičlenným sborem, 18 sólisty, v šedesátých letech měla i vlastní baletní soubor (6 tanečních párů). Jako zájezdová scéna uskutečnila Pražská zpěvohra 1 100 představení na 150 různých místech a z jejího kolektivu vyšla řada profesionálů (Viktor Kočí, Zdeněk Jankovský, Věra Soukupová, Oldřich Kovář aj.). Spolupracovala s profesionálními pěvci, kteří v představeních Pražské zpěvohry často vystupovali.

Repertoár Pražské zpěvohry obsahoval díla operní (z české opery Smetana: Prodaná nevěsta, Hubička, Tajemství; Dvořák: Jakobín, Čert a Káča, Rusalka; z cizích autorů např. Nicolaiovy Veselé paničky windsorské, Offenbachovy Hoffmannovy povídky, Bizetovu Carmen), operetní (Johann Strauss: Netopýr, Dunajevskij: Volný vítr), baletní soubor nastudoval také Dvořákovy Slovanské tance. Celý soubor i jednotliví členové se často podíleli na různých kombinovaných hudebních a estrádních pořadech.