Kovařovic, Karel
(Forgeron-Maréchal, Charles; Forgeron, Charles; Heral, Josef; Binet, Charles)
Charakteristika: skladatel, dirigent
Datum narození/zahájení aktivity:9.12.1862
Datum úmrtí/ukončení aktivity:6.12.1920
Text
Kovařovic, Karel (pseud. Forgeron-Maréchal, Charles; Forgeron, Charles; Heral, Josef; Binet, Charles), dirigent a skladatel, narozen 9. 12. 1862, Praha, zemřel 6. 12. 1920, tamtéž.
A. Biografie
Pocházel ze zámožné pražské rodiny. Otec František Pavel Kovařovic původem z Plánice u Klatov zemřel již roku 1864, matka Barbora, roz. Šimůnková, pocházela ze Lnář u Blatné. Základní vzdělání získal Karel Kovařovic v obecné škole u Panny Marie Vítězné na Malé Straně, v hudbě se začal vzdělávat v 8 letech. Již v 10 letech byl přijat na pražskou konzervatoř, kde od roku 1873 studoval hru na klarinet u Julia Písařowitze, později také hru na harfu u Václava Aloise Staňka a na klavír u Josefa Jiránka. Studia na konzervatoři ukončil roku 1879. Ve skladbě se Kovařovic vzdělával soukromě u Zdeňka Fibicha (1878–82) a nějakou dobu se též učil zpěvu u Jana Ludvíka Lukese, na počátku 90. let pak u Františka Pivody. Již během studií účinkoval v ochotnických orchestrech v Praze (např. v orchestru Švestkova Divadla u sv. Mikuláše na Starém Městě), přestože jako student konzervatoře to měl zakázané. Jako klarinetista premiéroval na koncertě Umělecké besedy Fibichovu Selanku B dur pro klarinet a klavír (17. 12. 1879). Od roku 1879 do 31. května 1885 působil Kovařovic jako harfenista orchestru Národního divadla v Praze. V 80. letech byl kritikou považován za jednoho z předních českých pianistů, zejména za vynikajícího doprovazeče. Vystupoval společně s houslistou Františkem Ondříčkem a barytonistou Leopoldem Stropnickým, s nimiž podnikl koncertní cesty po Čechách a Polsku a do Vídně (1882). Kovařovicovu kapelnickou dráhu zahájilo angažmá u společnosti Františka Pokorného v Národním divadle v Brně (září 1885 – 9. března 1886). Kovařovicovy dirigentské výkony na scéně brněnského divadla si mj. získaly pozitivní ohlas Leoše Janáčka v časopise Hudební listy. V období od září 1886 do července 1887 přijal Kovařovic kapelnické místo u divadelní společnosti Jana Pištěka působící v Městském divadle v Plzni. Kovařovicovo dirigentské nadání podpořil Hans von Bülow, s nímž se Kovařovic setkal během jeho pražské návštěvy v říjnu 1886. Po přímluvě funkcionáře Umělecké besedy Emanuela Chvály nabídl von Bülow Kovařovicovi možnost školení u proslulého kapelníka Felixe Mottla v Karlsruhe. Ohlášenou cestu do zahraničí v roce 1887 ovšem Kovařovic neuskutečnil a místo toho se soustředil na činnost kompoziční a dále vystupoval jako pianista. V 90. letech přijal místo korepetitora a učitele v Pivodově pěvecké škole v Praze. Po smrti Františka Pivody v roce 1898 se stal ředitelem tohoto ústavu (do roku 1900).
Kovařovicovy mimořádné dirigentské a organizační schopnosti poprvé upoutaly širší pozornost veřejnosti při koncertech 63členného Orkestru Národopisné výstavy českoslovanské, jehož sestavení a řízení bylo Kovařovicovi svěřeno na doporučení Otakara Hostinského. Kovařovic s orchestrem poprvé vystoupil 9. května 1895 v Rudolfinu, během výstavy pak s tímto tělesem provedl řadu děl českých skladatelů (Dvořákovy Slovanské tance, Fibichovu selanku V podvečer, Smetanovu Mou vlast, skladby Karla Bendla a Karla Weise), pozornost věnoval také skladatelům nejmladší generace (Serenáda F dur Vítězslava Nováka, Pohádka zimního večera Josefa Suka) i staré české hudbě (Jiří Antonín Benda, Josef Mysliveček, Jan Dismas Zelenka). V sezóně 1894–95 přijal Kovařovic místo sbormistra Vinohradského Hlaholu a v letech 1896–98 řídil rovněž některé koncerty České filharmonie. V letech 1897–1902 redigoval hudební přílohu časopisu Zlatá Praha (1.– 6. ročník). Roku 1898 uzavřel sňatek s Annou Jirkovskou.
Kovařovicovy úspěchy dirigentské i skladatelské (v roce 1897 získala jeho opera Psohlavci 1. cenu v soutěži o novou českou operu) jej vynesly do čela opery Národního divadla v Praze. Stal se jediným kandidátem obou stran soupeřících o správu divadla, tj. jak staročeského Družstva Národního divadla, tak i mladočeské Společnosti Národního divadla. Šéfem opery byl Kovařovic jmenován od 1. července 1900. Jeho funkce spojovala dle dobové praxe úkoly dirigentské i dramaturgické. Své působení zahájil Kovařovic 28. července 1900 nastudováním Smetanova Dalibora v hlavní úloze s Karlem Burianem. Dirigováním téhož díla 28. října. 1920 Kovařovic svou činnost v Národním divadle několik týdnů před svou smrtí ukončil. Brzy po svém nástupu byl Kovařovic nucen čelit silné opozici některých členů divadla, podporovaných hlasy kritiků v odborném i denním tisku. Situace vyvrcholila v únoru 1901 stávkou orchestru, mužského sboru a technického personálu divadla, kterou se však Kovařovicovi povedlo úspěšně překonat. Stávkující členy orchestru, kteří dostali výpověď a po svém odchodu založili samostatnou Českou filharmonii, se Kovařovicovi podařilo během pouhých tří týdnů nahradit a zformovat prakticky nový orchestr.
Repertoár opery Národního divadla založil Kovařovic na dílech Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha. Během svého působení provedl celou Smetanovu operní tvorbu s výjimkou Violy. Rehabilitoval Dalibora, Čertovu stěnu, nově nastudoval Dvě vdovy v původním znění a Pražský karneval s vlastními retušemi. V letech 1903–05 uvedl velké cykly Smetanových oper. Z Dvořákova díla premiéroval Rusalku (31. 3. 1901), rehabilitoval Dimitrije (1906) a podobně jako v případě Smetany uspořádal roku 1904 celý cyklus Dvořákových oper. Z Fibichovy tvorby nastudoval Pád Arkuna (1900 a 1902), Šárku (1903 a 1905), Hedy (1905) a Nevěstu Messinskou (1909). Svůj zájem věnoval i operní produkci mladší a nejmladší české skladatelské generace. Uvedl Ostrčilovy opery Vlasty skon (1904), Kunálovy oči (1908), Foersterovu Jessiku (1905), Evu (1910) a Nepřemožené (1918), Novákova Zvíkovského raráška (1915) a Karlštejn (1916), Křičkovu Hipolytu (1917) či Chválovu operu Záboj (1918). Její pastorkyňu Leoše Janáčka Kovařovic nejprve roku 1904 odmítl. Dílo uvedl teprve po dvanácti letech 26. května 1916, kdy si ovšem jako podmínku pro přijetí díla na Janáčkovi vynutil provedení řady škrtů a instrumentačních retuší, které sám navrhl a realizoval. Úspěšná pražská premiéra Její pastorkyně v Kovařovicově úpravě a za jeho řízení nicméně otevřela dílu cestu do vídeňské Dvorní opery a poté na další zahraniční scény.
Ve světovém repertoáru se Kovařovicova pozornost upínala nejvíce k opeře francouzské (Bizet, Halévy, Massenet, Charpentier), ruské (Čajkovskij, Rimskij-Korsakov, významné provedení Musorgského Borise Godunova roku 1910), ke klasicistní a romantické opeře německé (Gluck, Mozart, Beethoven, Weber, Lortzing) a zvláště k operní tvorbě Richarda Wagnera. Z jeho díla nastudoval Lohengrina (1901, 1907), Mistry pěvce norimberské (1902, 1911), Bludného Holanďana (1907), Tannhäusera (1912), Tristana a Isoldu (1913), Parsifala (1914), Zlato rýna (1915) a Valkýru (1916). V plánovaném kompletním provedení Prstenu Nibelungova zabránila Kovařovicovi 1. světová válka. Významné byly i pražské premiéry Elektry (1910) či Růžového kavalíra (1911) Richarda Strausse. Kovařovic je rovněž autorem českého překladu libret Straussovy Elektry a Salome.
Během 1. světové války Kovařovic několikrát uvedl kompletní Smetanovu Mou vlast. V letech 1917–19 podnikl s orchestrem Národního divadla úspěšné zájezdy do Vídně, Londýna, Paříže, Ženevy, Bernu a Zürichu. Sjednané turné do USA se již neuskutečnilo kvůli Kovařovicovu onemocnění. Vedle dirigentské činnosti v Národním divadle spolupracoval také často s Českou filharmonií, s níž účinkoval při koncertech České jednoty pro orchestrální hudbu (1908–10) a premiéroval mj. i některá orchestrální díla Vítězslava Nováka (Toman a lesní panna, koncertně Lady Godiva) a Josefa Suka (Asrael, Pohádka léta).
Během působení v pražském Národním divadle se Kovařovicovi podařilo významně pozvednout celkovou uměleckou úroveň všech složek operního souboru a vytvořit dramaturgickou koncepci, na niž mohli navázat Kovařovicovi pokračovatelé (zejména Otakar Ostrčil). Kovařovic byl prvním českým moderním dirigentem světové úrovně. Při práci s orchestrem kladl důraz na architektoniku velkých celků, zvukovou barevnost a emocionální hloubku jednotlivých skladeb, k čemuž ho inspirovalo především dirigentské umění Hanse von Bülowa, ze současníků pak Kovařovice nejvíce ovlivnil dirigent vídeňské Dvorní opery Gustav Mahler.
Za uměleckou činnost se Kovařovicovi dostalo řady poct a ocenění. Byl zvolen členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (1897 dopisujícím, 1901 mimořádným, 1906 řádným členem), čestným členem Umělecké besedy (mezi lety 1918–20 byl předsedou jejího hudebního odboru) a vyznamenán titulem důstojník Francouzské akademie (1910).
B. Skladatelská činnost
Skladatelsky vstoupil Kovařovic do veřejného života na konci 70. let 19. století. Kritikou byl považován za talentovaného skladatele, avšak nezřídka bylo zároveň poukazováno na eklektický charakter jeho kompoziční invence. Kovařovicova operní díla byla inspirována dobovou francouzskou operou, zejména díly Julese Masseneta a Léa Delibese. Francouzské vlivy vnesly do Kovařovicovy tvorby lehkost a eleganci (typickou v případě komických oper a baletů). Značnou popularitu přinesly skladateli premiéry komické opery Ženichové a baletu Hašiš v pražském Národním divadle (obojí 1884). Úspěch si získala také komická jednoaktovka Cesta oknem, jejíž premiéru 11. 2. 1886 v Národním divadle Kovařovic sám pohostinsky dirigoval. Vrchol Kovařovicovy tvorby představují opery Psohlavci (1896–97) a Na starém bělidle (1899–1901), v nichž jejich autor spojil smysl pro dramatické napětí s hudbou prostoupenou českým lidovým charakterem. Dobová obliba obou oper však byla založena spíše na popularitě předloh (Psohlavců Aloise Jiráska a Babičky Boženy Němcové), než na originalitě jejich hudební a dramaturgické koncepce. Významnou položku Kovařovicova skladatelského odkazu tvoří scénické hudby k řadě činoherních titulů na scéně Národního divadla v Praze (např. hudba k Šamberkovu Výletu pana Broučka z měsíce na výstavu s populární Havířskou polkou). Oblibu mezi širokou veřejností si ve své době získaly také Kovařovicovy 3 sešity klavírních fantazií na národní písně uveřejňované pod názvem Naše vlasť a fantazie na motivy Smetanovy Prodané nevěsty. Kovařovic je autorem řady písní a sborů, Klavírního koncertu f moll, z komorní hudby zasluhují pozornost dva smyčcové kvartety (D dur, a moll). Pod vlivem Fibichovy tvorby zkomponoval několik melodramů (Zlatý kolovrat, Loutkářův sirotek, Princezna Lyoleja aj.).
Dílo
Dílo hudební
Opery
Ženichové, komická opera o 3 jednáních, libreto Simeon Karel Macháček, 1880–83, premiéra: Národní divadlo, Praha, 13. 5. 1884. Zpěv Militky ze 3. výstupu 1. jednání vyd. Em. Binko v časopise Varyto 7, 1884.
Cesta oknem, komická opera o 1 jednání, libreto Emanuel František Züngel podle námětu Scribeho a Lemoina, 1885, přepracováno 1914 a 1920, premiéra: Národní divadlo, Praha, 11. 2. 1886, v přepracovaném znění Národní divadlo, Praha, 9. 12. 1921. Klavírní výtah vyd. Fr. A. Urbánek b. r., směs z opery pro klavír upravil Jan Malát.
Noc Šimona a Judy (Frasquita), komická opera o 3 jednáních, libreto Karel Šípek podle námětu Pedra d’Alarcona, německý překlad J. Žeranovský, 1891, premiéra: Národní divadlo, Praha, 5. 11. 1892.
Edip král, parodistická opereta o 3 jednáních, libreto August Vojtěch Nevšímal, 1894, premiéra: Praha, Žofín, 19. 3. 1894. Klavírní výtah vyd. J. Otto 1895.
Psohlavci, zpěvohra o 4 jednáních, libreto Karel Šípek podle stejnojmenného románu Aloise Jiráska, 1896–97, premiéra: Národní divadlo, Praha, 24. 4. 1898. Klavírní výtah Kovařovice vyd. Umělecká beseda 11898, 21903, 31911, Hudební matice Umělecké besedy 11924, 21950, klavírní výtah Rudolfa Piskáčka vyd. Chadím b. r.
Na starém bělidle, zpěvohra o 4 obrazech, libreto Karel Šípek podle románu Boženy Němcové, 1899–1901, rev. 1916, premiéra: Národní divadlo, Praha, 22. 11. 1901, v přepracovaném znění: Národní divadlo, Praha 17. 12. 1916. Klavírní výtah vyd. Umělecká beseda 1910, 2. vyd. Národní hudební vydavatelství 1951.
Slib, operní prolog, libreto Karel Šípek podle námětu Rudolfa Zamrzly, 1905, premiéra: Národní divadlo, Praha, 9. 12. 1921.
Crespo. Sudí Zalamejský, opera o 3 jednáních podle námětu Calderona, nedokončeno.
Armida, opera o 3 jednáních, libreto Jaroslav Vrchlický, nedokončeno, náčrty z let 1888 a 1895.
Flétna, zpěvohra, libreto Jaroslav Kvapil, nedokončeno.
Balety
Hašiš aneb Orientálský sen, op. 4, balet o 1 jednání ve dvou odděleních (libreto Václav Reisinger, 1883), premiéra: Národní divadlo, Praha, 19. 6. 1884, části Alla polka a Habanera vyd. Em. Binko v časopise Varyto 7, 1884, č. 10.
Pohádka o nalezeném štěstí, balet o 3 jednáních a 10 obrazech, libreto Augustin Berger, 1889, premiéra: Národní divadlo, Praha, 8. 4. 1889.
Les pilulles du diable (Ďáblovy pilulky), námět Auguste Anicet-Bourgeois, Ferdinand Laloue, A. Laurent, přeložil Bedřich Frida, uveřejněno pod pseud. Charles Forgeron-Maréchal, 1890, premiéra: Národní divadlo, Praha, 16. 7. 1890, vyd. Fr. A. Urbánek.
Na záletech, libreto Achille Viscusi podle námětu Rudolfa Zamrzly, uveřejněno pod pseud. Charles Forgeron, 1909, premiéra: Národní divadlo, Praha, 24. 10. 1909.
Scénická hudba
Láska Raffaelova(František Adolf Šubert), předehra a meziaktní hudba pro orchestr, premiéra: Národní divadlo, Praha, 25. 2. 1888.
Lesní panna(Josef Kajetán Tyl), premiéra: Národní divadlo, Praha, 8. 6. 1888. Valčík pro klavír z Lesní panny vyd. Neubert 1924.
Sedm havranů(Emil Pohl), uvedeno společně s hudbou G. Lehnhardta, premiéra: Národní divadlo, Praha, 20. 9. 1889.
Výlet pana Broučka z měsíce na výstavu (František Ferdinand Šamberk), premiéra: Národní divadlo, Praha, 18. 6. 1894. Předehru v úpravě pro klavír vyd. Fr. A. Urbánek 1894, Kočí a Finke b. r., Havířskou polku pro klavír vyd. Vilímek 1894 jako přílohu časopisu Pařížské mody, č. 10.
Paleček (Eugene Leterrier, Arnold Mortier, Albert Vanloo), premiéra: Národní divadlo, Praha, 13. 12. 1894.
Ekvinokce (Ivo Vojnović), premiéra: Národní divadlo, Praha, 23. 2. 1897.
Lucerna(Alois Jirásek), premiéra: Národní divadlo, Praha, 17. 11. 1905.
Strakonický dudák(Josef Kajetán Tyl), premiéra: Národní divadlo, Praha, 30. 5. 1913.
Melodramy s průvodem klavíru
Štědrý večer, Karel Jaromír Erben, 1878, nedokončeno.
Před popelcem, Bohumil Janda, 1879.
Zlatý kolovrat, Karel Jaromír Erben, 1887. Vyd. Fr. A. Urbánek, 1888, 21923.
Loutkářův sirotek, Svatopluk Čech, na úryvek básně Ve stínu lípy, 1892. Vyd. Fr. A. Urbánek b. r.
Všichni svatí tancovali,Antonín Klášterský, 1896.
Princezna Lyoleja,Antonín Sova, 1919. Vyd. Fr. A. Urbánek a synové 1946, v edici Společnosti Zdeňka Fibicha č. 2.
Písně s průvodem orchestru
Báj, op. 2, píseň pro tenor a orchestr, slova Rudolf Mayer, 1880. Cena Umělecké besedy, též ve verzi s průvodem klavíru.
Smrt, píseň pro bas s průvodem orchestru, slova Michail Jurjevič Lermontov, 1881.
V objetí lásky, slova Georg Scheurlin, do češtiny přeložil Tomáš Kovařovic, 1891, instrumentováno 1900. Též ve verzi s průvodem klavíru.
Slovácká píseň, slova Ema Destinnová, ca 1915. Též ve verzi s průvodem klavíru.
Svítá (Svítání), slova V. Martínek, ca 1917, premiéra: Vídeň, 1917. Též ve verzi s průvodem klavíru.
Písně s průvodem klavíru
Matka u kolébky, slova Josef Košín z Radostova, 1878.
Skřivánek, slova Jaroslav Vacek, 1878.
Spi, děťátko pro ženský hlas, slova Marie Čacká, 1878.
Childe Harold, na německý text, slova Heinrich Heine, 1878.
Holoubek, slova Eliška Krásnohorská, 1878.
Vergiftet sind meine Lieder, slova Heinrich Heine, 1878.
Ich hab im Traum geweinet, slova Heinrich Heine, 1878.
In mein gar zu dunkles Leben, slova Heinrich Heine, 1878.
Der Pilger von St. Just, slova August von Platen-Hallermünde, 1878.
Der Asra, slova Heinrich Heine, 1879.
Der Wirthin Töchterlein, slova Uhland, 1879.
Osmero písní, op. 1, pro střední hlas, slova Vítězslav Hálek, František Ladislav Čelakovský, Albína Mráčková, Eliška Krásnohorská, Miroslav Krajník, lidová poezie), vyd. Fr. A. Urbánek b. r..
Tři písně, 1883. Části: I. Cikánova píšťala, II. Ten zdejší pan farář, III. Copak se mládenci neženíte. Vyd. Fr. A. Urbánek, v edici Šibřinky č. 3.
Šla Dorota do mlýna (1883).
Vesper, slova Joseph von Eichendorff, 1883.
Nevěsta předoucí, pro soprán, slova Josef Krasoslav Chmelenský, 1883. Vyd. Fr. A. Urbánek v Albu Dalibora 5, č. 2.
Stille Sicherheit, slova Nikolaus Lenau, 1885.
Maloruská dumka (1888).
O wär mein Lieb, slova Robert Burns, do němčiny přeložil L. G. Silbergleit, 1889.
Mir träumte einst ein schöner Traum, slova Friedrich von Bodenstedt, 1889.
Wenn der Frühling auf die Berge steigt, slova Mirza Schaffy, do němčiny přeložil F. von Bodenstedt, 1889.
V objetí lásky, slova Georg Scheurlin, do češtiny přeložil Tomáš Kovařovic, 1891, roku 1900 instrumentováno s průvodem orchestru.
Jen kdybych věděl, zdali bdíš, věř, šel bych blíž! (Notturno), op. 18, slova J. Vrchlický, 1892. 1. vyd. Hoffmann, 2. vyd. Kiener, Berlin.
Výstavní kuplet, slova Bohdan Kaminský, 1892. Vyd. Jos. R. Vilímek 1892.
Nechoď k nám, nejezdi, slova Josef Václav Sládek, 1896, přepracováno 1897. Vyd. J. Otto v hudební příloze časopisu Zlatá Praha 2, 1898, č. 8.
Kukačka volá doubravou, slova J. V. Sládek, 1898. Vyd. J. Otto v hudební příloze časopisu Zlatá Praha 2, 1898, č. 8.
Slovácká píseň, slova Ema Destinnová, ca 1915, premiéra: San Francisco (USA), 20. 2. 1916, též instrumentováno s průvodem orchestru. Vyd. M. Urbánek, 1919.
Svítá (Svítání) s průvodem velkého orchestru, slova Vojtěch Martínek, ca 1917, premiéra: Vídeň, 1917. Klavírní úpravu vyd. Mojmír Urbánek 1919.
Zapadlé slunko, slova moravské lidové poezie, 1918.
Jinochovo přání, slova Boleslav Jablonský.
Jarní květy, pět písní, op. 8. Vyd. Fr. A. Urbánek b. r.
Jarní pozdrav, slova J. A. Hoffmann.
Dvojzpěvy s průvodem klavíru
Abendfriede pro soprán a alt, slova Ludwig Eichrodt, 1878.
Mládí, pro soprán a alt. Vyd. jako hudební příloha Květů mládeže, č. 1.
Hubičkapro soprán a alt, 1895.
Skromná pro soprán a alt, slova moravské lidové písně, 1895.
Skladby sborové, čtverozpěvy
Vltava pro mužský sbor, slova Picka, 1876.
Nachtgesang pro mužský sbor, 1878.
Hluboko na dně jezera pro mužský sbor, slova J. Kuchař, 1878.
Večerní obraz, čtverozpěv pro soprán, alt, tenor a bas, slova Eliška Krásnohorská, 1878.
Frühlingsgrün, kánon pro smíšený sbor, slova Cäsar von Lengerke, 1878.
Sbory pro mužské hlasy bez průvodu, 1878. Části: Přilítlo jaro, Radost a žalost, Kalendár a ne farár, Což je víc!, Smějte se!, Dudáček, Vávra; slova Vítězslav Hálek a František Ladislav Čelakovský. Věnováno Josefu Srbovi.
Můj první máj, čtverozpěv pro mužské hlasy, slova Jan Neruda, 1883. Vyd. F. A. Urbánek ve Sbírce mužských sborů Dalibor, sešit 11.
Z hlubin země k nebes výši, pro smíšený sbor, 1886.
Královničky pro dívčí sbor s průvodem klavíru a harmonia ad lib., lidový text, 1889. Vyd. Fr. A. Urbánek b. r.
Naše píseň pro mužský sbor, slova Svatopluk Čech, 1890, premiéra: Praha, 16. 5. 1891. Věnováno Pražskému Hlaholu. Vyd. Jednota českoslov. zpěv. spolků b. r.
Finale coronat operam, žertovný výstup zpěvní pro 4 mužské hlasy, slova Emanuel Züngel. Vyd. Fr. A. Urbánek v edici Šibřinky č. 6.
Junácká pro čtyři hlasy, slova František Serafínský Procházka. Vyd. České lidové knihkupectví a antikvariát 1912.
Skladby církevní
Jesus meine Zuversicht,pro smíšený sbor a varhany, 1878.
Agnus Dei, osmihlasý smíšený sbor, 1879.
Žalm 67 pro smíšený sbor, 1879.
Kantáty
Jarní noc, pro smíšený sbor a orchestr, slova Eliška Krásnohorská, 1884.
Slavnostní zpěv pro smíšený sbor a orchestr k poctě 70. narozenin knížete Jiřího z Lobkovic, slova Jaroslav Kvapil, 1906, premiéra: Národní divadlo, Praha, 13. 5. 1906.
Skladby orchestrální
Východ měsíce, 1878.
Mazurka pro velký orchestr, 1879.
Veseloherní ouvertura pro velký orchestr, 1880. Původně komponováno jako předehra k frašce Pejsek z Boccaccia A. Koukla.
Persefona, symfonická báseň pro velký orchestr, op. 5, 1884. Také v úpravě pro 4ruční klavír.
Předehry (Entreacty) pro malý orchestr, 1886.
Národní tance pro velký orchestr, 1890.
Dramatická ouvertura pro velký orchestr, 1891, premiéra: Národní divadlo, Praha 21. 6. 1891.
Na zdar Národopisné výstavě českoslovanské, pochod pro orchestr, 1895. V úpravě pro klavír vyd. Em. Starý b. r.
Symfonické intermezzo pro velký orchestr, 1896. Původně komponováno jako předehra ke hře Ekvinokce I. Vojnoviće, premiéra: Národní divadlo, Praha, 23. 2. 1897.
Naše vlasť I., směs českých lidových písní v úpravě pro orchestr.
Koncerty
Koncert pro klavír a orchestr f moll, op. 6, 1887, premiéra: Praha, 19. 11. 1893, Vilém Kurz (pf), dirigent K. Kovařovic.
Skladby komorní
Klavírní trio d moll, 1877–78.
Píseň beze slov pro housle s průvodem klavíru.
Smyčcový kvartet č. 1 D dur, 1879.
Tři skladby pro violoncello a klavír, 1880. Části: I. Mazurka, II. Lied, III. Tarantella.
Romance pro housle a klavír, 1881. Vyd. A. Cranz, Hamburg.
Gavotta pro 3 housle, violu, violoncello a basu, op. 4, před 1884. Vyd. Fr. A. Urbánek v edici Lípa, seš. 1.
Duettino kanonické pro klarinet a hornu s průvodem klavíru. Vyd. J. R. Vilímek, příloha časopisu Humoristické listy, 1885.
Smyčcový kvartet č. 2 a moll, op. 7, 1887. Věnováno Antonínu Dvořákovi.
Arioso pro housle a klavír, 1889. Věnováno Karlu Ondříčkovi.
Dvě skladby pro dvoje housle v snadném slohu.
Smyčcový kvartet G dur, 1894, nedokončeno.
Skladby pro harfu
Lied ohne Worte für Harfe, op. 1, 1878.
Romanzepro harfu, 1878.
Schlummerlied. Leichtes Stück für Harfe, 1879.
Lesní potůček, koncertní skladby pro harfu dle T. Spindlera, 1886.
Barkarolapro harfu, 1886.
Skladby pro klavír
Na programu, třasák, 1876. Věnováno Národní besedě.
Píseň beze slov, 1877.
Z kongressu, třasák, 1878.
Gigue, Courende a Chaconne, 1878.
Osm variací pro piano na téma od Zdeňka Fibicha, 1878.
Sonatina, 1879.
Fugy, 1879. Věnováno Zdeňku Fibichovi.
Mazurka, 1880. Věnováno Národní Besedě. Vyd. Fr. A. Urbánek v albu Český památník taneční, seš. 2.
Čtverylka D dur, 1880. Vyd. Fr. A. Urbánek v albu Český památník taneční, seš. IV.
Kanon, 1881. Vyd. Umělecká beseda 1881 ve Slavnostním albu na památku sňatku korunního prince Rudolfa a arcikněžny Stefanie.
Dvě mazurky, op. 15. Vyd. Velebín A. Urbánek v albu Pianoforte, seš. 1, č. 7.
Fantasie na české národní písně, 1882. Věnováno Josefu Nešverovi.
Směs českých lidových melodií, 1883.
Národní tance (Moravské národní tance), dle nápěvů sebraných Karlem Sigmundem, 1890. Vyd. Fr. A. Urbánek 1891. Též ve verzi pro velký orchestr.
Naše vlasť, I., II. a III. fantasie na motivy národních písní a skladeb našich skladatelů. Vyd. Fr. A. Urbánek b. r.
Tři tance, 1892. Části: I. Valčík, II. Polka, III. Valčík. Vyd. Zdeněk Fibich v Hudebním Albu 1892.
Na zdar Národopisné výstavě českoslovanské, pochod, 1895. Vyd. Em. Starý b. r. Také ve verzi pro orchestr.
Směs z opery Ženichové. Vyd. Fr. A. Urbánek b. r.
Fantasie z opery Prodaná nevěsta. Vyd. Bote & Bock, Berlín. Také v úpravě pro salonní orchestr.
Souvenir. Tři skladby pro klavír na dvě ruce. Vyd. Fr. A. Urbánek b. r., 2. vyd. Engelmann & Mühlberg b. r.
Směs z opery Psohlavci. Vyd. A. Píša b. r.
Čtverylka dle nápěvů nejoblíbenějších operet, op. 25.
V lese, fantasie pro piano na 4 ruce a moll, 1877.
Skladby pro piano na čtyry ruce, 1878, 7 částí.
Serenade (in Canonform) pro klavír na 4 ruce, 1880.
Skladby pro varhany
„Nun freut euch lieben“, Vorspiel zu dem Kirchenliede, 1878.
Úpravy skladeb jiných autorů
Weber, Carl Maria: Concertino pro klarinet s průvodem orchestru. Úprava s průvodem smyčcového kvarteta, 1878.
Fibich, Zdeněk: Othello, symfonická báseň, op. 6. Úprava pro 4ruční klavír, 1879.
Dílo literární
Drobné zprávy ze života Smetanova (Dalibor 7, 1885, č. 18–19, s. 185).
Jubilejní koncert (Hudební listy 2, 1886, č. 7, s. 62).
Příští chef naší opery o její reformě [rozhovor] (Dalibor 22, 1900, č. 25, s. 193–194).
K jubileu Prodané nevěsty (Meziaktí Národního divadla 3, 1903, s. 93).
K otázce dramaturgie operní (Praha 1904; polemika s Ludvíkem Lošťákem).
Für Smetanas „Libussa“ (Der Merker. Österreichische Zeitschrift für Musik und Theater 2, 1910, č. 4, s. 153–155).
Ke článku Dr. Nejedlého: „Případ Fibichovy Šárky“ (Dalibor. Hudební listy 33, 1911, č. 14, s. 99).
K otázce dramatické tvorby Dvořákovy (Hudební revue 4, 1911, č. 8–9, s. 413–414).
Opery Smetanovy v Národním divadle (Národní listy, 10. 1. 1915).
Česká operní tvorba v Národním divadle (Národní listy, 31. 7. 1917).
LiteraturaI. Lexika
OSN.
PHSN.
MGG1.
Dizionario Ricordi della musica e dei musicisti (Milano 1959).
Riemann12.
ČSHS.
New Grove1.
MEH.
Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního (Praha 1988).
New Grove2.
HSPK.
Janota, Dalibor – Kučera, Jan P: Malá encyklopedie české opery (Praha 1999).
MGG2.
II. Ostatní
Kalendář českých hudebníků na rok 1885 (Praha 1885).
Orkestr Národopisné výstavy (Dalibor 17, 1895, č. 25, s. 193).
Boleška, J.: Karel Kovařovic (Dalibor 22, 1900, č. 26–27, s. 202–204).
Hornové, V. a J.: Česká zpěvohra (Praha 1903, s. 161–180).
Lošťák, Ludvík: Chromatické hromobití. Díl II. IV. Karel Kovařovic (Praha, s. a).
Nejedlý, Zdeněk: Dějiny české hudby (Praha 1903).
Batka, Richard: Die Musik in Böhmen. (Berlin, 1906, s. 86–87).
Hoffmeister, Karel: Karel Kovařovic (Hudební revue 1, 1908, č. 9, s. 431–433).
[Kunc, Jan]: Karel Kovařovic (Lidové noviny, 1. 10. 1910, s. 2–3).
Boleška, J.: Smetanismus – Kovařovicův a Nejedlého (Dalibor 33, 1910–11, č. 6, s. 45–46).
Branberger, Jan: Konservatoř hudby v Praze. Pamětní spis k stoletému jubileu založení ústavu (Praha 1911).
Nejedlý, Zdeněk: Reforma správy Národního divadla (Praha 1911).
Nejedlý, Zdeněk: Česká moderní opera po Smetanovi (Praha 1911).
Löwenbach, Jan: Karlu Kovařovici (Hudební revue 6, 1912, č. 3, s. 113–114).
Pihert, Jindřich: Karel Kovařovic (Hudební revue 6, 1912, č. 3, s. 119–125).
Šípek, Karel: O Karlu Kovařovicovi. (K jeho padesátce.) (Hudební revue 6, 1912, č. 3, s. 115–119).
Kunc, Jan: Boj o Kovařovice (Národní listy, 12. 3. 1919, s. 5; 14. 3. 1919, s. 4).
Černušák, Gracian: Za Karlem Kovařovicem (Lidové noviny, 7. 12. 1920).
DČHK I, s. 94–98, 130–131.
Nejedlý, Zdeněk: Karel Kovařovic [nekrolog] (Smetana 10, 1920, č. 9–10, s. 116–119).
Křička, Jaroslav: Karel Kovařovic (in: Almanach České akademie věd a umění, 31–32, 1921–22, s. 124–132).
Hrobský, Karel Emanuel: Karel Kovařovic (Česká hudba 25, 1921, č. 3-4, s. 5-10).
Pujman, František: Operní sloh Národního divadla (Praha 1933).
Veselý, Richard: Dějiny České filharmonie (Praha 1935).
Helfert, Vladimír: Česká moderní hudba. (Olomouc 1936, s. 52–53).
Novák, Ladislav: Stará garda Národního divadla (Praha 1937,21938, 31944).
Bartoš, Josef: Prozatímní divadlo a jeho opera (Praha 1938).
Bartoš, Josef: Okolo hlaholského konkursu z roku 1890 (in: Výroční zpráva Hlaholu pražského, 1939/1940, s. 12).
Boháček, L.: Tvorba Karla Kovařovice v Národním divadle (Hudební výchova 21, 1940, č. 9–10, s. 130–135).
Dědeček, Pavel: Ze vzpomínek na Karla Kovařovice (Hudební výchova 21, 1940, č. 9–10, s. 151–152).
Petr, Jan (ed.): Vzpomínáme Karla Kovařovice. Jak jej zachovávají v paměti jeho současníci (Praha 1940).
Teichmann, Josef: Postavy českého divadla a hudby (Praha 1941).
Doležil, Hubert: Karel Kovařovic (in: Hutter, Josef – Chalabala, Zdeněk (ed.): České umění dramatické, Praha 1941, s. 182–195).
Květ, J. M.: Josef Suk a Karel Kovařovic v dopisech (Hudební věstník Unie českých hudebníků z povolání – Smetana 34, 1941, č. 1–2, s. 8–11).
Novák, Ladislav: Dva čeští muzikanti (Praha, 1941).
Zunová, Marie: Z mladých let Karla Kovařovice (Hudební věstník Unie českých hudebníků z povolání – Smetana 34, 1941, č. 1–2, s. 33–35).
Krejčí, Iša: Karel Kovařovic (Rytmus 8, 1942–43, č. 7, s. 36–37).
Procházka, Jaroslav (ed): Karel Kovařovic, první operní šéf Národního divadla v Praze 1900–1920. Vydáno k pětadvacátému výročí smrti Karla Kovařovice 6. XII. 1945 (Praha 1946).
Paclt, Jaromír: K výročí 90. narozenin Karla Kovařovice (Hudební rozhledy 5, 1952, č. 20, s. 17).
Semschová - Krátká, Hana: Karel Kovařovic. Umělcova cesta do Národního divadla (diplomová práce, Mgr., Ústav hudební vědy, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova, Praha 1954).
Vycpálek, Vratislav: Neznámý text Svatopluka Čecha (Hudební rozhledy 7, č. 5, 1954, s. 213).
Nedbal, Karel: Půl století s českou operou (Praha 1959).
Pala, František: Opera ND v období Otakara Ostrčila I – Od Karla Kovařovice k Otakaru Ostrčilovi 1918–1920 (Praha 1962).
Pospíšil, Vilém: První český moderní dirigent (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 21, s. 898–899).
Pražák, František: Osobnosti české hudby II (Bratislava 1962).
Němeček, Jan: Opera Národního divadla v období Karla Kovařovice. 1900–1920. I. díl. 1900–1912. (Praha 1968).
Němeček, Jan: Opera Národního divadla v období Karla Kovařovice. 1900–1920. II. díl. 1912–1920. (Praha 1969).
Kovařovic, Josef: Zdeněk Nejedlý a Karel Kovařovic (Hudební rozhledy 24, 1971, č. 3, s. 139–140).
Zachařová, Stanislava: Nejedlý – Kovařovic (Hudební věda 11, 1974, č. 3, s. 286–290).
Zachařová, Stanislava: Nejedlý a Kovařovic (in: Zdeněk Nejedlý: doba – život – dílo, Praha 1975. s. 89–170).
Jareš, Stanislav: Karel Kovařovic (Opus musicum 18, 1986, roč. 18, č. 7, s. 224).
Tyrrell, John: Czech Opera (Cambridge 1988).
Tyrrell, John: Česká opera (Brno 1991–1992).
Dehner, Jan: Kovařovicovy retuše Mé vlasti (Opus musicum 24, 1992, č. 2, s. 40–48).
Vejvodová, Veronika: Dvořákova poslední opera Armida, op. 115: Geneze a recepce [o Kovařovicově opeře Armida] (disertační práce, Ústav hudební vědy, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno 2015, s. 19–44).
http://zivotopis.osobnosti.cz/karel-kovarovic.php
III. Reflexe díla
–gy–: Hašiš (Dalibor 6, 1884, č. 24, s. 235–236).
–gy–: Ženichové (Dalibor 6, 1884, č. 19, s. 186–187, č. 20, s. 196–197).
Zelený, V. V.: Cesta oknem (Dalibor 7, 1885, č. 39, s. 380–383).
Stkr. [=Stecker, Karel]: Cesta oknem (Dalibor 8, 1886, č. 6, s. 57–58, č. 7, s. 65–66).
[Janáček, Leoš]: Ženichové. Komická opera a t. d. V hudbu uvedl Karel Kovařovic (Hudební listy 3, 1887, č. 7, s. 54).
Sr.: Kritický oznamovatel. Karel Kovařovic, „Co ti to napadá?“ (Dalibor 9, 1887, č. 36, s. 285).
Hda. [=Hejda, K.]: Národní divadlo v Praze [o scénické hudbě k Raffaelově lásce] (Dalibor 10, 1888, č. 10, s. 75).
Hda. [=Hejda, K.]: Národní divadlo v Praze [o scénické hudbě k Lesní panně] (Dalibor 10, 1888, č. 27, s. 212–213).
Hda. [=Hejda, K.]: Národní divadlo v Praze [o baletu Pohádka o nalezeném štěstí] (Dalibor 11, 1889, č. 17, s. 129–130).
Pich, František: K. Kovařovic, Můj první máj (Dalibor 11, 1889, č. 35, s. 274).
Pich, František: Kritika. Královničky (Dalibor 12, 1890, č. 15, s. 115).
Pich, František: Kritika. Moravské národní tance (Dalibor 13, 1891, č. 31–33, s. 242).
Hda. [=Hejda, K.]: Národní divadlo v Praze. Noc Šimona a Judy (Dalibor 14, 1892, č. 45, s. 353–354, č. 46, s. 361–362).
Anonym: Národní divadlo v Praze [o opeře Noc Šimona a Judy] (Dalibor 15, 1892, č. 3–5, s. 18).
Hda. [=Hejda, K.]: Národní divadlo v Praze [o scénické hudbě k Výletu pana Broučka z měsíce na výstavu] (Dalibor 16, 1894, č. 32–34, s. 251–252).
Orkestr Národopisné výstavy česko-slovanské (Dalibor 17, 1895, č. 23, s. 177).
Knittl, Karel: Národní divadlo v Praze [o opeře Psohlavci] (Dalibor 20, 1898, č. 27, s. 206–207).
R.: Národní divadlo v Praze. Kovařovic: »Psohlavci« (Dalibor 20, 1898, č. 28 – 29, s. 218–219).
Janáček, Leoš: České proudy hudební [o opeře Psohlavci] (Hlídka 16, 1899, s. 362–368).
Lošťák, Ludvík. Chromatické hromobití. Díl II. V. Psohlavci (Praha, s. a).
Anonym: Divadla [o baletu Na záletech] (Dalibor 32, 1909, č. 3–4, s. 27).
-c. [=Kunc, Jan]: Koncert Kovařovicův (Lidové noviny, 4. 10. 1910).
-c. [=Kunc, Jan]: Psohlavci. (Poprvé na českém Národním divadle 26. t.m.) (Lidové noviny, 29. 11. 1910).
Nejedlý, Zdeněk: „Psohlavci“ a jich smetanismus (Smetana 1, 1910, č. 1, s. 5–7).
Boleška, J.: K 100. provedení Kovařovicových „Psohlavců“ (Dalibor 33, 1910–11, č. 2, s. 15 – 16, č. 3, s. 27).
-c. [=Kunc, Jan]: Z Národního divadla v Brně [o provedení opery Psohlavci Karla Kovařovice] (Lidové noviny, 27. 10. 1911).
-c. [=Kunc, Jan]: Na Starém bělidle. Premiera na Nár. divadle v Brně dne 4. října 1912 (Lidové noviny, 5. 10. 1912).
-c. [=Kunc, Jan]: Restaurovaná opera [o opeře Na starém bělidle Karla Kovařovice] (Lidové noviny, 10. 1. 1917).
P.: Na starém bělidle. K novému nastudování Kovařovicovy opery (Národní divadlo 13, 1935 č. 1, s. 3–4).
IV. Karel Kovařovic a Leoš Janáček
Dědeček, Pavel: Kovařovic a Její pastorkyně (Hudební výchova 21, 1940, č. 9–10, s. 143–145).
Kašlík, Hynek: Instrumentační vývoj Leoše Janáčka a retuše Karla Kovařovice v opeře Její pastorkyňa (disertační práce, PhDr., Seminář hudební vědy, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita v Brně, Brno 1934).
Kašlík, Hynek: Retuše Karla Kovařovice v Janáčkově opeře Její pastorkyňa. (Praha 1938, též Hudební věstník 31, 1938, s. 112–113, 130–131, 142–143, 159–160).
Rektorys, Artuš (ed.): Korespondence Leoše Janáčka s Karlem Kovařovicem a ředitelstvím Národního divadla (Praha 1950).
Pala, František: Leoš Janáček a Národní divadlo (Hudební rozhledy 6, 1953, č. 18–19, s. 882–891).
Kovařovic, Josef: Vztah Janáček – Kovařovic v novém světle (Hudební rozhledy 21, 1968, č. 18, s. 543–545).
RS: Janáčkův spor s Kovařovicem o Národní tance (Opus musicum 6, 1974, č. 3, s. VII–VIII).
Štědroň, Bohumír: Ke korespondenci a vztahu Leoše Janáčka a Karla Kovařovice (na základě nově nalezených dopisů Leoše Janáčka Karlu Kovařovicovi), (Sborník prací filosofické fakulty Brněnské univerzity 6, řada F, 1962, s. 33–69).
Kovařovic, Josef: Několik poznámek k retuším Karla Kovařovice v partituře Její pastorkyně (Hudební rozhledy 29, 1976, č. 5, s. 232–235).
Karbusický, Vladimír: Skutečný život v Janáčkově „Broučkovi“ (Hudební věda 33, 1996, č. 2, s. 103–138).
Tyrrell, John: Janacek: Years of a Life, Volume 1, 2 (Londýn, 2006, 2007).
ArchivalieČeské muzeum hudby, Praha (fond S 115).
Národní archiv (fond 1199).
Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea (korespondence s Leošem Janáčkem aj.).
Ondřej Pivoda
Datum poslední změny: 12.4.2016