Český hudební slovník osob a institucí

Burian, Karel

Debutoval v Brně ve svých 21 letech (28. 9. 1891 jako Jeník v Prodané nevěstě a hned den nato 29. 9. 1891 jako Dalibor), brzy poté zpíval i Lukáše v Hubičce. Během tří měsíců nastudoval více než deset rolí. Brněnské divadlo však tehdy příliš neprosperovalo a hrálo se hlavně na zájezdech. Burian se pokusil přestoupit do pražského Národního divadla, ale tehdejší ředitel František Adolf Šubert jej jako sólistu odmítl a nabídl mu pouze místo ve sboru (stejně jako o pět let později u něj neuspěla Emma Destinnová). Burian přijal jinou nabídku – do Tallinu (tehdy Reval, 1892–93), kde se díky své fenomenální paměti přes noc naučil roli Gounodova Fausta v němčině a svým záskokem zachránil představení. To mu vyneslo obsazení ve Wagnerově Lohengrinovi, ve kterém slavil triumfální úspěch. Stal se prvním pěvcem oboru a zpíval Radamesa v Aidě, Erika v Bludném Holanďanovi, Arnolda ve Vilému Tellovi a titulní roli ve Wagnerově Tannhäuserovi (touto rolí se později proslavil). Na přání publika začal pořádat i písňové koncerty, které se později staly jeho specialitou.
Po sedmi měsících byl doporučen do Lip­ska, kde měl zpívat v Bludném Holanďanovi, avšak po vstupním představení (Sedlák kavalír) byl šéfem tamní opery propuštěn zřejmě pro nevhodný zjev (bylo mu dvaadvacet a působil spíše jako hubený student než jako hrdinný první tenor). Cestoval dál po německých divadlech – zpíval v Baumannově operní společnosti, která nastudovala Smetanovo dílo a Baumann s ní chtěl podniknout světové turné, nakonec však zůstalo u premiéry v Berlíně (1. 7. 1893, Burian zpíval Jeníka). Po krátkém sbírání zkušeností v Cáchách (1893) pů­sobil v Kolíně nad Rýnem (1894–96, zde poznal svou budoucí ženu Františku) a v Hannoveru (1896–98). V obou divadlech dostával především lyrické úlohy, a z obou po neshodách s řediteli a nespokojen s repertoárem odešel. Na dva roky se stal prvním tenorem Královské opery v Hamburku (1898–1900), kde jeho záskok v Tannhäuserovi (1898) nasměroval jeho kariéru k rolím hrdinných tenorů. Zpíval Lohengrina, Erika z Bludného Holanďana, Stolzinga z Mistrů pěvců i obtížné úlohy Tristana a Siegfrieda, často pod taktovkou mladého Gustava Mahlera. Za osmnáct měsíců zvládl značný repertoár a vystupoval více než dvěstěšedesátkrát.
Chtěl se však vrátit do vlasti, proto začal hostovat v Národním divadle a na krátkou dobu zde zakotvil (1900–01), když od nového šéfa opery Karla Kovařovice dostal angažmá i se svou ženou, sopranistkou Františkou Burianovou-Jelínkovou, a svým bratrem Emilem. Zpíval zde všechny důležité role (Florestan v Beethovenově Fideliovi, Verdiho Othello, Kozina v Kovařovicových Psohlavcích). S Kovařovicem navázal úzké přátelství, stál za ním v době stávky orchestru a Kovařovic naopak počítal s tím, že Burian nebude pouze čelným zpěvákem opery, ale svým zaměřením na interpretaci Wagnerových a Smetanových oper bude určovat ráz repertoáru. Burian si však nezískal srdce dámské části obecenstva (která chtěla zpět jeho předchůdce Florjanského) a nebyl schopen se přizpůsobit každodennímu režimu, často se nedostavil na představení pro indispozici. Spory se správou divadla vyvrcholily v březnu 1901, kdy krátce před premiérou Dvořákovy Rusalky odřekl vystoupení v úloze Prince z důvodu indispozice a za současného hostování v Budapešti. Kvůli tomu se nepohodl i s Kovařovicem a z Národního divadla předčasně odešel ještě před koncem sezóny, ač mu to nebylo povoleno (uloženou pokutu pak splácel několik let).
Následovalo angažmá v Budapešti (1901–02), kde se dále profiloval jako wagnerovský pěvec (zpíval maďarsky), a v Drážďa­nech (1902–1910), kde za dirigenta Ernsta von Schucha získal konečně věhlas a ztvárnil všechny důležité tenorové role v operách Richarda Wagnera. V jediném roce (1905) mu jeho jasný a zdravý hlas dovolil zpívat Wagnera stosedmnáctkrát. Z Drážďan se mu otevřel svět – jezdil hostovat do Mnichova, Londýna, Lipska, Curychu, Frankfurtu nad Mohanem, Štýrského Hradce, Budapešti, Bruselu, De­savy, Norimberka, Lvova, německého divadla v Pra­ze a dalších. V drážďanské světové premiéře opery Salome Richarda Strausse (1904) vystoupil v roli krále Heroda po boku Emmy Destinnové, a na skladatelovo přání a pod jeho taktovkou v této roli hostoval spolu s Destinnovou v Paříži (6. 5. 1906). Oba čeští umělci byli vyznamenáni vysokými řády z rukou francouzského prezidenta. Burian se poté stal členem Metropolitní opery v New Yorku (1906–13), kde zpíval pod taktovkou Mahlera a Toscaniniho (ten ho označoval za nejrytmičtějšího pěvce na světě). V Americe sklízel úspě­chy také v Chicagu, Filadelfii a Bostonu. Roku 1908 hostoval jako Parsifal v Bayreuthu, 1909 vystoupil v Budapešti jako Dalibor, o jehož tamní uvedení se zasloužil, o rok později 19. 6. 1910 opět v Paříži jako Tristan.
Ač již byl pěvcem světového uznání, zatoužil opět po své vlasti. Zpíval na prvním českém pěveckém festivalu (1904) a po hostování v Kovařovicově smetanovském cyklu (1909) opustil roku 1910 Drážďany a stal se znovu členem opery Národního divadla. Opět se však nepohodl se správou divadla, odříkával představení a definitivní roztržka s Kovařovicem (1911) vyústila v jeho odchod. Získal angažmá ve vídeňské Dvorní opeře (16. 5. 1912 až 31. 10. 1913), kde byl vysoce hodnocen zejména v úloze Siegfrieda. Zároveň byl stálým hostem opery v Budapešti. Během první světové války nevstoupil do žádného divadla a jeho působení se omezilo pouze na území Rakouska-Uherska. Hostoval v českých divadlech Plzni, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci, Brati­slavě, Košicích a v německém pražském divadle (1915), v cizině pak ve Vídni, Budapešti, Lvově, Záhřebu a jinde. Po vzniku republiky marně usiloval o trvalé přijetí do souboru Národního divadla (1918–19).
V této době začal mít problémy se zdravím, již tak podrytém dlouholetou náklonností k alkoholu. V roce 1920 si nešťastně popálil ústa lou­hem a poté onemocněl cukrovkou a chorobami jater a ledvin (1921). Přesto ještě vystupoval – po nástupu Otakara Ostrčila do Národního divadla si konečně v Praze zazpíval Dalibora a Tannhäusera (1922) a perspektiva jeho návratu do Národního divadla vypadala nadějně; zabránil tomu však jeho zhoršující se zdravotní stav, jenž měl vliv na klesající úroveň jeho pěveckých výkonů. Zpíval ještě v Bu­dapešti (1923–24) a s bratrem Emilem pořádal koncertní turné po republice. Naposled zpíval 12. 3. 1924 v Nitře – u tamního holiče se nakazil otravou, která se projevila růží. S nemocí bojoval pak v Bratislavě, v Praze a nakonec na svém statku v Senomatech, který zakoupil v roce 1907 a trávíval zde prázdniny. Zde také ve svých 54 letech zemřel na rozklad krve.
V pěveckém umění tvoří jeho působení epochu: světovou kritikou byl mnohdy hod­nocen výše než Caruso, byl vyznamenán mnoha řády, jmenován důstojníkem pařížské akade­mie, královským komorním pěvcem saským, wittenber­ským, anhaltským a dalšími. Vynikal jasným, kovově lesklým hlasem (tenorem s barytonovým zabarvením) bez ja­kýchkoli vrozených nebo školením získa­ných kazů. Pro jeho zpěv byla typická lehkost v nasazování tónu, široká dynamická škála od jemných lyrických poloh až k heroickému výrazu, průraznost vysokých poloh, intonační čistota, dokonalé frázování a výborná dechová technika. Jeho menší postava determinovala jeho jevištní projev; proto byl umírněnější v mimice i gestice a jeho herectví bylo propracované a oproštěné od velkooperní nadsázky. Na jevišti i koncertním pódiu se skvěle uplat­ňoval ve všech oborech a všech citových i výrazových polohách, nejčastěji však jako hrdinný tenor. Byl i jazykově nadán a zpíval česky, německy, francouzsky, ital­sky a maďarsky s takovou zřetelností a přesnou výslovností, že byl kladen za vzor i domácím pěvcům. Světovou slávu mu získaly přede­vším svérázné a pěvecky dokonalé výkony v operách Wagnerových, kde vynikl zvl. jako Lohengrin, Tannhäuser, Siegfried, Tristan a Parsifal. Jeho umění bylo uznáváno i německou (a proněmecky zaměřenou) kritikou. Česká kritika ho však nikdy takto bezvýhradně nepřijala – od počáteční neochoty Národního divadla jej angažovat až po výtky, že „zpívá Němcům“ a projevuje málo vlastenectví. Byl však nejen wagnerovský, ale též smetanovský pěvec (v obou směrech vy­soce hodnocen Zdeňkem Nejedlým). Jeho nejlepšími úlohami v českých operách byl Dalibor, Lukáš, Jeník a Kozina. V cizině propagoval soudobou českou tvorbu (Novák, Jindřich, Kunc apod.). Mistrovsky podával také české lidové písně (Ó řebíčku zahradnický), jichž byl sběratelem – spolu se skladatelem a přítelem Jindřichem Jindřichem vytvořili jejich sbírku známou jako Burianovo album. Ze světových skladatelů se věnoval hlavně novějším (Mahler, Richard Strauss, Schönberg atd.). Nazpíval četné árie a písně na desky (dochovány dvě od Supraphonu z let 1960 a 1974).
Burian byl také literárně nadán. Už od mladých let skládal verše; jeho básně tiskla Ni­va, byly mu vydány veršované dopisy Ve chvílích od­dechu (Praha 1909–10); mnohé verše i paměti psané před smrtí jsou uchovány v rukopise. Překládal české písně do němčiny a obzvláště cenné jsou jeho české překlady libret Wagnerových oper a Straussovy Salome. Uveřejnil vzpomínky na Toscaniniho (Smetana, 1, 1911, s. 126), Mahlera (tamtéž, s. 267),  Schucha (Smetana, 4, 1914, s. 253) a své paměti (Smetana, 1, ­1911 až 4, 1914; knižně Z mých pamětí, Praha 1913), pokračoval pak v Lidových novinách (1924) a německy v Prager Presse. Osobností Karla Buriana se dlouhodobě zabýval spisovatel Alexander Berndorf, který o něm psal články, má v rukopise jeho podrobný životopis a napsal o něm romány Opožděné štěstí (1939), Pěvec, který dobyl svět a dva svazky Humoresek o Karlu Burianovi.