Český hudební slovník osob a institucí

Batka, Richard

Batka, Richard, hudební historik, kritik, libretista, překladatel, organizátor, narozen 14. 12. 1868, Praha, zemřel 24. 4. 1922, Vídeň.

Pocházel z rozvětvené jihočeské hudební rodiny, byl synovcem Johanna Nepomuka Batky, otec působil jako obchodník a císařský rada. Po maturitě na pražském gymnáziu studoval v letech 1889–93 germanistiku u Augusta Sauera a hudební vědu u Guido Adlera na německé univerzitě v Praze. V akademickém roce 1894–95 promoval disertační prací Über die altnordischen Stoffe in der deutschen Literatur bis Herder (Dr. phil., v roce 1900 pak Univ.-Doz.).

V letech 1896–98 vydával v Praze s Hermannem Teiblerem časopis Neue musikalische Rundschau, jako referent spolupracoval do roku 1908 i s deníkem Prager Tagblatt. V roce 1897 začal spolupráci jako umělecký referent s časopisem Neue Revue, od 1898 působil jako hudební a divadelní referent pražského deníku Bohemia, kam své kritiky dodával pravidelně dvakrát týdně. V roce 1905 došlo mezi Batkou a redakcí Bohemie k neshodám, až Batka redakci definitivně opustil. Kromě uvedených aktivit psal od roku 1900 hudebně-historické příspěvky a recenze do měsíčníku českých Němců Deutsche Arbeit, vedl uměleckou rubriku mnichovského listu Der Kunstwart a od roku 1902 řídil hudební rubriku v Bunte Revue.

Batka byl činný rovněž jako organizátor pražského kulturního života. Společně s Erstem Rychnovským organizoval koncerty, výstavy a besedy. V Praze založil a řídil spolek Dürrerbund pro uvádění koncertů historické i moderní hudby, redigoval sbírky Bunte Bühne (1902–03), W. A. Mozarts gesammelte Poesien (1906) a Hausmusik (1907). Působil také jako pedagog, když v letech 1906–07 vyučoval na pražské konzervatoři kulturní dějiny a příležitostně až do 1908 přednášel i v hudebně-vědném semináři pražské německé univerzity. V roce 1908 odešel kvůli výpadům vůči své osobě do Vídně, kde pracoval do roku 1919 jako hudební referent listu Wiener Fremdenblatt, poté navázal spolupráci s Wiener allgemeine Zeitung. V letech 1909–13 vydával ve Vídni s Richardem Spechtem časopis Der Merker, v němž se hojně věnoval problematice a recenzím české hudby. Mezi léty 1909 a 1914 vyučoval na vídeňské Akademie für Musik und darstellende Kunst dějiny opery. Svůj život dožíval v neutěšených finančních poměrech, což se projevilo i na kvalitě jeho pozdních prací.

Batka měl význam jako renomovaný hudební kritik a publicista, věnoval se však mnohem širšímu spektru hudebního umění. Pod vlivem Guido Adlera studoval dějiny české hudby, zejména středověké umění a hudbu českých Němců. Neustále se snažil najít skladatele, kterého by mohl stejnou měrou označit jako českého i německého, což se mu ale nepodařilo. Na české a německé dějiny pohlížel rovnovážně, i když dobová česká kritika jej několikrát nařkla z nacionalismu a dokonce ze šovinismu. Batka uplatnil své znalosti i na poli hudební medievistiky, např. ve spise Die Lieder Mülichs von Prag (Praha 1905). Stal se také neoficiálním poradcem ředitele pražského německého divadla Angelo Neumanna. Měl osobní výhrady k verismu, zejména k jeho drasticky naturalistickým libretům, přesto řediteli divadla doporučoval co nejširší repertoárový záběr, včetně veristických oper. Jako publicista pak zviditelňoval program německého divadla, zejména v roce 1901 provedený cyklus Gluckových oper. I přes počáteční pochyby se stal zastáncem mladého Leo Blecha, který se v letech 1899–1906 stal prvním kapelníkem orchestru německého divadla v Praze. Společně v Praze prosazovali symfonické dílo Mahlera, Brucknera a Richarda Strausse. Batka napsal libreta k Blechovým operám Versiegelt, Das war ich, Alpenkönig und Menschenfeind a Aschenbrödel. Byl zastáncem Wagnerových oper a jeho principů dramatického umění, podporoval i moderní režii Meyerbeerových děl. Novinkám v operní inscenaci se Batka věnoval i teoreticky: studoval a analyzoval funkci světla, pohybu a dalších scénických složek zejména ve wagnerovských představeních. Jako libretista byl autorem asi 25 operních textů, které mimo jiné zhudebnili Mascagni, Blech či d´Albert. Libreta překládal také z českého, polského, francouzského a italského jazyka do němčiny, zabýval se i vztahem hudební a textové složky libret a teorií jejich překladu.

Pod vlivem osobní sociálně demokratické orientace a dobového politického tlaku pomáhal od roku 1906 konat v pražském německém divadle dělnická abonentní představení. Osvětovou činnost rozvíjel v německých vzdělávacích spolcích v Praze, stál rovněž u zrodu některých z nich. Ve svých pracích se snažil rovněž o modernizaci kulturního života. Studoval tvorbu pro děti, hudbu lehkých žánrů i domácí provozování hudby, čímž se může zařadit mezi výrazné přispěvatele pomalu se rodící hudební sociologie. Pro českou hudbu měly největší význam jeho přímé, někdy až ostré kritiky a studium dějin české hudby.  Kromě obecných dějin evropské hudby (třísvazkové Allgemeine Geschichte der Musik, Stuttgart 1909, 1912 a 1915) Batka napsal i Studien zur Geschichte der Musik in Böhmen (Praha 1901 a 1904) a Geschichte der Musik in Böhmen. 1. Böhmen unter deutschem Einfluss 900-1333 (Praha 1906). Asi stostránkový spis Die Musik in Böhmen (Praha 1906) vznikl jako reakce na Dějiny české hudby a 1. díl spisu Dějiny husitského zpěvu Zdeňka Nejedlého. Batka souhlasil s označením „národní hudba“ pro období Dvořákovy a Smetanovy doby, odmítal však tento pojem jako stěžejní pro celé dějiny české hudby, jak jej používal a chápal Nejedlý. Inspiraci naopak Batka našel v Hostinského spisech Hudba v Čechách (Praha, 1900) a Česká hudba 1864–1904 (Praha 1909). Nejedlý pak Batku chápal jako cizince, který není schopen pochopit české hudební dějiny a často jej v tisku napadal. Batkovy dějiny české hudby v některých pasážích postrádají konkrétní údaje o české hudbě, což však nebylo dáno jeho nacionalismem, ale nedostatkem dobové literatury a pramenů. Batka se do jisté míry stal obětí česko-německých a německo-českých nacionalistických půtek, když byl českou kritikou nazýván šovinistou a jeho dílo bylo chápáno jako nacionalisticky zabarvené a proto z národnostního hlediska odmítáno.