Český hudební slovník osob a institucí

Kölbel, Ferdinand

Kölbel, Ferdinand (psán též Kelbel; Kälbel), hornista, datum a místo narození i úmrtí neznámé (18. století).

Hornista českého původu působící v Rusku. Do Petrohradu odešel patrně v roce 1720 a vstoupil zde do služeb cara Petra I. a později také do petrohradské kapely vévody von Holstein-Gottorf. V Rusku strávil postupně tři delší časové etapy: první pobyt je datován cca 1735−38, kdy byl Kölbel členem dvorního orchestru v Petrohradě (s ročním platem 350 rublů), který byl složen z hudebníků italské kočovné společnosti − mezi ostatními hornisty jsou jmenováni Italové G. Verocai, G. Ianeschi a G. Piatanida. Druhé ruské období (cca 1741−44?) představuje jeho angažmá u vídeňského velvyslance v Rusku, hraběte Kinského, společně s vynikajícím vídeňským hornistou Leopoldem Schmiedlem a ročním platem 300 rublů. Je známo, že během této doby (patrně v roce 1741) si vyprosil dovolenou a podnikl koncertní cestu − mimo jiné uspořádal koncert ve Vídni a odtud odjel s holandským vyslancem na nějaký čas do Konstantinopole (Istanbul), kde si získal rovněž obdiv. Do Ruska se vrátil v roce 1756 na vyzvání carevny Alžběty I. a za osobní intervence ruského velvyslance barona Sieverse. Opět se stal členem italské kočovné společnosti (společně se Schmiedlem − oba s ročním platem 500 rublů, od roku 1762 dostával Kölbel 600 rublů). Dne 3. května 1769 byl penzionován s roční penzí 150 rublů. Pravděpodobně v Rusku nezůstal, jeho další osudy však nejsou známy. Podle Schillinga zemřel v sedmdesátých letech 18. století.

Kölbel je dodnes uznáván jako jeden z prvních modernizátorů nátrubkových nástrojů. Deset let pracoval na zlepšení svého nástroje tak, aby byl nástroj schopen hrát všechny tóny chromatické řady. V roce 1766 předvedl Kölbel nový nástroj společně se svým zetěm Franzem Haenselem (violoncello) při jednom z dvorních koncertů (Jakob von Stählin, Trios in c-moll, f-moll a E Dur) a získal si pochvalu od Kateřiny Veliké i kapelníka Baldassara Galuppiho. Nástroj byl nazýván pro svůj líbezně tlumený zvuk Amorschall-Waldhorn, jeho složitá konstrukce však zabránila masivnějšímu rozšíření. Navíc podle Stählina si Kölbel s Haenselem konstrukci nástroje střežili jako své tajemství. Dodnes není zcela jasné, jak přesně nástroj vypadal. Jednalo se zřejmě o roh se šesti pevně zabudovanými invencemi a šesti klapkami, které zapojovaly jednotlivé invence do hry a měnily tak podle libosti ladění nástroje. Jiné zdroje uvádějí, že byl nástroj opatřen dvěma klapkami, z nichž jedna snižovala o půl tónu, druhá o celý tón. Objevuje se rovněž tvrzení, že nástroj měl i hmatové otvory. Nákres nástroje uveřejnil Stählin − je však patrné, že kresbu vytvořil podle paměti a nerozuměl mechanismu a principu, na kterém nástroj funguje.

Kölbel složil společně s Haenselem několik skladeb pro tento nový nástroj, aby ukázal jeho zvukové možnosti. Je také autorem tria pro neobvyklé obsazení − klarinet, lesní roh a kontrabas (Clarinet, Cornu de Schass et Basso). Party lesního rohu a klarinetu jsou notovány v C dur a jsou velmi náročné, rukopis je označen pouze slovem „Wien“.