Český hudební slovník osob a institucí

z Ehrenbergů, Eleonora Gayerová

z Ehrenbergů, Eleonora (vl. jm. Gayer, svobodná paní von Ehrenberg, Ehrenbergová roz. Gayerová), koloraturní sopranistka, narozena 1. 11. 1832, Modrá Hůrka (u Českých Budějovic), zemřela 30. 8. 1912, Ondřejov.

Praděd zpěvačky Anton Franz Gayer (pokřtěn 7. 10. 1699 v Praze), lékárník v Praze, získal od císařovny Marie Terezie 14. 8. 1764 za zásluhy v sedmileté válce predikát von Ehrenberg. Jeho vnuk Johann Aloys, otec zpěvaččin, dvorní rada vrchního soudního zastupitelství, byl povýšen roku 1818 na svobodného pána (Freiherr). V době narození dcery Eleonory z druhého manželství však patřila rodina k vrstvě šlechty, zchudlé v důsledku napoleonských válek. Eleonora z Ehrenbergů brzy osiřela (otec zemřel již 1833) a vyrůstala v Praze v klášteře Uršulinek (1842–47), kde také získala základy hudebního vzdělání. Posléze její výchovu převzala teta Hrzánová z Harassu ve Vídni (1847–52). Eleonora von Ehrenberg se zprvu věnovala studiu klavíru. V letech 1852–54 byla posluchačkou pražské konzervatoře, kde studovala harmonii a kontrapunkt u Johanna Friedricha Kittla a získala řádné pěvecké školení. Jejím učitelem byl Giovanni Battista Gordigiani (1795–1871), jehož jednou ze světově proslulých absolventek byla verdiovská zpěvačka Tereza Stolzová. Rovněž Eleonora Ehrenbergová patřila k chloubám Gordigianiho školy, která byla zaměřena především na italský repertoár. Postupný estetikou romantismu podmíněný odklon od dědictví italské belcantové opery, který nastal v průběhu 19. století, zdůvodňuje některá rozporná hodnocení ve významu Ehrenbergové.
Poprvé vystoupila zpěvačka 3. srpna 1854 pod taktovkou Františka Škroupa v Německém zemském divadle (Stavovském) v Praze v titulní roli Donizettiho Lucie z Lammermooru (opera uvedena pod titulem Die Braut von Lammermoor), následovala Adina v Nápoji lásky téhož skladatele (11. srpna jako Der Leiebestrank). Vzápětí byla na základě zprostředkování německého režiséra a herce Heinricha Marra angažována k opeře ve Štětíně (1854–56, zpívala zde mimo jiné Julii v Belliniho Montekové a Kapuleti), pohostinsky zpívala v Mnichově (v únoru 1856 jako Lady Harriet ve Flotowově opeře Martha) i Praze, kde vystoupila 15. 5., 11. 6., 30. 6.  a 8. 7. 1856 jako Markéta z Valois v Meyerbeerových Hugenottech resp. ve Flotowově opeře Martha, 15. 6. a 12. 7. jako Eudoxie v Halévyho Židovce (v Theateralmanachu 1856 mylně uvedena role Isabelly), 19. 6. jako Mathilda v Rossiniho Vilému Tellovi, 26. 6. a 6. 7. jako Elvira v Auberově Němé z Portici. Další dvě sezóny (1856–58) působila v Hamburku, kde se dále pěvecky školila (je doloženo její koncertní vystoupení v Erfurtu), 1858–61 byla angažována v Lipsku. 16. 5. 1861 vystoupila v Praze na scéně Královského zemského (Stavovského) divadla v německém představení Meyerbeerovy Dinorah, 30. 6. 1861 zpívala poprvé na téže scéně česky Leonoru ve Verdiho Troubadouru, když již předtím vystoupila v českém představení Novoměstského divadla jako Anička ve Weberově Čarostřelci. Na základě úspěšného hostování v obou jazycích ji ředitel Franz Thomé angažoval pro německá i česká představení. Podle rukopisných pamětí Eleonory z Ehrenbergů byl důvodem jejího definitivního přechodu k české opeře konkurenční tlak ze strany členky německé opery Johanny Brenner. Od počátku své činnosti na pražské scéně nesla Eleonora Ehrenbergová značný podíl na  repertoáru, který byl dán jejími pěveckými předpoklady i skutečností, že v době jejího angažování měla ženská sólistická složka české opery jen tři členky: všechny – Eleonora Ehrenbergová, Tereza Boschettiová (Boschetti) i Klotilda Gaučová (Gautsch) – zpívaly v českých i německých představeních.
Eleonora Ehrenbergová zpívala 30. listopadu 1862 Konstanci v zahajovacím operním představení Prozatímního divadla, Cherubiniho Vodaři. K souboru Prozatímního divadla přešla roku 1863 s platem 3000 zlatých ročně (její partner v tenorových rolích Čeněk Vecko měl plat 1700), než přešla roku 1864 definitivně k české opeře, vystupovala dále v českých i německých představeních (hostovala např. v německých představeních v Olomouci a Plzni). Podobně jako na německé scéně byla její konkurentkou v koloraturním oboru Johanna Brenner, na české byla její konkurentkou v dramatických rolích Helena Zawiszanka, později Marie Macháčková, Gabriela Roubalová a předčasně zemřelá Věkoslava Blažková. V koloraturním oboru však neměla na českém jevišti konkurenci až do nástupu Marie Sittové.
Již první ohlasy kritiky oceňovaly dokonalou technickou přípravu pěvkyně, i když někdy poukazovaly na malý objem hlasu. Zpočátku  jí bylo doporučováno zdokonalení koloratury ([trilků], viz. Z. Kolešovský, Slavoj 3, 1863, č. 4, s. 83). Eleonora Ehrenbergová se stala brzy miláčkem obecenstva a byla nazvána „nejpřičinlivějším údem naší mladistvé zpěvohry“ (Slavoj 3, 1863, č. 11, s. 205). Za éry kapelníka Jana Nepomuka Maýra byla skutečnou oporou ansámblu a její umění do značné míry určovalo skladbu repertoáru. Nejlepší hodnocení měla její Desdemona (Rossini: Otello), Anička (Weber: Čarostřelec), Zerlina (Mozart: Don Giovanni), Zuzanka (Mozart: Figarova svatba), zpívala také Eurydiku (Gluck: Orfeus a Eurydika), Ludmilu (Glinka: Ruslan a Ludmila) či Antonidu (Glinka: Život za cara)atd. Byla jedinečnou Královnou noci v Mozartově Kouzelné flétně. Podle svého vlastního vyjádření měla v repertoáru 132 rolí, vystoupila celkem 1750krát.
Od počátku pražského působení vyvíjela i koncertní činnost. 20. 10. 1861 vystoupila např. v besedě na oslavu vyhlášení Říjnového diplomu, kritika však vyslovila politování, že zpívala písně do češtiny přeložené a nikoli původní český repertoár. Zpěvačka krátce nato vystoupila na dobročinném koncertě se směsí českých národních písní. 19. 1. 1862 vystoupila na druhém abonentním koncertě Umělecké besedy s písněmi Schubertovými a Schumannovými, 12. 3. 1862 na dobročinném koncertě Akademického čtenářského spolku zpívala árii ze Škroupovy opery Oldřich a Božena, 14. 8. 1863 vystoupila s českými národními písněmi na Žofíně, 25. a 26. 8. se stejným repertoárem na Národní pěvecké slavnosti v Brně, 5. 3. 1864 v pražském Konviktu opět s písněmi Schubertovými a Schumannovými, 12. 3. 1864 s árií Johanna Adolfa Hasseho, 14. 3. 1864 na koncertě Hlaholu zpívala opět národní písně a s barytonistou Jakubem Švarcem (Schwarz) dueto Josefa Leopolda Zvonaře Pěvec a pastýřka. 28. 12. 1864, rovněž s Jakubem Švarcem provedla duet Ludiše a Tasendmarka ze Smetanovy operní prvotiny Braniboři v Čechách; byla to první ukázka nové opery. V březnu 1865 vystoupila v Praze na Žofíně na koncertě ve prospěch bezplatných obědů techniků s „bezvadným, správným a velmi čistým přednesením dlouhé a nesnadné sopránové árie z Haydnova Stvoření“, jak konstatoval Bedřich Smetana ve svém referátu v Národních listech 15. 6. 1865. V těchto létech byla koncertně značně aktivní, přičemž se podílela na podnicích, pořádaných českými spolky a organizacemi a vystoupila v řadě podniků dobročinných: 19. 3. 1865 na Žofíně přednesla árii ze Škroupova Columba; 21. 3. 1864 účinkovala v Händlově oratoriu Salomon; v dubnu 1865 spoluúčinkovala při provedení oratoria Zkáza Jerusaléma Ferdinanda Hillera a premiérovala písně Augusty Kolárové, v květnu téhož roku účinkovala s písněmi Schubertovými (Zvědavý) a Schumannovými (Rozmluva v lese) ve prospěch soukromé jednoty pro podporu podomních chudých města Prahy. Pod vedením Josefa Foerstera zpívala v chrámových produkcích v kostele sv. Vojtěcha.
Roku 1865 těžce onemocněla (podle zpráv tisku byla dokonce zaopatřena). Příčina jejího onemocnění nebyla zveřejněna, na scénu se však brzy vrátila.
Některé posudky konstatují, že svých technických schopností nadužívala na úkor dramatické pravdivosti role. V této souvislosti bývá zmiňován i její malý hlasový volumen, který údajně nahrazovala samoúčelnou hlasovou virtuozitou. V souvislosti s její Lucií z Lammermooru se píše: „Snažila se z ní udělat roli koloraturní a vyšperkovala ji rouladami, které byly pravému dojmu na odpor“ (Slavoj 4, 1864, č. 5, s. 83. Podobně též Josef Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, s. 69). V úsudku je zahrnut referentův prvořadý požadavek na dramatickou věrohodnost role, jak vyplývá i z jeho posudku na roli Leonory ve Flotowově opeře Alessandro Stradella: „Je ve hře sice dobrá, [...] však zpěv její v takovýchto dramatických úlohách nám povždy uvádí na mysl, že je první dramatická zpěvačka  pro naši operu nevyhnutelně potřeba.“ (Slavoj 5, 1864, č. 5, s. 286).
Kladně však byla týmž referentem hodnocena její Linda ze Chamonix: „Zvláště nás u slečny zajímalo výborné provedení části zpěvné a promyšlená hra její, přičemž připomínáme scény, kde se u Lindy šílenosti zmáhá.“ (Slavoj 6, 1865, č. 3, s. 46.) Vysoko byla hodnocena její Gilda (Rigoletto) a Violetta (La traviata), byla označena za ideální představitelku titulní role Meyerbeerovy Dinorah, skvělou Rosinu (Lazebník sevillský). Kritizována však byla její tehdy ještě běžná praxe, vkládat do oper virtuózní árie z jiných děl či árie koncertantní, jindy árie či strofy vynechávala. Oskar Teuber nazval Eleonoru Ehrenbergovou „českou Patti“ (Oskar Teuber: Geschichte des Prager Theaters, Prag 1885, sv. 3, s. 679), přičemž rezervované mínění referenta Slavoje Zikmunda Kolešovského o Adelině Patti, této hvězdě sopránového oboru  své doby, může být i vodítkem k posouzení kvalit Ehrenbergové (Zikmund Kolešovský, Slavoj 3, 1863, č. 6, s. 117–118. “Tentokráte jest nám promluviti o kromobyčejném zjevu na obzoru umění, [...] za to museli jsme slečnu Patti-ovu dle chvály a slávy, v rozličných listech zahraničních rozhlašované, považovati. Tázal-li by se nás ale někdo, zda-li nyní, když jsme slečnu na vlastní uši slyšeli, souhlasíme s úsudkem cizích listů – tu jest nám bohužel rozhodně odpověděti: Nikoliv. Zpěv i hra její jeví se nám býti rázu naučeného, nuceného, řekli bychom téměř ochotnického, a konáním, jemuž není vdechnut vyšší pocit umění. Přednosti její obmezují se pouze na silný, ale nikoliv ušlechtile znějící hlas, na čistou intonaci, dosti vytříbenou koloraturu a pravidelný trilek.”
Jako směrodatné mohou sloužit soudy Bedřicha Smetany. Smetana oceňoval výkon Ehrenbergové zejména v roli Královny noci v Mozartově Kouzelné flétně, zdůraznil, že „zpívala arii v jednom jednání v původní tonině F dur, což je mnoho, uváží-li se výška nynějšího ladění orchestru.“ (Bedřich Smetana, Národní listy, 3. 8. 1864). Také Josef Bartoš uvádí v souvislosti s mozartovským repertoárem na českém jevišti, že „slečna Ehrenbergová zpívala všecko podle originálu, což si mohlo dovolit jen málo zpěvaček.“ (Josef Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, Praha 1938, s. 247). Referent Slavoje však v rozporu s tímto tvrzením píše o představení Kouzelné flétny 6. 11. 1864: „S provedením míst koloraturních jsme úplně srozumění nebyli. Že slečna F dur arii nezpívala v originalu, [...] rozumí se samo sebou“ (Labler [Ladislav Emanuel Labler-Daskovský?], Slavoj 5, 1864, č. 11, s. 396), z čehož se dá usuzovat, že aktuální realizace byla odvislá od momentální dispozice sólistky. Každé vystoupení Eleonory Ehrenbergové v roli Královny noci bylo zřejmě bedlivě sledováno a komentováno, o představení 5. 12. 1864 (úmrtní den Mozartův) například z důvodu indispozice druhou árii vynechala (Slavoj 5, 1864, č. 12, s. 422. Uvádí též Josef Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, Praha 1938, s. 86). Smetana i v další kritice provedení Kouzelné flétny vyzdvihuje znovu výkon zpěvaččin: „Sl. z Ehrenbergu ukázala svou ohromnou výšku třikrát čárkovaným f a provedla těžké pasáže co nejskvěleji.“ (Bedřich Smetana, Národní listy, 18. 2. 1865). O roli Eleonory v Troubadouru píše Smetana: „Sl. z Ehrenbergu vynikala nejen na nejvýš bezúhonným přednesem bravurosního zpěvu, nýbrž i osvědčila také pojmutí své úlohy, že dramatická místa její rovněž vynikala, ani uchvacovala jako lyrická a čistě niterná.“ (Bedřich Smetana, Národní listy, 12. 1. 1865). V řadě kritik pak Smetana považuje výkon Ehrenbergové za jediný vhodný povšimnutí. Proti tvrzení o jejích nedostatečných hereckých schopnostech svědčí i Smetanův posudek na výkon v roli Zerliny v Donu Giovannim, kdy konstatoval, že zpěvačce „podobné veselé úlohy nejlépe svědčí.“ (Bedřich Smetana, Národní listy, 17. 11. 1864). Je známo, že Smetana zaujímal kritický postoj k virtuoznímu, dramaticky nezdůvodněnému zpěvu, jak podotkl například na adresu Ehrenbergové ve své kritice Lucie z Lammermoor. (Bedřich Smetana, Národní listy, 19. 11. 1864). Smetana píše: “Při vší úctě k zpěvnímu umění sl. z Ehrenbergu zvláště v melismech a trilkách, musíme se přece přiznati, že nejvyšší tóny slavného kvinetu ve finale 2. jednání, zpívají-li se zcela jednoduše, více dojímají, povaze motivu jsou přiměřenější, k situaci vhodnější, vůbec aestheticky krásnější než když okrášlují se řetězem trilků. Nic není v hudbě tak choulostivého, jako melismatický zpěv či líbí-li se tak, tak zvaná koloratura, ve volbě ozdob. Z většího dílu jest to věc módy, která se časem mění, pročež dnes líbí se zcela jiné způsoby ozdobování než za časů Mozarta, ano i Rossiniho, a náleží nevšední stupeň aestheticko-hudebního vzdělání ku zvolení pravého spůsobu. Protož jest nejradnější držeti se přísně předepsané noty a odpovědnost za vkus ponechati skladateli.” Smetanovo zevrubné zdůvodnění estetické a citové složky zpěvu vypovídá o jeho názoru na úlohu a kvality operního pěvce a v souvislosti s hodnocením výkonu Ehrenbergové o jeho pozitivním názoru na osobnost umělkyně.
Smetanův nástup do kapelnické funkce roku Prozatímního divadla 1866 přijala Ehrenbergová údajně z počátku s rozpaky a neusilovala o prodloužení smlouvy. Je uvedena v Almanachu královského zemského českého divadla na rok 1866 (Almanach královského zemského českého divadla v Praze na rok 1866, s. 8), v Almanachu následující sezóny je uvedena mezi členy, kteří během roku odešli (Almanach královského zemského českého divadla na rok 1867, s. 17).
Určitou roli zde mohly sehrát i dozvuky jejího těžkého onemocnění z předcházejícího roku (viz výše). Smetanou angažované sopranistky se však v jejím oboru neosvědčily a také publikum usilovalo o její návrat. Roku 1867 byla reangažována a soubor Prozatímního divadla v ní získal výraznou posilu. Ehrenbergová brzy vyzrála v oceňovanou umělkyni technické jistoty. Kritizovány byly některé její manýry, jimiž ovlivnila i další členky ansámblu Prozatímního divadla. Bezpečná technika, hlasová odolnost a bezchybné výkony v rolích jejího oboru jí zaručily přízeň publika i kritiky. Po odstoupení Smetanově a nástupu mladočeského vedení Prozatímního divadla roku 1876 se rozhodla divadlo opustit; na rozloučenou zpívala 7. 4. 1876 Rosinu v Lazebníku sevillském. Po dvou letech se však k divadlu opět vrátila. V Prozatímním a poté v Národním divadle působila do roku 1885, v Národním divadle také oslavila třicet let svého uměleckého působení (3. 8. 1884). Rozloučila se stejnou rolí, s jakou na české scéně debutovala, totiž rolí Leonory ve Verdiho Troubadouru (29. 4. 1885), když pro jí původně zvolenou Kouzelnou flétnu nebyly k dispozici vhodné dekorace.
Po definitivním odchodu z Národního divadla vystupovala umělkyně dále koncertně, např. ještě 1896 na lidové slavnosti na Žofíně, 1897 v rámci Mozartových oslav zpívala sopránový part v jeho Requiem. Působila též jako hlasová poradkyně. 8. srpna 1909 byla u příležitosti 500. představení Prodané nevěsty jmenována čestnou členkou Národního divadla (stejné vyznamenání obdržela aktuální představitelka Mařenky, Ema Destinnová). Závěr života strávila v Ondřejově, kde vlastnila vilu Leonora na úpatí vrchu Žalov, ve společnosti své neteře Marie. Hostem soukromých hudebních večerů u zpěvačky býval mimo jiné iniciátor stavby ondřejovské hvězdárny, Josef Jan Frič.
Hodnocení vztahu Eleonory Ehrenbergové k české opeře prošlo výraznou proměnou, která souvisí s postupnou mytologizací a zkreslením obrazu Smetanova. Přehled činnosti zpěvačky a výčet jejích rolí svědčí o pracovitosti, ochotě a spolehlivosti. Pocházela z německy orientované rodiny, oddané habsburské monarchii, svým školením ve Gordigianiho škole byla předurčena pro role italského repertoáru, od počátku svého pražského působení však se zapojila do českého hudebního života a výrazně přispěla ke konsolidaci samostatného souboru české opery. V řadě případů rezignovala v jejím zájmu na svůj virtuózní repertoár, zpívala například Růženu ve Škroupově Dráteníku (např. 29. 6. 1862 k uctění památky Františka Škroupa) či upravila po připomínkách svůj koncertní repertoár. Z českého repertoáru zpívala  v premiérových představeních Skuherského opery Vladimír, bohů zvolenec (Nehalena, 1863), Šeborových Templářích na Moravě (Anežka z Vartenberku, 1865), Skuherského Loře (1868), Dvořákově Dimitriji(Marfa, 1882). Byla první Mařenkou ve Smetanově Prodané nevěstě (1866)a první Jitkou v Daliboru (1868). Její často citovaná neshoda se Smetanou, týkající se role Ludiše v Braniborech, se opírá o Smetanův deníkový zápis z roku 1865 (Přetiskuje mj. František Bartoš: Smetana ve vzpomínkách a dopisech, cituje též Václav Hanno Jarka: Kritické dílo B. Smetany atd.) Ehrenbergová zpívala Ludiši koncertně ještě před premiérou opery (viz výše), roli však s poukazem na svůj koloraturní obor nepřijala. V. H. Jarka má za to, že v případu sehrál roli vztah Ehrenbergové k Janu Nepomuku Maýrovi, který její rozhodnutí ovlivnil (I následné hodnocení Maýrovo jako jednoznačného odpůrce směru Smetanova je však v tomto smyslu nutno přehodnotit. K Maýrovi zejména Jakub Arbes: Divadelní silhouetty, Praha 1904). Jarka nicméně konstatuje: „Zdá se však, že teprve později si ozřejmila vlastní význam Smetanův a stala se potom horoucí ctitelkou jeho genia.“ (Václav Hanno Jarka: Kritické dílo Bedřicha Smetany 1858–1865, Praha 1948, s. 242).
Episoda s odmítnutím role Ludiše se stala východiskem neobjektivního hodnocení působení Ehrenbergové v průběhu tzv. „bojů o Smetanu“, které dospělo až k formulaci Zdeňka Nejedlého, že „zůstala předsmetanovskou zpěvačkou, úplně nedotčenou Smetanovým uměním, jeho duchem. Nikdy nezpívala ve Smetanových dílech. [!] Byla sice kdysi první Mařenka, ale i to vlastně z nedorozumění.” (Zdeněk Nejedlý: Opera Národního divadla do roku 1900, Dějiny Národního divadla, sv. 2, Praha 1935, s. 82). Ve srovnání s Nejedlým se Bartoš (Josef Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, Praha 1938, s. 98) vyjadřuje objektivněji: “Ačkoliv Mařenka v Prodané nepatřila do jejího vlastního koloraturního oboru, provedla tuto úlohu s velkou pečlivostí, něžností a rozmarností.” Ehrenbergová zpívala Mařenku v první dvouaktové verzi opery s mluvenými dialogy, bez árie “Ach, jaký to žal”. Zejména v této podobě byla role Mařenky skutečně mimo její obor. V pozdějších představeních Prodané nevěsty zpívala Ehrenbergová roli Háty a ještě na sklonku kariéry v ensemblu ženců za scénou při premiéře Libuše roku 1881 (“Umělci v opeře té zaměstnaní ujali se svých úloh s nadobyčejnou péčí a horlivostí a zejména zasluhují zmínky slečna z Ehrenbergů a slečna Laušmanová, které z ochoty ke skladateli převzaly úlohy ´ženců´ pouze za scenou zaměstnaných.” Dalibor 3, 1881, č. 2, s. 81). Na večeru k 50. výročí Smetanovy umělecké činnosti 4. 1. 1880 předala skladateli jménem operního souboru vavřínový věnec (Josef Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, Praha 1938, s. 385). K jejímu poslednímu vystoupení podotýká referent Dalibora: “Činnosť její při našem divadle jest řadou triumfů a české obecenstvo jest jí díkem zavázáno, že v dobých zlých a nejhorších byla našemu divadlu podporou vydatnou, vždy spolehlivou a skuteční ctitelé umění koří se její činnosti vždy ochotné, vydatné a v mnohém vzhledě nedostihlé.” (Dalibor 7, 1885, č. 11, s. 105) Ačkoli výsostnou doménou Eleonory Ehrenbergové nebyl český repertoár, zasloužila se v širokém měřítku o rozvoj českého operního umění a patřila k dlouholetým oporám českého samostatného souboru.