Český hudební slovník osob a institucí

Institut umění – Divadelní ústav

Institut umění – Divadelní ústav (Divadelní ústav), dokumentační a výzkumná instituce v oblasti umění, zahájení činnosti 31. 8. 1959, Praha.

Divadelní ústav je otevřené informační, vědecké, poradenské, vzdělávací, produkční a nakladatelské centrum pro oblast divadla. Poskytuje široký servis služeb (knihovna, bibliografie, dokumentace, videotéka, internetové portály a databáze), iniciuje a podílí se na mezinárodních projektech, propaguje a prezentuje české divadlo v zahraničí, vyvíjí vědeckou, dokumentační a sbírkovou činnost a v neposlední řadě vydává odbornou divadelní literaturu.

Institut umění je informační, propagační, vzdělávací, produkční a výzkumné centrum především pro oblast živého umění. Podněcuje strategický přístup ke kultuře; podporuje a propojuje kulturní pracovníky a umělce napříč obory a posiluje jejich profesní růst na národní i mezinárodní scéně.

A. Od počátku do 70. let

B. 70.–80. léta

C. Hudební odbor (70. léta – počátek 90. let)

D. Od 90. let k současnosti

E. Hudební odbor (90. léta – 2017)

A. Od počátku do 70. let

Divadelní ústav byl zřízen výnosem ministra školství a kultury ze dne 31. srpna 1959. Tímto výnosem byl z Československého divadelního a literárního jednatelství vyčleněn Divadelní ústav spolu se Scénografickou laboratoří a zároveň byla z Hudební a divadelní agentury vyčleněna kancelář Divadelní žatvy. Z vyčleněných tří složek byla vytvořena nová organizace Divadelní ústav, řízená přímo ministerstvem školství a kultury. Ústav však de facto pracoval už od podzimu 1957 jako účelové zařízení Československého divadelního a literárního zastupitelství, kde převzal fondy jeho III. oddělení (především fond divadelních textů po soukromých divadelních agenturách zrušených po roce 1948) a zabýval se převážně činností dokumentační a bibliografickou.

V počátcích své existence užíval nově ustavený Divadelní ústav rovněž názvu Divadelní ústav československý, zejména pro zahraniční agendu (od roku 1961 bylo součástí Divadelního ústavu detašované bratislavské pracoviště, jež vzniklo z bývalého divadelního oddělení Slovenského národního muzea v Bratislavě a v roce 1968 se v rámci federalizace osamostatnilo v samostatný Divadelní ústav). Ředitelem byl v době provizorní existence ústavu Mirko Očadlík, který však tuto funkci, kterou přijal vedle řady dalších, chápal jako reprezentativní; fakticky ústav vedl tajemník Karel Kratochvíl, později vedoucí knihovny. V době, kdy byl Divadelní ústav (s platností od 1. září 1959) zřízen jako samostatná rozpočtová organizace Ministerstva školství a kultury, byla jeho ředitelkou jmenována dosavadní vedoucí divadelního odboru Ministerstva školství a kultury Eva Soukupová. Podle statutu bylo posláním ústavu pomáhat zvyšovat úroveň současného divadelního umění, sloužit odbornému studiu umělců, vědců i jiných zájemců a šířit znalosti o divadle.

Prvními odbornými zaměstnanci ústavu byli Ludmila Kopáčová, Jaroslav Machek a Dagmar Vojtěchová, v knihovně Igor Křovák a O. Vinohradský, v hudebně-dramatickém oddělení Vladimír Lébl (vedoucí), Eva Herrmannová a Milada Marklová. Hudebně-dramatické oddělení se zaměřením na operu, operetu a balet vedli postupně v letech 1959–96 Vladimír Lébl, Eva Herrmannová, Helena Havlíková a Jana Holeňová. Odborným pracovníkem pro jevištní výtvarnictví, obrazovou dokumentaci a výstavy byl Vladimír Jindra.

Eva Soukupová stála v čele až do roku 1984. Ústav řídila zprvu značně liberálně, spojovala praktický, pragmatický přístup s osobními preferencemi a vyhledávala odborně schopné pracovníky, mezi nimi i ty, kteří z politických důvodů těžko hledali uplatnění. Největší zájem měla na propagaci československého divadla v zahraničí a na činnosti výstavní s ní spojenou, pro niž se v 60. letech otevíraly značné možnosti. Zasloužila se o založení mezinárodní výstavy scénografie a divadelní architektury Pražské Quadriennale (1967) a dokázala obhájit její existenci i v následujících dekádách.

Rozrůstala se i knihovna, která kromě teoretické a historické literatury a řady domácích i zahraničních divadelních časopisů obsahovala činoherní texty i klavírní výtahy, libreta oper a operet, bibliografie a dokumentační fondy. Ty byly postupně obohacovány převody archivních fondů mimopražských divadel, jež byla po roce 1945 zakládána a později opět rušena (např. v Benešově, Táboře, Klatovech, Hořovicích a jinde).

Byl založen fond fotografií a diapozitivů jevištních návrhů, pořizovaných v rámci práce na výstavách; vznikl archiv divadelních fotografií z inscenací, pracovalo se na soupisech divadelních textů původních i přeložených, stejně jako na soupisech původní tvorby operní, operetní i baletní. Hudebně dramatické oddělení shromažďovalo diskotéku a magnetofonové záznamy hudebních jevištních děl. Z této doby pocházejí i první pokusy o filmovou dokumentaci divadelních představení. Bylo obnoveno členství v Mezinárodním divadelním ústavu (byl sice založen roku 1947 v Praze, ale po roce 1948 muselo Československo vystoupit), jehož agendu převzal ústav, který později zastřešil i další nevládní divadelní organizace UNESCO. 

Po vyřešení problému Scénografické laboratoře (přičleněné od 1. ledna 1961 k Národnímu divadlu) byl Statut Divadelního ústavu přijat; vstoupil v platnost 1. července 1961. Sídlo ústavu bylo dlouho provizorní, jeho jednotlivá oddělení pracovala odděleně na několika místech, byť v těsném sousedství, a to zčásti ve Sněmovní ulici (dokumentace, pro niž tyto prostory nestačily ani na samém začátku), zčásti v Ledeburském paláci na Valdštejnském náměstí (knihovna, ředitelství, kancelář odborných pracovníků), knihovna byla později umístěna i ve Valentinské ulici. Byli přijati další pracovníci na odborná místa: do scénografického oddělení Věra Ptáčková, do knihovny Pavel Janský, Karla Kvasničková, Jiřina Horáková, na redaktorské místo Jarmila Gabrielová, jež pak pracovala především na agendě zahraniční, pro obor loutek Květa Kuršová-Martincová, Jarmila Hrubešová, vedoucí knihovny, Vladimír Vašut, odborník na taneční umění, kritik Jan Procházka, renomovaný dramaturg Národního divadla Karel Kraus (v Divadelním ústavu působil krátce, ale velmi inspirativně). Filmová dokumentace dostala profesionální základ, když byl přijat Jaroslav Beránek, dlouholetý asistent režiséra Václava Kršky, a jiní. Počátkem 60. let se takto v Divadelním ústavu vytvořil tým složený do velké míry ze schopných odborníků mladších generací. Sestava oddělení (včetně názvů) se během let proměňovala, ale základ zůstával: knihovna s bibliografií, dokumentace, oddělení činoherní (včetně loutkového divadla), hudebně dramatické, scénografické. Všechna oddělení vyvíjela vlastní ediční činnost, samostatné publikační oddělení vzniklo až na přelomu 70. a 80. let. Od roku 1967 bylo jedním z největších úkolů pořádat a organizačně zajišťovat Pražské Quadriennale. Z velkého množství dalších výstavních projektů je třeba připomenout alespoň výstavu k výročí Williama Shakespeara v roce 1964.

B. 70.–80. léta

V první polovině 70. let našel Divadelní ústav stálé sídlo v Celetné ulici v tzv. Mannhardtovském či Manhartském paláci. Jeho odbornou činnost však silně zasáhlo období normalizace – byl nucen plnit i úkol ideologického dohledu, pro tyto účely nově vzniklo oddělení dramaturgické a hodnotitelské. Role Divadelního ústavu byla v této době ambivalentní – na jedné straně pokračoval ve své práci odborné a mnohdy nerespektoval ideologické restrikce (např. knihovna se dále snažila uchovávat veškerou divadelní bohemistickou literaturu bez ohledu na řadu zakázaných autorů a titulů a zejména scénografické oddělení vydalo řadu v té době ojedinělých publikací), na straně druhé byl ale služebným zařízením Ministerstva kultury a musel plnit i úkoly kulturní cenzury. Nově vzniklým útvarem, který zřídilo ministerstvo mj. pro sledování hudební tvorby a produkcí, byl hudební odbor.

C. Hudební odbor (70. léta – počátek 90. let)

Hudební odbor Divadelního ústavu byl založen v roce 1975. Jeho zakladatelská koncepce je úzce spojena s osobností pověřenou tímto úkolem, hudebním organizátorem a publicistou Jaroslavem Šedou, který v roce 1949 založil Divadlo hudby, v letech 1953–74 byl uměleckým ředitelem Supraphonu, v roce 1974 musel z politických důvodů ze Supraphonu odejít. Jeho záměrem bylo rozvinout v hudebním odboru Divadelního ústavu obory hudební praxeologii a prognostiku, které se jevily inovativní svým komplexním záběrem i v mezinárodním kontextu a v dílčích aspektech vyhovovaly i socialistickému sociálnímu „inženýrství.“ 

Samostatný odbor se měl věnovat analýze a výběrové dokumentaci hudebního života, spolupracovat na koncepčních materiálech resortu, koordinovat výroční projekty. V roce 1975 vznikla Edice informací hudebního odboru Divadelního ústavu, která se zaměřovala na výběrové kompilace pro praktické potřeby dramaturgů, publicistů a hudebních organizátorů. Výběr byl samozřejmě poznamenán dobovou ideologizovanou estetikou socialistického realismu, postupně opatrně rozšiřovanou o dostupné a politicky průchozí informace. Z výzkumného projektu Analýza zdrojů, postojů a potřeb hudební kritiky v ČSR s důrazem na praktické uplatnění výsledků (1982–84) vznikla Šedova publikace O hudební kritice (Praha 1987), ze spolupráce s Ústavem pro výzkum kultury Výhled vývoje české kultury do roku 1990 (sešit 21 – Hudební kultura, Praha 1976) a později také Prognóza rozvoje české hudební kultury do roku 2000 (Praha 1979) pro účely zřizovatele Divadelního ústavu. Hudební odbor se věnoval do roku 1989 dokumentaci, právním normám a dramaturgii sborové tvorby (Zdeněk Stárek), symfonickým orchestrům včetně koordinačních schůzek státních symfonických orchestrů (Jiří Berkovec, od roku 1988 Lenka Dohnalová), komorním souborům (Jiří Pilka), bibliografii českých knih o hudbě (Petr Vít), hudební ikonografii (Stanislav Jareš). Zpracovával dokumentaci Pražského jara, koncepci Roku české hudby 1984 (především Jaroslav Šeda). Hudební odbor rovněž spolupracoval na tématu české opery (v roce 1980 se stal kurátorem výstavy Divadelního ústavu Minulost a přítomnost barokní opery na našich scénách na zámku Jaroměřice muzikolog Petr Vít).

V letech 1986–89 se stal vedoucím hudebního odboru muzikolog Jiří Pilka. Za jeho působení se pokračovalo v předchozí koncepci pracoviště. V následujících letech 1989–94 se stal vedoucím hudebního odboru hudební ikonograf Stanislav Jareš (spolu s Tomislavem Volkem spoluautor Dějin české hudby v obrazech. Od nejstarších památek do vybudování Národního divadla, 1977). Stanislav Jareš v roce 1992 koncipoval výstavu Divadelního ústavu Tereza Stolzová a Giuseppe Verdi (vystaveno v Kulturním domě v Kostelci nad Labem, reinstalováno v Lobkovickém paláci na Pražském hradě, v roce 1993 pak ve Foyer Janáčkova divadla v Brně a v Bussetu v Itálii). 

D. Od 90. let k současnosti

Vedení Divadelního ústavu se během 80. let proměnilo. První ředitelka byla z funkce odvolána na podzim 1984, vystřídali ji postupně dva ředitelé, Jan Kristek (1984–87) a Jaroslav Fixa (1987–90), jejichž přínos k činnosti Divadelního ústavu byl však zanedbatelný. 

V listopadových dnech 1989 se Divadelní ústav stal Informačním a koordinačním centrem českomoravské divadelní obce a zaměstnanci si zvolili do čela Karla Krále. Král pak oficiálně působil jako ředitel pouze do března 1990. Po něm nastoupila Helena Albertová, která v ústavu pracovala od 70. let v oddělení scénografie a výstav; ve funkci ředitelky působila od 1. dubna 1990 do konce roku 1995. Pod jejím vedením vstoupil Divadelní ústav do 90. let s jasně stanovenými úkoly: především musel překonat ambivalentní pověst, kterou si vysloužil v předchozích letech, a prokázat svou užitečnost. Bezprostředním úkolem bylo zachovat a dále rozšiřovat cenné fondy i aktivity a stát se živým dokumentačním, informačním a poradenským centrem. Jedním z nejnaléhavějších úkolů bylo rychlé zavedení počítačové sítě. S tím souviselo i převádění informačních fondů do elektronické podoby (s přípravou elektronické informační databáze se začalo už na konci 80. let).

Zároveň ústav procházel strukturálními proměnami, jež souvisely s proměnou charakteru a potřeb české divadelní sítě. Těžištěm zůstávala průběžná dokumentace českého profesionálního divadla, budování databází. K oddělením zabývajícím se těmito službami přibyla videotéka (v letech 1991–2012 Divadelní ústav spravoval i Kyliánovu videotéku), rozrostla se fotografická sbírka. Podařilo se uhájit další existenci Pražského Quadriennale, počátkem 90. let zpochybňovaného. Nově se ústav zaměřil na založení a udržení odborných divadelních časopisů: ze zaniklého nakladatelství Panorama převzal časopisy Loutkář a Taneční listy, dále založil čtrnáctideník Divadelní noviny; v druhé polovině 90. let se časopisy osamostatnily.

V roce 1993 byl v rámci redukce ústavů Československé akademie věd do Divadelního ústavu začleněn Kabinet pro studium dějin českého divadla, spolu s akademickou Divadelní revuí, a činnost Divadelního ústavu se tak rozšířila o oblast teatrologického výzkumu. Od druhé poloviny devadesátých let se stala hlavním projektem Kabinetu Česká divadelní encyklopedie – lexikograficky zpracovaná historie divadla na území dnešní České republiky, který postupně vedla Eva Šormová, Alena Jakubcová a v současné době Petra Ježková. Kabinet inicioval vznik Teatrologické společnosti, na jejíž činnosti se významně podílí.

Ondřej Černý, ředitel jmenovaný po konkurzu, vedl ústav v letech 1996–2007. Pod jeho vedením se Divadelní ústav soustředil na budování dokumentačních databází a jejich zpřístupňování na informačním portálu českého divadla (www.divadlo.cz), který dodnes slouží široké veřejnosti. Po Černého nástupu bylo zrušeno samostatné činoherní a hudebně dramatické oddělení. Těžištěm práce ústavu zůstávala práce dokumentační, bibliografická (v této době bylo založeno samostatné bibliografické pracoviště) a budování knihovního fondu. Knihovna patří k největším evropským knihovnám zaměřeným na oblast divadla, její fond obsahuje (v roce 2017) přes 120 000 svazků odborné divadelní literatury, divadelních textů, literatury příbuzných oborů a periodik. Průměrný roční přírůstek je 1 500 svazků.

Černý posílil rovněž propagaci českého divadla doma i v zahraničí pomocí výstav, překladatelsko-edičních projektů i koprodukcí a také aktivitu sbírkotvornou (založení scénografické sbírky z fondu scénografických návrhů, jež se v ústavu shromáždily z darů a nákupů od konce 50. let).

Ediční činnost ústavu se během 90. let zásadně proměnila, když se stal jedním z největších nakladatelství odborné divadelní literatury u nás. Nejprve začaly (pod vedením Jany Patočkové) vycházet nově koncipované řady České divadlo (od roku 1994) a Světové divadlo (1993), přinášející původní i přeložené divadelněvědné práce. Za vedení ředitele Černého, který prosazoval velké ediční projekty, byly vydány tituly, vycházející vstříc potřebě oborové literatury naučného charakteru, jako byl překlad Dějin divadla Oscara G. Brocketta (1999, 2008) a Slovník divadelní antropologie Eugenia Barby a Nicoly Savareseho (2000), vydané v koprodukci s Nakladatelstvím Lidových novin, nebo Divadelní slovník Patrice Pavise (2003). Byly založeny nové ediční řady, věnované vydávání divadelních her: Současná hra a Divadelní hry, v níž vycházejí reprezentativní výbory z her autorů 20. století.

Významnou část činnosti začala tvořit propagace českého divadla v zahraničí, která se rozšiřuje úměrně k rostoucí tendenci divadelní „globalizace“. Ústav rovněž „zastřešuje“ většinu domácích středisek mezinárodních divadelních organizací, působících pod hlavičkou UNESCO (Mezinárodní divadelní ústav, Mezinárodní asociace divadelních kritiků, Mezinárodní sdružení divadel pro děti a mládež, Mezinárodní sdružení divadelních scénografů a techniků, Mezinárodní federace pro divadelní výzkum, Mezinárodní loutkářská unie, Mezinárodní společnost knihoven a muzei divadelního umění a jiné).

Jednou z posledních významných změn ve struktuře ústavu, kterou inicioval ředitel Ondřej Černý, bylo založení Institutu umění, který vznikl jako samostatné oddělení Institutu umění – Divadelního ústavu v lednu 2005. Institut umění je informačním, propagačním, vzdělávacím, poradenským a výzkumným centrem především pro oblast živého umění. Jeho cílem je podněcovat strategický přístup ke kultuře, podporovat a propojovat kulturní pracovníky a umělce napříč obory a posilovat jejich profesní růst na národní i mezinárodní scéně. Institut umění realizuje činnosti, projekty a programy, které reflektují aktuální potřeby současného umění a kultury, a přispívají tak k jejich rozvoji a společenské prestiži. V roce 2007 se změnil název instituce na Institut umění – Divadelní ústav.

Po odchodu ředitele Černého v roce 2007 se v konkurzu umístila jako první Eva Žáková, jež byla pověřena řízením, nebyla však ministrem ve funkci potvrzena. V březnu 2008 byla jmenována ředitelkou Pavla Petrová. Během jejího působení se významně posílila role v propagaci divadla, hudby a literatury do zahraničí, dále zapojení ústavu do mezinárodních sítí, networků a aktivit. Zvýšila se dostupnost databází díky online Virtuální studovně. Od roku 2015 začala vycházet edice Osobnosti české scénografie i jiné publikace, zaměřené na divadelní scénografii a fotografii. 

E. Hudební odbor (90. léta – 2017) 

V roce 1992 byla provedena reorganizace ústavu, Hudební odbor byl zařazen mezi „samostatné útvary“ a jeho činnost byla vymezena na: „sledování a registraci změn a vývojových trendů zejména v oblasti hudebně interpretační“ (autorskou oblast sledovalo Hudební informační středisko), „registraci informací do komputerové databáze a kartoték“, „vytváření archivních dokumentačních fondů“, „publikaci ucelených souborů informací v Edici informací hudebního odboru i formou dalších tiskovin“, „zpracovávání rešerší pro Ministerstvo kultury“ a „pořádání seminářů“. 

V roce 1993 byl v Divadelním ústavu při hudebním odboru založen sekretariát nevládní organizace České hudební rady. Aktivita této nevládní organizace byla z podnětu Evropské hudební rady obnovena v novém politickém prostředí. Mezi zakládajícími členy byly dvě zaměstnankyně hudebního odboru: Jitka Bajgarová, která se stala v letech 1994–97 členkou Presidia Evropské hudební rady, a Lenka Dohnalová, která byla zvolena tajemnicí organizace (dosud). Činnost hudebního odboru byla ukončena k 1. lednu 1995. Dokumentace hudebního odboru byla zčásti skartována, zčásti odvezena do Hudebního informačního střediska a Českého muzea hudby. V současné době není k dispozici. V době záplav byla zničena část uložená v Hudebním informačním středisku, v Českém muzeu hudby nebyly dokumenty archivně zpracovány.

Divadelní ústav měl ovšem nadále ve statutu péči o hudební kulturu, nejen o scénickou produkci. Z tohoto důvodu zůstala v organizaci začleněna činnost České hudební rady. Koncem roku 2002 byla bývalá zaměstnankyně Lenka Dohnalová oslovena odborem umění Ministerstva kultury s projektem přípravy Roku české hudby, který byl opět ukotven spolu s jedním pracovním místem od roku 2003 v Divadelním ústavu.

Tímto krokem byla obnovena tzv. hudební sekce s jedním pracovním místem s možností projektového outsourcingu. Od roku 2005 je hudební sekce součástí v Divadelním ústavu založeného Institutu umění.
V rámci hudební sekce se realizuje jednak informační činnost (weby, příležitostné publikace), ediční propagační činnost (od roku 2004 antologie a samplery všech druhů hudby s anglickým průvodním slovem, propagační guidy a další tiskoviny v anglickém jazyce), koncepce a koordinace výročních projektů (Česká hudba 2004, Martinů Revisted 2009, Rok české hudby 2014), komisariát českých expozic na mezinárodních veletrzích (MIDEM, WOMEX), showcases (Showcase mladých českých interpretů 2015 a 2018), ko/produkce scénických projektů (Řecké pašije 2005 s Royal Opera House Covent Garden, Martinů Špalíček 2009 a Kytice 2014 atd.), výzkumná činnost v oblasti hudebního průmyslu a další vzdělávací semináře (vzdělávací projekt České ucho od roku 2014 každoročně). Kmenovým zaměstnancem hudební sekce zůstává Lenka Dohnalová. V roce 2017 byla v rámci Institutu umění dále zřízena Czech Music Office, jejíž funkcí je propagace a kultivace české populární hudby. Vedoucím Czech Music Office je od roku 2017 na období jednoho roku Márton Naray.