Český hudební slovník osob a institucí

Macek, Jiří

Macek, Jiří, muzikolog a redaktor, narozen 18. 5. 1932, Olomouc.

Základní hudební vzdělání získal v rodišti u skladatele a varhaníka na Sv. Kopečku Václava Šantory, pak na Městské hudební škole Žerotín, později je doplnil kurzem klavírní hry u Františka Maxiána (1951). Studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci (1943–51), poté zahájil studium hudební vědy a historie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, kde byli jeho učiteli zejména Robert Smetana a Josef Schreiber (1951–52); studium dokončil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1952–56, hlavní pedagogové Mirko Očadlík, Antonín Sychra, na historii Josef Polišenský), promovaný historik na základě diplomové práce Otakar Ostrčil, zrození umělce; PhDr. na základě téže práce na UP v Olomouci 1970.

Svou profesní dráhu spojil s vydavatelskými, kulturně osvětovými apod. zařízeními. Pracoval v Gramofonových závodech (později SHV, Supraphon, 1956–60 Kulturní služba, Výstavní síň pražského Divadla hudby; 1960–68 byl vedoucím katalogu Supraphonu-Artia), ve vydavatelství Panton (1969–70 šéfredaktor gramofonové edice), pak byl vedoucím edice Československého hi-fi klubu (1970–76), ředitelem Českoslovesnkého kulturního a informačního střediska v Berlíně (1976–82), v téže funkci v Sofii (1986–92).

Jeho odborný zájem se soustředil zejména na českou hudbu 20. století (hudební avantgarda a soudobá hudba), jako recenzent přispíval v letech 1954–2004 do novin a časopisů Mladá fronta, Zemědělské noviny, Rudé právo, Haló noviny, jako autor do Hudebních rozhledů (od 1957, např. Sborová tvorba Václava Felixe, 13, 1960, S Viktorem Kalabisem, 15, 1962, K padesátce Miloše Sokoly, 16, 1963), v časopise Hudba a zvuk měl seriály o gramofonových edicích (1970–75). Autorsky spolupracoval s redakcí Hudebního vysílání Československého rozhlasu v Praze (1954–70) a s pražským Divadlem hudby (1956–60).

Do tisku připravil a vydal Stati a kritiky Josefa Stanislava (Praha, Knižnice Hudebních rozhledů 1957; stejné osobnosti věnoval článek Šedesát let Josefa Stanislava v Lidové tvořivosti 8, 1957), je autorem základní monografie Vítězslava Kaprálová (Praha, Knižnice Hudebních rozhledů IV, svazek 10–11, 1958; o Kaprálové pojednal i v článku Předčasně odešlý talent české hudby ve Zprávách Společnosti Bohuslava Martinů 2003, s. 28) a stati Fryderyk Chopin (v publikaci Světová kulturní výročí, Praha, Československý výbor obránců míru 1960). Napsal textovou přílohu ke gramofonové nahrávce skladby Erwina Schulhoffa Komunistický manifest (Supraphon 1977), přispěl hesly do ČSHS I (1963) a hesly o soudobých českých skladatelích do New Grove¹ a NewGrove². Do publikace Výběrový katalog ukončené tvorby českých skladatelů 20. století (Praha, Panton 1976) vytvořil hesla Lubor Bárta, Vítězslava Kaprálová, Vít Nejedlý, Otakar Ostrčil, Erwin Schulhoff, Josef Stanislav. Byl členem autorského kolektivu publikace Poslouchejte s námi I, II (texty ke gramofonovým nahrávkám, Praha, SHV 1961, 1965) a publikace Místopis českého amatérského divadla (Praha, Informační a poradenské středisko pro místní kulturu 2001). Spolu s manželkou, muzikoložkou Jaroslavou Mackovou, připravil materiálové podklady pro týmové historiografické spisy: chronologický soupis Česká a slovenská vokální tvorba 1945–52 (část vyšla ve sborníku Hudební věda 1962, svazek II, Praha 1962, s. 107–181) a Soupis instrumentální české a slovenské tvorby v letech 1945–1960 (oba soupisy byly uloženy v knihovně Ústavu pro hudební vědu ČSAV). Poslední vydané knihy jsou Česká hudební avantgarda. Průvodce světem orchestru jedné pozoruhodné epochy (Litera Proxima 2012, rkp. z roku 1974, rozšířené vydání 2013) a výrazně rozšířené, aktualizované vydání monografie Vítězslava Kaprálová (Litera Proxima 2014).