Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Aleš, Mikoláš

Tisk


Charakteristika: Ilustrátor, kreslíř, malíř a jevištní výtvarník

Datum narození/zahájení aktivity:18.11.1852
Datum úmrtí/ukončení aktivity:10.7.1913
Text
Literatura

Aleš, Mikoláš, ilustrátor, kreslíř, malíř a jevištní výtvarník, narozen 18. 11. 1852, Mirotice, zemřel 10. 7. 1913, Praha.

 

Narodil se do rodiny chudého písaře. Po studiích reálné školy v Písku odešel do Prahy, kde vstoupil na Akademii výtvarných umění (od 1869). Po neshodách s vyučujícími však odtud roku 1876 odešel. Více než studium na škole ho v jeho uměleckém názoru ovlivnil odkaz Josefa Mánesa a dalších představitelů české kultury, kteří bojovali za lidovost a národní svébytnost v umění. Mánesův vliv se projevil v realistických námětech Alšových kreseb, zejména z české historie (především z doby husitské; ilustroval například epos Svatopluka Čecha Husité na Baltu) a soudobého lidového života. Alše zajímala myšlenka slovanské pospolitosti a kultury a folklórní tradice slovanských národů. Již od svých studentských let se věnoval znázorňování postav českých a slovenských národních písní – například už v roce 1875 vytvořil cyklus kreseb U nás (tehdy nebyl vydán), který obsahoval náměty z hudebního života českého lidu. Později během života vydal na několik stovek kreseb a ilustrací, které byly tematicky spojené s českými a slovenskými národními písněmi a lidovými hudebními tradicemi.

Koncem sedmdesátých let se Aleš zařadil do tzv. první generace výtvarníků, kteří byli vyzváni k výzdobě budovy Národního divadla již v době jejího vzniku. Roku 1879 získal spolu s Františkem Ženíškem první místo v soutěži o výzdobu foyeru za lunetový cyklus Vlast; nakonec mu však nebylo dopřáno jej realizovat a přednost dostal Ženíšek. Aleš také navrhl malovanou oponu, avšak zde zase zvítězil návrh Vojtěcha Hynaise. Na Hynaisově oponě se ovšem Aleš podílel vykreslením třinácti znaků českých krajů. Později Aleš realizoval jinou divadelní oponu; připravovala se pro divadlo na Národopisné výstavě českoslovanské (1895) a byla použita pro ochotnickou scénu v Náchodě. Aleš na ní znázornil příchod Čechů na Říp. Údajně vyrobil ještě další oponu pro rodné Mirotice a vytvořil návrh pro oponu českého divadla v New Yorku.

Co se týče Národního divadla, tam se Aleš příležitostně podílel na výtvarné úpravě scény u konkrétních divadelních představení (například při premiéře Stroupežnického Našich furiantů, 1887). Rozsah jeho spolupráce s Národním divadlem však není plně doložen, neboť Aleš dělal některé práce anonymně nebo vypomáhal dalším výtvarníkům. Pro operu Národního divadla se podílel na tvorbě kostýmů pro kompars, pravděpodobně vytvořil i podobu knížecího křesla ve Smetanově Libuši při jejím uvedení roku 1883 a také v dalších nastudováních Libuše figurovaly jeho kostýmní doplňky. Připisuje se mu autorství kostýmů na premiéru Fibichovy Šárky (1897) i ke Dvořákovu Jakobínovi. Do české kostýmní a jevištní výtvarné tvorby se zapsal svým charakteristickým temperamentním stylem bez nadbytečných ozdob.

Kromě své práce pro divadlo byl Aleš pro českou hudební kulturu významný svou celoživotní vášní pro národní písně a folklór, jež značně ovlivnily témata jeho výtvarné tvorby. Aleš sám měl cit pro hudbu, rád zpíval a miloval české písně. Měl schopnost při jejich zpěvu či poslechu zároveň před očima vidět jejich výtvarné znázornění, což bohatě zúročil ve svých mnohých ilustracích těchto písní, ke kterým kromě obrázků často uváděl i jejich nápěv v notách. Roku 1883 ilustroval nové vydání Ohlasu písní ruských Františka Ladislava Čelakovského. Mnohé další jeho kresby na lidové náměty začaly vycházet v časopise Květy, který založil roku 1878 Vladimír Čech, bratr Alšova přítele a inspirátora v boji za národní svébytnost Svatopluka Čecha. Postupně začal Aleš vydávat své kresby i v mnoha dalších časopisech (Paleček, Nový Paleček, Zlatá Praha, Ruch, Švanda dudák, Světozor). Kromě lidových písní Aleše zajímaly i písně zlidovělé – ilustracemi opatřil například husitskou revoluční píseň Kdož ste boží bojovníci (zřejmě od Jana Čapka), píseň Bývali Čechové Jana Nepomuka Škroupa, píseň Moravo, Moravo od Ludvíka Dietricha na text Václava Hanky či píseň Hej, Slované Samuela Tomášika, což bylo za habsburské nadvlády velmi odvážným počinem. K jeho vlasteneckým kresbám náleží i později vytvořená ilustrace k písni Kde domov můj Františka Škroupa, která se stala národní hymnou. Ze slovenských národních písní jej oslovila známá Já som bača velmi starý, nedožijem do jary, u které skvěle vystihl její melancholickou náladu. Většina jeho tvorby je však laděna optimisticky až humorně. Někdy jeho kresby obsahují ostrou satiru na habsburskou nadvládu.

Pro hudební kulturu jsou však nejvýznamnější jeho náměty z hudebního života lidu, kde ve svých kresbách znázornil v rukou venkovských muzikantů mnoho hudebních nástrojů. Typicky se zde objevují housle a dudy, zachytil i pastýře s fujarou; z dalších lidových nástrojů je to cimbál, basa, bubny, trubky i hlásná trouba ponocného. Najdeme u něj i violoncello. Několik scén ze života kočovných herců a muzikantů vytvořil v perokresbě k padesátému výročí úmrtí loutkového divadelníka Matěje Kopeckého, k jehož hrám skládal hudbu Bedřich Smetana.

Alšův odkaz a jeho příspěvek k české lidové kultuře zpětně ocenili mnozí hudebníci (například Josef Suk) i hudební historici (Zdeněk Nejedlý ve svých Dějinách opery Národního divadla).


Literatura

I. Lexika

ČSHS.

Ludvová, Jitka: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století (Praha 2006).

 

II. Ostatní

Pečírka, Jaromír: Hudba v českém výtvarném umění (Hudba a národ, Praha 1940, s. 65–66).

Belza, Igor: Národní píseň v Alšových kresbách (Hudební rozhledy 5, 1952, 20, s. 11–13).

Holešovský, František – Lacina, Bohdan: Mikoláš Aleš. Knížka o jeho životě a díle (Praha 1952).

Pilař, Zdeněk: Písně a říkadla Mikoláše Alše (Praha 1952).

Hlaváček, Luboš: Mikoláš Aleš (Praha 1974).

Hora-Hořejš, Petr: Toulky českou minulostí X. (Praha 2004).

 

Klára Kolofíková

Datum poslední změny: 7.4.2012