Český hudební slovník osob a institucí

Černohorská, Milena

Černohorská, Milena, muzikoložka a redaktorka, narozena 4. 7. 1933, Opava, zemřela 11. 1. 2009, Praha.

Pocházela z kultivované rodiny, její otec byl významným muzejním a kulturním pracovníkem. Po gymnaziálních studiích v rodišti a v Brně (maturita 1951) absolvovala jako promovaná historička na Masarykově univerzitě v Brně v oborech hudební věda (k jejím učitelům patřil Jan Racek a Bohumír Štědroň, ale také v dějinách hudby Gracian Černušák) a estetika (Oleg Sus), titul PhDr. získala u Roberta Smetany na Univerzitě Palackého v Olomouci v roce 1970. Odborně zaujala hned svou brněnskou diplomní prací Nápěvky mluvy v pojetí Leoše Janáčka; nebyla první, kdo se tomuto tématu věnoval (později se mu dostávalo stále víc a víc i mezinárodní pozornosti), ale v té době to bylo pojednání pozoruhodné detailností i postřehy. Pracovala  v hudebně historickém oddělení Moravského muzea (1956–60) a v brněnské pobočce Svazu československých skladatelů (1960–63). V roce 1960 byla spolu s Josefem Bergem, Františkem Hrabalem, Miloslavem Ištvanem a Aloisem Piňosem zakládající členkou nejenom pro Brno důležité Tvůrčí skupiny A. Tehdy též vytvořila pro Český hudební fond práci Česko-polské hudební styky v letech 1945–1955 a monografii Osvald Chlubna (1958–62; stať Písňová tvorba Osvalda Chlubny vyšla v Časopise Moravského musea 44, 1959, s. 179–192), přispěla několika hesly do Československého hudebního slovníku osob a institucí, psala hudební referáty do Mladé fronty (1954–59). K janáčkovské tematice publikovala např. články K problematice vzniku Janáčkovy teorie nápěvků (Časopis Moravského musea 42, 1957, s. 165), Janáčkovy názory na operu a operní reprodukci (Divadlo 7, 1958, s. 502), zvláště pak knihu Leoš Janáček (Praha, SHV 1966; v Editio Supraphon i cizojazyčně).

Po přechodu do Prahy v šedesátých letech soustředně a prakticky celoživotně působila jako redaktorka knih a hudebnin ve vydavatelství Supraphon v jeho různých podobách. Uplatňovala zde svůj rozhled, cílevědomost, toleranci, pracovitost. V době normalizace a v šikanách po Chartě 77 byla v souvislosti s „případem Medek" ze Supraphonu propuštěna a redaktorsky se jen s obtížemi uchytila ve zdravotnickém oboru. Po Sametové revoluci se stala zejména z iniciativy literáta a dobově politika (mimo jiné ministra kultury), jejího brněnského souputníka Milana Uhdeho, na roky 1991–99 (v době organizačních a majetkových proměn) ředitelkou hudebního nakladatelství Editio Supraphon (viz její článek Představuje se Editio Supraphon, Harmonie 1997, č. 7, s. 62), kde se střídavými úspěchy bojovala o kulturní přežití a uplatnění českého hudebního nakladatelství (posléze v rámci vydavatelství Bärenreiter); z velkých realizovaných projektů lze připomenout Slovník české hudební kultury, 1997, nebo pokračování v edici Antonín Dvořák, korespondence a dokumenty. Středem odborného muzikologického zájmu Černohorské bylo dílo Leoše Janáčka a soudobá hudba a to jak v nakladatelských dramaturgických a redakčních realizacích, tak i v řadě statí a článků (přispívala do Hosta do domu, Slovenské hudby, Hudebních rozhledů, Opus musicum atd.) a též v počinech organizačních. Černohorská, která zemřela po dlouhém churavění, byla výraznou zásadovou, inteligentní, originální osobností české muzikologie.