Klusák, Jan
Charakteristika: Skladatel, literát a herec
Datum narození/zahájení aktivity:18.4.1934
Text
Klusák, Jan, skladatel, literát a herec, narozen 18. 4. 1934, Praha.
Klusák se narodil v rodině, jež byla příznačně pražská: otcem byl inženýr-intelektuál židovského původu a českého národnostního cítění (i když německá kultura mu byla stejně vlastní jako česká), matkou byla Češka z pražského lidového prostředí. Otec, který na dítě zapůsobil svými hudebními zájmy, a mnozí další příbuzní se stali obětmi holokaustu. Mladý talentovaný hoch měl na gymnáziu a i v hudbě učitele, kteří nepodléhali dobové komunistické ideologii; patrně i dar rodové skepse spolu se širokými a zároveň hlubokými kulturními zájmy a láskami způsobily, že jako žák Jaroslava Řídkého vstoupil 1953 na Hudební fakultu pražské Akademie múzických umění s touhou po kontaktech s některými jejími vynikajícími učiteli (k nim patřili po Řídkém představitel české meziválečné avantgardy, skladatel Pavel Bořkovec, hudební teoretik Karel Janeček, estetik Jaroslav Zich, skladatel filmové hudby Václav Trojan), ale zároveň s nedůvěrou vůči některým jiným jejím představitelům, kteří byli nositeli dobových politických a ideových tendencí (vedoucí katedry skladby, Václav Dobiáš, z asistentů zejména příští Klusákův ideologický kritik a odpůrce Václav Felix). Po absolutoriu (1957) Klusák zůstal v Praze a po celý život se věnoval především kompozici.
Odbornou hudební veřejnost zaujal hned v prvním roku studia svou skladbou Hudba k vodotrysku, která je úspěšně provozována dodnes. Naplnil ji ryzím, svěžím muzikantstvím, nesvázaným žádnou ideologií, přičemž jasnou stylovou inspirací mu byl meziválečný neoklasicismus a jmenovitě Iša Krejčí. Tuto orientaci pak Klusák dále rozvíjel, jak ukázala jeho absolventská první symfonie či první smyčcový kvartet. To, co by v jiném kontextu mohlo být chápáno jako tradicionalismus, v českých a československých souvislostech 50. let bylo naopak výraznou revoltou vůči tabuizaci někdejších avantgard, demonstrací mladistvého odporu vůči vnucovaným vzorům z romantické minulosti a ze sovětské hudby, vůči tematické ideologizaci hudby, obecně vůči vnucovanému kánonu socialistického realismu. Klusák byl tedy od počátku pociťován, jak ostatně demonstrují dobové kritické reakce, jako enfant terrible české hudby. Součástí tohoto osobnostního obrazu byla tehdy i později jeho hudebně publicistická činnost: když už nemohl proti dobové ideologii a jejím estetickým tezím bojovat přímo, předkládal ve svých literárních projevech pozitivní příklady ve smyslu exegeze děl "svých" mistrů, tj. Stravinského, Hindemitha, Mahlera, Berga atd., resp. principů své hudby.
Pozice a pověst vzpurné osobnosti se ještě zvýraznila poté, co na zlomu 50. a 60. let začal spolupracovat s formujícím se orchestrem dechových nástrojů Komorní harmonie, který vedl Libor Pešek, později proslulý ze spolupráce s předními evropskými hudebními tělesy. Orchestr koncertoval v rovněž nedávno založeném Divadle Na zábradlí, které se na dlouho stalo dějištěm divadelních avantgardních snah (působili zde mimo jiné režisér Otomar Krejča či dramatik Václav Havel). Tehdy se odehrával rozhodující zlom v Klusákově stylové orientaci. Jako jeden z prvních a patrně nejzásadověji a nejzřetelněji prolomil dveře do hudebního světa charakterizovaného hesly Druhá vídeňská škola, Nová hudba, Darmstadt, dodekafonie, serialismus. Tento zdroj inspirací byl české a slovenské hudbě tehdy zapovězen: tato hudba se u nás nehrála, estetikou, kritikou a publicistikou byla dehonestována, výměna hudebníků a hudebních materiálů prakticky neexistovala, o světovém dění se vědělo málo. Pootevřením dveří do zatuchlé atmosféry se stalo nové pražské nastudování Bergova Vojcka (1959), jímž byl Klusák nadšen, neboť tato hudba byla manifestací jeho ideálu, který krystalizoval stále zřetelněji v jeho teoretických úvahách i skladatelské praxi: dosáhnout za pomoci racionálních skladatelských technik a domýšlení zákonitostí hudební formy hlubokého emocionálního účinu. Zřetelným posunem z kánonu neoklasicismu do nového hudebního světa byla již skladba Čtyři malá hlasová cvičení na texty Franze Kafky, premiérovaná 1960, uplatnění principů dodekafonie a serialismu pak přinesly skladby další, zejména I. invence, Sonáta pro housle a dechové nástroje, Obrazy, II. smyčcový kvartet a vrcholným způsobem Variace na téma Gustava Mahlera, vznikající v rozpětí let 1960–62.
Reakce oficiální kritiky byly tvrdě nepřátelské. Již v recenzích na Čtyři malá hlasová cvičení bylo možné číst slova jako "Je smutné, že mladý a nadaný skladatel tu v honbě za originalitou propaguje reakční sebevraždnou filosofii. [...] vždyť se tu působí uměleckými prostředky ke křivení mladých charakterů!"; nebo: ... morbidní hudba na texty Franze Kafky. Jak jinak nám zní dnes Nezvalovo ´Zpívám zpěv míru´v hudbě Pauerovy burcující kantáty...". Ve Felixově dopisu Klusákovi se dokonce píše: "Když jsi dokázal dát tak působivý hudební výraz pocitu samoty, bezvýchodnosti a nesmyslnosti života, jak je možné, že ses dosud neoběsil?" A ohlasy na uvedené další skladby byly podobného rázu: pranýřovaly inspiraci "Západem", formalismus, konstruktivistické tendence, odtržení od hodnot socialistického života, atp. Spolu s kritikou Klusákovy hudby se v oficiálních orgánech (tj. v Hudebních rozhledech a Rudém právu) objevovala dokonce i kritika recenzentů a listů, v nichž Klusákova hudba byla posuzována bez zkreslujících ideologických brýlí (k osobnostem, píšícím o Klusákovi s porozuměním, patřili tehdy Vladimír Lébl, Jaromír Paclt, Ivan Vojtěch a někteří další, k listům týdeníky Literární noviny či Kultura). Že Klusák a jemu podobní mohli lidsky i umělecky přežít, bylo důsledkem určité eroze režimu po XX. sjezdu komunistické strany SSSR 1956 i důsledkem permanentních vnitřních krizí režimu v Československu. Klusák sám si nikdy nezadal koketováním s režimem a jeho institucemi: např. kandidátem členství ve Svazu československých skladatelů se stal až v ovzduší určitého "oteplování" v průběhu 60. let, aby byl ze Svazu záhy odstraněn počátkem tzv. normalizace.
Klusák od samého počátku své skladatelské dráhy psal scénické hudby pro divadla, mimo jiné k Havlově hře Zahradní slavnost (začátkem 90. let vytvořil Klusák hudbu k filmu režiséra Jiřího Menzela Žebrácká opera, opřenému o Havlovu adaptaci slavné látky). Zvlášť významná byla spolupráce s Krejčou v činohře Národního divadla (o vzniku inscenace Romeo a Julie byl natočen i dokumentární film). Pro film začal psát hudby od počátku 60. let a záhy byl filmaři objeven a prezentován i jako pozoruhodný herec v několika snímcích, jež patřily k tzv. Nové vlně českého filmu 60. let. Nejvýznamnější z nich byl zřetelně antirežimový a tudíž oficiálně zatracovaný film režiséra Jana Němce O slavnosti a hostech; Klusák v něm paradoxně ztvárnil negativní postavu diktátorova syna (z dalších filmů: Sedmikrásky, Mučedníci lásky). Herectví divadelnímu, a to v rámci kultovního Divadla Járy Cimrmana, se Klusák věnoval v první polovině 70. let, kdy se výrazně omezily možnosti uvádění jeho skladeb.
Ani v letech nového utužení režimu Klusák ovšem komponovat nepřestal a občas se podařilo něco z této nové tvorby uvést; výjimečně se dokonce Klusák dočkal i jednoznačného pozitivního ocenění – např. v recenzi Jaroslava Smolky na uvedení III. smyčcového kvartetu. Spolu s určitým rozkladem režimu, v lecčems analogickým tomu, co se odehrávalo v době Klusákova nástupu na hudební scénu, se množily i Klusákovy možnosti: byla mu např. uvedena opera Dvanáctá noc v Olomouci či singšpíl Zlý jelen na činoherní scéně pražského Národního divadla.
Plnou restituci Klusákovy pozice v hudebním životě přinesla až doba po listopadu 1989. Konečně se mohl zapojit i do hudebního života (zastával funkce předsedy hudebního odboru spolku Umělecká beseda, místopředsedy České hudební rady, člena výboru Českého hudebního fondu, Pražského jara, rady Národního divadla, Umělecké rady HAMU), začal znovu publikovat literární příspěvky glosující hudební, ale i širší dění v různých časopisech, hlavně se však začal výrazněji prosazovat svými skladbami ať již staršími či nově vznikajícími. K těm druhým patří zejména komorní opera Zpráva pro akademii a opera-pasticcio Bertram a Mescalinda (obě postupně inscenované na komorní operní scéně Národního divadla), dvě další smyčcová kvarteta, symfonická báseň Zemský ráj to na pohled (zkomponovaná na objednávku České filharmonie). Dvakrát byl vyznamenán cenou Classic (1995 za skladatelskou tvorbu s přihlédnutím k 5. smyčcovému kvartetu, 1997 za operu Zpráva pro akademii).
Klusákova skladatelská tvorba patří k té části naší i světové skladatelské produkce ovlivněné využitím racionálních kompozičních technik, jež vydržela prověrku časem. Osvojené nové způsoby komponování, nové formy a obsahy se Klusákovi staly příslovečným centrem securitatis, ale zároveň i východiskem k vlastnímu domýšlení principů. Stejně důležitou byla i skutečnost, že v podobě Klusákových postojů a hlavně jeho hudby se na československé resp. české hudební scéně objevil signál, inspirace, příklad. Klusákovy tvůrčí výsledky a postoje zapůsobily i na skladatele starší generace, jak dosvědčuje mj. stať Ilji Hurníka, věnovaná v polovině 60. let Klusákovi a oceňující jeho vstup do "zapovězených prostor", i konkrétní skladby, jimiž se to uskutečnilo.
Klusák se nikdy nějak skupinově nezařadil. Po jedné jeho straně byli tvůrci radikálněji avantgardní (Josef Berg, Marek Kopelent, Zbyněk Vostřák a další), po straně druhé, v jakémsi „hlavním proudu“ a v naprosté kvantitativní převaze, skladatelé, kteří jen nesměle a pozvolna vyvlékali hlavu z ohlávky socialistického realismu a nastupovali cestu „inspirací klasikou 20. století“. Klusák se svými postoji a svou tvorbou znamenal průlom, nastavení nového měřítka nejenom stylového, ale i etického, vlastně kvalitativního vůbec. K hlavním rysům tohoto průlomu a kritérií s ním spjatých patřilo: nadřazení etické stránky tvorby nad pragmatické aspekty jejího uvádění, úspěchu, popularity; distance od institucí a mechanismů komunistického režimu; koncentrace na své vlastní umělecké úsilí a dílo, tedy rezignace na činnost pedagogickou, hudebně organizátorskou atp.; schopnost teoretické reflexe východisek a vlastních tvůrčích postupů a výsledků; jasná stylová orientace a důslednost tvůrčí cesty; tvorba ignorující dobové režimové tendence, tedy požadavky „správného“ ideologického zakotvení a přímočaré politické využitelnosti (Klusák nikdy nenapsal nějakou dobově příznačnou, socialismus oslavující masovou píseň, kantátu, operu, programní „budovatelskou“ skladbu atp.).
Pokud jde o stylové zakotvení, Klusák po svém neoklasicistním začátku už nikdy zcela neopustil východisko, k němuž se dopracoval na začátku a vlastně v celém průběhu 60. let. Tím východiskem byla hudební poetika Druhé vídeňské školy (méně už Nové hudby ve smyslu „darmstadtské školy“), kompoziční principy či techniky atonality, dodekafonie, serialismu. Z poetiky Druhé vídeňské školy Klusák čerpal komplexně a zároveň diferencovaně. Nejbližší mu byl Alban Berg svou akcentací hudebního výrazu a šířeji vůbec obsahu, volným užíváním pravidel dodekafonie a tedy možnou oscilací mezi tonálním a atonálním melodickým a harmonickým cítěním, ze Schönberga přebíral zejména důsledné využívání možností variačního principu a kontrapunktu, Webern ho inspiroval k minituriazaci skladeb a k cizelaci hudebních „gest“, jejichž zřetězením pro něj skladba je. Zároveň Klusák nezapomněl na poučení z neoklasicismu, projevující se náklonností k hudebním citacím, k přehledné a jasné hudební formě, k průzračné zvukové struktuře, k lapidárnosti a vtipnosti projevu atd.; tyto rysy se v jeho novější tvorbě projevují stále zřetelněji. Hudební řeč svých kompozic Klusák postupně obohacuje i o další možnosti: využívá prvků aleatoriky (např. ve III. smyčcovém kvartetu), minimalismu (nejzřetelněji v kompozici Minimálně do zítřka), ale to vše na zmíněném stabilním základu. Originalitu své hudební řeči Klusák podpořil i svým konceptem tzv. invence, která se stala jeho nejvlastnější hudební formou-konstrukčním principem, tj. formou nejenom deseti skladeb takto označených, ale i řady skladeb dalších. Invenci sám Klusák nejstručněji definoval takto: „Invence je jednovětá skladba pro libovolný počet nástrojů v novém slohu, jejíž formový půdorys není založen na žádném ze známých schemat (sonátová forma, rondo, fuga, variace atd.), nýbrž je řešen vždy jedinečně, případ od případu, a to tak, že jediný problém je probrán co nejkompletněji, pokud možno ze všech stran. Výrazným znakem invence je silná evolučnost, neustálé spění dopředu. Co do obsahové závažnosti chce být invence dědicem sonátového cyklu, tj. sonáty a symfonie.“
Právě originalita Klusákovy hudební řeči, byť tato řeč nemohla nebýt inspirována podněty odjinud, je zdrojem potíží při pokusech Klusáka nějak zařadit. U první, neoklasicistní periody problém není, označit však další, dodnes se rozpínající periodu nálepkou „okruh Druhé vídeňské školy“ či vřadit ji do pojmu „Nová hudba“ nebylo adekvátní od počátku a s prodlením doby a tedy s vývojem Klusákovy hudební řeči už vůbec ne. Lébl kdysi charakterizoval Klusákovu hudbu jako manýristní (ostatně stejně jako hudbu Albana Berga), což je vzhledem k panujícím negativním konotacím, spjatým s tímto označením, poněkud matoucí (označením chtěl Lébl poukázat na technicko-řemeslnou dokonalost skladeb, zálibu v citacích, odpor k bombastu, rafinovanost, sofistikovaný humor); právě tak matoucí je jednoznačné spínání Klusákovy hudby s novým romantismem, s „plakátovým“ postmodernismem, atp. Podstatou Klusákovy hudby je racionalita kompozičních technik ve službě výrazu, úsilí o koncentrovanost projevu a jeho intimní ráz. Dvojpólovost skladatelské produkce (hudba autochtonní resp. hudba funkcionální) nemá u Klusáka ráz hodnotový: skladatel i ve svých početných hudbách pro divadlo, film, televizi nemění svá umělecká kritéria a mnohdy ani skladatelské postupy, i když zde svou hudbu přizpůsobuje záměrům díla či režiséra, svou hudební řeč zjednodušuje či naopak obohacuje o charakterizační a parodistické prvky.
Klusák se řadí mezi přední osobnosti české hudby a kultury především svým skladatelským dílem, ale zčásti i přesahy do literární činnosti a herectví.
Dílo
Skladby vokální
Píseň pro hluboký hlas, flétnu a kytaru na slova Vítězslava Nezvala (1954);
Dva mužské sbory: Praze (František Halas, 1953), Svatý Václave (staročeský chorál, 1954);
Tři písně na slova moravské lidové poesie (1954, zpěv a klavír);
Malá zvířecí hudba pro zpěv, flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh, fagot a klavír na texty lidových říkadel o zvířatech (1956, 4 věty);
Čtyři madrigaly pro smíšený sbor na slova Vítězslava Hálka (1956);
Pange lingua pro smíšený sbor a capella (1957);
Honzovy toulky. Šest písniček pro dětský sbor a komorní orchestr na slova Jana Koblasy (1957);
Malá ranní mše pro dětský sbor a malý orchestr (1957, 5 částí: Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Agnus Dei);
Čtyři písničky na slova české lidové poesie (1957, zpěv a klavír);
Veni sancte Spiritus per coro di bambini (1959);
Přísloví pro hluboký hlas a dechové nástroje (1959, texty z Kralické bible, Knihy Přísloví);
Plavé madrigaly pro smíšený sbor na slova Roberta Burnse (1959, 2 části);
Čtyři malá hlasová cvičení na texty Franze Kafky (1960, partitura Praha: Panton a Kassel und Basel: Bärenreiter 1968);
Černé madrigaly na slova Františka Halase (1961, 9 částí);
Pět fragmentů z Božské komedie pro alt a klavír (1963);
Bez názvu. Sedm mužských sborů na slova Vladimíra Holana (1964, partitura jako rukopis Praha: ÚDLUT 1965);
Dej v stínu stromu pravdy své… Píseň k homilii na slova dra Josefa Myslivce (1965, zpěv s varhanami);
Andělská píseň v čase morovém (1967, zpěv bez doprovodu);
Mešní píseň o Kristu Králi (1967);
Český kánon (1968, jednohlasý zpěv bez doprovodu);
Radix nativitatis I.S. (1972, zpěv, flétna, klarinet, viola a klavír, 1 věta);
Hymnus (1972, báseň Edgar Allan Poe, překlad Vítězslav Nezval, zpěv a varhany);
Hymna (1974, jednohlasý zpěv bez doprovodu);
Tři písně na Michelangela pro hluboký hlas a klavír (1979);
Sbohem a šáteček. Sedm písní na slova Vítězslava Nezvala (1979, vysoký hlas a klavír nebo orchestr);
Svatební kantáta pro mužský sbor a orchestr (1979, 1 věta, text Starý zákon, Kniha Přísloví, dvojí verze: latinská – Vulgata, česká – Kralická bible);
Tvář. Čtyři básně Františka Halase (1979–80, hluboký hlas a klavír nebo orchestr);
Luna v zenitu. Čtyři básně Anny Achmatovové pro mezzosoprán, klarinet, violu a klavír (1981, dvojí verze: ruská, česká – překlad Hany Vrbové);
Jonáš. Kantáta pro dětský sbor s klavírem (1982);
Čechům. Poslední slova Václava z Michalovic (1984–85, mužský sbor na slova Svatopluka Čecha s třemi trubkami a tympány ad libitum);
Ježek-ježek-ježek. Písnička pro dětské hlasy s flétnou, marimbou a kontrabasem na slova Ljuby Štíplové (1986);
Vosa papírnice, Poštolka ve školce. Dvě písničky pro dětské hlasy s doprovodem houslí nebo kytary nebo marimby na slova Ljuby Štíplové (1988);
Dämmerklarheit. Sechs Konzertarien auf Friedrich Rückert für tiefe Stimme und Bläser (1988–89);
Osm šansonů na německé básníky v překladech Ludvíka Kundery (1989).
Skladby orchestrální
Koncert pro fagot a orchestr (1954–55, 3 věty);
Hudba k vodotrysku (přeinstrumentovaná verze původně komorní skladby, 1955);
Suita na motivy Girolama Frescobaldiho pro orchestr (1955, 4 věty);
Partita pro smyčce (1955, 4 věty);
I. symfonie (Sinfonia in Do) (1956, 4 věty);
Concerto grosso per flauto, oboe, clarinetto, corno, fagotto e gli archi (1957, 3 věty);
II. symfonie (1959, 3 věty);
III. symfonie (1959–60, 5 vět). I. invence pro komorní orchestr (1961, partitura Praha: SHV a Kassel: Bärenreiter 1964);
Variace na téma Gustava Mahlera pro orchestr (1960–62, partitura Praha: Panton a Kassel: Bärenreiter 1966);
II. invence pro komorní orchestr (1962);
III. invence pro smyčce (1962, partitura Praha: SHV 1965);
IV. invence (Doupě) pro orchestr (1964, partitura Praha: Supraphon a Kassel: Bärenreiter 1971);
Dva české tance pro dechový orchestr (1964);
Čtrnáct variací na starší téma (1965);
Fantaisie lyrique – Hommage à Grieg (1965, partitura Praha: Supraphon a Köln: Gerig 1968);
Le forgeron harmonieux – Variace na Händlovu arii pro velký orchestr (1966, partitura Praha: Panton a Kassel: Bärenreiter 1969);
Fríský pátek. Pasticcio olandese per orchestra (1969–70, 4 věty);
Smuteční monodie na paměť Igora Stravinského (1972, 1 věta);
VII. invence pro orchestr (1972–73);
VIII. invence (Quadratura orbis) pro malý orchestr (1973);
Hamburská dvojinvence pro orchestr (1974);
Kleine Farbenlehre – Hommage à Goethe (1974–75, 1 věta);
Maličkost pro dvanáct nástrojů nebo malý orchestr (1978);
Šest malých preludií pro orchestr (Vor deinen Thron tret ich hiermit) (1984);
Nepraš. Chodský prostonárodní klusák pro Evžena Zámečníka a jeho Brno Brass Band (1985);
Melodie z Nemocnice na kraji města (1977, úprava 1987);
Defilé Štěpánu Koníčkovi k šedesátým narozeninám (1988);
Stesk po Mozartovi. Fantazie pro komorní orchestr (1991, 1 věta);
Concertino pro hoboj a malý orchestr (1991, 3 věty);
Tetragrammaton sive Nomina Eius. X. invence pro velký orchestr (1992, 1 věta);
Zemský ráj to na pohled. Symfonická báseň (1998).
Skladby komorní (pro různé nástroje)
Hudba k vodotrysku – Divertimento pro flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh a fagot (1954, 4 věty). Partita pro sólovou violu (1954, 3 věty);
Concertino per flauto, violino, viola e violoncello (1955, 3 věty);
Hudba o třech větách pro sólový klarinet (1955, Praha: Panton 1990);
I. smyčcový kvartet (1955–56, 4 věty);
Concertino per otto strumenti (1960, 1 věta);
Obrazy pro dvanáct dechových nástrojů (1960, 4 věty, partitura Praha: Supraphon 1967);
II. smyčcový kvartet (1961–62, 2 věty, partitura München: Wewerka-edition modern 1966);
Monoinvence pro sólové violoncello (1963);
Risposta per violino solo (1963);
Allegretto ben ritmico per tromba e piano (1964);
Sonáta pro housle a dechové nástroje (1964–65, 1 věta, partitura Praha: SHV 1966);
V. invence (Hra v šachy) pro dechový kvintet (1965, rozmnoženo jako rukopis Praha: ČHF 1970);
Recitativo per flauto e piano (1965);
Allegro inquieto per clarinetto e piano (1965);
1–4–3–2–5–6–7–10–9–8–11 pro flétnu (1965, 1 věta, partitura Praha: Supraphon a Köln: Gerig 1968);
Canzonetta per fagotto e celesta (1965, 1 věta);
Rejdovák pro basový klarinet, violu a kontrabas (1965, též úprava pro basový klarinet a cembalo, rovněž 1965);
Contrappunto fiorito per flauto, corno inglese, clarinetto, fagotto, violino, viola,violoncello e piano (1965–66, 1 věta);
O sacrum convivium! Konkrétní motet (1968);
VI. invence pro nonet (1969);
Invenzionetta per flauto (1971);
Short John pro cimbál (1971);
Jupiter – Duo per clarinetto e violoncello (1973, 1 věta);
Sonáta pro bicí nástroje (1974, 5 vět);
III. smyčcový kvartet (1975);
Solo (pro trubku, 1975–76, 1 věta);
Die heilige Zahl. Duo für Violine und Schlagzeug (1975–76, 1 věta);
Lev – Duo pro flétnu a klavír (1976–76, 1 věta);
Suita pro dva nástroje (1979, obsazení libovolné);
Tango-polka pro klarinet, trombón, violoncello a klavír (1980);
Ghedge. Melancholie pro Komorouse pro syrinx, housle a violoncello (1981);
Im Reich der Muse gingen drei Sterne auf (Franz I. 1745–1765) – Věta do „Kaisersuite“ pro nonet (1981–82);
Dvě instruktivní skladby pro trubku (nebo lesní roh) a klavír (1982, 2 části);
Variace pro dvě harfy (1974–82);
Trigon pro marimbu, flétnu a kytaru (1983);
Šmidří suita pro čtyři saxofony (1983);
Byly tři někdy bohyně – Fantazie na Adama Michnu z Otradovic pro žesťový kvintet a harfu (1983);
Shaking pears for Baroque Jazz Quintet (1985);
Priápeia per oboe (1986);
Die skeptische Zigeunerin mit vier Leguanen (1987, suita pro čtyři fagoty);
Ubi vult. Per viola sola (1987);
IV. smyčcový kvartet (1989, 1 věta);
Umění dobré souhry. 12 invencí pro13 dechových nástrojů a kontrabas (1992);
V. smyčcový kvartet (1994, 1 věta);
La jolie rousse (Sličná rusovláska). Apollinairova báseň pro soprán a smyčcové kvarteto (2001).
Skladby pro klavír (varhany, cembalo)
Malá suita pro klavír (1952–53, 5 vět);
Preludium a fuga pro varhany (1955);
Polka a toccatina pro klavír (1956);
Tři etudy pro klavír (1956–57, tiskem Praha: SHV 1962);
Partita in Sol per clavicembalo (1957);
Tři kusy pro varhany (1964);
Rondo pro klavír (1967, tiskem Praha: Panton a Köln: Gerig 1969);
Kadence k Mozartovu klavírnímu koncertu c-moll (1971);
Kadence k Mozartovu klavírnímu koncertu C-dur (1976);
Kadence ke klavírní verzi Beethovenova houslového koncertu (1978);
Tři kusy pro dva klavíry (1990);
Pohyblivá nepohyblivost pro varhany (1991, 1 věta).
Díla jevištní
a) Opery, singšpíly
Dvanáctá noc (též pod názvem Cokoli chcete, opera o 2 jednáních a 14 obrazech, libreto skladatel podle Večera tříkrálového Williama Shakespeara, 1982–85, premiéra Olomouc 1989);
Úspěch českého inženýra v Indii (opera pasticcio, 1 jednání, libreto Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, 1972–73, premiéra Praha 1973);
Povídka o Aucassinovi a Nicolettě, která se střídavě zpívá, hraje a vypravuje (singšpíl, francouzský anonymní text v překladu Hanuše Jelínka upravili Michal Lázňovský a Karel Kříž, 1986, premiéra Praha 1987);
Zlý jelen – Prostonárodní zpěvohra ve čtveru dějství na slova Václava Klimenta Klicpery (1989, premiéra Praha 1889);
Dybuk aneb Bludná duše – Hra se zpěvy o 12 obrazech (libreto Š. An-skij, tj. Salomon Rappaport, úprava Jaroslav Gillar, 1995, premiéra Praha 1996);
Zpráva pro akademii (komorní opera, 1 jednání, libreto Jaroslav Gillar a Alex Koenigsmark podle povídky Franze Kafky, 1993–97, premiéra Praha 1997);
Bertram a Mescalinda aneb Potrestaná věrnost též Očarované housle Einsteinovy čili Krakonošův dar (opera pasticcio, libreto skladatel, 1982–2002, premiéra Praha 2002).
b) Balety
Princezna Pampeliška (malý balet o 3 obrazech na libreto Jiřiny Podlešákové podle Jaroslava Kvapila, 1954–57, premiéra verze s klavírem České Budějovice 1966, s orchestrem Neustrelitz 1971, klavírní výtah Praha: Dilia 1964, partitura 1971);
Král se zlatou maskou (balet na libreto Ladislava Fialky podle Marcela Schwoba, 1986, neprovedeno);
Héró a Leandros (balet na libreto Marty Drottnerové a H. Jemelíkové, 1988, zfilmováno v Čs. televizi).
c) Scénické hudby (výběr)
Milan Kundera: Majitelé klíčů (1962, činohra ND, režie O. Krejča);
Willliam Shakespeare: Romeo a Julie (1963, činohra ND, O. Krejča);
Václav Havel: Zahradní slavnost (1963, Divadlo Na zábradlí, O. Krejča);
Josef Topol: Konec masopustu (1964, činohra ND, O. Krejča);
August Strindberg: Slečna Julie (1988, Malá scéna ND, K. Kříž);
Johann Wolfgang Goethe: Faust (1997, činohra ND, O. Krejča);
Thomas Bernhard: Portrét umělce jako starého muže (Minetti) (2001, činohra ND, O. Krejča).
Filmové a televizní hudby
Verše a hry (1960, televizní dětský hraný film, režie Jiří Kaliba);
Strop (1962, krátký, Věra Chytilová);
Dřevaři (1962, krátký dokumentární, Evald Schorm);
Železničáři (1962, krátký dokumentární, Evald Schorm);
Toxin X (1962, krátký populárně vědecký, Vladimír Kabelík);
Paměť našeho dne (1963, krátký dokumentární, Jan Němec);
Křik (1963, celovečerní, Jaromil Jireš);
Žít svůj život /Josef Sudek/ (1963, krátký dokumentární, Evald Schorm);
Romeo a Julie 1963 (1964, krátký dokumentární, Radúz Činčera);
Každý den odvahu (1964, celovečerní, Evald Schorm);
Automat Svět (1965, Věra Chytilová, povídka z celovečerního cyklu Perličky na dně);
Dům radosti (další povídka z cyklu, Evald Schorm);
Zrcadlení (1965, krátký dokumentární, Evald Schorm);
Bloudění (1965, celovečerní, Antonín Máša a Jan Čuřík);
Žalm (1965, krátký dokumentární, Evald Schorm);
Srub (1966, krátký hraný, Jaromil Jireš);
Konec srpna v hotelu Ozón (1966, celovečerní, Jan Schmidt);
Mučedníci lásky (1966, spoluautor Karel Mareš, celovečerní, Jan Němec);
Návrat ztraceného syna (1966, celovečerní, Evald Schorm);
Láska jako trám (1967, televizní celovečerní, František Filip);
Kdy začal dnešek /František Kupka/ (1967, krátký dokumentárním Petr Kudela);
Hra na krále (1967, krátký, Jaromil Jireš);
Jak namalovat běsnící individua /Hlinomazovy obrazy/ (1967, krátký, Jaroslav Boček);
Piknik (1967, celovečerní, Ladislav Smoček a Vladimír Sís);
Kulhavý ďábel (1968, spoluautor Jaromír Klempíř, celovečerní, Juraj Herz);
Svatopluk a jeho synové (1968, loutkový krátký, Jaroslav Boček);
Pomsta (1968, animovaný krátký, Jiří Brdečka);
Portrét (1968, televizní, Radim Koval);
Chlebové střevíčky (1968, Evald Schorm, součást celovečerního cyklu Pražské noci);
Farářův konec (1968, celovečerní, Evald Schorm);
Řvaní hrdličky /Truchlivý/ (1969, televizní krátký, Jaroslav Boček);
Rozmary lásky /Dvě hlavy/ (1969, animovaný krátký, Josef Kábrt);
Den sedmý, osmá noc (1969, celovečerní, Evald Schorm);
Svatební noc s leguánem (1970, krátký FAMU, Vít Hrubín);
Myšlenky nesoustředěného houslisty (1970, krátký FAMU, Gérard Samaan);
Sochařka z Poličky (1970, krátký loutkový, Jaroslav Boček);
Lítost (1970, televizní celovečerní, Evald Schorm);
Podezření (1970, televizní celovečerní, Jan Matějovský);
Psi a lidé (1971, celovečerní, Evald Schorm);
Herec, kterého není vidět (1971, krátký dokumentární, Jaroslav Boček);
Pět mužů a jedno srdce (1971, celovečerní, Jan Matějovský);
Vdova z Efesu (1971, krátký loutkový, Jaroslav Boček);
Nevěry a smutky /Jan Preisler/ (1971, krátký televizní Petr Kudela);
Marinka /podle Máchovy novely/ (1971, krátký televizní, Jaromír Hník);
Duše hlíny, duše dřeva /František Bílek/ (1972, krátký televizní, Pavel Černý, 4 písně na Březinovy básně);
Člověk a věci kolem něho (1973, krátký dokumentární, Jaroslav Šikl);
Proměna slohu (1973, krátký dokumentární, Petr Kudela);
Co jsem princi neřekla (1975, podle Šťastného prince Oscara Wildea, krátký animovaný, Jiří Brdečka);
Tři etudy pro animátora s codou (1977, krátký loutkový, Jaroslav Boček);
Putování skřítka Hajáska (1978, třináctidílný televizní seriál animovaných Večerníčků, Jaroslav Boček);
Město mé naděje (1978, celovečerní, Jan Kačer);
Tím pádem (1979, celovečerní, Karel Kovář);
Hon na kočku (1979, celovečerní, Milan Muchna);
Komety (1979, krátký dokumentární, archivní hudba – III. Invence, Miroslav Dolejší);
Muzikantská (1979, krátký animovaný, Jaroslav Boček);
Třináctá komnata prince Měděnce (1980, krátký animovaný, Jiří Brdečka);
Domov (1980, krátký dokumentární, Olga Sommerová);
Zánik domu Usherů (1980, krátký animovaný, Jan Švankmajer);
Matěji, proč tě holky nechtějí? (1981, celovečerní, Milan Muchna);
Housle (1981, krátký televizní hraný, Jaroslav Boček);
O Honzovi, Jakubovi Kostečkovi a papírovém okénku (1981, krátký animovaný, Jaroslav Boček);
Rekord (1982, Dobroslav Zborník, část celovečerního cyklu Plaché příběhy);
Možnosti dialogu (1982, krátký loutkový, animovaný, Jan Švankmajer);
Zvonky (1982, sedmidílný televizní seriál, krátký animovaný, Jaroslav Boček);
Pohádková planeta (1986, krátký animovaný, Libuše Čihařová);
Město roku 2000 (1986, krátký dokumentární, Petr Kudela, archivní hudba – III. invence a Obrazy);
Mimstory /Pantomima/ (1986, čtyřdílný televizní seriál Ladislava Fialky, Pavel Hobl);
Vlastně se nic nestalo /Mlha/ (1988, celovečerní, Evald Schorm);
Hlubiny povědomí (1990, televizní dokumentární, Adam Rezek);
Žebrácká opera (1991, celovečerní, námět divadelní hra Václava Havla, Jiří Menzel);
Jan Klusák aneb Co bych chtěl říci o sobě (1994, televizní dokument, Jiří Nekvasil, archivní hudba);
Jan Klusák – Pátý smyčcový kvartet (1994, televizní dokument, Jiří Nekvasil).
Hudba k němým filmům
Monte Cristo (1992–93, 3 hodiny, Henri Fescourt – 1928);
Erotikon I (Gustav Machatý 1929, verze pro komorní soubor 1994);
Erotikon II (Gustav Machatý 1929, verze pro velký orchestr, 1995).
Úpravy a instrumentace (výběr)
Arthur Honegger: Le Cahier Romand (instrumentace pro 11 dechových nástrojů, 1959, pro Komorní harmonii);
Jean Philippe Rameau: Galantní hudba (instrumentace 4 čísel z baletů pro 11 dechových nástrojů, 1960, pro KH);
Tři slovenské lidové písně (1970, pro Hanu Hegerovou);
Claudio Monteverdi: Il ritorno d´Ulisse in patria (1972–72, pro operu v Olomouci);
Čtyři hebrejské lidové písně (1968, pro tenor, violoncello a klavír nebo harfu);
Buď tobě sláva (10 vánočních a velikonočních písní ze stejnojmenného zpěvníčku českobratrské církve evangelické, 1985);
Václav Trojan: Princ Bajaja (balet o 3 dějstvích na libreto Daniela Wiesnera, 1986; úprava hudby z filmu Jiřího Trnky, dramaturgie a dokomponování několika čísel, uvedl balet ND v Praze).
Přehled mimoskladatelských aktivit
a) Filmové role
O slavnosti a hostech (1965, role: Rudolf), Sedmikrásky (1966, role: Klavírista – svůdce), Mučedníci lásky (1966, role: Vojenský lékař), Náhrdelník melancholie (1968, role: Lhostejný manžel), Poslední Golem (1968, povídka z cyklu Pražské noci, Rabbi Chaim), Pan Klusák (1969, školní film FAMU, role: Pan Klusák), Valerie a týden divů (1970, role: Misionář), Etudy pro dospělé (1972, absolventský film FAMU, role: Anděl), Zlatá brána (1972, školní film FAMU, role: Rabín), Variace na Mahlerovo téma (1980, výklad o Gustavu Mahlerovi), Bohemia docta (2000, role: Operní odborník).
b) Divadelní role
Hospoda Na Mýtince (1969, role: Hostinský), Akt (1969, role: Malíř Žíla), Vražda v salonním coupé (1970, role: Továrník Meyer), Němý Bobeš (1971, role: Lékař), Cimrman v říši hudby (1973, role: Hudební vědec a dirigent), Dlouhý, Široký a Krátkozraký (1974, role: Děd Vševěd).
c) Literární produkce (výběr)
Pět dnů s Hindemithem (Kultura 1961, č. 22, 1. 6. 1961, s. 4).
Igor Stravinskij (Kultura 1962, č. 24, 14. 6. 1962, s. 8).
Výrazové možnosti nového slohu (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 18, s. 760–761).
Hurník aneb O pokorné hře (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 23–24, s. 1003–1005).
Krysař aneb Touha a zákon (sborník Pavel Bořkovec. Osobnost a dílo. Sestavil Jaroslav Kasan a kol. Praha 1964, s. 115–126).
Hlášení podané Svazu československých skladatelů o mé cestě do cizí země (Tvář 1964, č. 8, s. 16–18).
Členové o svazu (příspěvek do stejnojmenné ankety, Hudební rozhledy 21, 1968, č. 11–12, s. 324–325).
Tvorba jako míra humanismu (anketa, Sešity 1969, č. 27, s. 18; též in: Izraz 1969, Zamar, č. 1, s. 14–16).
Osobní vyznání (Slovenská hudba 1969, č, 1, s. 1–2).
Úvodem (Cimrman v říši hudby. Hudební profil znovuobjeveného českého génia, Praha 1971, s. 7–8).
Invence neboli Cesta k formě (Opus musicum 3, 1971, č. 9–10, s. 297–299).
Okolo Peška (Opus musicum 5, 1973, č. 3, s. 73–76).
Zpráva o Gustavu Mahlerovi (Krajské vlastivědné muzeum Olomouc 1986, 32 s.).
Jak jsme v šedesátých letech dělali hudbu (Pokus o malou osobní kroniku) (Konzerva – Na Hudbu 1990, č. 1, s. 15–21, č. 2, s. 12–16, č. 3, s. 12–15, 1991, č. 4, s. 13–16, vydával Petr Kofroň ve spolupráci s Nezávislým tiskovým střediskem).
Příspěvek k inscenačním výkladům Kouzelné flétny (Svět a divadlo 1991, č. 6, s. 23–29).
Panoráma hudby 20. století (nepojmenovaný text o secesní hudbě v programu k prvnímu koncertu cyklu, pořádanému Svazem autorů a interpretů, 10. 10. 1991).
Jak by chtěl skladatel, aby se o něm v životopisech psalo (Literární noviny 23. 1. 1992, č. 3, s. 4).
Chudáci bídníci (Literární noviny 23. 7. 1992, č. 20, s. 6).
Foukal jsem opovážlivě do kouzelné flétny (Literární noviny 6. 8. 1992, č. 31, s. 6).
Přípitek Brahmsovi (Literární noviny 22. 7. 1993, č. 29, s. 10; s Petrem Králem).
Gustava Mahlera život posmrtný (Harmonie 1995, č. 7, s. 26).
Smyčcový kvartet je seismogram duše... (sleeve–note k CD String Quartets Nos.1–5, 1996).
Ach, ti géniové...! (Literární noviny 25. 1. 1996, č. 4, s. 13).
Na Ester Krumbachovou se mi vzpomíná krásně (sborník Ester Krumbachová Mučednice filmové lásky, Hradec Králové 1996, s. 46–47).
U nás v Kocourkově (Divadelní noviny 6. 9. 2001, č. 14, s. 2).
Už mám zase průšvih (Divadelní noviny 10. 12. 2002, č. 21, s. 2). Diskografie
LP
Obrazy pro dvanáct dechových nástrojů (LP Klusák/Blatný/Pololáník/Rychlík, Supraphon, bez data);
I. invence pro komorní orchestr (LP Klusák/Kopelent/Hurník/Burghauser, Supraphon, bez data; též na LP Jan Klusák, Supraphon 1969);
III. invence pro smyčcové nástroje (LP Klusák/Kopelent/Hurník/Burghauser, Supraphon; též na LP Jan Klusák, Supraphon 1969);
Bez názvu (LP Pevecké sdružení pražských učitelů, Supraphon 1969);
Variace na téma Gustava Mahlera pro velký orchestr (LP Jan Klusák, Supraphon 1969);
Smyčcový kvartet č. 2 (LP Jan Klusák, Supraphon 1969);
Sonáta pro housle a dechové nástroje (LP Jan Klusák, Supraphon 1969);
Rondo pro klavír (LP Slavický/Jaroch/Klusák/Lukáš, Panton 1969);
5. invence (Hra v šachy) pro dechový kvintet (LP Klusák/Ištvan/Kučera/Jirásek, Panton 1971);
III. smyčcový kvartet (LP Hudba přítomnosti. Fried/Vičar/Klusák, Panton 1984);
Hudba z TV seriálu Nemocnice na kraji města (LP Zadáno pro film. Melodie z filmů a televizních seriálů, Panton 1984).
Samostatná CD
Jan Klusák (1. Sixth Invention, 2. Pasticcio olandese per orchestra, 3. String Quartet No. 3 – in one movement, 4. Symphony No. 1 – Sinfonia in Do – for Orchestra, Multisonic 1994);
Monte-Cristo. Incidental Film Music (Národní filmový archiv – Bohemia Music 1995);
String Quartets Nos. 1 – 5 (Stamicovo kvarteto, Panton 1996).
Jednotlivé skladby na CD
Nemocnice na kraji města – Suita z hudby k televiznímu seriálu (CD Libor Pešek Conducts Czech Music From The Movies, Supraphon 1997);
Shaking Pears for Baroque Jazz Quintet (CD Post Scriptum 2000 – Jiří Hlaváč & Barock Jazz Quintet, HAMU 2000);
Reydowak (CD Horák – Bass Clarinet From Prague, Due Boemi, NSS Switzerland 2000). Literatura
I. Lexika
ČSHS (autor hesla Bohumír Štědroň).
Riemann Musiklexikon (Mainz 1972, sv. 1, s. 647).
Muzička enciklopedija (Zagreb 1974, sv. 2, s. 339).
International Who´s Who in Music (Cambridge 71975, s. 487; též další vydání).
Das grosse Lexikon der Musik (Freiburg–Basel–Wien 1976, sv. 4, s. 380).
MGG1 in Geschichte und Gegenwart (1979, sv. 16, Jaroslav Bužga).
New Grove1 (1980, sv. 10, s. 115, Jiří Macek).
Larousse de la musique (Paris 1982, sv. 1, s. 853).
Malá encyklopedie hudby (Praha 1983, s. 329).
Čeští skladatelé současnosti (kolektiv autorů, Praha 1985, s. 135–136, Karel Mlejnek).
EJ (sv. 3, s. 266–267, Ivan Poledňák).
Kdo je kdo 91/92, Česká republika – Federální orgány ČSFR (sv. 1, Praha 1991, s. 429).
Kdo je kdo v České republice 94/95 (Praha 1994, s. 258).
Kdo je kdo v České republice na přelomu 20.století. 5000 biografických hesel nejvýznamnějších osobností (Praha 1998, s. 274).
Diderot. Všeobecná encyklopedie (Praha 1999, sv. 4, s. 116).
Universum. Všeobecná encyklopedie (Praha 2000, sv. 4, s. 636–637).
NewGrove2 (2001, sv. 13, s. 482–483, Ivan Poledňák).
Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti (Praha 2002).
II. Ostatní
a) Sborníky
Doucek, Pavel B. (ed.): Být dobře skryt (sborník, spolupráce Pavel A. Hypius, Marek M. Burkert, jako zájmovou publikaci u příležitosti semináře věnovaného Janu Klusákovi vydal Filmový klub při Filmcentru v Hradci Králové 2000, 104 s., četné fotografie; obsah neuveden). Autoři příspěvků: Pavel Doucek (s.12–13), Jaroslav Boček (14–18), Miloň Čepelka (20–22), Bedřich Dlouhý (23), Jan Jaroš (24–28), Jan Kastner (29–32, z rozhovoru s Janem Klusákem, Plzeňský deník 9. dubna 1994), Otomar Krejča (33), Karel Kříž (34), Štěpán Koníček (35), Jiří Nekvasil (36–38), Jan Němec (39–40), Ivan Poledňák (42–67 a 91–93), Vladimír Sís (68–69), Marie Tomášová-Krejčová (71), Eva Ujevičová, Pavel Doucek a Marek Burkert (72–88, rozhovor s Janem Klusákem), Jan Klusák (95–98, filmografie), Ivan Poledňák a Miloš Fikejz (100–101, výběr z bibliografie).
Pekařová, Johana (ed.): Zpráva pro akademii – Bertram a Mescalinda (program inscenace Národního divadla v Praze, 2002, zde mj. život a dílo v datech, životopis, přehled dramatické tvorby, statě Jan Klusák o Kafkovi, Jiří Nekvasil: Honzu Klusáka jsem poznal…, Rozhovor Jiřího Nekvasila s Janem Klusákem, obsah opery Bertram a Mescalinda).
b) Studie, stati, články
Paclt, Jaromír: Jan Klusák. Kompozytor samotny (Ruch muzyczny 1961, č. 4, s. 16–17).
Candra, Zdeněk: S Janem Klusákem o starém, novém a jiném (Hudební rozhledy 17, 1964, s. 315–317).
Hurník, Ilja: O jednom skladateli a dvou generacích (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 18, s. 770–772).
Hurník, Ilja [I.H.]: Jan Klusák (vyšlo vícejazyčně v letácích Hudebního informačního střediska ČHF 1966, č. 2, nestr.).
Navrátil, Miloš: Skladby Klusákova zrání. Poněkud rozporné poznámky ke Klusákově profilové desce (Hudební rozhledy 21, 1968, č. 3, s. 120–125).
Kříž, Jaromír: S Janem Klusákem o komponování (22, Hudební rozhledy 1969, č. 6, s. 174–175).
Kučera, Václav: Variační proces transformace významových kvalit modelu (in: Nové cesty hudby. Sborník studií o novodobých skladebných směrech a vědeckých pohledech na hudbu, Praha 1970, s. 183–215).
Kučera, Václav: Contemplating Jan Klusák´s Work (Music News from Prague, 1984, č. 5, s. 6).
Lébl, Vladimír: Tvorba Jana Klusáka z let 1959–1962 (Hudební věda 23, 1986, č. 2, s. 112–143).
Dehner, Jan: S Janem Klusákem o opeře (Opus musicum 20, 1988, č. 7, s. 207–209).
Havlík, Jaromír: Česká symfonie 1945-1980 (Praha 1989, s. 209–210, 341).
Kittnarová, Olga: Jan Klusák (informativní brožura, Hudební informační středisko ČHF 1990, 22 stran, text a přehled skladeb česky, anglicky, německy, rusky; vložen list doplňků k seznamu skladeb).
Navrátil, Miloš: Pohled na Klusáka (Osobní, takřka nemuzikologické poznámky muzikologa) (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 8, s.380–383).
kl: Po letech znovu (Právo lidu 19.4.1991, s. 4).
Poledňák, Ivan: Já že jsem tvrdý chlapík?! (Mladý svět 1991, č. 26, s. 20–21).
sme: Hodnoty moderní doby (Lidová demokracie 9. 10. 1991, s. 4).
Chuchma, Josef: Krásné ženě vyložím vždy! (česká edice časopisu Playboy 1992, č. 12, s. 56 ad.).
Krumbachová, Ester: Perly v ústřicích III. Jan Klusák (Divadelní noviny, č. 10, 11. 5. 1993, s. 12).
mb: Otázka pro ... (Divadelní noviny 16. 11. 1993, č. 19, s. 2).
Čaňková, Markéta: Nad partiturou hudby a života (Kinorevue 1993, č. 13, s. 18).
Kofroň, Petr: Reintegrace. Jan Klusák – Variace na téma Gustava Mahlera (1962) (in: Petr Kofroň: Třináct analýz, Praha 1993, s. 18–33),
Kastner, Jan: "Více skromnosti, Klusák!" (Plzeňský deník/Listy na víkend/ 9. 4. 1994, s.1–2).
Mlejnek, Karel: Jan Klusák (sleeve note k CD Jan Klusák, 1994, text též anglicky a německy).
Pokora, Miloš: Večer Jana Klusáka (Hudební rozhledy 47, 1994, č. 9, s. 10).
Poledňák, Ivan: Skladatel Jan Klusák a literatura (Opus musicum 26, 1994, č.8–9, s. 241–245).
Poledňák, Ivan: Jan Klusák Turns 60 (Music News From Prague 1994, č. 7–8, s. 1–2).
Bretyšová, T.: Skladatel Jan Klusák (sleeve note k CD Monte-Cristo, 1995, text též anglicky a francouzsky).
Kříž, Jaromír: Koubkokvok a hvězdy (Dobrý večerník 7. 12. 1995, s. 6).
Poledňák, Ivan: Invence Jana Klusáka (Hudební věda 32, 1995, č. 3, s. 257–278, anglicky jako The Inventions Of Jan Klusák, Musicologica II, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Philosophica-Aesthetica, Olomouc 1996, s. 85–109).
Poledňák, Ivan: Paradoxy a jistoty Jana Klusáka (sleeve note k CD String Quartets Nos. 1–5, 1996, text též anglicky a německy).
Kittnarová, Olga: O tvorbě, humoru a o hvězdách (Harmonie 1996, č. 6, s. 10–11).
Zapletal, Petar: Jan Klusák nemá na důchod čas (Denní telegraf 6. 5. 1996, s. 13).
Poledňák, Ivan: "Mám rád hudbu, která je jakoby další postavou ve filmu..." Se skladatelem Janem Klusákem o (hudbě k) divadlu a filmu (Iluminace 1996, č. 2, s. 107–119).
Poledňák, Ivan: Klusák´s Theater- und Filmwelt (Musicologica III, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Philosophica-Aesthetica, Olomouc 1997, s. 125–137).
Švarcová, Jitka [šva]: Jak žije Jan Klusák (Slovo 14. 2. 1997, s. 9).
Švarcová, Jitka: Moderní umění vyhloubilo mezi sebou a lidmi propast (Slovo 6. 3. 1997, s. 13).
Navrátil, Miloš: Oblouk tvůrčí syntézy (Lidové noviny 11. 7. 1997, příloha Kultura).
Barančicová, Svatava: Snad jsme Kafkovi příliš neublížili (Lidové noviny 6. 12. 1997, s. 13).
Poledňák, Ivan: Der tschechische Komponist Jan Klusák. Einige Bemerkungen zu einem späten und fernen Anklang an die Zweite Wiener Schule (Österreichische Musik – Musik in Österreich. Theophil Antonicek zum 60. Geburtstag; Tutzing 1998, s. 633–640).
Herman, Josef: Měj nápad a smíš všechno (Divadelní noviny 15. 9. 1998, s. 6–7).
Poledňák, Ivan: Jan Klusák "smyčcový kvartet je seizmografem duše" (katalog Pražské jaro 2001, s. 72–73, včetně sloupce Jan Klusák v datech; anglicky s. 74–75).
Poledňák, Ivan: text bez názvu (program koncertů Souborné provedení smyčcových kvartetů Jana Klusáka, Pražské jaro 2001, s. 5–14; anglicky na s. 16–22).
Nedělka, Michal: Z odkazu žáků Pavla Bořkovce (Praha 2001, o Klusákovi na s. 107–116).
Havlíková, Helena: Poněkud malicherná operní msta. Národní divadlo uvedlo dvě operní miniatury Jana Klusáka – Zprávu pro akademii a Bertrama a Mescalindu (Lidové noviny 11. 12. 2002, s. 24).
www.musica.cz/klusak
Ivan Poledňák Datum poslední změny: 12.11.2003