Český hudební slovník osob a institucí

Mužík, František 2)

Mužík, František, muzikolog, vysokoškolský pedagog, proděkan, děkan, narozen 1. 5. 1922, Duchcov, zemřel 30. 6. 1998, Praha.

Pocházel z rodiny duchcovského havíře. Rodiče u něj záhy rozpoznali hudební vlohy a přihlásili Mužíka do Hudební a pěvecké školy v Duchcově, kde ho na housle učil Otto Rezek. Studoval na několika gymnáziích. Nejprve do roku 1938 na reálném gymnázium v rodišti, kde byl i členem duchcovského gymnaziálního orchestru vedeného středoškolským profesorem Bohumírem Cyrilem Petrem. Před německým záborem pohraničí se rodina přestěhovala do vnitrozemí. Ve školním roce 1938–39 studoval Mužík na gymnáziu v Lounech, maturoval potom v roce 1941 na dnešním Gymnáziu Joachima Barranda v Berouně. Po maturitě nemohl najít pracovní uplatnění, proto pokračoval ve studiu na Vyšší škole elektrotechnické v Praze a následně nastoupil do pozice technika v Junkersových leteckých závodech v pražských Vysočanech. Jako účastník protifašistického odboje byl 14. prosince 1942 zatčen gestapem a vězněn do roku 1945 v koncentračním táboře Buchenwald. Zde se účastnil kulturní činnosti skupiny Bohéma, podílel se na kabaretních večírcích a vězeňských estrádách.

Po válce studoval mezi lety 1947 a 1952 hudební vědu a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Mezi jeho nejvýznamnější učitele patřili Mirko Očadlík, Antonín Sychra a Josef Hutter. Studia zakončil obhajobou a následným získáním titulu PhDr. za práci Hudební dějepisectví v období vzniku a rozvoje buržoasních vztahů. V roce 1953 se oženil se svou spolužačkou, muzikoložkou Růženou Steiningerovou.

Mužík zůstal na fakultě a pokračoval v univerzitní kariéře jako asistent, později jako odborný asistent (1954–60). V roce 1959 byl na Filozofické fakultě univerzity Karlovy vedle katedry dějin hudby založen také Ústav pro dějiny české hudby. Mirko Očadlík, dosavadní vedoucí katedry, se stal ředitelem nově vzniklého ústavu a na jeho místo nastoupil tehdejší odborný asistent Mužík. To s sebou přineslo také změnu badatelské orientace katedry. Pod Očadlíkovým vedením byla většina studentů orientována k problematice 19. a 20. stol., ale Mužík jako Hutterův žák začal prosazovat témata starší české hudby. Titul CSc. získal Mužík v roce 1960 obhajobou kandidátské disertační práce Trnavský rukopis, 13. dubna téhož roku se habilitoval stejným spisem a prací Úvod do kritiky hudebního zápisu. V roce 1980 byl jmenován profesorem. Za svoji pedagogickou kariéru přednášel nejčastěji hudební paleografii a dějiny české středověké hudby, byl vedoucím řady seminářů. Od poloviny sedmdesátých let se František Mužík potýkal se zdravotními problémy, které ho postupně vyřadily z pedagogického i vědeckého života. Ve funkci vedoucího katedry zůstal 29 let až do roku 1987, kdy jej na tomto postu nahradila jeho manželka Růžena Mužíková.

Počáteční Mužíkova badatelská orientace na 19. stol. se hned záhy po ukončení studií začala obracet k dějinám nejstarší české hymnografie. Většina jeho vědeckého díla vznikla v průběhu šedesátých let, kdy analyzoval podstatné materiály období od 11. do 15. století. Úvod do kritiky hudebního zápisu od počátku zdůraznil důkladnou práci heuristickou a byl věnován ediční problematice. Mužík při výzkumu písňového repertoáru českého středověku metodologicky vycházel z klasických prací historiografických (např. Ernst Bernheim) a zároveň uplatňoval nové hymnologické podněty (Friedrich Gennrich, Werner Bittinger, Ursula Aarburg). Pramenné znalosti Mužík zúročil v edicích (Hospodine, pomiluj ny; Christ ist erstanden – Buóh všemohúcí; Závišova píseň) i při zodpovězení teoretických otázek (Systém rytmiky české písně 14. století).

Za Mužíkova působení na katedře se podařilo vychovat několik žáků, kteří významně přispěli k poznání starší české hudby. Za všechny zmiňme alespoň výzkumy loutnových tabulatur Jiřího Tichoty či práce Jaromíra Černého k dějinám českého vícehlasu. V šedesátých letech se také změnila Mužíkova katedra personálně, mimo dalších významných osobností sem přišli vyučovat Petr Eben, František Hrabal, Vladimír Sommer či Ivan Vojtěch. Za svého působení na katedře Mužík odborně vedl řadu diplomových a kandidátských prací (např. Athanassis Athanssiou, Julius Hůlek, Jan Novotný, Vojtěch Mojžíš, Gisa Schellhorn).

Mužík působil několik let ve vedoucích orgánech fakulty, funkci proděkana zastával opakovaně mezi lety 1972–76, v letech 1961–64 a 1965–66 byl děkanem Filozofické fakulty.

Významné bylo Mužíkovo editorské působení. Řadu let zastával významné redaktorské pozice, v letech 1965–88 byl vědeckým redaktorem sborníků Miscellanea Musicologica (sv. 18–32), jež pravidelně opatřoval předmluvou (vyjma sv. 30, 1983 věnovanému Mužíkovi k šedesátinám). Zde také publikoval své odborné studie. Za jeho vedení se ze sborníků postupně stala vysoce hodnocená publikační platforma zaměřená na starší českou hudbu.

Několik let byl členem redakční rady časopisu Hudební věda (č. 1, 1964, č. 4, 1969), po nuceném odchodu Jaroslava Jiránka se stal jejím vedoucím redaktorem (č. 2, 1971–89).

Své další články, recenze a drobnější příspěvky uveřejňoval zejména v Rudém právu, Zemědělských novinách, Tvorbě a jinde. V letech 1971–89 působil v redakční radě časopisu Estetika.

V dubnu 1962 byl členem celostátního výboru hudebně vědecké sekce Svazu československých skladatelů. V normalizačních letech působil také jako vedoucí projektu Répertoire International de Littérature Musicale pro Československo.

Mimo publikační a přednáškové činnosti připravil František Mužík několik pořadů o hudbě 19. století pro Československý rozhlas.

Mužíkův odkaz musíme chápat ve dvou základních rovinách. První je Mužíkovo působení ve vedoucích akademických a editorských pozicích po téměř tři desetiletí, které je dnes pamětníky chápáno rozporuplně. Při hodnocení výsledků Ústavu pro hudební vědu Československé akademie věd za uplynulá období (1991) byl Mužík při hodnocení šéfredaktorského postu v Hudební vědě označen „takřka výhradně jako ideologický censor“, jeho činnost v časopise byla hodnocena jako zcela negativní.

Druhou rovinou je jeho odborný záběr – Mužík patřil mezi muzikology, jejichž dílo nebylo velké rozsahem, ale šlo v mnohém do hloubky a přineslo nové poznatky. Jeho objevné studie o systému české rytmiky, o kritice hudebního zápisu či o nejstarších českých hudebních památkách nabízejí stále cenné podněty pro další badatele.