Český hudební slovník osob a institucí

Drtina, Jan

Drtina, Jan, klavírista, hudební pe­dagog a tyfloped, narozen 22. 2. 1918, Vranovice (u Roky­can), zemřel 4. 9. 1994, Praha.

Narodil se do chudé rodiny v malé vesnici Vranovice, kde pět let navštěvoval místní školu. Kvůli těžké zrakové vadě pokračoval ve studiu v Jedličkově ústavu v Praze, kde pracovala jeho matka. Brzy však přestoupil do Deylova ústavu pro nevidomé (1929), kde se začal seznamovat s hudbou. Od roku 1930 se učil hrát na klavír a brzy se tak vypracoval, že často reprezentoval školu na veřejných vystoupeních. Roku 1935 se definitivně rozhodl pro hudební dráhu a nastoupil na konzervatoř do klavírní třídy Růženy Kurzové; po její smrti přestoupil do třídy Albína Šímy. U něj také navázal studiem na mistrovské škole, kterou absolvoval roku 1946 Čajkovského klavírním koncertem G dur za doprovodu orchestru FOK. Již během studia pořádal v Praze veřejné koncerty, na kterých uváděl zejména nevidomé autory; pod vlivem ubývajícího zraku se však postupně přeorientoval na hudebně-pedagogickou činnost. V roce 1942–43 učil na hudební škole v Kutné Hoře; v Praze zavedl přepisování not pro nevidomé muzikanty a začal vydávat časopis Nevidomý hudebník (1946–48). V roce 1948 byl (také díky své spolupráci s komunistickou stranou) jmenován ředitelem nově vzniklé hudební školy při Deylově ústavu pro nevidomé (pozdější Konzervatoř Jana Deyla), kterou z velké části vybudoval a řídil ji až do roku 1982. Svým absolventům pomáhal najít pracovní uplatnění v základních uměleckých školách. Později si doplnil vzdělání o vysokou školu pedagogickou (1956­–60) a získal doktorát z pedagogiky, defektologie a sociální psychologie. Byl aktivní i v rozvoji a organizaci hudebního vzdělávání – v roce 1962 získal povolení maturit pro Deylovu hudební školu i přidruženou ladičskou školu; později jeho zásluhou získala jeho škola status konzervatoře. Byl členem mezinárodní komise pro Braillovu bodovou hudební notaci, pro niž rozvíjel metody výuky. Významná je jeho publikační činnost – psal především o historii a vývoji Deylovy školy, o Braillově hudební notaci, zabýval se výchovou a vzděláváním a seznamoval veřejnost s nevidomými hudebníky z celého světa. Přispíval pravidelně do časopisů Svět nevidomých, Cesta slepých, Práce invalidů či Nevidomý hudebník. Jeho publikační i jiná činnost byla celoživotně spjata s jeho komunistickým přesvědčením, kvůli němuž se po revoluci 1989 dostal do společenské izolace. Zejména nevidomými hudebníky a pedagogy je však dodnes ceněn pro svou práci na rozvoji Deylovy konzervatoře a v oblasti hudebního vzdělávání nevidomých. Okrajově se uplatnil také jako skladatel (písně na lidové texty, 1952; skladby pro tři housle, 1952–53; pro klavír, 1954, orchestrální pochody a tance). Na deskách je zaznamenána jeho interpretace klavírního cyklu Ve tmách od nevidomého skladatele Josefa Tomana.