Český hudební slovník osob a institucí

Šubert, František Adolf

Šubert, František Adolf, prozaik, publicista, překladatel, režisér a organizátor hudebního dění, narozen 27. 3. 1849, Dobruška, zemřel 8. 9. 1915, Praha.

Studoval na gymnáziu v Hradci Králové (1860–68), kde redigoval školní časopis. Během středoškolského studia působil v ochotnickém divadle. V roce 1868 byl přijat na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Po roce kvůli smrti otce studium ukončil a věnoval se literární činnosti a žurnalistice. Přispíval do katolického týdeníku Čech (1869–73), vojenského časopisu Žižka, stal se redaktorem staročeských listů Politik (1873–78), Brousek (1873–78) a Pokrok (1878–83), redigoval Osvětu (1908–11) a byl členem redakce Národní politiky (1909–15). Jako autor a redaktor přispěl ke vzniku Ottových Čech a redigoval Ottův Malý slovník naučný. Výrazně se angažoval ve veřejném životě. Působil ve funkcích tajemníka Českého klubu (od roku 1875), jednatele Spolku českých žurnalistů (1877–80), jednatele Ústřední matice školské (od roku 1881), ředitele České grafické společnosti Unie (1900–02). Na jeho popud byla na Jubilejní výstavě v Praze vytvořena divadelní expozice (1891) a uspořádána Národopisná výstava (1895). Za Českou akademii, Svatobor a Máj se zúčastnil v Paříži oslav stého výročí narození Viktora Huga (1902). Po návratu zorganizoval sbírku na stavbu divadla v Brně. V roce 1913 byl jmenován řádným členem České akademie, zúčastnil se založení Společnosti Jaroslava Vrchlického a stal se předsedou jejího muzejního sboru.

Od roku 1877 byl členem Spojeného družstva Národního divadla a v roce 1880 se stal členem výboru v novém staročeském Družstvu Národního divadla. V roce 1883 byl zvolen po Janu Nepomuku Maýrovi druhým ředitelem Národního divadla (12. března 1883 – 30. června 1900). V roce 1900 převzala vedení divadla mladočeská Společnost Národního divadla a třetím ředitelem byl zvolen Gustav Schmoranz. Po smrti Františka Ladislava Riegra se stal František Adolf Šubert předsedou staročeského Družstva Národního divadla, které v jeho čele dosáhlo vybudování druhého českého divadla (Divadlo na Vinohradech, 1907). Jeho prvním ředitelem byl zvolen František Adolf Šubert. Kvůli sporům s divadelními podnikateli v roce 1908 odešel. Ve své literární, žurnalistické a divadelně historické činnosti se věnoval zejména Národnímu divadlu. V literárním díle se dále zaměřil na dramatiky Václava Klimenta Klicperu, Ladislava Stroupežnického a herce Jindřicha Mošnu, Františka Kolára a Karla Šimanovského (edice Masky Národního divadla). Výrazně ovlivnil vývoj dramatu. Napsal první českou hru z dělnického prostředí (Drama čtyř chudých stěn) a jako první vytvořil davové drama (Probuzenci, Jan Výrava). Podílel se na založení Dělnických divadelních ochotníků československých v Kladně (1911).

V Národním divadle se postavil za dílo Bedřicha Smetany, které cílevědomě prosazoval. Pod jeho vedením byl rehabilitován Dalibor (5. prosince 1886) a realizovány smetanovské cykly (1893, 1899). Národní divadlo se úspěšně zúčastnilo Mezinárodní hudební a divadelní výstavy ve Vídni (1.–8. června 1892), na které sklidila úspěch zejména Prodaná nevěsta. Vedle Bedřicha Smetany prosazoval František Adolf Šubert další české skladatele (Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Karel Kovařovic). Ze světového repertoáru byla prováděna díla Richarda Wagnera, Giuseppe Verdiho, slovanských skladatelů (Pjotr Iljič Čajkovskij, Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, Alexandr Sergejevič Dargomyžskij, Alexandr Porfirjevič Borodin) a dalších. V roce 1887 se uskutečnily mozartovské slavnosti. František Adolf Šubert připravoval zájezd do Petrohradu, Moskvy a Varšavy, ovšem tento počin se za jeho vedení neuskutečnil. Prosazoval představu Národního divadla přístupného pro všechny vrstvy obyvatelstva. Divadlo mělo přinášet vzdělání, zábavu, podporovat českou tvorbu a seznamovat veřejnost se zahraničními klasickými díly. Zavedl odpolední lidová představení se sníženým vstupným (návrh v roce 1886, poprvé až v roce 1893) a divadelní vlaky (od roku 1883), které svážely obecenstvo z venkova i české menšiny ze zahraničí (Rakousko, Spojené státy americké a další). Pod jeho vedením se uskutečnily premiéry všech stěžejních děl českého realismu, položily se základy realistického herectví a režie, operní dramaturgie přinesla italský verismus a byl vytvořen baletní soubor, který kromě výpomocí v opeře nastudoval samostatné programy. Karla Kovařovice prosadil jako dirigenta výstavního orchestru na Národopisné výstavě (1895). Podílel se na vzniku Dramatické školy Národního divadla, kterou prosazoval pro činohru. Jeho návrh (1893) byl realizován o dva roky později. Podílel se na realizaci mnoha představení jako režisér, šéfrežisér, tvůrce kostýmů, upravovatel i účinkující.

Jako literát ovlivnil českou hudební tvorbu. Připravil libreto pro Josefa Richarda Rozkošného k opeře Král Jiří z Poděbrad podle vlastní historické povídky, témuž skladateli přeložil libreto Eduarda Rüffera k opeře Svatojánské proudy. K jeho dramatu Jan Výrava složili ouvertury Dominik Krejza a Antonín Vojtěch Horák, podle stejného dramatu napsal Jaroslav Kvapil libreto k opeře Selská Bouře (Ludvík Lošťák, 1899) a Vlastimila Hájková libreto k opeře Jan Výrava (Maxmilián Hájek, 1950). Podle stejnojmenné historické povídky bylo upraveno libreto opery Kostnice sedlecká (Otakar Bradáč, 1905). K připravované trilogii zkomponoval Antonín Dvořák ouverturu Husitská (1883), Karel Kovařovic složil scénickou hudbu ke hře Láska Raffaelova (1888), Karel Bastl k dramatu Probuzenci (1900).

František Adolf Šubert, strýc výtvarníka Josefa Weniga a prastrýc výtvarníka Adolfa Weniga, je považován za prvního skutečného ředitele Národního divadla. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech.