Národní divadlo Brno
(Prozatímní Národní divadlo v Brně; Národní divadlo v Brně; České Národní divadlo v Brně; Zemské divadlo v Brně; České lidové divadlo; Zemské národní divadlo v Brně; Státní divadlo v Brně; Národní divadlo v Brně)
Charakteristika: vícesouborové divadlo
Datum narození/zahájení aktivity:0.0.1884
Text
Národní divadlo Brno (Národní divadlo v Brně (1884–86), Prozatímní Národní divadlo v Brně (1886–81), Národní divadlo v Brně (1891–1914), České Národní divadlo v Brně (1914–19), Národní divadlo v Brně (1919–31), Zemské divadlo v Brně (1931–42), České lidové divadlo (1943–44), Národní divadlo v Brně (1945–46), Zemské národní divadlo v Brně (1946–47), Zemské divadlo v Brně (1947–48), Státní divadlo v Brně (1948–90), Zemské divadlo v Brně (1990–92), Národní divadlo v Brně (1992–2008), Národní divadlo Brno, příspěvková organizace (2008–), vícesouborové divadlo, zahájení činnosti 1884, Brno.
A. Divadelní produkce v Brně před otevřením českého Národního divadla
B. Národní divadlo v Brně mezi lety 1884–1918
C. Národní a Zemské divadlo v období 1918–45
D. Období 1945–89
E. Období 1990–2018
A. Divadelní produkce v Brně před otevřením českého Národního divadla
Divadelní produkce před otevřením českého Národního divadla v Brně zajišťovalo německé divadlo sídlící v divadelním sále Reduty. Zde se od roku 1815 výjimečně hrálo i v českém jazyce. Byla to také scéna, která uváděla vedle činohry i hudebně- dramatickou tvorbu. Po říjnovém diplomu (1860) byly české produkce uváděny častěji, avšak ve srovnání s jinými městy, např. Plzní, jich bylo především kvůli německému vedení brněnské radnice stále poskrovnu. České divadelní společnosti, např. Štanderova, Švandova či Svobodova, nedostávaly povolení v Brně hrát, což se změnilo až v roce 1868. Česká divadelní společnost Václava Svobody vystupovala v hostinci U bílého kříže na Pekařské ulici v roce 1869 (od 7. července do 17. září). Její široký repertoár se však omezoval pouze na činoherní kusy (Tyl, Kollár, Klicpera atd.), v jednom případě se zpěvy (Tylova hra Jiříkovo vidění s hudbou kapelníka Marena). Z brněnských českých divadelních společností dále připomeňme lidový divadelní spolek U Monšejnů na Malé Pekařské ulici hrající od roku 1864, či o rok později pořádané ochotnické produkce u „Mexikánského císaře“ na Velké Nové ulici. I v těchto případech se však jednalo pouze o činoherní představení. Další české ochotnické produkce byly pořádány od dubna 1869 v domě brněnského továrníka Jana Baptisty Rudiše, byly to opět pouze činoherní veselohry a frašky. Při slavnostním představení 31. října 1869 zde sice byla provedena předehra k Beethovenově opeře Fidelio a kromě toho byla provozována meziaktní hudba v podání oktetu vedeného samotným Rudišem, ale uvádění oper nepřipadalo ani zde, ani v dalších ochotnických společnostech v úvahu, už jen z provozních důvodů. Výjimku tvořilo provádění hudebních frašek s doprovodem klavíru, jako byl Illnerův Kvas krále Vondry XXVI uvedený jako silvestrovská veselice Čtenářského spolku.
Operní produkce se v 60. letech 19. století v Brně konaly pouze v německém divadle v Redutě (do 23. června 1870, kdy divadlo vyhořelo) či od roku 1871 v tzv. Interimstheater na Joštově ulici, od roku 1882 také v nově postavené budově Městského divadla (dnes Mahenovo divadlo). Naopak česky hrané činoherní kusy se hrály např. v hostinci U bílého kříže (1868) či U bílého beránka na Cejlu (1870).
Ani česká divadelní společnost Elišky Zöllnerové, která působila v roce 1874 v Besedním domě, operu neprovozovala, ale uváděla některé operety. Teprve Divadelní společnost Jana Pištěka, která vystupovala v Besedním domě od října 1879 do listopadu 1881, uvedla na scéně vedle Fausta a Markétky Charlese Gounoda také další opery – Smetanovu Prodanou nevěstu a Hubičku, Blodkovu operu V studni, Verdiho Traviatu a Trubadúra a Flotowovu Martu. Pro operní představení byla v Besedním domě určena velká dvorana, která byla rozdělena na třetiny, přičemž dvě třetiny tvořilo hlediště a třetinu jeviště s orchestřištěm. Dekorace byly instalovány na dlouhé tyče zavěšené na zábradlí galerie. Průměrná návštěvnost produkcí činila 150 diváků.
V dané situaci bylo zřejmé, že pro úspěšný emancipační proces české menšiny v jinak německy majoritním Brně je třeba zřídit důstojný český divadelní stánek. Na nutnost ustanovení stálého českého divadla začaly ve zvýšené míře upozorňovat noviny, především Moravská orlice. Nejprve bylo 3. ledna 1881 založeno Družstvo českého Národního divadla, jehož prvním předsedou byl František Alois Šrom. Úkolem Družstva bylo zprvu organizovat divadelní produkce v českém jazyce, a to prostřednictvím divadelní společnosti v Besedním domě, avšak po požáru vídeňského Okružního divadla v lednu 1882 zde byly z bezpečnostních důvodů divadelní produkce zakázány. Pro provozování českých produkcí bylo poté nutné zajistit jinou budovu. Místopředseda Družstva Josef Svatopluk Wurm prosadil finanční zajištění výstavby divadelní budovy po vzoru Prahy, tedy veřejnou sbírkou. Díky velkorysým darům především pražského Sboru pro vystavění Národního divadla či výtěžkům např. ze Žofínské slavnosti organizované Akademickým čtenářským spolkem v Praze byly získány prostředky na koupi vhodného objektu a jeho přestavbu pro divadelní účely. Za 60 000 zlatých byla nakonec zakoupena budova hostince U Marovských na rohu Ratvitova náměstí (též Radwitplatz, dnešní Žerotínovo náměstí) a Veveří ulice a za řízení stavitele Edvarda Svobody byl objekt včetně tanečního sálu přestavěn nákladem 20 534 zlatých pro účely tzv. českého Národního divadla v Brně.
B. Národní divadlo v Brně mezi lety 1884–1918
Slavnostní otevření stálé české profesionální divadelní scény mělo pochopitelně patřit „národní zpěvohře“ Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta. Představení plánované na 29. listopadu 1884 se však neuskutečnilo, jelikož den po schválení nově upraveného sálu stavební komisí vypukl 26. listopadu v divadle požár, který částečně poškodil i hlediště. Ačkoliv byl díky rychlému zásahu brněnských hasičů včas uhašen, muselo se kvůli opravám slavnostní otevření odložit. Zahájení bylo přesunuto na 6. prosince 1884, avšak úvodní představení bylo změněno z Prodané nevěsty na hru Magelona Josefa Jiřího Kolára. První divadelní cedule ještě nesla název české Prozatímní národní divadlo.
Organizační struktura
Ve stanovách Družstva českého Národního divadla v Brně byly obsaženy dva základní cíle: Družstvo mělo pečovat o to, aby byly „pořádány důstojné české hry divadelní“ v Brně, ale i po celé Moravě, a dalším úkolem Družstva bylo zajistit, aby bylo v Brně vystavěno a udržováno samostatné „monumentální“ české Národní divadlo. Finanční prostředky na provoz divadla, kterými Družstvo disponovalo, byly získávány z příspěvků členů, darů, sbírek, výtěžků ze slavností, divadelních představení, koncertů apod. Členové Družstva byli rozděleni do několika skupin podle výše příspěvku: čestní členové (bez příspěvku, volení valnou hromadou Družstva), zakládající členové (výše jejich příspěvku se několikrát měnila, např. na počátku 20. století činil jednorázový příspěvek 1 000 Kč), skuteční členové (s jednorázovým příspěvkem 200 Kč), činní členové (příspěvek 20 Kč ročně) a přispívající členové (příspěvek 10 Kč ročně). Čestných členů bylo pochopitelně pouze několik, např. Antonín Dvořák, zemský a říšský poslanec Otakar baron Pražák či ředitel pražského Národního divadla František Šubert. Podobně nízký byl i počet zakládajících členů, což byly většinou spolky, banky či továrny, např. Družstvo Národního divadla v Praze, Živnostenská banka, ale i jednotlivci jako prezident Akademie věd a umění Josef Hlávka, továrník Josef Donát nebo opět Otakar baron Pražák. S klesající výškou příspěvku narůstal počet členů dané skupiny. Ve skupině s nejnižším ročním příspěvkem byl např. i Leoš Janáček. Z výročních zpráv je zřejmé, že před rokem 1919 dostávalo Družstvo také nepravidelné subvence zemského výboru. Po roce 1919 pak byly možnosti financování českého Národního divadla daleko větší. Členové Družstva volili na valných hromadách šestnáctičlenný výbor a osm náhradníků. Výbor Družstva řešil nejrůznější úkoly, které byly dány hlavně tím, zda byl provoz divadla spravován přímo Družstvem, nebo zda si Družstvo najalo divadelního ředitele s vlastní společností, kterému pak Družstvo poskytlo subvenci. Občasná tendence Družstva převzít provoz divadla do vlastní režie byla dána především snahou ovlivňovat dramaturgii, která byla u ředitelů – podnikatelů pochopitelně zcela podřízena ekonomickým, a nikoli uměleckým zájmům. Avšak v režii Družstva fungovalo divadlo pouze mezi lety 1891–96, poté bylo rozhodnuto vrátit se k původnímu organizačnímu modelu, především pro narůstající deficit.
Do čela Družstva byli v daném období postupně zvoleni František Šrom (1881–89), Otakar baron Pražák (1889–1909), Alois O. Samohrd (1909–14) a Michal Ursíny (1914–18). Členy výboru pak byly významné osobnosti, např. Arnošt Heinrich, Felix Rudiš, Jaroslav Elgart či Leoš Janáček.
Instituce v daném období nesla názvy: Národní divadlo v Brně (1884–86), Prozatímní Národní divadlo v Brně (1886–91), Národní divadlo v Brně (1891–1914) a České Národní divadlo v Brně (1914–19).
Stavba nové budovy českého Národního divadla v Brně
V roce 1902 byl v rámci Družstva založen samostatně vedený stavební fond pro výstavbu budovy nového českého Národního divadla a již v roce 1907 se vážně uvažovalo o výstavbě. Velký rozkol do Družstva přinesla otázka, na jakém místě by měla nová budova stát, zda na stávajícím místě na rohu Ratvitova (Žerotínova) náměstí a Veveří ulice, či na prestižním místě na rohu lužáneckých sadů. Neshody ohledně určení místa dokonce zapříčinil pád výboru Družstva. Nově zvolený výbor se nakonec podobně jako předchozí vedení přiklonil ke stávajícímu místu, jelikož bývalé vedení již zakoupilo dům sousedící s divadlem, k němuž byla v roce 1910 přikoupena další sousedící budova ústavu slepců. V témže roce bylo vyhlášeno první, ideové kolo soutěže o podobu nové budovy Národního divadla, do něhož se přihlásilo 42 autorů. První cenu získal návrh architektů Josefa Maříka a Karla Šidlíka, druhé místo pak návrh Aloise Dryáka a třetí místo získal Theodor Macháček. V roce 1913 pak bylo vyhlášeno druhé, věcné kolo soutěže, z něhož nevyšel žádný z dvaceti přihlášených návrhů vítězně. Ke stavbě na této parcele tehdy, ani nikdy později nedošlo.
Umělecký soubor a repertoár
V období 1884–1918 zajišťovali provoz divadelní ředitelé se svými soubory:
Jan Pištěk (1884–85)
František Pokorný (1885–86)
Pavel Švanda ze Semčic st. (1886–89)
Josef Malý (1889–90)
Pavel Švanda ze Semčic st. (1890–91)
Václav Hübner, Ladislav Chmelenský (1891–92)
Vendelín Budil (1892–93)
Jan Pištěk (1893–96)
Pavel Švanda ze Semčic ml. (1896–97)
Jan Pištěk (1897–98)
František Lacina (1898–1903)
Alois Staněk Doubravský (1903–04)
František Lacina (1904–05)
Arnošt Josef Frýda (1905–09)
František Lacina (1909–13)
Antonín Fencl (1913–15)
František Lacina (1915–18)
Operní a operetní soubor, ač bylo v roce 1894 rozšířeno orchestřiště, měl k dispozici jen velmi malý orchestr. V období 1884–1918 se oficiální číslo pohybovalo mezi 23 až 33 hráči, ale v praxi účinkovalo při hudebně-dramatických produkcích často jen asi 20 hráčů. Sbor měl okolo 30 členů. Významnými kapelníky byli např. Josef Konpit, Karel Kovařovic, Karel Weis, Antonín Kott, František Jílek, Eugen F. Engelberth, Bohumil Tomáš, Emilian Starý, Cyril Methoděj Hrazdira, Bedřich Holeček, Josef Charvát, Josef Winkler, Rudolf Pavlata, Karel Moor, Pavel Dědeček či Jaroslav Žid. Režii zajišťovali např. František Pokorný, Josef Kysela, Josef Malý, František Syřinek, František Šípek, Vendelín Budil, Jan Pištěk, Václav Vodička, Eduard Aschenbrenner či Karel Komarov.
Ze sólistů připomeňme Marii Wolnerovou, Kristinu Morfovou, Věru Pivoňkovou, Leopoldinu Svobodovou-Hanusovou, Boženu Snopkovou, Pavlu Štolcovou, Karla Buriana, Aloise Pivoňku, Aloise Staňka-Doubravského, Theodora Schütze, Františka Pokorného či Karla Krále.
Repertoár odpovídal dobovému vkusu, a tedy podnikatelským záměrům ředitelů, ale zásadně se nelišil např. od dramaturgie pražského Národního divadla. Z českých autorů byly uváděny opery Bedřicha Smetany, Karla Bendla, Viléma Blodka, Josefa Pauknera, Karla Šebora, Františka Škroupa, Antonína Dvořáka, Zdenka Fibicha, Vojtěcha Hřímalého, Karla Kovařovice, Karla Weise nebo Josefa Richarda Rozkošného. Ze zahraničních autorů např. díla Giuseppa Verdiho, Charlese Gounoda, Carla Marii von Webera, Vincenza Belliniho, Georga Bizeta, Friedricha von Flotowa, Alberta Lortzinga, Adolpha Charlese Adama, Daniela Aubera, Gaetana Donizettiho, Jacquese Halévyho, Petra Iljiče Čajkovského, Wolfganga Amadea Mozarta, Jacquese Offenbacha, Pietra Mascagniho, Julese Masseneta či Giacoma Pucciniho. Vedle četných operetních produkcí byly uváděny od roku 1910 také balety.
K významným premiérám patřila světová premiéra Janáčkovy druhé opery Počátek románu v roce 1894 (za řízení skladatele) a především následující skladatelovy opery Její pastorkyňa v roce 1904 (poté nastudována ještě v roce 1906, 1911 a 1916).
Členové orchestru často vypomáhali na různých českých spolkových akcích, ale také vystupovali na vlastních koncertech, kterých bylo ovšem poskrovnu. V roce 1892 provedl divadelní orchestr pod Janáčkovou taktovkou např. jeho skladby Komáři se ženili, Zelené sem sela a Hanácké tance. V sezoně 1909/10 dokonce divadlo pořádalo pravidelné Symfonické matiné, kde např. vedle skladeb Dvořákových a Foersterových zazněla Janáčkova předehra Žárlivost.
C. Národní a Zemské divadlo v období 1918–45
Organizační struktura
Po vzniku Československa prošlo Družstvo Národního divadla v Brně i organizace samotného divadla zásadními změnami. Byl zvolen nový výbor Družstva, v jehož čele stanul Alois Mrštík a jeho zástupcem byl ustanoven Leoš Janáček. Před novým výborem stály v roce 1919 tři základní úkoly. Předně bylo nutné zvolit nové vedení divadla a to ve vlastní režii, dále spolupracovat na zřízení a sestavení nového stálého souboru a domluvit podmínky převzetí německého Městského divadla do správy Čechů. Do čela Národního divadla byl zvolen Václav Štech, který zastával i funkci šéfa činohry, operu řídil František Neumann, pod jeho vedením fungoval i soubor operetní a baletní. V červenci 1919 byl po dlouhém jednání dohodnut kompromis ve věci převzetí Městského divadla od německého souboru: Němci měli hrát v Městském divadle od nové sezony vždy v pondělí a úterý, Češi po zbytek týdne, v Redutě pak naopak Němci od středy do neděle, Češi první dva dny v týdnu. Národní divadlo tak v Městském divadle (nově zvané též Divadlo Na hradbách) uvádělo operu, v Redutě činohru a ve starém divadle na ulici Veveří operetu – přes počáteční tlaky zbudovat zde biograf. Český, nově sestavený soubor zahájil své účinkování v Městském divadle 23. srpna 1919 novým nastudováním Janáčkovy opery Její pastorkyňa.
Do roku 1922 bylo brněnské Národní divadlo spravováno Družstvem, které poté nahradilo tzv. Kuratorium sestavené z představitelů města, země, státu a členstva, tedy subjektů, které se podílely na financování divadla. Tento princip, jehož autorem byl právník František Weyr, druhý popřevratový předseda Družstva, však byl pouze přechodný a směřoval k pozemštění divadla. To se stalo 1. ledna 1931, přičemž instituce změnila své letité označení na Zemské divadlo. Nová struktura však byla kritizována, především kvůli uplatňování různých vlivů, zejména politických. Družstvo ale nezaniklo a nadále působilo v otázce ideje a zajištění financí na zbudování nové divadelní budovy. V roce 1938 se situace v divadle kvůli sílícímu vlivu početných brněnských Němců začala radikálně měnit. Nejprve odešly některé výrazné osobnosti jako Milan Sachs a Quido Arnoldi, poté došlo k dramaturgickým zásahům a zákazům některých představení, jako byla Haasova opera Šarlatán nebo Prokofjevův balet Romeo a Julie, až došlo na odchod z budovy Městského divadla. Výjimečný stav v září 1941 činnost divadel pozastavil. Zemské divadlo začalo znovu hrát v listopadu, ale po dvou představeních bylo 11. listopadu divadlo trvale uzavřeno. Nastala velká sankční opatření, mezi něž patřilo i zatýkání (zatčeno a do koncentračních táborů bylo odvezeno 10 členů divadla, z nichž byli zavražděni ředitel Václav Jiříkovský a herec Josef Skřivan). Členové Zemského divadla pobírali ještě do dubna 1942 omezenou gáži a poté se rozptýlili po dalších moravských divadlech. Družstvo se značným, do té doby nashromážděným obnosem určeným na výstavbu nové divadelní budovy bylo v roce 1942 rozpuštěno a majetek byl Němci zabaven. V Brně pak krátce od března 1943 do srpna 1944 působilo České lidové divadlo financované Národní odborovou ústřednou zaměstnaneckou, ve kterém účinkovali i někteří bývalí členové Zemského divadla. Hrálo v Divadle na Veveří a v Typosu, ředitelem byl Antonín Fencl.
Stavba nové budovy českého Národního divadla v Brně
Vzkříšení myšlenky na výstavbu nové, moderní budovy českého divadla, se objevilo v roce 1928 v souvislosti s Výstavou soudobé kultury v Československu. Již od počátku třicátých let nabývala tato myšlenka konkrétní podobu. V roce 1935 se usnesla valná hromada Družstva Národního divadla v Brně na zahájení konkrétních kroků k výstavbě nové budovy. Soutěž byla vyhlášena o rok později a projekt moderního „lidového“ divadla byl opět spojen s místem na rohu Žerotínova (dříve Ratvitova) náměstí a ulice Veveří. Soutěž vypadala velmi slibně, jelikož čas vyhlášení soutěže spadal do vrcholného období u nás velmi kvalitně řešené avantgardní architektury, spojené především s funkcionalismem. Porota doporučila Družstvu jednat s autory prvních šesti projektů a vyzvat je k užší soutěži, přičemž první cenu neudělila, druhou získaly dva návrhy, Evžena Škarky – Vladimíra Škáry a Aloise a Viléma Kubových – Emanuela Hrušky, třetí cenu získal Jan Víšek a Bohumil Babánek. V roce 1937 Družstvo vyhlásilo dle doporučení komise druhé, užší kolo soutěže, ve kterém zvítězil návrh Jana Víška, na druhém místě byl oceněn projekt Viléma Kuby a Emanuela Hrušky. V roce 1939 byla připravována projektová dokumentace a stavba měla být zahájena bezprostředně poté, přičemž dokončena měla být v roce 1943. K zahájení stavby však již kvůli nastalé politické situaci a s ní spojenému rozpuštění Družstva Národního divadla a zabavení jeho financí nedošlo.
Umělecký soubor a repertoár
Ředitelé Národního divadla v Brně, od roku 1931 Zemského divadla:
Václav Jiříkovský (1918–19)
Václav Štech (1919–25)
František Neumann (1925–29)
Ota Zítek (1929–32)
Václav Jiřikovský (1932–41, do 3. listopadu, kdy byl gestapem zatčen)
Šéfové opery (mezi léty 1926–32 samostatná pozice neexistovala a byla v kompetenci ředitele):
Václav Neumann (1919–26 a 1929)
Ota Zítek (1929–32)
Milan Sachs (1932–38)
neobsazeno (1938–39)
Rafael Kubelík (1939–42)
Šéf operety byl ustanoven až v roce 1931, mezi léty 1932–37 zastával tuto funkci šéfrežisér:
Rudolf Kvasnica (1931–32)
Oldřich Nový (1932–35)
neobsazeno (1935–36)
Karel Smažík (1936–40)
Rudolf Lampa (1940–42)
V roce 1919 měl nově sestavený soubor Národního divadla 64 členů orchestru a 50 členů sboru. Jako dirigenti zde působili např. František Neumann, Jaroslav Kvapil, Stanislav Staněk-Doubravský, Jan Janota, Antonín Nademlejnský, Antonín Kincel, Břetislav Bakala, Rudolf Kvasnica, Zdeněk Chalabala, Antonín Balatka, Vilibald Scheiber, Milan Sachs, Vilém Tauský, Quido Arnoldi, Karel Nedbal, František Jílek, Bohumír Liška a Rafael Kubelík.
Z významným kmenových režisérů připomeňme Ferdinanda Pujmana, Otu Zítka, Rudolfa Waltera, Viléma Skocha, Zdenko Knittla, Branko Gavellu, Václava Jiříkovského, Arnošta Luďka, Miloše Wasserbauera a Karla Jerneka; v operetě pak především Oldřicha Nového.
K nejvýraznějším pěvkyním patřila Marie Veselá, Alexandra Čvanová, Hana Pírková, Marie Žaludová či Božena Snopková, z pěvců pak Arnold Flögell, Emil Olšovský, Karel Zavřel, Valentin Šindler a Zdeněk Otava.
Po interpretační i dramaturgické stránce bylo v hudebním divadle významné především období za vedení dirigenta Františka Neumanna. Tento dirigent přivedl brněnský soubor na mimořádně vysokou úroveň. Již během první sezony nastudoval s novým souborem 22 oper. Z výjimečných titulů období 1919–29 uveďme Ostrčilovo Poupě a Legendu z Erinu, Zichův Malířský nápad, Foersterovu Deboru, Nepřemožení a Srdce, Debussyho Pelléa a Mélisandu, Chlubnovu Pomstu Catullovu a Sílu touhy, Novákova Zvíkovského raráška, Neumannovu Beatrice Caracci, Wagnerova Tannhäusera, Lohengrina, Valkýru a Bludného Holanďana, Straussova Růžového kavalíra a Elektru, Ambrozovo Ukradené štěstí, Malipierovy Tři Goldoniho komedie, Křenkova Johny hraje do kola, Jirákovu Ženu a boha, Vogelovu Maréju. Zcela zásadní byla nastudování Janáčkových oper, a to povětšinou ve světové premiéře: Její pastorkyňa (1919, 1924), Káťa Kabanová (1921, 1924), Příhody lišky Bystroušky (1924), Šárka (1925), Výlet pana Broučka do Měsíce (1926) a Věc Makropulos (1926). Po nečekaném Neumannově úmrtí v roce 1929 připadlo první uvedení Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu na dirigenta a skladatelova žáka Břetislava Bakalu.
Vedle četných povinností orchestru spojených s divadelní produkcí založil Neumann tradici pravidelných symfonických, většinou dopoledních koncertů v Městském divadle. Zpočátku to byly čtyři koncerty za sezonu, ale postupně počet vzrostl na šest. K tomu se družily četné mimořádné koncerty. Koncertní produkce byly na vynikající dramaturgické úrovni a vedle klasického repertoáru zde hojně zaznívala i hudba moderny a avantgardy. Brňané tak mohli opakovaně slyšet symfonie Gustava Mahlera, přičemž v sezonách 1927/28 a 1928/29 byl proveden cyklus všech Mahlerových symfonií (vyjma osmé) spolu s Písní o zemi. Ze světových soudobých autorů byla provedena díla Igora Stravinského (suita z Petrušky, Ptáka Ohniváka, Pulcinelly, Ohňostroj), Arnolda Schönberga (Zjasněná noc, Písně z Gurre), Albana Berga (Tři fragmenty z Vojcka), Richarda Strausse (Don Juan, Tak pravil Zarathustra, Enšpíglova šibalství, Alpská symfonie), Arthura Honeggera (Pacific 231, Chant de joie, Horace victorieux), Paula Dukase (Čarodějův učeň), Clauda Debussyho (Preludium k Faunovu odpoledni, Tři preludia), Maurice Ravela (La Valse), Alexandra Nikolajeviče Skrjabina (Symfonie č. 2 c-moll) nebo Sergeje Rachmaninova (Klavírní koncert č.2 c-moll). Z českých tvůrců byly mimo Janáčka uvedeny skladby Josefa Suka (Fantasie pro housle a orchestr, Asrael, Pohádka léta, Meditace na staročeský chorál Svatý Václave), Vítězslava Nováka (V Tatrách, Lady Godiva), Josefa Bohuslava Foerstera (Houslový koncert č. 2 d-moll), Aloise Háby (Overtura), Emila Axmana (Duha, Symfonie č. 1 a 2), Rudolfa Karla (Symfonie č. 1), K. B. Jiráka (Probuzení), Boleslava Vomáčky (Písně s orchestrem), Otakara Ostrčila (Sinfonietta), Jaroslava Řídkého (Symfonie č. 2), Jaroslava Křičky (Albatros, Adventus) nebo Ernsta Křenka (Concerto grosso č. 2). V hojné míře zněly i skladby Janáčkových žáků, nejpočetněji Osvalda Chlubny (Tiché usmíření, Dvě pohádky, Do pohádky, Píseň mé touhy, Než zmlknu a zavřu svůj chrám, Dvě balady, Žebrácká píseň), Jaroslava Kvapila (Symfonie č. 2, houslový koncert), Vladimíra Ambrose (Balada o nenarozeném dítěti), Viléma Petrželky (Modlitba k slunci, Cesta), Jana Kunce (Stála Kačenka u Dunaje), Břetislava Bakaly (Scherzo) a Karla Hradila (Za Ostravicí). Důležitou součástí programů koncertů bylo uvádění díla Leoše Janáčka. Ve světové premiéře zda zazněla symfonická báseň Balada blanická (1920), rapsodie Taras Bulba (1921) a orchestr brněnského Národního divadla spoluúčinkoval na premiéře Glagolské mše (1927). Divadelní orchestr také uváděl další Janáčkova díla, kantáty Amarus a Věčné evangelium, či Sinfoniettu, Šumařovo dítě, Žárlivost a Lašské tance.
Dalším důležitým obdobím opery tehdy již Zemského divadla bylo spojeno s angažmá a vedením souboru dirigentem Milanem Sachsem v letech 1932–38. Z výjimečných dramaturgických počinů tohoto období připomeňme operu Smrt Kmotřička Rudolfa Karla, Švandu dudáka Jaromíra Weinbergera, Preciesky Otakara Zicha, Ariadnu a Modrovouse Paula Dukase, Slavíka Igora Stravinského, původní premiéry Her o Marii a Divadla za branou Bohuslava Martinů a V den počátku Osvalda Chlubny, Šarlatána Pavla Haase nebo uvedení československé premiéry Angeliky Jasquese Iberta, Katěriny Ismajlovny Dimitrije Šostakoviče, Milostné komedie Siccarda Zandonaie, Klíčníka Vaňku Nikolaje Nikolajeviče Čerepina nebo Tichého Donu Ivana Ivanoviče Dzeržinského. Legendární se stala Sachsova nastudování Janáčkových oper Káťa Kabanová (1933), Její pastorkyňa (1933, 1936), Příhody lišky Bystroušky (1934), Věc Makropulos (1935), Z mrtvého domu (1937) a Výlety páně Broučkovy (1937). Z následujícího období od Sachsova nuceného odchodu z funkce až po uzavření divadla lze připomenout alespoň původní premiéru Burianovy Maryšy.
D. Období 1945–89
Organizační struktura
Po osvobození Československa byl Revolučním národním výborem pověřen vedením opery Antonín Balatka, přičemž provoz byl částečně obnoven již 25. května 1945. Instituce se navrátila k původnímu názvu Národní divadlo v Brně, zřizovatelem se přechodně stalo Divadelní družstvo Práce. Od 1. ledna 1946 bylo divadlo převedeno pod správu Zemského národního výboru a změnilo název na Zemské Národní a poté Zemské divadlo. V roce 1948 (20. července) byla instituce postátněna a od sezony 1948/49 přijala název Státní divadlo v Brně, který nesla až do roku 1990. Zřizovatelem i provozovatelem v letech 1948–57 byl stát, poté od listopadu 1957 bylo zřizovatelem Ministerstvo školství a kultury a provozovatelem Jihomoravský krajský národní výbor, který divadlo v roce 1978 převzal i jako zřizovatel. Instituce měla v daném období čtyři samostatné soubory: operu, zpěvohru, balet a činohru, přičemž organizačně pod Státní divadlo v Brně byly v letech 1979–91 přičleněno i Divadlo na provázku (Divadlo Husa na provázku) a HaDivadlo.
Stavba nové divadelní budovy
Brněnské divadlo dále užívalo budovu Městského divadla (nově nazvanou Janáčkovo divadlo), divadlo Redutu a budovu Divadla na Veveří ulici. Ta byla při náletech v roce 1944 vážně poškozena a následně opravena. Provoz však byl v roce 1952 zakázán a budova byla ze statických důvodů částečně stržena. K demolici hlavní části pak došlo v roce 1973. Předválečná idea výstavby nové budovy se opět dostala na pořad dne. Architekt Jan Víšek, který zvítězil v soutěži v roce 1937, postupně dopracovával projekt až do roku 1942, kdy gestapo rozpustilo Družstvo českého Národního divadla. Po válce bylo pochopitelně potřeba nejprve řešit velké škody, ke kterým v Brně došlo během posledního roku války, a k výstavbě nového divadla se obrátila pozornost až v roce 1948, kdy Víšek svůj projekt z roku 1937 za pomoci Viléma Zavřela podstatně přepracoval. V roce 1950 se postupně měnily lokality z ulice Veveří až na stávající místo na Rooseveltově ulici. Poslední soutěž byla vypsaná v roce 1956, tedy v té nejnevhodnější době z pohledu architektury. Takto pochopitelně ze soutěže vypadly kvalitní konstruktivisticky laděné návrhy např. Josefa Škvařila a Emila Králíka či Viktora Rudiše a Vladimíra Pally. V druhém kole zvítězil opět návrh Jana Víška, jehož architektonické myšlení ovšem prošlo od třicátých let po padesátá léta značnou proměnou – od racionálně zaměřené předválečné avantgardy vstříc ideologickým požadavkům na monumentalitu a reprezentativnost antikizujících staveb s velkolepou sochařskou výzdobou, poplatnou tzv. socialistickému realismu. Jeho návrh však byl ještě upravován v rámci připomínkových řízení, postupně se očišťoval od dekorativismu a díky změnám v navržených materiálech a zjednodušování forem tak opět začal navazovat na předválečnou funkcionalistickou tradici. Mezitím byl vedoucím projektu ustanoven Vilém Zavřel, odstoupivšího Jana Víška nahradili Ivan Ruller a Boleslav Písařík. Divadlo bylo otevřeno 2. října 1965 operou Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky. Nová budova byla nazvána Janáčkovým divadlem, přičemž původní Janáčkovo divadlo (dříve Městské) přijalo název Mahenovo divadlo.
Umělecký soubor a repertoár hudebních souborů
Ředitelé Národního, Zemského a Státního divadla v Brně:
Emil František Burian (1945–45)
Ota Zítek (1946–49)
Aleš Podhorský (1949–50)
Zdeněk Míka (1950–55)
Václav Friedmann, správní ředitel (1954–59, 1968–72)
Miroslav Zejda (1955–66)
Miroslav Barvík (1966–71)
Karel Šeda (1971–83)
Jaromír Kaláb, správní ředitel (1973–85)
Jiří Mayer (1983–89)
Šéfové opery:
Antonín Balatka (1945–49)
Zdeněk Chalabala (1949–53)
František Jílek (1953–78)
Ilja Hylas (1978–85)
František Preisler (1985–91)
Šéfové zpěvohry:
František Paul (1945–46)
Jiří V. Šefr (1946–47)
neobsazeno (1947–48)
Vladimír Jirousek (1948–50)
Miroslav Kratochvíl (1950–56)
Rudolf Lampa (1956–59)
Karel Šeda (1959–73)
Rudolf Kulhánek (1973–77)
Miroslav Hoňka (1977–80)
Jiří Karásek, pověřen vedením (1980–82)
Jaroslav Vojáček (1982–85)
Milan Pokorný (1984–90)
Divadlo a jeho operní soubor se v poválečných letech opět výrazně rozvíjel. Počet hráčů v orchestru byl posílen, přičemž v roce 1958 činil 91 hráčů, stejně jako sbor s 64 členy. V daném období zde vedle Františka Jílka kmenově působili i další významní dirigenti jako Robert Brock, Bohumír Liška, Vilibald Rubínek, Zdeněk Chalabala, Bohumil Gregor, Emil Křepela, Václav Nosek, Jiří Pinkas, Jan Štych, Evžen Holiš, Václav Urban, Jan Zbavitel, Tibor Varga.
K významným kmenovým režisérům patřili Miloš Wasserbauer, Oskar Linhart, Ota Zítek, Václav Věžník, Ilja Hylas, Alena Vaňáková, František Preisler.
Z pěvců připomeňme např. Libuši Domanínskou, Soňu Červenou, Marii Steinerovou, Libuši Lesmanovou, Gitu Abrahámovou, Cecílii Strádalovou, Zdeňku Kareninovou, Jitku Pavlovou, Jaroslavu Jánskou, Annu Barovou, Borise Čechovského, Jaroslava Ulrycha, Eduarda Hrubeše, Františka Kunce, Rudolfa Asmuse, Antonína Jurečku, Viléma Přibyla, Josefa Klána, Jana Hladíka, Richarda Nováka, Jiřího Olejníčka, Vladimíra Krejčíka, Jiřího Přichystala, Václava Halíře. Za sbormistry jmenujme alespoň vynikajícího Josefa Pančíka, pod jehož vedením dosáhl sbor brněnské opery vynikajících kvalit.
I přes nelehká období 50. a normalizačních let si opera především díky tandemu dirigenta Františka Jílka a dramaturga a dirigenta Václava Noska nadále zachovávala dramaturgickou objevnost. V brněnské opeře se odehrála celá řada původních premiér, např.: Veronika Rafaela Kubelíka, Freje pána z Heslova Osvalda Chlubny, Jan Hus a Hejtman Šarovec a Atlantida Karla Horkého, Pohádka máje Jaroslava Kvapila, Krakatit Jiřího Berkovce, Maryla Františka Suchého, Ženichové, Romeo, Júlie a tma, Dekameron Jana F. Fischera, Ferda mravenec Evžena Zámečníka, Johanes doktor Faust Josefa Berga, Portrét Mečislava Vajnberga. Z ostatních inscenací, z nichž mnohé byly v Brně uvedeny jako československé premiéry, jmenujme Petera Grimese a Alberta Herringa Benjamina Brittena, Veselohru na mostě, Ženitbu, Řecké pašije, Hlas lesa, Dvakrát Alexandr, Juliettu, Mirandolinu, Trojí přání, Hry o Marii a Čím lidé žijí Bohuslava Martinů, Tarasovu rodinu Dimitrije Borisoviče Kabalevského, Krútňavu Eugena Suchoňa, Semjona Kotka, Vojnu a mír, Ohnivého anděla, Příběh opravdového člověka a Zásnuby v klášteře Sergeje Prokofjeva, Modrovousův hrad Bély Bartóka, Lidský hlas Francise Poulenca a Jeana Cocteaua, Vzkříšení a Juro Jánošíka Jána Cikkera, Porgy a Bess George Gershwina, Očekávání Arnolda Schönberga, Nos Dimitrije Šostakoviče, Rodelindu Georga Friedricha Händela, Imermestru Josefa Myslivečka či Život prostopášníka Igora Stravinského.
Velmi důležitou součástí dramaturgie bylo pravidelné uvádění oper Leoše Janáčka.
Z iniciativy Václava Noska fungovala v rámci operního souboru v letech 1969–82 tzv. Miniopera, kde byly prováděny především soudobé komorní opery, ale také hudební díla klasiků 20. století či barokní opery. Byly zde uvedeny např. opery Josefa Berga Johanes doktor Faust, Eufrides před branamy Tymén, Evropská turistika, Martinů Slzy nože a Ariadna, Milhaudovy minutové opery Únos Europy – Opuštění Ariadny – Théseovo osvobození, Telemannův Pimpinone, Fuxova Pulcheria, Bendův Romeo a Julie, Monteverdiho Korunovace Poppey či Dobrý voják Šejk Roberta Kurky a Kuchyňské starosti Miloše Štědroně.
Zpěvohra se v poválečném období zcela osamostatnila od operního souboru. Měla svůj orchestr čítající v roce 1958 32 členů, sbor disponoval 25 členy. Z dirigentů jmenujme např. Emanuela Punčocháře, Jiřího Hudce, Miloše Machka, Arnošta Moulíka a Jiřího Karáska; z režisérů pak Miroslava Kratochvíla, Rudolfa Kulhánka, Rudolfa Lampu, Stanislava Fišera či Petra Pospíšila. Jako kmenoví sólisté účinkovali např. Olga Haasová, Eva Veškrnová, Jitka Benešová, Milan Dubovic, Milan Horský, Arnošt Škoda, Milan Pokorný, Ladislav Jurečka či Antonín Julínek.
O programovou pestrost brněnské zpěvohry se zasloužil především dramaturg Ivo Osolsobě, přičemž byly uváděny některé světové muzikály jen krátce po jejich prvním uvedení.
E. Období 1990–2018
Organizační struktura
V roce 1990 (2. října) se divadlo vrátilo k názvu Zemské divadlo v Brně, přičemž zřizovatelem a provozovatelem byl od tohoto data Okresní úřad Brno-město a od 1. července 1992 pak město Brno. Dne 23. prosince 1992 se pak změnil název na Národní divadlo v Brně. Dne 12. listopadu 2000 přešlo divadlo pod statutární město Brno, díky čemuž byl upraven počínaje rokem 2008 také název instituce na Národní divadlo v Brně, příspěvková organizace.
Divadlo převzalo z minulého období všechny čtyři soubory, k datu 31. prosince 2003 však byl zrušen soubor zpěvohry. Po otevření divadla Reduta po nákladné rekonstrukci v roce 2005 byla tato scéna ustanovena z organizačního hlediska samostatně, nedisponovala však samostatným souborem. Významné bylo období, kdy Redutu vedl tým Petr Štědroň – Dora Viceníková. Po jejich odchodu v roce 2013 byla Reduta převedena pod soubor činohry.
V roce 2004 uspořádalo Národního divadlo v Brně u příležitosti 150. výročí narození Leoše Janáčka a 100. výročí světové premiéry opery Její pastorkyňa mezinárodní festival Janáčkovo Brno, který je od roku 2008 pořádán s dvouletou periodicitou. Dnešní název festivalu zní Janáček Brno. Mezinárodní operní a hudební festival.
Umělecký soubor a repertoár hudební scény
Ředitelé Státního, Zemského a Národního divadla v Brně:
Zdeněk Nevrla (1989–91)
Ludvík Kavík, pověřen vedením (1991–92)
Ivan Drahola (1992–95)
Mojmír Weimann (1995–2002)
Zdeněk Prokeš (2002–07)
Arnošt Janěk, pověřen vedením (2007–08)
Daniel Dvořák (2008–12)
Marie Hubová, pověřena vedením (2012)
Jan Petr, pověřen vedením (2012–13)
Martin Glaser (2013–)
Šéfové opery:
František Preisler (1985–91)
Graham Buckland (1991–93)
Tibor Varga (1993–94)
Jan Zbavitel (1994–99)
Tomáš Šimerda (1999– 2002)
Jaroslav Kyzlink, pověřen vedením (2002–03)
Martin Otava (2003)
Jan Zbavitel, pověřen vedením (2003)
Milan Kaňák (2003–05)
Jan Štych, pověřen vedením (2005)
Zdeněk Prokeš (ředitel ND, 2005–06)
Karel Drgáč, pověřen vedením (2006–07)
Tomáš Hanus (2007–09)
Rocc (2009–11)
Eva Blahová (2011–14)
Jiří Heřman (2015–)
Šéfové zpěvohry:
Jiří Karásek (1990)
Alfred Mayer (1990–93)
František Zacharník (1994–2002)
Jiří Horký (2002–03)
Igor Ondříček (2003)
Balet Národního divadla Brno viz heslo Balet Národního divadla v Brně
Literatura
I. Lexika
Ottův divadelní slovník (Praha 1914).
ČSHS.
DČHK.
SČHK.
Šormová, E. (ed.): Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů (Praha 2000).
Ludvová, Jitka a kol.: Hudební divadlo v českých zemích (Praha 2006).
II. Ostatní
Eichler, Karel: P. Pavel Křížkovský (Brno 1904).
Hýsek Miloslav: Dějiny českého divadla v Brně (Brno 1907).
Dýma, Josef: Ztráta 400.000 korun národního jmění. Divadelní aféra (Vydal Josef Dýma v Brně [1908]).
Helfert, Jaroslav: Národní divadlo v Brně (Praha [1919]).
Janáček, Leoš: Pohled do života i díla (Praha 1924).
Vašek, Adolf. E.: Po stopách dra Leoše Janáčka (Brno 1930).
Kolář, Antonín: Přehled činnosti Filharmonického spolku Besedy brněnské (In: Filharmonický spolek "Beseda brněnská“ v letech 1911–1930. Brno 1931, s. 1–30).
Tauš, Karel: 50 let českého Národního divadla v Brně (Brno 1934).
Zlatá kniha 1884-1934. Družstvo českého Národního divadla (Brno 1934).
Firkušný, Leoš: Dopisy Leoše Janáčka z archivu Družstva Národního divadla v Brně (In: Musikologie, roč. I., 1938, s. 130–139).
Štech, Václav: Džungle literární a divadelní (Praha [1938]).
Mátl, K. – Leraus, V. (ed.): Sbohem, stará boudo na Veveří. Divadelní ročenka Podpůrného spolku členů českého Nár. divadla v Brně (Brno 1940).
Rektorys, Artuš (ed.): Korespondence Leoše Janáčka s Otakarem Ostrčilem. Janáčkův archiv sv. 2 (Praha 1948).
Rektorys, Artuš (ed.): Korespondence Leoše Janáčka s Artušem Rektorysem. Janáčkův archiv sv. 4 (Praha 1949).
Rektorys, Artuš (ed.): Korespondence Leoše Janáčka s Karlem Kovařovicem a ředitelstvím Národního divadla. Janáčkův archiv sv. 7 (Praha 1950).
Krtička, Stanislav: Brněnská hudební epocha 1919–1941 (Praha 1954).
Straková, Theodora: Setkání Leoše Janáčka s Gabrielou Preissovou (In: Časopis Moravského muzea, roč. XLIII/1958, s. 154).
Trkanová, Marie: U Janáčků podle vyprávění Marie Stejskalové (Praha 1959).
Racek, Jan: Ke korespondenci a vztahu Leoše Janáčka a Karla Kovařovice. (In: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, řada F6 [1962], s. 38).
Brod, Max: Pražské hvězdné nebe (Praha 1969).
Suchomelová, Jaroslava (ed.): Divadlo je divadlo. Sborník statí, úvah a glos k 85. výročí českého divadla v Brně (Brno 1969).
Dufková, Eugenie (ed.): Almanach Státního divadla v Brně (Brno 1969).
Němcová, Alena: Brněnská premiéra Janáčkovy Její pastorkyně (In: Časopis moravského muzea, vědy společenské, roč. LIX/1974, s. 133–146).
Telec, Vladimír – Telcová, Jiřina – Dufková, Eugenie: Almanach Státního divadla v Brně. 90 let stálého českého divadla v Brně. Soupis repertoáru českého divadla v Brně (Brno 1974).
Dufková, Eugenie (ed.): Almanach 1974–1979 k 95. výročí stálého českého divadla v Brně (Brno 1979).
Dufková, Eugenie – Srba, Bořivoj (ed.): Postavy brněnského jeviště I.–III. (Brno 1979–1994).
Ledererová, Zuzana: Milén o Janáčkovi (In: Program Státního divadla v Brně, č. 1, Brno 1978).
Dufková, Eugenie (ed.): Putování múzy Thálie (Brno 1984).
Hilmar, Ernst (ed.): Leoš Janáček (Tutzing 1988).
Kuna, Milan a kol.(ed.): Antonín Dvořák. Korespondence a dokumenty. Sv. 3 (Praha 1989).
Tyrrell, John: Janáček´s Operas. A Documentary Account (London 1992).
Pospěchová, Hana (ed.): Almanach Národního divadla v Brně 1984–1994 (Brno 1994).
Telcová, Jiřina: České divadlo v Besedním domě (In: Besední dům, Brno, 1995, s. 85–90).
Přibáňová, Svatava: Svět Janáčkových oper (Brno 1998).
Trkanová, Marie: Paměti: Zdenka Janáčková – můj život (Brno 1998).
Černý, František: Kapitoly z dějin českého divadla (Praha 2000).
Holá, Monika – Zahrádka, Jiří: Jak vypadala původní premiéra Janáčkovy opery Věc Makropulos (In: Opus musicum, roč. XXXIII/2001, č. 2, s. 31–39).
Weyr, František: Paměti 2. (Za republiky 1918–1938) (Brno 2001).
Zatloukalová, Jarmila: Brněnské divadlo – repertoár v letech 1848–1914, I. II. Archiv města Brna (Brno 2001, 2002).
Bártová, Jindra – Holá, Monika: Režijní přístupy k operám Leoše Janáčka (Brno 2004).
Nováková, Jitka (ed.): Almanach národního divadla v Brně 1994–2004 (Brno 2004).
Tyrrell, John: Janáček, Years of a Life. Volume I, II (London 2006, 2007).
Zahrádka, Jiří: Jaká má být opona aneb požadavek umění ideového a stranického není provincionalismus (In: Opus musicum, roč. 40/2008, č. 5, s. 24–32).
Zahrádka, Jiří: „Divadlo nesmí býti lidu komedií.“ Leoš Janáček a Národní divadlo v Brně (Moravské zemské muzeum, Brno 2012, 2018).
Zahrádka, Jiří: Janáčkova organizační činnost v Družstvu Národního divadla v Brně (In: Musicologica Brunensia, 2013, roč. 48, č. 1, s. 139–144).
Zahrádka, Jiří: „Ja, ja, tak to ma byt!“ Několik poznámek k prvnímu nastudování Janáčkových Příběhů lišky Bystroušky v brněnském Národním divadle (In: Opus musicum, roč. 46/2014, č. 5, s. 51–65).
Periodika
Brněnské svoboda
Dalibor
Divadelní list českého Národního divadla v Brně
Divadelní šepty
Česká hudba
Hlas
Hudební listy
Hudební revue
Lidové noviny
Moravská orlice
Moravské hudební noviny
Moravský kraj
Moravské listy
Moravská orlice
Národní osvobození
Národní politika
Pozor
Radikální listy
Stráž socialismu
Archivalie
Archiv Národního divadla Brno
Jiří Zahrádka
Datum poslední změny: 27.12.2018