Reisinger, Václav
A. Životopis
B. Dílo
A. Životopis
Pocházel z pěti dětí. Zda byl jeho otec Franz Reisinger (1783–1859) a matka Franziska (1793–1864) též herci nebo tanečníci, není dosud jasné, i když rakouská divadla v té době zaměstnávala celou řadu Reisingerů.Václav Reisinger začínal ve Stavovském divadle v sezóně 1841/42 jako „malý groteskní sólista“, neboť se svými tanečními vrstevníky karikoval vystoupení zahraničních gymnastů (akrobatické číslo Nepraví Angličané). Byl žákem Paolo Rainoldiho, měl tedy italskou školu a svým naturelem tíhnul ke grotesce. Jako tanečník působil na pražské scéně až do roku 1851, převážně ve sboru, až teprve při návštěvě Lucile Grahn v Praze v letech 1850 a 1851 měl možnost vytvořit roli Hilariona v Giselle, Diavolina v Kateřině, dceři banditově a Phoeba v Esmeraldě. V letech 1852–1860 působil na německých scénách (v Drážďanech 1853/54, v Hamburku 1856, v Brémách 1859/60). Do Prahy se vrátil již jako baletní mistr na čtyři roky v letech 1860–64, přičemž v letech 1862–64 byl současně baletním mistrem nově otevřeného českého Prozatímního divadla. O jeho tvorbě v té době psal Jan Neruda zdrženlivě. Balet Starý a nový věk označil za mdlou slátaninu, balet Poskakující ženich v nesnázích podle něj „zvláště co do sól nevynikal“. Reisingrův balet Honba na medvěda by podle referenta v Lumíru získal, kdyby autor vynechal některé špílce jako padání přes stoly, rozbíjení nádobí apod. a úspěch baletu byl prý nevalný. Na Reisingrově benefici (31. 5. 1863) tančila vedle sólistů Hentzové a Lamolièrové, Svobodové, Freunda a Feigerta mazurku také sl. Reisingrova, což byla pravděpodobně jeho sestra Dorotka (nar.¨1838). V březnu 1864 odešel Reisinger ze svazku divadla, zároveň s koncem působnosti ředitele Franze Thomého. Odešel opět do ciziny a působil jako baletní mistr v Lipsku 1866–72 a ve Velkém divadle v Moskvě, nejdříve jako host (1871), poté jako baletní mistr 1873–79. V roce 1871 mu předcházela obrovská reklama. Moskevské vědomosti psaly o tom, že diváky čeká kromobyčejně originální polka, jíž kromobyčejnost tvořily rolničky na hlavách tanečníků. A na ty rolničky bude hrát jeden z tanečníků motiv, který současně bude hrát orchestr. Což ukazuje způsob Reisingrových inscenačních snah. Jeho touhou bylo vymýšlet efekty a triky. Jeho první moskevskou choreografií byl balet Popelka, aneb Kouzelný střevíček s hudbou Mühldorfovou (1871), což byl titul, který ve stejném roce uvedl v Lipsku. Kritik Ruských vědomostí jeho práci pochválil a některé tance označil za „neobyčejně charakteristické a milé“. Na základě úspěchu zřejmě dostal ve Velkém divadle v Moskvě angažmá v roce 1873. Následovala řada baletů (Kaščej, 1873, Stella, 1875, Ariadna, 1875), které pak již nebyly tak kladně přijaty. Do dějin baletu se Reisinger zapsal jako choreograf premiéry Čajkovského Labutího jezera (22. 2. 1877 podle ruského kalendáře). Zachované skoupé recenze hovoří kladně především o Čajkovského hudbě, ale nedovolují správně soudit choreografii baletu. Kritik G. A. Laroche například konstatoval, že „podle hudby je Labutí jezero nejlepší balet, který jsem slyšel, podle tanců je Labutí jezero nejubožejší z těch, které se dávají v Rusku“. Nicméně tento titul se udržel na repertoáru až do roku 1880, do příchodu nového baletního mistra, který jej obnovil. Posledním baletem, který dával Reisinger v Moskvě, byla Babuščina svatba (1878), což byl balet Pavla Taglioniho Flick a Flock, baletní féerie nejčistšího zrna, s podmořským královstvím a různými triky; byl to titul, který Reisinger uvedl již v Lipsku, ale v Moskvě se nelíbil. Odtud odejel Reisinger do Stuttgartu a do Berlína, kde působil ve Victoria Theater v letech 1880–82. Zde se oženil s tanečnicí o dvacet let mladší, Emilií Keppler (1848–1919). Z Berlína psal dopisy (z roku 1881) řediteli Prozatímního divadla Maýrovi a dojednával pro sebe a svou manželku angažmá v budoucím pražském Národním divadle. Už v Moskvě netančil. Proto žádal přijetí mladého sólisty, on sám se nabízel na role starců. Jeho manželka měla být nejen sólovou tanečnicí, ale také „Mimikerin“. Reisinger neopomněl zdůraznit, že má na svém repertoáru balet Čajkovského. Do Prahy přijeli oba v únoru 1882. Reisinger choreografiemi tanců v operách (Hugenoti, Prodaná nevěsta, Robert ďábel, Šelma sedlák a další) příjemně překvapil kritiku i obecenstvo. Proti svým předchůdkyním (Marie Hentze a Karoline Höflich) vykazoval snahu po obsahové náplni těchto tanečních vložek. Jeho jednoaktový balet Lesní panna a cikán (14. 6. 1882), který uvedl pro hostující Virginii Zucchi, Divadelní listy pochválily. Zřejmě si vedl nyní, na konci existence Prozatímního divadla mnohem lépe, než na jeho začátku v šedesátých letech. Pro nově angažovaného Augustina Bergra uvedl ještě v červenci 1883 komický jednoaktový balet V lesním zátiší a balet Saltarello s hudbou Strebingrovou v Novém českém divadle (4. 9. 1883). To vše byly tituly, které již dříve dával. První jeho větší prací byl pak už v Národním divadle balet Hašiš (19. 6. 1884) s hudbou Karla Kovařovice (ovšem balet Haschisch už také dával v Lipsku). Libreto, jehož autorem byl sám Reisinger, spočívalo v několika obrazech z Gautierova baletu La Péri, ve kterém kdysi Reisinger v Praze tančil. Představa, že orientální námět je tím pravým tématem k zahájení činnosti baletního souboru českého Národního divadla, byla scestná. Navíc se jednalo o pouhé řazení tanců, zarámované chabým, nepůvodním příběhem o znuděném Achmedovi, kterého nemohou tance favoritek pobavit, až když mu dá Mošna do kávy hašiš, tak se Achmed ocitne v mohamedánském nebi. Kritika byla nemilosrdná. Divadelní listy, které ještě donedávna Reisingra a jeho choť chválily, napsaly, že „tak nejapně aranžovaný tanec, jako je šťouchání mandolínou do sedícího Turka nelze spatřit dozajista nikde na světě“. Reisingrova pozice byla otřesena. On sám také nebyl spokojen s poměry v divadle. Několika svými dopisy řediteli už v září 1883, (tedy ještě před otevřením Národního divadla) a pak ještě v létě 2. 8. 1884, upozorňoval na nepořádky v divadle a na přezíravý postoj, který mají režiséři vůči baletnímu mistrovi. „Za takových poměrů by ani Taglioni nic pořádného nevytvořil“, psal v jednom z nich. Situace se vyhrotila po nepodařené premiéře činohry J. J. Kolára Umrlčí hlava (26. 10. 1884), kterou režíroval František Kolár, neboť oba autoři svalovali vinu za neúspěch na závěrečný balet. Došlo k takové scéně, že Reisinger odešel z divadla a už se do něj nevrátil. V listopadu přestala tančit i jeho manželka. Manželé odešli nejdříve do Ruska (1884–86, cirkus Solomonskij) a pak do Berlína, kde se Reisinger ucházel o angažmá v Theater unter der Linden v roce 1887. V roce 1891 působili ve Stuttgartu. Poslední zprávy jsou z cirkusu Renzova, kde Reisinger uvedl pantomimu Ein Weihnachtsmärchen (1892, Darmstadt a Norimberk) a výpravný balet Hans Sachs in Schlaraffenland s hudbou K. Flinsche v Berlíně 1893.
B. DíloJako tanečník se uplatnil v padesátých letech v Praze ve Stavovském divadle v rolích Hilariona, Phoeba a Diavolina a poté ve svých baletech v Drážďanech (Satanella, 1853 a Das schöne Mädchen von Gent, 1853), v Prozatímním divadle to byl Mikloš, mladý cikán v Honbě na medvěda (11.1.1863), Cikán a Harlekýn v baletu Ein Faschingstraum 12. 2. 1863. V sedmdesátých letech pro svou korpulentnost již netančil. Výjimku tvoří role cikána v baletu Lesní panna a cikán (1882) a role Achmeda v Hašiši (1884).Jako choreograf uvedl: v Drážďanech balety: Satanella, 1853, Das schöhne Mädchen von Gent, 1853; v Hamburku Mephistophella, 1856; v Praze, Stavovské divadlo: Die Liebe auf dem Lande, oder Das schlecht bewachte Mädchen, 1860, Die Marketenderin, Saltarello, Die ungleichen Bräute, Die alte und neue Zeit, 1860, Die vier Jahreszeiten, Der ländliche Freier, 1861, Die Entführung durch die Luft, Die Polka vor Gericht, 1862; Prozatímní divadlo: Poskakující ženich v nesnázích, Národní slavnost v Champs Elysée, 1862 a „uherský národní balet“ Honba na medvěda, 1863.Z lipského působení jsou známy tituly: Haschisch, 1866, Saltarelo oder die Tanz-Wuth, 1866, Die Liebe auf dem Lande, oder Das schlecht bewachte Mädchen, 1867, Ein Maskenball in Paris, 1867, Giselle, oder Die Willis, 1868, Die Kirmes im Zillerthal, 1868, Die Marketenderin und der Postillon, 1868, Waldeinsamkeit, oder Der geplagte Schulmeister, 1869, Der Alpen-Strauss, oder Ein Traumleben am Nonnensee, 1870, Eine ungarische Hochzeit, 1870, Tänzerinnen auf Reisen, 1871, Der Zauberpantoffel, 1871, Die entführte Braut, 1872, Flick und Flock 1872; ve Velkém divadle v Moskvě: Zoluška, ili Volšebnyj bašmačok, 1871, Kaščej, 1873, Stella, 1875, Ariadna (spolu s Mariem Petipou), 1875, Lebedinoe ozero, 1877, Babuškina svad´ba, 1878; v Prozatímním divadle Lesní panna a cikán, 1882, V lesním zátiší, 1883, v Národním divadle Hašiš, 1884; ve Stuttgartu: Stella, 1891, Die Wiener Märsche, 1891; Darmstadt a Norimberk: Ein Weihnachtsmärchen, 1892, Berlin: Hans Sachs im Schlaraffenland, 1893.
LiteraturaI. Lexika
ČSHS.
Koegler, Horst: The Concise Oxford Dictionary of Ballet (London 1977).
Baljet enciklopedija (Moskva 1981).
Koegler, Horst: Reklams Ballettlexikon (Stuttgart 1984).
ÖBL (Bd.9, Wien 1988).
Raab, Riki: Biographisches Index des Wiener Opernballetts von 1631 bis zur Gegewart (Wien 1996).
Ulrich, Paul S.: Biographisches Verzeichnis für Theater, Tanz und Musik (Berlin 1997, Band 2).
Dictionnaire de la Danse (Paris 1999).
Craine, Debra and Mackrell, Judith: The Oxford dictionary of Dance (Oxford University Press 2000).
Český taneční slovník (Praha 2001).
II. Periodika
Bohemia, 1851, Nr. 41 z 13. 3. (nelíbí se Reisinger jako Harlekýn) a Nr. 83 z 26. 5.; 1860, Nr. 88 , z 13. 4. (nelíbí se Reisinger jako tanečník), Nr. 109 z 8. 5. (Die Liebe auf dem Lande), Nr. 207 z l. 9. (Saltarello), Nr. 247 z 18. 10 (Die Marketenderin), Nr. 280 z 25. 11.(Die ungleichen Bräute).
Národní listy, 1861, z 1. 8.; 1862, z 2. 10.; 1863, č.9 z 13. 1. (Honba na medvěda); 1864, z 1. 6.; 1882, z 4. 2 a 14. 6.; 1883, z 3., 4. a 6. 7.; 1884, r.XXIV, č. 307 z 5. 11.(požádal o propuštění z ND).
Dalibor, 1881, č. 3, s. 273; 1883, r. V, č. 7 z 21. 2. (duchaplně sestrojený balet v opeře Šelma sedlák); r. V., č. 17 ze 7. 5.; 1884, r.VI, č. 24 z 26. 6., s.235 (referát o Hašiši).
Lumír, 1863, r. XIII, z 13. 1., č.3 z 15. 1., s.69 (Honba na medvěda), č. 16 z 16. 4., s.379 (Honba na medvěda).
Divadelní listy, 1883, č. 4., s. 166; 1884, č. 3 z 25.1., s. 30 (o tancích v operách).
Čas (J.Neruda), 1861, č 12 ze 14. 1. (Poskakující ženich v nesnázích), č. 183 ze 3. 8. (Starý a nový věk).
III. Ostatní
Slonimskij, Jurij: Mastěra baljeta (Moskva 1937, s. 269).
Hájek, Ladislav: Paměti Augustina Bergra (Praha 1944, s. 114–15, 119–22, 126–27, 129).
Žitomirskij, Valerij: Baljety P.I.Čajkovskogo (Moskva 1950, s. 46).
Slonimskij, Jurij: P.I.Čajkovskij i baletnyj těatr jego vremeni (Moskva 1956, s. 78–116).
Slonimskij, Jurij: The Bolshoi Theatre Ballet (Moskva 1956, s. 6).
Krasovskaja, Věra: Istoria ruskogo baleta (Leningrad 1978).
Brodská, Božena: Labutí jezero před sto lety (Národní divadlo, 1988, č. 2, s. 9).
Čelombitko, Galina: Vaclav Reisinger (Sovietsky Ballet, 1988, No.1).
Hannenberg, F.: 300 Jahre Leipziger Oper (München 1993).
Štěpán, Václav: Repertoár Prozatímního divadla 1862–83 (rkp. 1995).
Klosová, L.; Scherl, Adolf: Prozatímní divadlo (Divadelní revue 6, 1995, č. 3, s. 87).
Brodská, Božena: Dějiny českého baletu (skripta HAMU v tisku).
Božena Brodská
ArchivalieAufnahmsbogen vom Jahre 1843, Bezirk Smíchov (data rodičů a sourozenců) SÚA.
Arch zapisovací z roku 1882 ( data bal. mistra u čes. div a manželky a dcery) SÚA.
Divadelní cedule Stavovského divadla 1841, 42, 1850, 51, 1860-64, Prozatímního divadla 1862–64,1882–83,Národního divadla 1884; DONM.
Divadelní cedule Divadla v Lipsku 1866–73.
Korespondence Reisingera s řediteli českého divadla, SÚA, fond ND, č. D – 240/55 – 60.
Theateralmanach (Prag) auf das Jahr 1842–52; 1861–64.
Text
Datum poslední změny: 18.3.2009