Český hudební slovník osob a institucí

Žerotín

Žerotín (Pěvecko-hudební spolek „Žerotín“ v Olomouci), hudební spolek, zahájení činnosti 1880, Olomouc.

A. Období 1880–1918

B. Období 1918–45

C. Období 1945–89

D. 1989–dosud 

Vznikl na konci roku 1880 z podnětu studentů Slovanského gymnázia s cílem prosadit českou národní kulturu ve většinově německé Olomouci. Mezi jeho zakladatele patřili vedle místních politiků, historiků a hudebníků zejména P. Jindřich Geisler a P. Pavel Křížkovský. Jádrem spolku byl šedesátičlenný mužský pěvecký sbor, k němuž přibyl roku 1882 sbor ženský. Potřebnou orchestrální složku tvořila až do založení ochotnického orchestru roku 1909 najímaná vojenská hudba, neboť hudba divadelní / městská nesměla z politických důvodů českému spolku vypomáhat.

A. Období 1880–1918
Zpočátku spolek sídlil v budově Matice školské (tehdejší Bělidla na ulici Sokolské), od roku 1887 v nově postaveném Národním domě. Pro zlepšení pěvecké a nástrojové výchovy dal Geisler roku 1886 popud k založení hudební školy, otevřené roku 1888 (ředitelé Antonín Petzold, 1888–1911 a Rudolf Pavlata, 1911–17, správce Jan Hovorka, 1917–18).

Veřejně se Žerotín prezentoval několika koncerty ročně. V čele pěveckého tělesa stanuli: Karel Strnad (1881), Viktor Navrátil (1881 – 2. sbormistr; 1882–84, 1889), František Martínek (1885–88, 1892; 1881– 2. sbormistr), Jindřich Geisler (1890–91), Antonín Petzold (1893–1910, 1918), Hubert Doležil (1903–07 – 2. sbormistr), Metod Doležil (1909), Rudolf Pavlata (1911–17) a Emil Jiřík (1913–15).

Zásluhou spolkových předsedů Jindřicha Geislera (1881–1905), Antonína Geislera (1906–08), Otty Bartáka (1909) a Karla Kořínka (1910–19) Žerotín navázal kontakty s hlavními osobnostmi české hudební kultury, které do Olomouce zajížděly. Ze skladatelů a hudebních organizátorů to byli Ezechiel Ambros, Karel Bendl, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Josef Klička, Václav Kliment, Oskar Nedbal, Josef Richard Rozkošný a Karel Weis.

Dramaturgie spolku, od roku 1911 rovněž člena pěvecké župy Tovačovského, se zpočátku zaměřovala na provádění velkých vokálně-instrumentálních děl české hudební literatury: Stabat Mater (1884), Svatební košile (1885, 1893), Svatá Ludmila (1888, 1896), kterou Žerotínu roku 1886 autor věnoval, Žalm 149 (1890), Requiem (1892, kontinentální premiéra) a Te Deum (1898, premiéra v českých zemích) Antonína Dvořáka, Bendlova Švandy dudáka (1883, 1890), Smetanovy České písně (1884), Nešverova oratoria De profundis (1889, 1901), Fibichovy Jarní romance (1892), Weisova Triumfátora (1888) a Foerstrova Hymnu andělů (1889). Od 90. let začal do repertoáru pronikat také mezinárodní repertoár: Legenda o Svaté Alžbětě (1891) a Kristus na hoře Olivetské (1907) Franze Liszta, Haydnovo Stvoření (1895) a Čtvero ročních dob (1909), Perosiho Vzkříšení Lazarovo (1899), Beethovenova Missa solemnis (1904), Mozartovo Requiem (1906), Berliozovo Faustovo prokletí (1908) nebo Brahmsovo Německé requiem (1912).

Od premiéry prvního jednání Prodané nevěsty (1892) patřil Žerotín k hlavním olomouckým provozovatelům operních děl Bedřicha Smetany (později také Hubička, 1894, Dalibor, 1902, a Dvě vdovy, 1909). V důsledku krizového období 1906–09 a 1913, vyvolaného poklesem návštěvnosti spolkových produkcí, počtu spolkových členů, nedostatkem financí i příklonem k lehčímu operetnímu žánru (Netopýr, 1906, Johanna Strausse ml.; Mamzelle Nitouche Florimonda Hervého, 1906; Ples v opeře, 1906, Richarda Heubergra) se dirigentské funkce vzdali Antonín Petzold i Hubert Doležil a klesl počet pořádaných koncertů. Vlastní symfonický orchestr provedl roku 1909 Smetanovu Mou vlast.

Za první světové války byla činnost Žerotína značně zredukována. Provozováním Prodané nevěsty přesto spolek nadále plnil národně buditelskou úlohu. Teprve na konci války se spolek vrátil k české národní opeře (Smetanova Libuše, Dalibor, Tajemství, Dvě vdovy, Dvořákova Rusalka, Blodkova V studni, Kovařovicovi Psohlavci a jiné).

Na koncertech Žerotína opakovaně hostovali také významní čeští sólisté, dirigenti a interpretační tělesa, např. pěvkyně Ema Destinnová (1918), Amálie Bobková-Votrubová, Růžena Maturová, pěvci Otakar Mařák, Karel Kügler, pianista Josef Jiránek, houslisté Jan Kubelík, Jaroslav Kocián, František Ondříček, Váša Příhoda, dirigenti Adolf Čech, Karel Kovařovic, Václav Juda Novotný, Česká filharmonie (1902, 1905), České kvarteto (1893) či pražský Hlahol (1889).

B. Období 1918–45
V čele spolku vystřídali Karla Kořínka Ferdinand Tomek (1920–35) a Viktor Matyáš (1935–45). Smíšené sborové těleso disponovalo kolem 100 pěvců. V jeho čele stáli: Jaroslav Wilkonský (1918–20), Jaroslav Fialka (1921–26), Jaroslav Talpa (1927–30), Ivo Milič-Pecháček (1930–40), Jiří Strniště (1940), Inocenc Krampla (1941–43) a Dalibor Doubek (1944–45). Instrumentální doprovod zajišťovalo sdružení vysloužilých hráčů městského orchestru, které se od září 1919 začalo nazývat Hudba Žerotína, čímž navázalo na hudební soubor z roku 1909. Orchestr měl 30–40 instrumentalistů. Se spolkem spolupracovala také místní plukovní hudba. V roce 1925 byla založena třicetičlenná Filharmonie Žerotína (v čele s Františkem Vackem, 1925–26; Karlem Nedbalem, 1926–27; Ivo Miličem-Pecháčkem, 1926–40; Jiřím Strništěm, 1940; Inocencem Kramplou, 1941–43; a Daliborem Doubkem, 1944–45).

V rámci spolku existovalo také mužské vokální sdružení Šestnáctka Žerotína (1926, původně Okteto Žerotína, 1922, řízené Jaroslavem Talpou, v roce 1930 se osamostatnilo a od roku 1947 funguje jako Mužský pěvecký sbor Nešvera), jehož hlavní náplní se stalo pořádání koncertních zájezdů do okolních obcí, třicetičlenný dechový orchestr k zábavním účelům Olomoucká Harmonie (1931–33, řízená Františkem Černým, 1931; a Václavem Fialou, 1932), Komorní a Zábavní odbor a Odbor pro pěstování lidových písní a tanců. Ředitelem Hudební školy Žerotína byl v roce 1920 Josef Malý, v letech 1921–45 Gustav Pivoňka. V roce 1927 se stal spolek vlastníkem budovy na dnešní Slovenské ulici. Ta nesla od roku 1928 oficiální název Hudební domov Žerotína.

Až do roku 1920 se spolek orientoval na provozování české operní tvorby. Pětadvacetkrát vystoupil se Smetanovými operami Dalibor, Libuše, Hubička, Dvě vdovy a Tajemství, Dvořákovou Rusalkou, Blodkovou V studni, Kovařovicovými Psohlavci a Weisovým Lešetínským kovářem. Příznivý ohlas však získaly také Hervého Mamzelle Nitouche,  Humperdinckova Perníková chaloupka a Offenbachův Orfeus v podsvětí.

Po otevření českého divadla roku 1920 se Žerotín opět plně věnoval uvádění sborové a oratorní tvorby. Sezona probíhala vždy od září po začátek července a jejím vrcholem se staly jarní a podzimní koncerty. Ve dvacátých letech byly uvedeny Dvořákovy skladby Svatá Ludmila (1920, 1929), Stabat mater (1921), Requiem (1923), Svatební košile (1928), Fibichova Jarní romance (1920) nebo Triumfátor (1919) Karla Weise. Tuto linii „klasického“ národního repertoáru spolek oživoval i díly dalších představitelů české hudební moderny, Leošem Janáčkem (Amarus, Na Soláni Čarták a Věčné evangelium, vše 1925), Vítězslavem Novákem (Bouře, 1922; Ranoša, 1922; Zakletá dcera, 1922; Vražedný milý, 1921), Josefem Bohuslavem Foerstrem (Svatý Václav, 1929). Ze světových skladatelů spolek uvedl Berlioze (Faustovo prokletí, 1920; Dětství Ježíšovo, 1928), Franze Liszta (Kristus, 1926), Gustava Mahlera (Píseň žalobná, 1923) a Ludwiga van Beethovena (Kristus na hoře Olivetské, 1928).

Také ve 30. letech repertoár spolku vycházel především z tradic české hudby. Vedle děl Smetany (Česká píseň, 1933), Dvořáka (Te Deum, 1930; Žalm 149, 1931; Stabat mater, 1934) a Nešvery (Naší písni, 1930; De profundis, 1931, 1932; První májová noc, 1937) interpretoval skladby příslušníků české hudební moderny a předválečné generace autorů: Emila Axmana (Moje matka, 1931; Ilonka Beniačová, 1937), Josefa Bohuslava Foerstra (Svatý Václav, 1930; Hymnus andělů, 1934), Leoše Janáčka (Věčné evangelium, 1933), Jaroslava Křičky (Ogaři, 1932; Moravská kantáta, 1938), Jana Kunce (Stála Kačenka u Dunaja, 1931), Vítězslava Nováka (Bouře, 1931), Otakara Ostrčila (Osiřelo dítě, 1936), Josefa Suka (Svatý Václave, 1931; Křečovická mše, 1935), Boleslava Vomáčky (Strážce majáku, 1936) a Otakara Zicha (Osudná svatba, 1934). Ze světových autorů se pozornosti dostalo Mozartovi (árie z oper Don Giovanni a Figarova svatba, 1932) a Berliozovi (Romeo a Julie, 1932). Při potřebě početnějšího obsazení Žerotínu vypomáhalo Pěvecké sdružení moravských učitelů, prostějovské Orchestrální sdružením a místní vojenská hudba 6. pěšího pluku.

Nacvičené písně a sbory reprezentovaly standardní českou dobovou produkci. Do roku 1926 se jednalo o tyto kompozice: Prosba o převoz a Odvedeného prosba Pavla Křížkovského; Moravě Josefa Nešvery (věnovaná Žerotínu roku 1888); Věno Bedřicha Smetany; Svoji k svému Karla Bendla; Země tiše sní, Kyrysník, O tobě sním, Toužebný nastal čas a Dvojzpěvy Zdeňka Fibicha; Ó, lásko a Ach vojna Leoše Janáčka; V horách, Z rukou osudu, Ukrajinská píseň a Hnědá brázda Josefa Bohuslava Foerstra; Země tiše zní Vojtěcha Bořivoje Aima; Když jsme se loučili Boleslava Vomáčky; K duchu svatému Jaroslava Křičky. Za Jaroslava Talpy se do centra pozornosti dostal Antonín Dvořák (Moravské dvojzpěvy, Žal, Divná voda, Skromná, Nevěra, Bolest), Josef Bohuslav Foerster (Skřivánkovi, Svatý Václave, Večer), Vítězslav Novák (Už to žito), Jaroslav Křička (Reč kvetov), Vojtěch Bořivoj Aim (Ticho), Franz Neumann (Mordéři), Rudolf Piskáček (Neblahé sejití) a Ivo Milič-Pecháček (Extase, Písně Starého zákona, Život pěvců, Matce Zemi). Za Ivo Miliče-Pecháčka repertoár tvořily písně a sbory Křížkovského (Utonulá, Pastýř a poutníci), Josefa Leopolda Zvonaře, Bedřicha Smetany (Modlitba, Věno), Karla Bendla (Cigánské melodie, Zkamenělá schránka), Josefa Čapky-Drahlovského (Domluva), Antonína Dvořáka (Biblické písně), Josefa Nešvery (Víno a ples), Vítězslava Nováka (V boj), Josefa Suka (Deset zpěvů na slova lidových písní slovanských, Tři zpěvy pro smíšený sbor), Josefa Bohuslava Foerstra (Česká píseň, Mé mládí, Mrtvým bratřím, Svatojanská muška, Velké, širé, rodné lány, Z třetí kytky), Jaroslava Křičky (Byli jsme a budem, Nostalgie, O dobrém knížeti Václavovi – věnováno spolku, Tri bajky, Zavázali cigánovi oči), Otakara Zicha (Modlitba na Řípu), Emila Axmana (Vánoce chudých) a Ivo Miliče-Pecháčka (Matce Zemi, Život, Píseň pěvců).

Jednotlivé sezony ozvláštňovaly večery na počest skladatelů. Spolek připravil koncert z tvorby Pavla Křížkovského (1920), Zdeňka Fibicha (1920, 1926, 1931), Bedřicha Smetany (1924, 1934), Josefa Suka (1925, 1934, 1935), Ludwiga van Beethovena (1927), Hectora Berlioze (1928), Antonína Dvořáka (1929, 1934), Josefa Bohuslava Foerstra (1929, 1930, 1934), Vítězslava Nováka (1931), Wolfganga Amadea Mozarta (1932), Josefa Nešvery (1932), Jaroslava Křičky (1932), Otakara Zicha (1934) a Otakara Ostrčila (1936).

Filharmonie Žerotína zahájila svou činnost koncertem 12. ledna 1926, na němž byla uvedena předehra k opeře Anthonyho Thomase Raymond, suita Peer Gynt Edvarda Griega a Symfonie Z nového světa Antonína Dvořáka. I v orchestrální dramaturgii Žerotína převažoval domácí repertoár. Tvořily jej skladby Smetanovy (Má vlast, 1928; Hakon Jarl; Richard III.; Valdštýnův tábor; Pražský karneval, 1934), Dvořákovy (Polednice, 1926, 1929; Karneval, 1927; Slovanské tance, 1927; Symfonie D dur č. 6, 1929; Vodník, 1929; Píseň bohatýrská, 1929; Koncert pro housle g moll, 2. věta, 1934; Můj domov, 1938), Fibichovy (Vodník, 1926; Noc na Karlštejně, 1929, 1931, 1936; Symfonie č. 1 Es dur, 1931; V podvečer, 1931; Komenský, 1933), Nešverovy (První májová noc, 1936), Janáčkovy (Suita pro smyčcový orchestr, 1927, 1932, 1936; Lašské tance, 1929), Foerstrovy (Jičínská suita, 1927; Rosa Mystica, 1928; Symfonie č. 2 F dur, 1928; Viola Odorata, 1928; Slavnostní předehra, 1930; Andante cantabile et Allegretto, 1933), Novákovy (Slovácká suita, 1929; O věčné touze, 1931; V Tatrách, 1937), Ostrčilovy (Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici, 1936), Sukovy (Meditace na svatováclavský chorál, 1934; Serenáda pro smyčce Es dur, 1934; Dramatická ouvertura, 1935; Praga, 1935; Smuteční pochod, 1935, 1936), Křičkovy (Horácká suita, 1938; Nostalgie, 1938) a Pecháčkovy (Serenáda pro smyčcový orchestr, klavír a harmonium, 1932; Idylky, 1936).

Ze zahraničních autorů zazněly skladby Boccheriniho (Symfonie C dur, 1936), Haydna (Symfonie č. 6 G dur, 1930), Mozarta (Symfonie č. 41 C dur „Jupiter“, 1926; Symfonie F dur „Olomoucká“, 1930; Divertimento č. 11 D dur, 1932; Symfonie č. 28 C dur, 1932), Beethovena (Symfonie č. 5 „Osudová“, 1927), Paganiniho (Koncert pro housle a orchestr D dur, 1930), Liszta (Les preludes, 1930), Petra Iljiče Čajkovského (Předehra 1812, 1927; Symfonie č. 6 h moll „Patetická“, 1927; Symfonie č. 5 e moll, 1937; Koncert pro housle D dur, 1938), Rimského-Korsakova (Ruské velikonoce, 1938), Glazunova (Symfonie č. 6, 1936), Edvarda Griega (Peer Gynt, 1936), Zygmunta Noskowského (Step, 1938) a Arthura Rubinsteina (Koncert pro klavír č. 2 d moll, 1938).

Ve 30. letech spolek navázal spolupráci s Československým rozhlasem, který přenášel některé jeho koncerty. Například v roce 1931, 1932, 1933, 1935, 1936 se jednalo o večer z děl olomouckých autorů Josefa Nešvery, Antonína Petzolda a Ivo Miliče Pecháčka.

Žerotín plnil také funkci pořadatelskou, když v Olomouci organizoval vystoupení známých sólistů. Ve 20. letech se jednalo například o francouzskou pianistku Selva Blanche s violoncellistou Juliem Junkem, pianistu Jana Heřmana a houslistu Karla Hoffmanna, houslistu Jaroslava Kociána, Ševčíkovo kvarteto, pianistu Václava Štěpána a varhaníka Bedřicha Antonína Wiedermanna. Z třicátých let jmenujme pěvkyni Amálii Bobkovou-Votrubovou (1930), houslistu Jana Kubelíka (1931), skladatele Vítězslava Nováka (1931), Eduarda Treglera (1931) a Emila Axmana (1931, 1937), České kvarteto (1932), skladatele Jaroslava Křičku (1932), pianisty Rudolfa Firkušného (1934), Josefa Jiránka (1935) a houslistu Jaroslava Kociána (1935).

Ze známých osobností spolek přivítal janáčkovskou badatelku Rosu Newmarch (1919), Josefa Bohuslava Foerstra (1923), Josefa Suka (1925), Vítězslava Nováka (1931), Eduarda Treglera (1931), Emila Axmana (1931, 1937), Jaroslava Křičku (1932).

Během druhé světové války byla činnost spolku opět utlumena. Přesto Žerotín uskutečnil na 30 koncertů. Ze symfonických a kantátových skladeb zaznělo dílo Dvořáka (Novosvětská symfonie, Violoncellový koncert h moll, Slovanská rapsodie g moll, Karneval, Slovanské tance, Dědicové Bílé hory, Stabat mater, Svatá Ludmila, Svatební košile), Smetany (Má vlast, Česká píseň, Modlitba), ale i Zdeňka Fibicha, Josefa Bohuslava Foerstra, Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka, Josefa Suka, Josefa Nešvery, Jana Kunce, Viléma Petrželky, Boleslava Vomáčky, Viléma Blažka, vídeňských klasiků, Johanna Sebastiana Bacha, Roberta Schumanna, Franze Liszta a Richarda Wagnera. V roce 1944 založil Dalibor Doubek tradici tzv. hudebních pondělků – koncertů s průvodním slovem o autorech a hraných skladbách.

C. Období 1945–89
V roce 1945 vznikl z Filharmonie Žerotína Městský symfonický orchestr, později Moravská filharmonie Olomouc. Hudební škola se osamostatnila a její chod nadále spravovalo město. Spolkový dům „Žerotín“ se stal sídlem Moravské filharmonie. Spolek (s předsedou Cyrilem Černým) nadále pokračoval jen v pěvecké činnosti pod zastřešující organizací Pěvecká obec československá (1947–51). Po jejím rozpuštění v roce 1951 přešel pěvecký sbor Žerotín k Závodnímu klubu Revolučního odborového hnutí při Československých státních drahách jako jeho hudební odbor (1951–52), posléze k Závodnímu klubu Revolučního odborového hnutí Moravské filharmonie (1953–55). V letech 1956–67 byl Žerotín připojen k Moravské filharmonii a v období 1967–89 se stal součástí Sdružení pěveckých sborů.

V jeho čele stanuli Evžen Kutal (1945–56), Jaromír Nohejl (1956–60), Jan Jokl (1961–62), Josef Vaca (1963), Zdeněk Mácal (1964–67), Svatopluk Ščudlík (1967–81), Antonín Tomek (1982) a Jiří Klimeš (1982–92).

Za Evžena Kutala sbor repertoárově navázal na předválečnou tradici. V oblasti vokálně-instrumentálního žánru nastudoval skladby Dvořáka – Svatá Ludmila (1947, 1951, 1952), Requiem (1952), Stabat Mater (1955), Svatební košile (1955), Janáčka – Věčné evangelium (1948), Na Soláni Čarták (1948) a Amarus (1948), Foerstra – Hymnus andělů (1949), Bendla – Štědrý den (1949), Křičky – Zlatý kolovrat (1950), Axmana – Moje matka (1955) a Nováka – Bouře (1955). V důsledku politických změn po únoru 1948 se v repertoáru sboru objevily také např. kantáta O vlasti Alexandera Arutjunjana (1951), Veliký návrat Vladimíra Ambrose (1952), Píseň o lesích Dmitrije Šostakoviče (1951) a Mierova kantáta Dezidera Kardoše (1951).

V oblasti a cappella byly uváděny skladby Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Josefa Bohuslava Foerstra, Jana Maláta, Vojtěcha Říhovského, Josefa Nešvery, Antonína Petzolda, Emila Axmana a Evžena Kutala. 

Za Jaromíra Nohejla, který chtěl ze sboru vytvořit poloprofesionální až profesionální těleso a nasadil vysoké nároky na zkouškovou přípravu, došlo na jedné straně ke zlepšení interpretační kvality sboru, na straně druhé ke snížení počtu jeho členů, takže Žerotín byl nucen žádat o výpomoc jiné sbory. Jan Jokl nastudoval Dvořákovy Svatební košile (1961), Smetanovu Českou píseň (1961), Křičkovu Moravskou kantátu (1961), Josef Vaca s ženskou částí sboru Debussyho Sirény (1963). Instrumentální doprovod zajišťovala Moravská filharmonie.

Zdeněk Mácal vedl sbor na vysoce profesionální úrovni a obnovil samostatná vystoupení a cappella. V jeho repertoáru se vedle skladeb Smetany, Dvořáka, Janáčka, Foerstra a Nováka objevily sbory Eugena Suchoně (Aká si mi krásná), Rudolfa Kubína (České lípy), Vladimíra Sommera (Podzimní ráno), Miroslava Raichla (Před západem) a Václava Felixe (Ráno, Silná Chodka). S Moravskou filharmonií uvedl Beethovenovu 9. symfonii (1964), Verdiho Requiem (1964), Dvořákovu Svatou Ludmilu (1965), Stabat Mater (1966), Berliozovo oratorium Romeo a Julie (1966) a Bachovo Magnificat (1967).

Svatopluk Ščudlík pokračoval v samostatných vystoupeních sboru i ve studování velkých vokálně-instrumentálních skladeb. Každoročně zhruba šedesátičlenný sbor připravil dva až tři kantátové koncerty. Na nich zazněl kmenový repertoár i nově nastudované skladby českých a světových autorů či skladatelů spřízněných s Olomoucí: Dvořákovo Requiem (1967, 1971), Moravské dvojzpěvy (1968), Stabat Mater (1968, 1969), Svatební košile (1972), Dědicové Bílé hory (1980), Svatá Ludmila (1981), Janáčkův Otče náš (1968), Amarus (1969, 1978), Novákova Neščasná vojna (1968), Brucknerovo Te Deum (1969), Mozartova Korunovační mše (1969), Vesperae solennes de confessore (1970), Requiem (1976), Štědrý den Jaroslava Síčeho, Bachovo Wachet auf, rufs uns die Stimme (1970), Haydnovo Čtvero ročních období (1972), Nešverovo De profundis (1973), sborová symfonie Zvony (1975) Sergeje Rachmaninova, Chorál mé země (1980) Josefa Boháče, Klid moře a šťastná plavba (1980) Beethovena a Smetanova Česká píseň. S orchestrem Moravské filharmonie zazněla v podání Žerotína Beethovenova 9. symfonie (1970, 1973, 1977). Ščudlík zavedl také letní několikadenní sborové soustředění.

Případné pěvecké posily pocházely z olomouckých sborů Nešvera, Haná a Olomoucké učitelky, případně z přerovského Přerubu.  

Za Jiřího Klimeše se sbor sdružující čtyři generace zpěváků kvůli nedostatečnému množství zejména mužské složky téměř vzdal samostatných koncertů a spolupracoval pouze při koncertech Moravské filharmonie. Roku 1985 se z něj odštěpili někteří pěvci, kteří v čele s Růženou Saligerovou založili Collegium vocale. Žerotín měl v repertoáru kromě Amara Leoše Janáčka (1983), České písně Bedřicha Smetany (1984) a Žalmu 149 Antonína Dvořáka (1990) také skladby českých autorů 20. století, např. Iši Krejčího (Antigona, 1984) nebo Pavla Blatného (Štědrý den). Na koncertech Moravské filharmonie vystoupil při Sukově Zrání (1984) a Mahlerově 3. symfonii (1985). Novinkou byl koncert z operní tvorby roku 1983, na němž zazněly části Smetanových a Dvořákových oper (Proč bychom se netěšili z Prodané nevěsty; Jitro ze Dvou vdov a svatební sbor z Rusalky). Sbor se zapojoval do operních přestavení olomouckého divadla.

Účastnil se sborových festivalů (např. Smetanova Litomyšl, 1954, Janáčkovo Lašsko v Hukvaldech, 1962), sborových soutěží (např. v Hradci Králové, 1983, a v Ostravě, 1989, získal sbor v ženské, mužské i smíšené verzi stříbrné a zlaté pásmo), pořádal koncertní zájezdy do okolních obcí. V roce 1981 natáčel pro Československou televizi.

D. 1989–dosud
Po listopadu 1989 se těleso vrátilo ke svému původnímu názvu Pěvecko-hudební spolek Žerotín. Od roku 1992 nese název Akademický sbor Žerotín, neboť jeho zkoušky probíhaly na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 1999 má sbor status občanského sdružení, jež organizačně spadá pod Moravskou filharmonií Olomouc. V jeho čele stáli Petr Šumník (1992–95) a Petr Koňárek (1995–dosud).

Za Šumníka se sbor značně omladil, disponoval zhruba 70 členy, z nichž většinu tvořili studenti univerzity. Vrátil se k samostatným produkcím a cappella. V repertoáru se objevily Messe di gloria Giacoma Pucciniho (1992), Stabat Mater Gioacchina Rossiniho (1992), Paukenmesse Josepha Haydna (1992), tři kantáty z Vánočního oratoria Johanna Sebastiana Bacha (1993), Stabat Mater Giovanniho Battisty Pergolesiho (1994), Korunovační mše Wolfganga Amadea Mozarta (1994). Dramaturgicky inovativní se stalo nastudování Kantáty na antické texty Horatiovy Jana Nováka (1993), Písně bratra Slunce Petra Ebena (1993), části Pravoslavné liturgie Sergeje Rachmaninova (1993) a Mikeše z hor Bohuslava Martinů (1993).

Pod Koňárkovým vedením zhruba čtyřicetičlenný sbor absolvuje na deset vystoupení ročně. Z velkých kantátových děl má v repertoáru skladby barokní (Magnificat, 2013; Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha 1995, 2011, 2012, 2013; Dixit dominus Georga Friedricha Händla, 2013; Missa florida Pavla Josefa Vejvanovského, 1995; Missa in C Rudolfa Kellera, 1999), klasicistní (Requiem, 2005, 2006, 2009, 2011, 2013, 2015; Korunovační mše Wolfganga Amadea Mozarta, 2003, 2014; Requiem Antonia Salieriho, 2002; Mši C dur Ludwiga van Beethovena, 2007; Českou mši vánoční Jana Jakuba Ryby, 2000; Missu pastoralis Františka Xavera Brixiho, 2000), romantické (Stabat mater Gioacchina Rossiniho, 2003; Te Deum, 1998, 2000, 2004, 2007, 2010, 2015; Stabat Mater Antonína Dvořáka, 2002, 2010, 2011; Českou píseň Bedřicha Smetany, 2004). Ve spolupráci s Moravským divadlem nastudoval Verdiho Nabucca (2004) a uvedl koncert Italská noc s áriemi a sbory italského operního repertoáru. Z děl 20. století sbor nastudoval Orffovu kantátu Carmina burana (2002, 2003, 2006, 2007, 2008, 2015), Žalmovou symfonii Igora Stravinského (2005), Saint Nicolas (2005) a Ceremony of Carols (2010) Benjamina Brittena, z české tvorby pak Otvírání studánek (2009) a Mikeše z hor (2009) Bohuslava Martinů, Glagolskou mši Leoše Janáčka (2011, 2014), Glagolskou mši Josefa Bohuslava Foerstra (2014), Aesopia Jana Nováka (2011), Čtyři žalmy Antonína Tučapského (2000). Nevyhýbá se také žánrovým přesahům. Ve spolupráci s Moravskou filharmonii byla realizována Porgy a Bess George Gershwina (2005), roku 2010 sbor provedl Johanku z Arcu Ondřeje Soukupa, v letech 2013 a 2015 se jednalo o Bránu poutníků Jiřího Pavlici. Koncertní programy také zahrnují sborová díla, jak starší, tak novější hudební literatury, včetně spirituálů.

Sbor navázal spolupráci s Brněnským akademickým sborem a Filharmonií Bohuslava Martinů. Nahrál několik profilových CD (první roku 1997). V rámci zahraničních zájezdů navštívil Belgii, Nizozemí, Německo, Španělsko, Slovensko, Řecko, Itálii a Chorvatsko. Absolvoval několik soutěží u nás i v zahraničí, k největším úspěchům patří získání 1. místa na Svátcích písní Olomouci (1999) nebo stříbrné medaile v řecké Preveze (2001).