Český hudební slovník osob a institucí

Jiříkovský, Václav 2)

Jiřikovský, Václav (vl. jm. Václav František Herain), herec, režisér, dramaturg, ředitel Zemského divadla v Brně, narozen 8. 5. 1891, Praha, zemřel 9. 5. 1942, Osvětim (Polsko).

Václav František Herain pocházel ze staré rodiny francouzských aristokratů, v době jeho narození už plně počeštěné. Na rozvoj jeho uměleckých sklonů měla největší vliv matka Antonie a její bratr, herec a režisér Antonín Jiřikovský, na jejichž počest si Herain již v roce 1905 zvolil pseudonym Jiřikovský a v roce 1933 přijal toto jméno oficiálně za své. Jeden rok studoval Obchodní školu v Praze, ale v patnácti letech se vzepřel vůli rodičů a ze školy utekl k divadlu. Odjel na Moravu, kde rychle vystřídal několik kočovných společností, na delší dobu zakotvil až v roce 1908 ve společnosti Marie Procházkové-Malé. Zde působil až do roku 1913 nejen jako herec, ale i jako režisér a od roku 1912 se podílel na vedení společnosti. V sezóně 1913/14 se stal vrchním režisérem Divadla sdružených měst východočeských.

V roce 1914 byl přijat jako herec do brněnského Národního divadla a o rok později byl jeho ředitelem Františkem Lacinou jmenován vrchním režisérem činohry. V tomto roce se oženil s Lacinovou dcerou Růženou, stal se Lacinovým zástupcem a v roce 1917 jej Družstvo Národního divadla jmenovalo ředitelem. Po převratu v roce 1918 působil na Lacinově místě jako samostatný podnikatel. V roce 1919 opustil Brno a z velké části z vlastních prostředků založil divadlo v Ostravě. V jeho vedení setrval až do roku 1921 jako samostatný podnikatel a po převzetí vedení Spolkem Národního divadla moravsko-slezského zde působil další dva roky ve funkci ředitele. V roce 1923 ostravské divadlo opustil kvůli neshodám se Spolkem a kvůli narůstajícím finančním problémům a dva roky pracoval jako režisér v upadajícím divadelním podniku svého tchána, ve Vinohradské zpěvohře v Praze. V roce 1925 přijal výzvu na pomoc s vybudováním slovenského Národního divadla, kde poté po boku ředitele Oskara Nedbala působil jako činoherní režisér a později převzal jeho vedení jako samostatný podnikatel (1928/29). Divadlo opustil kvůli neshodám s Nedbalem v roce 1929 a vrátil se do Prahy, kde se pokusil o založení nového podniku v prostorách bývalého Švandova divadla na Smíchově a o renovaci Uranie.

Vrcholná etapa Jiřikovského divadelních aktivit začala v roce 1931, kdy přijal nabídku Zemského výboru a vrátil se do funkce ředitele Národního (v té době Zemského) divadla v Brně, kde působil až do roku 1941. Zároveň zde pracoval v letech 1931–35 a 1939–41 jako umělecký šéf činohry. I přes blížící se nástup fašismu se Jiřikovskému podařilo udržet kvalitní úroveň divadla, opera a balet byly v té době na srovnatelné úrovni s mezinárodními scénami v zahraničí. V roce 1937 nechal zrekonstruovat divadlo Na Hradbách (dnešní Mahenovo divadlo). 3. listopadu 1941 byl společně s dalšími členy divadelního souboru zatčen gestapem a obviněn z toho, že proměnil divadlo „v rejdiště nepřátelských živlů“. 12. listopadu 1941 bylo divadlo uzavřeno. Po půl roce věznění v Kounicových kolejích byl Jiřikovský v dubnu 1942 převezen do koncentračního tábora v Osvětimi, kde o měsíc později, pravděpodobně v plynové komoře, zemřel.

Jiřikovského herecká kariéra spadá především do jeho prvního divadelního období, do doby jeho působení v kočovných venkovských společnostech a v brněnském Národním divadle v době první světové války i před ní. Úspěšné byly především jeho role lyricko-dramatické, např. Radúz (1915) nebo Jánošík (1918, 1925) a především charakterové, v nichž mohl využít psychologicko-realistického herectví soustředícího se na vnitřní prožitek postav, např. role Václava IV. v Jiráskově Janu Husovi (1918) nebo Pána s měkkým kloboukem v Mahenově Uličce odvahy (1917). Po roce 1918 se už na jevišti objevoval jen zřídka.

Jako režisér inscenoval Jiřikovský za svůj život celou řadu divadelních představení, více než sto činoherních a přes třicet operních nebo operetních inscenací. Nejvýznamnější byly jeho inscenace her soudobých českých dramatiků, např. Mahenova Ulička odvahy (1917), Dykova Revoluční trilogie (1918), Šrámkův Měsíc nad řekou (1922) i hry Karla a Josefa Čapka. Režíroval ale i hry zahraničních autorů, např. Ibsenovu Divokou kachnu (1922) a Peer Gynta (1928), Strindbergův Tanec smrti (1917) aj. Z operních děl režíroval např. Fibichovy opery Nevěsta messinská (1919, 1921, 1927), Pád Arkuna (1922) a Hedy (1922) a Janáčkovy Příběhy lišky Bystroušky (1934, 1938) či Její pastorkyňu (1939). Jiřikovský ve své práci režiséra důsledně uplatňoval rovnost všech složek inscenace. Využíval světla k dramatickým účinkům a herce vedl k psychologicky náročnějšímu projevu. Hlásil se k zásadám jevištního realismu. Při režii operních inscenací se rovněž pohyboval v polohách realismu či impresionismu, ale někdy se snažil na diváky zapůsobit okázalou jevištní výpravou a scénickými efekty, jako např. při inscenaci Dvořákovy Rusalky (1938). K úspěchu inscenací často přispěla i kvalitní scénografie, na které se podíleli brněnští scéničtí výtvarníci Zdeněk Rossmann, Vladimír Beneš a Antonín Kurial nebo pražští umělci Bedřich Feurstein a František Muzika.

Významná byla i jeho dramaturgická činnost, i když umělecky nedosahovala takové kvality jako jeho schopnosti ve funkci organizační. Jeho ideou bylo divadlo jako lidově výchovná instituce, což se projevilo i ve volbě repertoáru. Vybíral dramata společensky nebo politicky angažovaná, např. uvedení Tylovy Fidlovačky v Národním divadle v Brně v roce 1917, Dykovy Revoluční trilogie a Jiráskova Jana Husa v roce 1918 vyznělo jako vlastenecký protirakouský čin. Na podporu sociálního levicového hnutí uváděl především hry Františka Sokola-Tůmy: Staříček Holuša (1919), Na šachtě (1920), Pasekáři (1920) a Gorali (1921). V třicátých letech uváděl zakázaná ruská a protinacistická dramata, např. Čapkovu Bílou nemoc (1937) a Matku (1938) nebo další hry, které v dané době vyznívaly revolučně: Shakespearova Richarda III (1940) nebo Schillerova Dona Carlose (1941). I přes snahu o kvalitní repertoár uváděl někdy na scénách divácky příznivě přijímané konverzační hry a povrchní operety.

Podporoval vznik původních českých her psaných přímo pro brněnské nebo ostravské divadlo. Spolupracoval tak s mnohými českými dramatiky (Jaroslav Kvapil, Viktor Dyk, František Šrámek, Jiří Mahen aj.) a některé jejich hry uvedl ve světových premiérách. Obsahově se jednalo o různorodý typ her, Jiřikovský neměl vyhraněný styl, i když upřednostňoval (i ve vlastní režii) hry psychologicko-realistické s prvky impresionismu, dekadence a symbolismu. Za Jiřikovského působení bylo divákům představeno i množství nepříliš kvalitních moravských dramat neznámých autorů. Tato tolerance k uvádění her různé kvality byla kritiky někdy napadána.  

V době Jiřikovského vedení brněnského divadla po roce 1930 došlo také k několika světovým premiérám v oblasti opery a baletu: opera Ervína Schulhoffa Plameny (1932), Bohuslava Martinů Hry o Marii (1935) a Divadlo za branou (1936), Osvalda Chlubny V den počátku (1935), Pavla Haase Šarlatán (1938), Emila Františka Buriana Maryša (1940), Prokofjevův balet Romeo a Julie (1938) ad. Zaměřoval se často také na tvorbu slovenských, jihoslovanských, ruských, polských a bulharských autorů, tak byla na českých scénách poprvé uvedena např. Ostrovského Bouře (1919, Jiřikovský na tuto hru upozornil Leoše Janáčka, který na ni zkomponoval operu Káťa Kabanová), opery Rimského-Korsakova O neviditelném městě Kitěži (1934) a Car Ivan Hrozný (1938), Musorgského Chovanština (1933), Šostakovičova Katěrina Ismajlovna (1936).

Hlavní význam Jiřikovského divadelních aktivit patří jeho činnosti v oblasti řízení a vedení divadel. Během svého života vedl několik významných scén, často i jako soukromý podnikatel a ve velké míře se podílel na rozvoji české divadelní kultury. Dokázal přitáhnout a podporovat v jejich činnosti řadu uměleckých osobností, ať šlo o režiséry (Rudolf Walter, Aleš Podhorský, Jaroslav Kvapil, Miloš Wasserbauer, Emil František Burian, Oldřich Nový ad.), dirigenty (Oskar Nedbal, Karel Nedbal, Milan Sachs, Vilém Tauský, Rafael Kubelík, Zdeněk Chalabala, Břetislav Bakala Jaroslav Vogel ad.), choreografy (Ivo Váňa Psota), výtvarníky (Josef Wenig, František Muzika, František Tröster ad.), herce či pěvce. Ostravské divadlo sám založil, do vedení brněnského divadla se dostal dvakrát a to vždy ve chvíli, kdy bylo v krizi, do slovenského Národního divadla nastoupil v době, kdy se uvažovalo o jeho zrušení. Ve všech případech se mu podařilo divadelní scény zachránit a pozvednout na úroveň reprezentativních scén. Jiřikovského organizační i umělecké aktivity představovaly významný přínos pro rozvoj české divadelní kultury.