Český hudební slovník osob a institucí

Uhlíř, Jan Petr

Uhlíř, Jan Petr, skladatel a vojenský kapelník, narozen 6. 5. 1894, Ivanovice na Hané, zemřel 13. 6. 1970, Praha.

Vyučil se strojním zámečníkem, šest let se učil hrát na housle u svého otce Petra Uhlíře, který měl vlastní kapelu. Jejím členem byl od čtrnácti let. Naučil se ovládat také další nástroje. Koncem roku 1911 nastoupil dobrovolně k hudbě pěšího pluku 81 v Jihlavě, kde vyspěl v nadějného houslistu a získal teoretické vzdělání. K rozšíření jeho rozhledu přispěly zájezdy orchestru do Vídně. Hned na začátku první světové války byl na ruské frontě zajat. V zajateckém táboře v Pavlodaru (od 20. 10. 1914) byl členem smyčcového orchestru a později tria. V květnu 1915 se stal houslistou a v listopadu téhož roku dirigentem symfonického orchestru zajatých Slovanů v Omsku. V srpnu 1916 vstoupil do československých legií a o rok později převzal řízení orchestru 1. československého střeleckého záložního pluku, jenž byl přejmenován na Československý střelecký pluk 9. Pro něj komponoval a upracoval hudební materiály. Do Československa se vrátil v roce 1920. Působil jako vojenský kapelník pěších pluků 9 v Mostě (1920–26), 2 v Litoměřicích (1927–30) a 5 v Praze (od 1931). Na všech působištích rozvíjel bohatou koncertní činnost, usiloval rovněž o technické zkvalitnění hudebních těles. V letech 1932–35 studoval dirigování na pražské konzervatoři u Pavla Dědečka (absolvoval provedením Valdštýnova tábora Bedřicha Smetany). Od roku 1934 vykonával funkci velitele Vojenské hudební školy, později byl jmenován hudebním referentem na Ministerstvu národní obrany (1939). V důsledku vypuknutí druhé světové války byl z aktivní služby propuštěn a nastoupil na pražskou konzervatoř. Jako výpomocný profesor vyučoval instrumentaci pro dechový orchestr, hru dechového orchestru a orchestrální hru. Na konzervatoři vytvořil velký dechový orchestr, v němž uplatnil hoboje, saxofony, fagoty a jiné dechové nástroje. V roce 1941 byl jako legionář penzionován. Do konce druhé světové války řídil hudební kurzy v Hradci Králové, stal se také instruktorem dechového orchestru letecké továrny Avia Čakovice. Po osvobození byl reaktivován jako inspektor československých vojenských hudeb. Se spojenými vojenskými orchestry prováděl v rozhlase ve vlastních úpravách skladby Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Víta Nejedlého, čímž položil základy nového typu dechového orchestru schopného provádět náročné symfonické skladby. Od roku 1950 byl v penzi, ale zůstal činný v dirigentském oboru, když stanul v čele orchestrů ČKD ve Slaném, v Sedlčanech, jámy Hlubina Ostrava a jiných. Svůj postoj k poslání dechové hudby, který významně ovlivnily přátelské styky s Vítězslavem Novákem, Josefem Sukem, Rudolfem Karlem a dalšími, rozvíjel i nadále ve spolupráci s vedoucími představiteli hudby dechového okruhu v rámci odborných svazů, odborných porot apod. (Ochranný svaz autorský, Ústřední dům lidové tvořivosti). Napsal více než sedmdesát skladeb pro symfonický a dechový orchestr. Odkryl pro tento žánr nové možnosti formotvorné i výrazové. Většina kompozic byla vydaná (zvláště v Nakladatelství krásné literatury, hudby a umění a Pantonu), řada z nich byla nahrána (Esta, Ultraphon a Supraphon). Pořídil rovněž četné nahrávky pro rozhlas. Své instrumentační dovednosti uplatil v úpravách skladeb pro dechovou hudbu (Bedřich Smetana Jiřinková polka, Ze studentského života, Antonín Dvořák Slovanské tance), zvláště současných autorů (Václav Dobiáš, Jan Hanuš, Jan Kapr, Jiří Pauer, Jan Seidel, Václav Trojan, Radim Drejsl, Jaroslav Řídký, ze sovětských Vano Muradeli, Tichon Chrennikov, Matvěj Isaakovič Blantěr, Dmitrij Šostakovič). Rukopisy jeho skladeb jsou uloženy v archivu Českého hudebního fondu. Je rovněž nositelem vyznamenání Za vynikající práci (1964).