Český hudební slovník osob a institucí

Einwald, Karel Josef

Einwald, Karel Josef (Einwalt, Einwaldt), varhaník, skladatel, narozen kolem roku 1679, zemřel 5. 10. 1753, Hradisko u Olomouce.

1. Život
O mládí Karla Josefa Einwalda je dosud známo pouze to, že byl několik let diskantistou u premonstrátů na Kopečku (Svatý Kopeček u Olomouce) a že pak studoval v Olomouci humaniora na náklad kláštera Hradiska (Hradisko u Olomouce). V roce 1704 navštěvoval filosofickou třídu a začal se učit na varhany u tehdejšího varhaníka kláštera Hradisko (známo je jen jméno František). Patrně týž klášter Einwaldovi umožnil studium u tehdy proslulého dvorního varhaníka a skladatele Johanna Georga Reinhardta ve Vídni. Ke svému učiteli se Einwald později hrdě přihlásil na titulním listu svého díla Vocalis Decalogus. Po návratu z Vídně se Einwald stal zřejmě varhaníkem na Hradisku. Kdy to bylo, není známo. Po smrti Franze Zindela v srpnu roku 1715 se ucházel o místo varhaníka katedrály. Musel být v kapitule znám nebo mít dobré doporučení, protože 10. 9. 1715 byl beze zkoušky přijat. Protože město bylo kvůli morové nákaze uzavřeno, nemohl nastoupit ihned. 29. 11. 1716 se nouzově ubytoval na Předhradí se ženou a dětmi a čekal, až bude vstup do města povolen. Na své staré působiště se vrátit nemohl, protože již bylo obsazeno jiným varhaníkem. Podle matrik olomouckých měšťanů přišel Einwald do Olomouce z Budišova. Zda byl Budišov Einwaldovým rodištěm nebo posledním působištěm, není známo, protože v budišovských matrikách nebyl jeho pobyt prokázán. Einwald byl výborně školený hudebník, který v mládí poznal prostředí vídeňské dvorní kapely v době působení Johanna Josefa Fuxe a Johanna Georga Reinhardta. V únoru roku 1719 věnoval děkanovi a celé kapitule mši (placidam missae compositionem), v témž roce si koupil dům a stal se měšťanem. V roce 1720 vydal v Hradci Králové sbírku deseti latinských ofertorií pro čtyři hlasy s doprovodem dvou houslí a varhan pod názvem Vocalis Decalogus. Dílo vyšlo v Hradci Králové z toho důvodu, že ani v Olomouci ani v Brně nebyla tiskárna zařízená pro tento způsob nototisku. Vydání díla tiskem svědčí o tom, že si Einwald v té době po hmotné stránce stál dobře. Nototisk byla v první polovině 18. století luxusní záležitost a Einwaldův tisk patří k poměrně malému počtu hudebních děl, vydaných v té době v českých zemích. Překvapuje poněkud, že Einwald věnoval dílo svému bývalému zaměstnavateli opatu Bönischovi a nikoliv kapitule nebo některému jejímu hodnostáři. Poněvadž odedávna bylo zvykem, že osobnost, poctěná dedikací tištěného díla, se autorovi za to štědře odměnila, není vyloučeno, že opat Bönisch přispěl k financování tisku anebo že Einwald si byl jist tím, že se mu Bönisch odmění. Z dedikace vysvítá, že Einwald považoval opata Bönische za svého trvalého příznivce a z předmluvy lze vycítit, že stále navštěvoval i klášter. V této době stavěl na Hradisku a na Kopečku své varhany brněnský varhanář Jan David Sieber a celý klášter prožíval dobu svého největšího kulturního a hospodářského rozkvětu. V roce 1720 požádal Einwald kapitulu o deputát osm měr žita, čtyř měr pšenice a osm sáhů dřeva s dovozem. Místo piva dával přednost remuneraci deseti zlatých ročně. Zda mu kapitula vyhověla, není známo. Patrně Einwaldovou zásluhou bylo roku 1726 provedeno u kapucínů v Olomouci sepolkro jeho učitele Reinhardta Per crucem Jesu Christi fit desteranti vitae restitutio, ze kterého se dochovalo pouze libreto, vytištěné v Olomouci. 13. 9. 1750 oznámil Einwald kapitule, že pro vzrůstající tělesnou slabost nestačí již vykonávat svou funkci. Uváděl, že mu je již 71 let a že slouží kapitule třicet pět let. Proto prosil kapitulu, aby vzala ohled na jeho zásluhy, vzorné chování a bídu jeho rodiny a aby přijala za varhaníka jeho syna Valentina (narozen roku 1719). Einwaldův dopis je psán ve zjevné depresi z nemoci své i nemoci manželky Alžběty, která za dva měsíce nato (18. 11. 1750) zemřela ve věku 66 let. Velkolepých oslav šestistého výročí kláštera Hradiska se Einwald již nedočkal, neboť zemřel 5. 10. 1753 ve věku 74 let. Díky svému tištěnému dílu byl Einwald jako skladatel znám nejen v českých zemích, ale i v Rakousku a v jiných zemích střední Evropy.

2. Dílo
Varhaník katedrály Karel Josef Einwald byl hudebním odchovancem kláštera Hradisko, jenž mu umožnil studium u dvorního varhaníka Georga Reinhardta. Reinhardt byl ve své době vysoce ceněný, plodný skladatel chrámové hudby a lze se domnívat, že se Einwald u něho vzdělával nejen ve hře na varhany, ale i ve skladbě. Einwaldův skladatelský odkaz není příliš rozsáhlý, ale svědčí o tom, že Einwald byl ve skladbě dobře vyškolen. Einwald patří k malému počtu hudebníků z českých zemí, jejichž skladby vyšly za jejich života tiskem. Z hudebníků olomoucké katedrály byl jediný, komu bylo toto štěstí dopřáno. Einwaldova sbírka duchovních skladeb Vokalis Decalogus vyšla v roce 1720 v Hradci Králové. Karel Josef Einwald označil svůj Vokalis Decalogus sice za prvotinu (Sunt laborum primitiae), ale jsou od něho známy skladby, které vznikly před rokem 1720. Jinak je počet Einwaldových dochovaných děl poměrně malý a i zprávy o nedochovaných dílech  jsou poměrně skrovné. Skladba Vokalis Decalogus přispěla nejvíce k skladatelské proslulosti Einwalda. Vlastnili jej například křížovníci v Praze, piaristé ve Slaném a benediktini v Rajhradě a tištěný varhanní part se dostal až do knihovny Britského muzea v Londýně. Kromě toho byly jednotlivé skladby Dekalogu šířeny opisováním. Klášter benediktinů ve Zlíně získal  roku 1727 opisy čísel 2, 4, 9 a roku 1728 byly pro pražskou Loretu opsány jednotlivě všechny skladby Dekalogu.