Český hudební slovník osob a institucí

Raichl, Miroslav

Raichl, Miroslav (pseud. Roháč, Martin), skladatel a pedagog, narozen 2. 2. 1930, Náchod, zemřel 11. 1. 1998, Dvůr Králové nad Labem.

Ve svém rodišti se v dětství učil hře na klavír a housle. Vystudoval gymnázium (1940–48) a poté absolvoval abiturientský kurz při pražské konzervatoři. V letech 1949–53 studoval skladbu na AMU u Pavla Bořkovce, pak byl do roku 1956 aspirantem skladby u Václava Dobiáše. Během svých studií byl Miroslav Raichl činný jako skladatel, upravovatel písní, sbormistr a klavírista v souborech Lidové umělecké tvořivosti, a spolu s Věroslavem Neumannem vedl Vysokoškolský soubor Zdeňka Nejedlého na Vysoké škole ekonomické. Od září 1957 byl zaměstnán v archivu Českého hudebního fondu, v letech 1958–62 působil jako tajemník skladatelské sekce Svazu československých skladatelů a poté během let 1965–70 vyučoval na pražské konzervatoři. V průběhu 70. let publikoval svá díla pod pseudonymem Martin Roháč. Od roku 1980 vyučoval hudebně teoretické předměty na Konzervatoři v Pardubicích, kde založil komorní vokálně instrumentální soubor Konzervička (později ReBelcanto).

Od počátku své skladatelské činnosti se Miroslav Raichl věnoval žánru masové písně, satirické písně a šansonu, přičemž patrně nejvíce inspirativní byla jeho spolupráce s textařem Jiřím Robertem Pickem. Úspěchů dosáhl také v oblasti estrádních skladeb, z nichž mnohé vznikaly ve spolupráci s Armádním uměleckým souborem Víta Nejedlého. Za estrádní písně Studentská, Blahopřání a Šest satirických písní obdržel zvláštní odměnu na Velké celostátní jubilejní soutěži 1960. Jako skladatel úspěšně spolupracoval s hudebně literárním kabaretem Paravan, a to zejména v prvních sezónách jeho činnosti, např. v pásmech Paravan (1959), Písničky pod parapletem (1960), Komedie dell´karte a Písničky pro 7 (obě 1961). Společně s Jiřím Robertem Pickem napsal např. satirické písně Rukavička, Čtrnáctiletá, Venku je hic a šansony Můj bratr, Tři plakáty (spoluautorem textu je zde vedle Picka Jan Eismann); zároveň psal na texty dalších autorů, mimo jiné Ericha Sojky (písně Kdo miluje, Komunální). Koncem 60. let psal Miroslav Raichl šansony též pro divadlo malých forem ve Spálené ulici v Praze. Příznačným rysem Raichlových písní je poměrně složitá harmonická struktura, která často přesahuje hranice tohoto žánru.

V oblasti tzv. artificiální hudby zaujímá v tvorbě Miroslava Raichla význačné místo vokální hudba, a to sborová, sólová i jevištní. Raichl spolupracoval s řadou sbormistrů a své sborové skladby často psal přímo pro konkrétní pěvecký sbor. Kromě komponování vlastních skladeb pro dětské, smíšené a ženské sbory, z nichž některé získaly ocenění na domácích i zahraničních soutěžích, se Raichl věnoval též úpravám lidových písní, spirituálů i skladeb jiných autorů. Zároveň se orientoval na tvorbu pro sólový hlas, a to zejména od počátku 80. let. Tehdy napsal koncertní árii pro soprán a komorní orchestr Elegie na odchodnou (1982) a řadu písňových cyklů, které věnoval své manželce, pěvkyni Svatavě Šubrtové. Kromě toho Miroslav Raichl zkomponoval tři jevištní hudebně dramatická díla. Svou první operu Fuente Ovejuna na libreto Marie Nováčkové dokončil v roce 1957. Děj opery vychází ze stejnojmenné hry španělského dramatika Lope de Vegy, jejímž tématem je vzpoura španělských venkovanů proti tyranskému feudálovi. Dílo bylo poprvé provedeno 8. 6. 1959 v tehdejším Ústředním divadle československé armády na Vinohradech a setkalo se s příznivým ohlasem kritiky, která kladně hodnotila zejména skladatelovu melodickou invenci, jeho schopnost dramatické charakteristiky a působivou výstavbu jednotlivých scén opery. K jevištní tvorbě se Raichl vrátil ještě v 70. letech, kdy napsal dvě komické jednoaktovky na libreto Jiřího Roberta Picka (Fotbalová opera, 1970 a Opera o chatě, 1974).

Ve skladatelském díle Miroslava Raichla je patrná návaznost na domácí hudební tradici a český symfonismus. K charakteristickým rysům jeho tvorby patří svěží melodická invence a využití široké výrazové škály, myšlenková hloubka, sdělnost a zároveň přístupnost. Tyto rysy jsou příznačné jak pro Raichlova vokální díla, tak pro jeho skladby instrumentální. Jako absolventskou práci na AMU představil roku 1953 svoji Ouverturu pro velký orchestr, poté následovala Symfonie B dur (1953–55), Koncert pro violoncello (1955–56), a 2. symfonie z roku 1960, která se setkala s příznivým ohlasem na Přehlídce symfonických skladeb 25. 2. 1961 v Domě umělců v Praze. K žánru symfonie se Miroslav Raichl vrátil ještě v 90. letech, kdy k výročí pětadvacetiletého působení Komorní filharmonie Pardubice zkomponoval svoji 3. symfonii (1994). V okruhu komorní hudby komponoval zejména pro klavír, dále pro klarinet a harfu, smyčcové kvarteto či varhany. Raichlovu klavírní skladbu Nerozvážnosti z roku 1982 premiéroval a také nahrál klavírista a pedagog pardubické konzervatoře Josef Picek. Miroslav Raichl během své kompoziční činnosti také věnoval trvalou pozornost tvorbě pro děti. Vedle již zmiňovaných dětských sborů napsal mnoho instruktivních skladeb určených mladým interpretům, a to zejména adeptům klavírní a houslové hry.