Český hudební slovník osob a institucí

Beethoven, Ludwig van

Beethoven, Ludwig van, hudební skladatel, klavírista a pedagog, narozen 16.[?] 12. 1770, Bonn, zemřel 26. 3. 1827, Vídeň.

1. Praha

2. Hradec u Opavy

3. Pobyty v českých lázních

4. Beethoven a česká šlechta

5. Beethoven a čeští skladatelé

6. Ohlas Beethovenova díla v českých zemích

Ludwig van Beethoven navštívil v letech 1796 – 1812 celkem pětkrát české země. Zavítal do Prahy (1796, 1798, 1811, 1812), na zámek Hradec u Opavy (1806, 1811) a do českých severozápadních lázní (1811, 1812).

1. Praha

Z pražských pobytů jsou nejdůležitější první dva v letech 1796 a 1798, kdy Beethoven prezentoval sám sebe jako klavíristu a skladatele. O těchto pobytech neexistuje dostatek pramenného materiálu. Důvodem je jednak nezájem tisku o Beethovenovu přítomnost a jeho koncerty v Praze, jednak mozartovská atmosféra města, která vládla díky Mozartovým návštěvám a premiérám od roku 1787. Důležitým zdrojem informací o průběhu Beethovenových návštěv jsou skladatelovy dopisy a paměti několika současníků. Beethoven byl zpočátku v Praze znám spíše jako vynikající klavírista a improvizátor než skladatel. Jeho první kompozicí, která pronikla do pražských hudebních salónů (asi 1795), jsou Tři tria, op. 1.

První pobyt v Praze spadá do února až března 1796. Byl součástí cesty do Berlína, kde Beethoven hrál pro krále Friedricha Viléma II. Do Prahy přijel se svým příznivcem knížetem Karlem Lichnowským, který se po asi 10 dnech vrátil do Vídně. Ubytoval se v hostinci U zlatého jednorožce (Das goldene Einhorn) v Lázeňské ulici č. 258 na Malé Straně. Základním dokumentem k tomuto pobytu je dopis bratru Johannovi z 19. února. Skladatel v něm píše, že se mu daří velmi dobře a jeho umění získává přátele a úctu. Rovněž finanční ohodnocení je vysoké. Doložen je Beethovenův koncert v sále Konviktu 11. března díky vstupence, která se dochovala v archivu České filharmonie. V Praze napsal několik menších děl jako Dechový sextet, op. 91 a Klavírní sonátu, op. 49, č. 2. Dále jsou to skladby pro Josefinu Claryovou (Josephine de Clary), s níž se patrně seznámil v paláci hraběte Christiana Clam-Gallase, za něhož se později provdala. Beethoven pro ni složil dvě skladby pro mandolinu (WoO 43, 44) a velkou koncertní árii s doprovodem orchestru Ah, perfido, spergiuro, op. 65 na Metastasiův text. Vzorem byla Mozartova árie Bella mia fiamma, addio, KV 527 psaná pro Josefinu Duškovou, s níž i s jejím manželem Františkem Xaverem Duškem se Beethoven v Praze pravděpodobně setkal. Dušková provedla árii Ah, perfido, spergiuro na svém koncertě 21. 11. 1796 v lipském divadle Am Randstädter Thore. Tato pěvkyně se zasloužila o propagaci tehdy ještě málo známého Beethovena. 29. 3. 1798 vystoupil Beethoven na její akademii ve vídeňském Jahnově sále na Himmelpfortgasse, kde Duškovou doprovázel a s houslistou Schuppanzighem provedl jednu ze svých sonát. Při své první pražské návštěvě se Beethoven dále seznámil s právníkem dr. Janem Nepomukem Kaňkou, který se stal jeho přítelem a později právním poradcem ve sporu s rodem Kinských a Lobkowiczů v záležitosti doživotní renty. V roce 1815, kdy byl proces úspěšně ukončen v Beethovenův prospěch, věnoval Kaňkovi některé své partitury.

Druhý pobyt v Praze spadá do podzimu (konec září nebo počátek října) 1798. Jediné věrohodné svědectví o této návštěvě, i když ne zcela objektivní, podává Václav Jan Tomášek ve své autobiografii (poprvé uveřejněna v Almanachu Libussa v letech 1845–1850). Tomášek navázal s Beethovenem v Praze přátelské styky. V roce 1814 ho dvakrát navštívil ve Vídni, kde shlédl premiéru Fidelia v divadle u Korutanské brány. Sám coby ctitel Mozartova díla přijímal Beethovenovu tvorbu s kritickými výhradami. Beethoven uskutečnil toho roku v Praze dva veřejné koncerty v sále Konviktu, a to s velkým úspěchem. Na prvním provedl Klavírní koncert C dur, op. 15, č. 1, Adagio a Rondo ze Sonáty A dur, op. 2 a volnou klavírní fantazii na téma z Mozartova Tita „Ah, tu fosti il primo oggetto“. Na druhém koncertě zazněl Klavírní koncert B dur, op. 19, č. 2, podle Tomáška složený v Praze. Třetí vystoupení se uskutečnilo na domácím koncertě u hraběte C. [Clam-Gallas?], kde Beethoven zahrál opět Rondo ze Sonáty A dur a improvizoval na téma „Ah vous dirai-je, Maman“.

Roku 1798 koncertoval v Praze naposledy. V letech 1811 a 1812 Prahou pouze projížděl a jeho zastávky byly krátké. V roce 1811 projížděl Prahou 2. 8. na cestě z Vídně do Teplic. Při zpáteční cestě to bylo pravděpodobně 19. 9. Delší návštěvu uskutečnil při podobné cestě do českých lázní o rok později. O prvním pobytu v Praze mezi 1. a 4. červencem 1812 informuje v dopise adresovaném z Teplic 14. 7. 1812 spisovateli Karlu Augustu Varnhagenovi von Ense a v dopise kněžně Karolině Kinské z Vídně 30. 12. 1812. Ubytoval se v hostinci U černého koně (Schwarzer Ross) na třídě V alejích (dnešní Příkopy). V těchto dnech navštívil knížete Kinského ohledně finančních záležitostí stran vyplácení doživotní renty. Příslib, který mu dal kníže, nebyl po návratu do Vídně naplněn. Beethovenovy plány v Praze byly náhle přerušeny nepředvídanými okolnostmi, o nichž se zmiňuje v dopise z Teplic 14. 7. Neuskutečnil tak druhou schůzku s Varnhagenem, který mu zprostředkoval setkání s Kinským, ani plánované setkání s arcivévodou Rudolfem. Na zpáteční cestě z Teplic navštívil pravděpodobně mezi 1. a 3. říjnem Prahu, kde jednal s dr. Kaňkou. Odtud pokračoval do Českých Budějovic a Lince. Jednalo se o poslední Beethovenův pobyt v Čechách.

2. Hradec u Opavy

V letech 1806 a 1811 byl Beethoven hostem svého vídeňského přítele a mecenáše knížete Karla Lichnowského na zámku Hradec u Opavy. První návštěva mezi počátkem července a koncem září 1806 přinesla skladateli úlevu od nesnesitelného pobytu ve Vídni obsazené Napoleonovými vojsky. Beethoven se tu seznámil s hrabětem Franzem Oppersdorfem, který se stal velkým skladatelovým ctitelem a přítelem. Do tohoto pobytu spadá též údajná roztržka mezi skladatelem a Lichnowským, který jej měl nutit, aby hrál před pozvanými francouzskými důstojníky z Opavy.

Podstatně kratší dobu (asi 4 dny) strávil Beethoven v Hradci u Opavy na konci září 1811. Přicestoval sem patrně 26. 9. z Vídně, kde pobyl kratší čas po návratu z Teplic. Důvodem mohla být účast na opavském provedení Mše C dur, op. 86, které se mělo konat 28. 9. v kostele sv. Ducha. O tomto provedení není zmínka ani v beethovenovské korespondenci, ani v jiných dobových pramenech. Zmiňuje se o něm pouze anonymní článek v Troppauer Zeitung z 25. 6. 1853 (s. 571). Z Hradce mohl Beethoven odjet 29. září. Spěchal do Vídně, aby se tu zúčastnil oslav k poctě svého žáka, arcivévody Rudolfa.

3. Pobyty v českých lázních

Léto 1811 a 1812 trávil Beethoven v českých severozápadních lázních, zejména Teplicích, aby zde léčil svou ušní chorobu. Přiměli ho k tomu jeho vídeňský lékař dr. Johann Malfatti a přítelkyně Bettina Brentano.

První pobyt v Teplicích je datován 4. srpnem až 16. zářím 1811. Beethoven přicestoval se svým vídeňským přítelem Franzem Olivou. Ubytovali se v domě U zlaté harfy, č. 75 v Lázeňské ulici a stravovali se v restauraci U modré hvězdy. Oliva se zpočátku obětavě staral o skladatele, avšak později došlo mezi nimi k roztržce, a tak neodjeli z Teplic společně. V Teplicích se Beethoven seznámil s významnými hosty z okruhu německých spisovatelů a umělců. Patřil mezi ně turínský houslista, žák Paganiniho, Giovanni Battista Polledro, s nímž o rok později vystoupil na koncertě v Karlových Varech. Navázal tu kontakt s básníkem a spisovatelem Varnhagenem von Ense, který vzpomínky na teplické setkání s Beethovenem uveřejnil jednak ve své korespondenci, jednak v knize Denkwürdigkeiten des eigenen Lebens (1842). V okruhu básnířky Elisy von der Recke se Beethoven poprvé setkal s berlínskou zpěvačkou Amálií Sebaldovou, která v něm vyvolala milostné vzplanutí. Mezi lázeňské hosty patřil též básník Christoph August Tiedke, autor knihy Urania, z níž Beethoven zhudebnil báseň An die Hoffnung, op. 32. Po setkání s Tiedkem v Teplicích zhudebnil tuto báseň znovu jako op. 94 a věnoval ji kněžně Kinské. Beethovena ošetřovali tři tepličtí lékaři: dr. Václav Karel Ambrozi, dr. Jan Diviš John a dr. Matyáš Hansa. 19. srpna přijel do Teplic hrabě Nicolaus Esterházy spolu s hrabětem Andreasem Kyrillovičem Razumovským, který Beethovenovi vyřídil vzkaz Lichnowských, aby se na zpáteční cestě stavil na zámku Hradci u Opavy. Od 20. srpna do poloviny září složil Beethoven v Teplicích scénickou hudbu ke hrám Augusta Kotzebua Die Ruinen von Athen, op. 113 a König Stephan, op. 117. Dále pracoval na 7. symfonii A dur, op. 92, revizi hudebního textu oratoria Christus am Oelberge, op. 85 a písní na Goethovy texty.

Během druhé návštěvy Teplic, která se uskutečnila od 5. července do 29. září 1812, zavítal skladatel též do Karlových Varů a Františkových Lázní. Po dramatické noční cestě dostavníkem z Prahy, o níž se zmiňuje vDopise „nesmrtelné milence“, se 5. 7. ubytoval v domě U dubu (Eiche), následujícího dne se však přestěhoval do domu U zlatého slunce, č. 72 v Lázeňské ulici. Bezprostředně po příjezdu do Teplic napsal Dopis „nesmrtelné milence“ (Der Brief an die „Unsterbliche Geliebte“), který je datován 6. a 7. červencem [1812]. Tento pobyt, k němuž se Beethoven rozhodl jen nerad, měl pro skladatele větší význam než první. Vedle diplomatů a panovníků, mezi nimiž nechyběli členové vídeňského dvora, a šlechticů, včetně knížete Karla Lichnowského, se zde objevily vůdčí osobnosti vědeckého a uměleckého světa, např. přírodopisec Wilhelm Humboldt, literáti Tiedke, Varnhagen von Ense, Ludwig Joachim Arnim a jeho manželka Bettina Brentano; nechyběla rovněž pěvkyně Sebaldová. Nejdůležitější bylo několikeré setkání (mezi 19. červencem a 8. září) s Johannem Wolfgangem Goethem nejen v Teplicích, ale též v Karlových Varech. K jejich společným procházkám se váže údajná příhoda s císařskou rodinou z asi 23. 7., kdy se Goethe měl vrchnosti klanět, zatímco skladatel se obrátil zády. Tato událost je popsána v Beethovenově dopise Bettině Brentano, který byl odhalen jako falsifikát. Na radu vídeňského dvorního lékaře dr. Jakoba Stadenheima, který se stal lékařským poradcem Beethovenovým, ukončil skladatel přechodně pobyt v Teplicích, aby se ještě léčil v Karlových Varech a Františkových Lázních. Nejprve se vypravil do Karlových Varů, kde od 31. července do 8. srpna bydlel v domě u Božího oka (Auge Gottes), ve Wiesengasse č. 311. Obklopen rušnou společností, neměl zde dosti času k soustředěné práci. 6. srpna vystoupil s houslistou Polledrem na dobročinném koncertě ve prospěch obětí požáru v lázních Badenu: v Českém sále (Böhmischer Saal) přednesli jednu ze starších Beethovenových sonát, zazněly skladby Polledrovy a Beethovenovy klavírní improvizace. 8. srpna přesídlil do Františkových lázní, kde se ubytoval v domě U dvou zlatých lvů (Zu den zwei goldenen Löwen), č. 7. Stýkal se zde se dvěma vídeňskými přáteli, violoncellisty Antonínem a Nikolausem Kraftem. Pracoval na dokončení 8. symfonie F dur, op. 93 (definitivně dokončena v říjnu v Linci na zpáteční cestě do Vídně). Františkovy Lázně opustil náhle asi 7. září, neboť se dozvěděl, že do Teplic přijela z Berlína Amalie Sebaldová. Stavil se ještě v Karlových Varech, kde se 8. září naposledy setkal s Goethem. Do Teplic přijel 10. září a ubytoval se v domě U prince de Ligne na Zámeckém náměstí, č. 136. 12. 7. se přestěhoval do sousedního domu č. 137. Jeho zdravotní stav se nezlepšil a několik dnů byl upoután na lůžko. 29. září odjel do Prahy. V Teplicích pracoval vedle 8. symfonie na Sonátě pro klavír a housle G dur, op. 96, Předehře C dur, op. 115 a revizi Mše C dur, op. 86.

4. Beethoven a česká šlechta

Beethoven od mládí udržoval styky s českou šlechtickou společností, která se intenzivně věnovala hudbě a kultuře. Již v bonnském období se seznámil s hrabětem Ferdinandem Ernstem von Waldstein, který se stal jeho mecenášem a pomohl mu navázat kontakty s českou i rakouskou šlechtou. V roce 1791 píše hudbu pro Rytířský balet (Ritterballet, WoO 1) a svoluje, aby se za jeho autora vydával Waldstein. V letech 1791–92 složil na Waldsteinovo téma Variace C dur pro klavír na čtyři ruce, WoO 67. Waldsteinovi též dedikoval Sonátu C dur, op. 23 (1804), později však přátelské vztahy mezi oběma muži ochladly a přestali se stýkat.

Beethovenovy kontakty se šlechtickou společností značně vzrostly po jeho příchodu do Vídně roku 1792. Své klavírní umění a skladby prezentoval na soukromých produkcích v palácích Lichnowských, Lobkowiczů, Kinských, Thunů aj. Jedním s nejspolehlivějších mecenášů byl kníže Karl von Lichnowský. V Praze roku 1796 představil Beethovena stejným šlechticům a hudebníkům, s nimiž roku 1789 kontaktoval Mozarta. V roce 1800 mu ve Vídni poskytl byt a roční důchod ve výši 600 zlatých, který byl pravidelně vyplácen do roku 1806. Věnoval mu též čtveřici vzácných italských strunných nástrojů pro kvartetní hru. Důvěrný přátelský vztah mezi skladatelem a knížetem dokládá vzájemná korespondence, zejména z let 1800–05 a dvojí Beethovenova návštěva Lichnowského na zámku Hradci u Opavy (1806, 1811). Ve vídeňském paláci Lichnowského byla asi na počátku 1794 poprvé provedena Tři klavírní tria, op. 1. Knížeti, stejně jako jeho ženě, kněžně Marii Christině, věnoval Beethoven řadu skladeb. Říšský hrabě Moritz Lichnowský, mladší bratr knížete, hledal pro Beethovena vhodné operní libreto u básníka Franze Grillparzera. V roce 1823 pro něj Beethoven složil čtyřhlasý kánon „Bester Herr Graf, Sie sind ein Schaf“, WoO 183.

Úzké kontakty udržoval Beethoven též s knížetem Franzem Josephem Maximilianem von Lobkowicz. Aby zajistil Beethovena hmotně, zakoupil Lobkowicz některé jeho skladby, např. Symfonii č. 3 Es dur, op. 55 „Eroicu“. Pořádal též subskripční koncerty, jejichž výtěžek náležel Beethovenovi. Téměř každé nové dílo Beethovenovo bylo poprvé provedeno na Lobkowiczových domácích koncertech, které se konaly pravidelně ve středu v jeho vídeňském paláci. Lobkowiczovi dedikoval Beethoven některé své vrcholné kompozice, např. 3., 5. a 6. symfonii, Trojkoncert C dur, op. 56 nebo Smyčcový kvartet Es dur, op. 74 „Harfový“. Jeho nejstaršímu synovi, Ferdinandu Josephovi, složil k 26. narozeninám Lobkowicz-Kantate, WoO 106.

Jedním z dočasných Beethovenových mecenášů se stal kníže Ferdinand Johann Nepomuk Kinský. Spolu s arcivévodou Rudolfem a knížetem Lobkowiczem se 1809 zavázal vyplácet Beethovenovi roční rentu ve výši 4000 zlatých. Tento obnos byl značně zkrácen po finančním úpadku Rakouska (Finanzpatent) v roce 1811 a tragickém úmrtí Kinského roku následujícího. Za pomoci pražského právního poradce dr. Kaňky vedl Beethoven vleklý soudní spor, který byl vyřešen 1815 v jeho prospěch. Skladatel věnoval Kinskému např. Mši C dur, op. 86.

Mezi největší Beethovenovy mecenáše patřil arcivévoda Rudolf Rakouský. Ve svých 16 letech (1804) se stal ve Vídni Beethovenovým žákem, nejprve v klavíru, později též v harmonii a skladbě (byl to v podstatě jediný Beethovenův skutečný žák v oboru kompozice). Pod Beethovenovým vedením dokončil přes 25 skladeb, mezi nimi variace na Beethovenovo písňové téma „O Hoffnung, du stählst die Herzen, du milderst die Schmerzen G dur“, WoO 200. 1820 mu věnoval děkovný kánon An Beethoven. Arcivévoda shromáždil rozsáhlou hudební knihovnu, která byla Beethovenovi k dispozici a z níž čerpal. Beethoven mu dedikoval svá nejhodnotnější díla, především Missu solemnis D dur, op 123. Tu začal komponovat v roce 1819 s úmyslem dílo dokončit k slavnostní intronizaci arcivévody na arcibiskupský stolec v Olomouci 20. 3. 1820. Beethoven však práci odkládal kvůli jiným kompozicím, takže mše poprvé zazněla (spolu s9. symfonií) až 7. 5. 1824 ve Vídni. Z dalších skladeb, věnovaných Rudolfovi, je to např. Klavírní trio B dur, op. 97 „Arcivévodské“, klavírní sonáty B dur Hammerklavier, op 106 a c moll, op. 111, Velká fuga pro smyčcový kvartet B dur, op. 133 aj. Pro arcivévodu napsal kadenci k první větě Klavírního koncertu c moll, op. 37, č. 3.

K blízkým Beethovenovým přátelům patřila rodina hraběte Josepha Deyma ze Stříteže. Na jeho přání složil Beethoven roku 1799 Pět kusů pro flétnové hodiny, WoO 33 (Deym dříve o skladby pro totéž obsazení požádal i Mozarta). Manželku hraběte Josephinu, roz. Brunsvikovou, vyučoval Beethoven v klavírní hře. Po smrti manžela 1804 s ním několik let udržovala důvěrné styky a stala se tak jednou z kandidátek na „nesmrtelnou milenku“. Beethoven jí roku 1805 dedikoval píseň An die Hoffnung, op. 32. Též její sestra Teresie Brunsviková byla občasnou Beethovenovou žákyní. Oběma věnoval Šest variací D dur pro klavír na čtyři ruce na téma své písně Ich denke Dein, WoO 74.

5. Beethoven a čeští skladatelé

Mezi Beethovenem a skladateli českého původu probíhaly oboustranné inspirativní kontakty. S českou hudbou a českými hudebníky přišel do styku již za svého pobytu v Bonnu, zvláště v době, kdy studoval u Christiana Gottlieba Neefa. V letech 1780–92 poznal mannheimskou instrumentální hudbu, která jej ovlivnila např. ostře kontrastní dynamikou. Velice si vážil díla Jiřího Antonína Bendy, byl zaujat např. jeho melodramy. V bonnské kurfiřtské kapele se seznámil s Josefem Rejchou. Jeho synovec Antonín Rejcha se stal patrně nejbližším druhem mladého Beethovena. Spolu s ním studoval u Neefa a seděl v kurfiřtské kapele u violového pultu. 14. 5. 1789 se společně zapsali na bonnskou universitu, kde poslouchali přednášky z filosofie a matematiky. Setkávali se i za Rejchova pobytu ve Vídni v letech 1802–08, později udržovali oboustrannou korespondenci. Rejcha s Beethovenem vzájemně obohacovali svůj duchovní i umělecký růst – Beethoven ovlivnil Rejchovy skladby klavírní a komorní.

Soustavné styky Beethovena s českými hudebními umělci se naplno rozvinuly po jeho příchodu do Vídně v roce 1792. Mnozí z nich byli jak skladatelovi přátelé, tak ctitelé jeho díla. Jedním z nejdůvěrnějších Beethovenových přátel ve Vídni byl houslista Václav Krumpholz, bratr Jana Křtitele Krumpholze. S Beethovenem hrával na housle a zasvěcoval ho do techniky houslové hry. Jako vynikajícímu hráči na mandolinu mu Beethoven okolo 1796 napsal dvě skladby pro mandolinu a cembalo, WoO 43. Pod dojmem Krumpholzovy smrti složil 1817 kantátu Der Gesang der Mönche, WoO 104.

V paláci knížete Lobkowicze se 1796 seznámil s bratry Pavlem a Antonínem Vranickými. Jejich prostřednictvím poznal hornistu Jana Václava Sticha, který jej zasvěcoval do technických možností invenčního lesního rohu. 18. 4. 1800 spolu provedli na akademii ve vídeňském dvorním divadle Beethovenovu Sonátu pro lesní roh a klavír, op. 17. Jejich další společné vystoupení se uskutečnilo téhož roku v Pešti.

V letech 1800–03 vyučoval Beethoven klavírní hře Carla Czerného. Velmi si ho oblíbil a svěřoval mu první veřejná provedení svých skladeb. Czerny se tak přiřadil k nejlepším znalcům Beethovenova klavírního díla. Sám pořizoval klavírní výtahy zejména Beethovenových symfonií, ale též Fidelia. Do okruhu upřímných přátel Beethovenových se zařadil i Czerného otec Václav. Beethoven byl ve Vídni častým hostem v jeho bytě, v němž se scházela společnost umělců, kteří provozovali nejnovější Beethovenova díla; mezi nimi abbé Josef Jelínek, Václav Krumpholz, Jan Křtitel Vaňhal aj.

K Beethovenovým přátelům patřil Jan Nepomuk Doležálek, který soustavně prováděl a propagoval jeho skladby. Zůstal mu věrný i v době, kdy se vídeňské kruhy od Beethovena odvrátily. Skladatele též ošetřoval na smrtelné posteli. Mezi další přátele Beethovenovy se zařadil Vincenz Hauschka, znamenitý violoncellista a hráč na violu di bordone. Beethoven pro něj napsal tříhlasý kánon na vlastní slova „Ich bitt’ dich, schreib’ mir die Es-Scala auf“, WoO 172 a čtyřtaktový počátek dvojité fugy „Ich bin bereit! Amen“, WoO 201. Beethovenově oblibě se těšil i klavírní virtuos abbé Josef Jelínek (Gelinek), jehož porazil 1793 v klavírní soutěži. Jelínek doporučil Beethovena ke studiu kontrapunktu k Johannu Schenkovi. Upravil též Beethovenovu 1. symfonii pro klavír na čtyři ruce a napsal variace na téma ze 7. symfonie.

Beethoven oceňoval kompozice i dalších českých skladatelů usazených ve Vídni. Vážil si smyčcových kvartetů Františka Kramáře-Krommera, především pro jejich polyfonní skladebnou práci. Ze skladeb Vojtěcha Jírovce si oblíbil mj. singspiel Robert oder Die Prüfung. Jírovec, ač Beethovena nepochopil, byl mezi osmi kapelníky, kteří nesli jeho rakev. Beethoven se rovněž zajímal o skladby Jana Václava Huga Voříška. Pronikavý vliv Beethovenův na Voříškovu tvorbu je patrný zejména ve Scherzu ze Symfonie D dur. Na téma Ditterse von Dittersdorfa napsal 1793 variace, WoO 66.

Mezi první Beethovenovy životopisce (Biographie von Ludwig van Beethoven, 2 sv. Münster ¹1840, ²1845) se zařadil houslista a dirigent Anton Schindler. S Beethovenem navázal přátelství po roce 1814, kdy se poprvé setkali ve Vídni. Skladatelovým kopistou byl Ferdinand Volánek. Skladatel Jan Kafka zase pečoval po Beethovenově smrti o jeho autografy. Virtuos na kytaru a klavír Václav Matějka upravoval Beethovenovy skladby pro kytaru.

K největším vídeňským kritikům Beethovenovým náležel Leopold Koželuh. Rovněž Beethoven, podobně jako Mozart, se stavěl ke Koželuhovu dílu skepticky a nazývá ho v korespondenci „miserabilis“. Koželuhovi byla dříve připisována některá sporná díla Beethovenova. Naopak dlouholetým přítelem a propagátorem Beethovenova díla v Anglii se stal pražský rodák Ignaz Moscheles. V Londýně poprvé provedl Missu solemnis a zasloužil se o to, že těžce nemocnému skladateli byla odeslána finanční podpora.

6. Ohlas Beethovenova díla v českých zemích

Beethovenovy skladby pronikají do Prahy po jeho prvních zájezdech v letech 1796 a 1798. O jednom z prvních provedení komorní skladby roku 1803, Kvintetu Es dur pro klavír a smyčce, op. 16, se zmiňuje Tomášek ve své monografii, ale novinové zprávy o uvádění Beethovenových skladeb jsou dlouho vzácné. Vedle komorní tvorby se začínají uvádět též symfonie na akademiích, ve Stavovském divadle nebo na koncertech Konzervatoře, ačkoliv její ředitel Friedrich Dionys Weber byl stoupencem mozartovského kultu a Beethovenovi příliš nakloněn nebyl. Beethoven zamýšlel okolo 1807 uvést v Praze Fidelia. K tomuto provedení napsal předehru Leonore-Fidelio E dur, op. 72b, k realizaci díla však nedošlo. Pražská premiéra Fidelia (2. verze pod názvem Leonore) se uskutečnila až 1814 v nastudování Carla Marii von Webera. Představení se setkalo s naprostým nezájmem, stejně jako druhé uvedení roku 1816. Naopak velký úspěch zaznamenal 12. srpna 1815 v sále Konviktu Houslový koncert D dur, op. 61, jehož sólový part přednesl Franz Clement, pro nějž byl koncert napsán. V březnu 1827 uvedl Friedrich Weber s orchestrem Konzervatoře Symfonii č. 9 d moll, op. 125. 27. července téhož roku se v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně uskutečnila tryzna za zesnulého skladatele.

K zásadní názorové změně ve prospěch Beethovenova díla došlo na domácí půdě v průběhu

30. a 40. let 19. století. Na programech se objevují stále častěji Beethovenovy závažnější kompozice, o popularitu jeho skladeb se však starají též vojenské kapely. Mezi velké ctitele a průkopníky Beethovena patřili Josef Proksch, Friedrich Wilhelm Pixis nebo František Škroup. V roce 1839 byly v Rakousku a Německu pořádány sbírky ve prospěch postavení Beethovenova pomníku v Bonnu. V tomto ovzduší se v sále Platýzu konal velký koncert Konzervatoře, jehož pořad byl sestaven výlučně z Beethovenových skladeb. V Praze se seskupil kruh beethoveniánů, v jehož čele stáli hudební historik August Wilhelm Ambros, estetik Anton Müller a ředitel Konzervatoře Jan Bedřich Kittl. Beethovenovo dílo propagoval v Praze na svých koncertech (poprvé 1840 a 1846) též Franz Liszt. Mezinárodně proslulým interpretem Houslového koncertu D dur, op. 61 se stal Ferdinand Laub, který koncert obohatil vlastními kadencemi. Na oslavách stého výročí narození skladatele roku 1870 se spojili české i německé divadlo a Konzervatoř na koncertech, které řídili Bedřich Smetana a Adolf Čech. K tomuto jubileu uveřejnil Ambros v Hudebních listech článek Pamětní list ke stoletým narozeninám Beethovenovým. 1872 vyšel v Praze péčí Hermanna Josefa Landaua básnický sborník Erstes poetisches Beethoven-Album. Zur Erinnerung an den grossen Tondichter und an dessen Säcularfeier, begangen den 17. Dezember 1870.

Jedno z prvních moravských měst, které se dostalo do přímého styku s dílem Beethovenovým, byla zásluhou arcivévody Rudolfa Kroměříž. Roku 1927 nalezl Karel Vetterl v tamějším archivu cenný Beethovenův autograf, který obsahuje skicy k dvanácti variacím. Značné oblibě se těšila Beethovenova tvorba v Náměšti nad Oslavou, kde si hrabě Heinrich Wilhelm Haugwitz oblíbil zejména skladatelovy kvartety a kvintety. Náměšťská sbírka hudebnin, uložená v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea, vlastní opisy skladeb připisovaných Beethovenovi, jehož autorství ovšem nebylo prokázáno. Jedná se o jednohlasou píseň s doprovodem 2 houslí, 2 viol, violoncella a kontrabasu Der Lenz verblüht Cantate für die Bass Stimme mit Quintett Begleitung von Beethoven a dvě harfová divertimenta: Divertissement Pour la Harpe par Beethoven No. 1 a Divertissement Pour la Harpe Beethoven No. 2, jejichž rukopis naznačuje, že byl psán Haugwitzovým synem Karlem Wilhelmem. Uvedené skladby se nenacházejí v žádném soupisu Beethovenových skladeb, včetně tematického katalogu Kinsky – Halm. Naopak mezi vzácné autografy, kde je Beethovenovo autorství doloženo, patří 4. věta Smyčcového kvartetu B dur, op. 130, uložená rovněž ve sbírkách Moravského zemského muzea.

V Brně se začaly provozovat Beethovenovy komorní skladby od roku 1796. Větší počet lze zaznamenat po roce 1800, např. Symfonie č. 3 „Eroica“ a oratorium Christus am Oelberge, obojí v roce 1812. Dosud nebylo spolehlivě prokázáno první liturgické provedení Missy solemnis na kůru kostela sv. Jakuba za řízení regenschoriho Leopolda Streita v roce 1824. 26. dubna 1827 se u Jakuba konala velká smuteční slavnost za Beethovena, během níž bylo provedeno Requiem od Josepha Eyblera.