Český hudební slovník osob a institucí

Blodek, Vilém

Již v raném dětství se pokoušel komponovat. Jako op. 1 označil Grand solo pro flétnu z roku 1851. Téhož roku byla zveřejněna v hudební příloze pražského německého časopisu Erinnerungen jeho píseň Die Kapelle na text Ludwiga Uhlanda. Blodek studoval na pražské konzervatoři v letech 1846–52 flétnu u Antonína Eisera a skladbu u Jana Friedricha Kittla, ve hře na klavír byl podle neověřitelných informací soukromým žákem Alexandra Dreyschocka (na konzervatoři byla klavírní třída otevřena až roku 1888). 1853–55 působil Blodek jako učitel hudby v rodině majitele panství v Lubici (Lubycza-Regalle v tehdejší Haliči, dnešní Lubycza Królewska v Polsku), rytíře Ludwiga Zielinského. Odtud napsal pro časopis Dalibor (roč. 1, č. 4–5, 15–17 a 20) článek Stav hudby v severovýchodní Haliči, v němž kritizuje zaostalost v místním provozování církevní hudby, nedostatky ve vzdělání varhaníků, pochopení nenalezl ani pro tamní taneční hudbu (přičemž byl s nejvyšší pravděpodobností jedním z očitých svědků autentického umění klezmerů). Po návratu do Prahy koncertně vystupoval (jako pianista poprvé veřejně 8. 11. 1855, zpráva v Bohemii, 10. 11. 1855, s. 607), vyučoval hudbě a působil jako sbormistr německého pěveckého spolku Deutscher Männergesangsverein, komponoval meziaktní hudby pro Stavovské divadlo apod. Roku 1859 se zúčastnil soutěže vypsané časopisem Dalibor na kompozici sboru a získal druhou cenu za sbor na slova Vítězslava Hálka Náš zpěv. Na doporučení svého učitele flétny Eisera se stal od 1. 8. 1860 jeho nástupcem na pražské konzervatoři, podpořil jej také doporučující list J. F. Kittla, jenž zdůraznil Blodkovy skladatelské výsledky. Roku 1869 se u Blodka začala projevovat nervová choroba, 1870 byl poprvé hospitalizován, po druhé hospitalizaci byl k 1. 12. 1871 penzionován, zemřel v ústavu choromyslných.

Blodek vyrůstal pod vlivem stylové orientace německých romantiků Webera, Mendelssohna a Schumanna. Po raných pracích (zmíněné meziaktní hudby, předehra, sbory apod.) byl roku 1864 jedním ze skladatelů, pověřených vytvořením hudebního doprovodu k velkolepě koncipovaným Shakespearovským slavnostem (celkem 12 obrazů). V šedesátých letech se stal stoupencem Smetanovým. Na libreto Karla Sabiny napsal jednoaktovou operu V studni (premiéra v Prozatímnm divadle 17. 11. 1867), jež se ve své době stala nejhranější českou operou po Smetanově Prodané nevěstě, pro svou přístupnost a malý počet rolí často uváděnou též ochotnickými soubory. Dobová kritika vyzdvihovala Blodkův talent, upozorňovala však na patrnou závislost na cizích vlivech od Mozarta, Nicolaie, Mendelssohna a Gounoda až k Wagnerovi (Politik, 19. 11. 1967). Na základě jednostranného výkladu tohoto posudku byl pozdějšími interpretacemi počáteční úspěch opery zpochybňován. V studni byla také uvedena bezprostředně po definitivním otevření Národního divadla (2. 12. 1883), tato první inscenace v Národním divadle dosáhla 39 repríz. Blodkova aktovka byla jednou z prvních českých oper, které pronikly za hranice (první provedení za hranicemi Čech bylo Sankt Petěrburgu 1879). V zahraničí byla vnímána jako souputník Prodané nevěsty. Po prvním uvedení této Smetanovy opery ve Vídni (v Divadle na Videňce roku 1893) následovala na téže scéně 7. 9. 1894 premiéra V studni pod názvem Im Brunnen (v překladu F. Bindera, společně s aktovkou Norimberská panenka Adolpha Charlese Adama a operetou Manžel přede dveřmi Jacquesa Offenbacha). V studni je první českou prokomponovanou komickou operou bez mluvených dialogů (před Smetanovou Hubičkou, která byla prvním takovým dílem celovečerním). Ve své době byla V studni označována jako opereta, což ovšem znamenalo její jednoaktový útvar (malá opera), nikoli žánrové označení. Obsahuje působivou, atmosféru navozující orchestrální mezihru „Východ měsíce“, jež byla napsána 23 let před „Intermezzo sinfonico“ v Mascagniho aktovce Cavalleria rusticana.

Blodkův význam a jeho místo v dějinách české hudby zůstaly ohraničeny především recepcí této operní prvotiny, přičemž byla zdůrazňována tragická shoda osudů Blodka a Smetany. Projekt celovečerní romantické opery Zítek (libreto Karel Sabina) zůstal nedokončen. Blodkova vdova požádala o dokončení torza B. Smetanu, ten však odmítl s poukazem na svůj zdravotní stav, a se zdůvodněním, že „dílo samo nikdy nezíská rozkouskovanou prací dvou různě založených talentů“ doporučil Karla Bendla či Zdeňka Fibicha (v českém překladu Smetanův dopis uveřejnil poprvé Artuš Rektorys v Radikálních listech 1907 a znovu F. X Váňa v časopise Tempo 1934, viz soupis literatury). Torzo opery uvedlo u příležitosti 100. výročí Blodkova narození 3. 10. 1934 Národní divadlo v Praze (režie Hanuš Thein, dirigent Otakar Ostrčil). Blodkovou další oblíbenou a dodnes repertoárovou skladbou zůstal Koncert pro flétnu a orchestr D dur (poprvé proveden 30. 3. 1862 v pražském Konviktu na koncertě konzervatoře, sólový part hrál Blodkův žák Václav Svoboda), nedoceněna zůstala Symfonie d moll. Uspořádání Blodkovy pozůstalosti převzal jeho žák a autor klavírního výtahu opery V studni Jindřich Kàan z Albestů. Po Kàanově smrti roku 1926 však byl soubor rozptýlen a dodnes bylo identifikováno jen jeho torzo (pokus o chronologický soupis skladeb včetně nezvěstných zveřejnil F. X. Váňa ve Výroční zprávě konzervatoře za rok 1933–34, viz seznam literatury).

U příležitosti 100. výročí Blodkova narození roku 1934 došlo k přehodnocení Blodkova života a díla. František Xaver Váňa (Der Auftakt, viz seznam literatury) označil Blodka za zajímavý příklad symbiózy a zároveň zlomu dvou domácích vlivů, hudební kultury Čechů a Němců, jak ji tehdy pro Blodka představovala na jedné straně osobnost Bedřicha Smetany, na druhé Jana Friedricha Kittla.