Český hudební slovník osob a institucí

Daniel, Ladislav

Daniel, Ladislav, hudební pedagog, amatérský nástrojař a hudebník, narozen 29. 5. 1922, Kolín, zemřel 16. 2. 2015.
 
Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor Angličtina-Hudební výchova (1945–50). Studium dokončil na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Disertační práci psal na téma Tonální metoda písňová jako poslední stadium intonačních metod (CSc.). Na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého byl jmenován docentem (1968) a v roce 1992 profesorem.
V letech 1949–50 vyučoval angličtinu na Obchodní akademii v Přerově, na Fučíkově pedagogické škole v Olomouci pak hudební výchovu (1950–60). V letech 1961–70 působil jako vedoucí katedry hudební výchovy na Pedagogickém institutu, později fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1972 byl z politických důvodů vedení zbaven.
Přednášel a publikoval v sedmi světových jazycích, německy na Pedagogickém institutu v Halle (1964), dánsky na konzervatoři v Alborgu (1970), účastnil se kongresů ISME v Budapešti (1964), Dijonu, Bristolu, Varšavě a Moskvě atp.
 

Svou činností ovlivnil vývoj hudební pedagogiky a praxi hudební výchovy u nás i v zahraničí. Mezi nejvýznamnější počiny patří navržení, prosazení, zřízení a vedení základní školy s rozšířenou hudební výchovou (ZŠ Třída Svornosti v Olomouci, 1966–2004; 2004 přeložena na ZŠ Stupkova a ZŠ Tererova v Olomouci). V roce 1987 došlo k rozhodnutí ministerstva školství o zavedení tzv. olomouckého modelu na těch školách, kde pro to budou vhodné podmínky. Podle tohoto modelu u nás pak vznikaly další základní školy s rozšířenou hudební výchovou.
Do oblasti intonačních metod přispěl svou koncepcí úspěšné Tonální metody písňové (1951), ve které při výuce zpěvu používá opěrných (lidových) písní na místo solmizačních slabik (Intonační cvičení I., II.; Intonace a sluchová výchova I., II.). Později navrhl software výuky zpěvu z not na počítači (viz. přehled literatury) a je autorem první programované učebnice nauky o intervalech v Evropě Intervall-Lehre.
Didakticky propracoval problematiku elementární nástrojové výuky vytvořením škol pro nejrůznější hudební nástroje  (trubka, klarinet, baryton, dudy, kontrabas, cimbál atd.), inicioval vydávání gramofonových desek pro poslech hudby na jednotlivých ročnících základních škol a v souvislosti s Orffovou metodou i aktivní využití nástrojů při výuce (keyboard atd.). Je autorem celkem čtyř dílů Školy hry na zobcovou flétnu z nichž první díl dosáhl více než sedm set tisíc výtisků a je jednou z nejpoužívanějších učebnic na základních uměleckých školách v ČR.
V rámci svých didaktických konceptů vytvořil řadu učebních pomůcek pro hudební výchovu, např. Rytmické kostky, Rytmická stavebnice, Intonační tabule atd.
 
Završením Danielovy celoživotní práce je vypracování osnov, plánů učiva, učebnic a metodických příruček pro učitele 1.–5. ročníku základních škol. Na neutěšený stav učebních osnov reagoval vytvořením koncepce hudební výchovy, stanovil závazné složky hudebního vyučování (hlasový, rytmický a intonační výcvik, improvizace) a pro každou z nich vytvořil metodickou řadu. Ve svých úvahách vychází z Schulwerku Carla Orffa, tedy z koncepce, která preferuje dětskou spontaneitu, tvořivost, zvídavost, touhu hrát si, radost z pohybu apod. Je autorem skript Metodika hudební výchovy, jako jediné metodiky obsahující celé učivo hudební výchovy podle osnov i dnešních Rámcových vzdělávacích programů. Učebnice hudební výchovy pro první stupeň ZŠ, včetně metodických příruček a kazet s doprovody písní Kukačka, Pěnička, Skřivánek, Sedmihlásek, Slavík, jsou dosud jedinými metodikami uplatňující celé učivo hudební výchovy podle předepsaných osnov. Učebnice také obsahují podrobně metodicky progresivně rozpracovanou hru na hudební nástroje a metodickou řadu improvizace.  
 
Po celý život se věnoval i muzikantské činnosti. V Orchestru Gustava Broma hrál na trubku (1945), v Moravské filharmonii na lesní roh (1949), na Fučíkově pedagogické škole v Olomouci založil a dirigoval šedesátičlenný školní dechový orchestr a taneční big-band, hrál v kvartetu na violoncello.
Je také amatérským výrobcem hudebních nástrojů pro starou hudbu (viola da gamba, serpent, cink, barokní loutna, rebek, crwth, dudy, cca dvacet cimbálů) čemuž se postupně vyučil u nástrojářů v německém Markneukirchen. Byl členem Klubu houslařů při Svazu českých skladatelů a redakční rady časopisu Hudební nástroje (1952–60).
 
Aprobaci učitelů hry na zobcovou flétnu pod jeho vedením získal Tomáš Lachman a Jana Kouřilová. V devadesátých letech působil jako hlavní porotce celostátních soutěží ve hře na zobcovou flétnu. Získal Zlatý štít Pantonu za vydávání škol pro zobcové flétny. V roce 2010 mu Ostravská univerzita udělila čestný titul doctor honoris causa.