Český hudební slovník osob a institucí

Ludikar, Pavel

Ludikar, Pavel (pův. jm. Vyskočil, Pavel), pěvec-basbarytonista, skladatel, herec, překladatel a spisovatel, narozen 3. 3. 1882, Praha, zemřel v únoru 1970, Vídeň.

Syn kapelníka pražského Národního divadla Augustina Vyskočila a Františky Ludikarové, operní pěvkyně, po které si ponechal jméno. Maturoval roku 1900 na gymnáziu v Praze-Vinohradech. Poté začal studovat práva a pak filozofii současně s klavírním a kompozičním oddělením pražské konzervatoře.  V sezóně 1902/03 byl klavírním doprovázečem v Americe, 1903/04 se věnoval zpěvu na pražské konzervatoři. 17. 6. 1904 poprvé vystoupil v Národním divadle v Praze jako Sarastro v Mozartově Kouzelné flétně. 1904/05 působil u dvorní opery v Drážďanech, následující sezónu se učil zpěvu u Jeana Louise Lassalla v Paříži. V letech 1906–09 působil u Lidové opery ve Vídni, kde vyspěl v prvotřídního pěvce, zejména se zde zdokonalil jako dramatický pěvec. V sezóně 1909/10 byl opět u drážďanské opery.

V roce 1910 debutoval jako hrabě Robinson v Cimarosově opeře Tajné manželství v milánské Scale. Zde se proslavil též jako baron Ochs von Lerchenau v italské premiéře Straussova Růžového kavalíra. Setrval zde do roku 1912. Od té doby byl přítelem Richarda Strausse. V Itálii byl rovněž pasován na rytíře řádu Italské koruny za zásluhy v umění. V letních měsících let 1911–13 trávil svůj čas v divadle Colon v Buenos Aires, dále Sao Paolo a Rio de Janeiro. V sezóně 1913/14 působil u opery v Bostonu, kde se vyznamenal v roli Hanse Sachse ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských a debutoval zde i s francouzskou operou coby Mefistofeles ve Faustovi. Mimo to hostoval v Bologni, Římě, Florencii, Janově, Terstu a Budapešti.

V první světové válce byl zprvu internován na Sardinii, krátce na to byl ve Švýcarsku, kde bavil a vyučoval královské rodiny. Poté zpíval v Miláně a Turíně na osmi koncertech pod Arturem Toscaninim, v Turíně byl pak v letech 1919–21 členem královské opery. V létě 1920 zajel opět do Buenos Aires a Rio de Janeira, v roce 1922 hrál v Paříži Hanse Sachse v prvním poválečném provedení Mistrů pěvců norimberských, následně vystupoval především v Severní Americe. V letech 1923–25 konal turné s anglickou operní společností, jíž byl ředitelem, po 120 městech v USA, kde zpíval 110 krát Figara a Leporella v Mozartových operách, roku 1925 byl zde jmenován čestným doktorem umění. Jeho interpretační činnost v zahraničí vyvrcholila roky 1926–32 v Metropolitní opeře v New Yorku. Pak se vrátil do vlasti. Jeho repertoár byl rozsáhlý a obsahoval největší úlohy české i světové opery (Kecal, Boris Godunov, Rocco a Pizzaro ve Fideliu, Amonasro v Aidě a jiné). Jako koncertní pěvec volil slohově vybrané pořady z českých i cizích skladeb, zdůrazňuje také lidové písně a soudobé autory (Poulenc, Burleigh, Stravinskij a další).

V Praze se poté vyznamenal nejen jako zpěvák, ale roku 1934 i jako režisér Dvořákova Jakobína a překladatel libret – přeložil (společně s Ilsou z Rineschů-Hellmichovou) Dvořákova Jakobína, Vomáčkova Vodníka (1939), Smetanovu Prodanou nevěstu (1940 pro Mnichov) a Tajemství, a Janáčkovu Káťu Kabanovou. V té době vytvořil také dva české filmy: v roce 1934 film Tatranská romance, 1940 Píseň lásky.

Po příchodu nacistů do Čech a na Moravu se Ludikar odebral do Salcburku, kde se začal věnovat práci pedagogické. Zde byl v době 1941–43 profesorem v Mozarteu, roku 1943 přešel na konzervatoř ve Štýrském Hradci, kde působil jako její ředitel.

Po druhé světové válce žil čtyři roky Čechách (1945–49), přebýval zejména ve Vamberku a Pekle u Vamberka, a věnoval se především písňové tvorbě. Napsal přes 50 písní na slova Rainera Maria Rilka, Antona Wildganse, Heinricha Heina, Eugena Rotha a na vlastní poezii. Tři z nich instrumentoval Jan Kapr. Některé jsou ve čtvrttónovém systému, k němuž došel Ludikar nikoliv podle Aloise Háby, ale podle estetiky Ferruccia Busoniho. Jako písňový skladatel se představil např. 20. 1. 1956 na Lidovém hudebním večeru Svazu duševně tvořících umělců (Verband der geistig Schaffenden Österreichs) ve Vídni. Své skladby tam sám zazpíval, navíc za vlastního doprovodu. Dvě ze svých písní, Medák a Milostná ukolébavka, vydal společně s vlastními úpravami skladeb (konkrétně to byla Musorgského píseň Blecha, Schumannovy Dva granátníci, Rubinsteinova Asra, Šeremetěvova píseň Já Vás měl rád, čtyři lidové písně Antonína Bednáře – Ťažký je ťažký, kámen minárský; Taku som si frajérečku dostal; Loučení, loučení; Jen dej, jen dej, dokud seš mlaďoučká) ve sbírce Z mého repertoáru (vše u Františka Urbánka, hudební nakladatelství Praha).

Roku 1949 Ludikar natrvalo odjel do Vídně, kde přijal rakouské občanství. Na Akademii hudby a hereckého umění byl roku 1949 jmenován profesorem. Působil zde až do roku 1952, kdy byl pensionován s čestným titulem státního profesora. Díky jeho vynikající dechové ekonomii mohl zpívat ještě po osmdesátce.