Kapr, Jan
Charakteristika: skladatel, hudební publicista, kritik, teoretik a pedagog
Datum narození/zahájení aktivity:12.3.1914
Datum úmrtí/ukončení aktivity:29.4.1988
Text
Kapr, Jan, skladatel, hudební publicista, kritik, teoretik a pedagog, narozen 12. 3. 1914, Praha, zemřel 29. 4. 1988, Praha.
Pocházel z hudebnické rodiny, otec Václav Kapr vedl tamburašskou hudbu a komponoval pro ni populární skladby. Jako chlapec projevoval Jan Kapr hudební nadání, hrál na flétnu, na housle a improvizoval na klavír při tělocvičných akcích Sokola. Jeho touhou bylo dosáhnout úspěchů v gymnastice, proto pravidelně cvičil na nářadí až do roku 1930, kdy se s ním utrhly v tělocvičně kruhy a on spadl na záda. Důsledkem těžkého úrazu byla celoživotní invalidita. Teprve pak obrátil pozornost k hudbě. Skladbu studoval na pražské konzervatoři v letech 1933–1938 u Jaroslava Křičky a Jaroslava Řídkého a 1938–1940 na mistrovské škole u Jaroslava Křičky. V srpnu 1937 se oženil, z manželství se narodily děti Alena a Miloš. V letech 1939–1946 působil Kapr jako hudební režisér Československého rozhlasu v Praze. Jeho skladatelský talent vzbudil pozornost, v letech 1940–1943 zazněly tři jeho skladby na koncertech České filharmonie a Symfonického orchestru FOK a za jednu z nich, symfonické scherzo Maratón, získal 1948 olympijskou medaili skladatelské soutěže v Londýně.
Od roku 1946 se věnoval jen kompozici, finanční prostředky získával jako autor hudby pro film a rozhlas. V roce 1945 vstoupil do komunistické strany a po únorovém převratu 1948 věnoval své síly novému společenskému režimu především jako autor masových písní a budovatelských kantát. Masových písní napsal přes 60, čímž získal prvenství mezi československými skladateli, budovatelské kantáty vytvořil čtyři, přičemž za první z nich V sovětské zemi obdržel 1950 Smetanovu cenu hlavního města Prahy. Od roku 1948 spolupracoval jako kritik a publicista se Svobodnými novinami a stal se redaktorem nově vzniknuvších Hudebních rozhledů. Na konci téhož roku pobýval v Moskvě, kde pracoval na hudbě k filmu Nové Československo, za niž dostal 1951 Stalinovu cenu. Od roku 1950 byl šéfredaktorem národního hudebního vydavatelství Orbis, které bylo 1952 zrušeno. Stal se též funkcionářem Svazu československých skladatelů, v říjnu 1951 byl zvolen předsedou jeho české sekce.
V roce 1953 došlo v jeho životě a názorech k zásadnímu obratu. Po úmrtí Stalina a Gottwalda, po československé měnové reformě, při níž přišel o značnou finanční částku chystanou na pro něj životně důležitý automobil, ale také po těžkém onemocnění syna se Jan Kapr přestal společensko-politicky angažovat. Přerušil spolupráci s Hudebními rozhledy a požádal o zrušení členství v komunistické straně, což mu přirozeně nebylo dovoleno, stáhl se tedy do ústraní a veřejných akcí se nezúčastňoval. Na konci roku se rozvedl a v lednu 1954 podruhé oženil s Libuší Tomáškovou. V té době komponoval skladby intimnějšího charakteru (Milostné písně, klavírní skladby Domov, 3. smyčcový kvartet), ve druhé polovině 50. let obrátil pozornost k symfoniím (č. 3., 4., 5.).
Počátkem 60. let začal s prací na knize Konstanty, nástin metody osobního výběru zvláštních znaků skladby, která jepříspěvkem k teoretické reflexi kompozičních problémů v soudobé hudbě, a souvisí také se zahájením Kaprova pedagogického působení na JAMU od října 1961. Konstanty jsou souhrnem tvůrčích principů vycházejících z osobních zálib skladatele, jež má autor podle Kaprových představ podrobně zkoumat a pak s nimi uvědoměle pracovat. Tím Kapr překlenul propast mezi myšlenkovou originalitou a snahou být dobově aktuální přebíráním určitého kompozičního systému a dospěl tím k nadhledu, toleranci a vstřícnosti, pro něž byl oblíbeným pedagogem. Z jeho třídy vyšli František Emmert, Petr Fiala, Čestmír Gregor, Arne Linka, Jarmila Mazourová, Pavel Palkovský, Elena Petrová, Milan Slavický a Evžen Zámečník. Jan Kapr působil na JAMU jako docent do roku 1970.
Kompozičně došlo u Jana Kapra v souvislosti s jeho teoretickými úvahami také k přerodu. Signalizovaly jej v roce 1963 písně Dítě, k nimž Kapra inspirovalo narození dcery Magdaleny, a smyčcové kvartety č. 5 a 6: v těchto skladbách se uplatnily počátky Kaprovy techniky šifrování – tedy vytváření jiné rytmické podoby téhož základního modelu, užití aleatoriky, a zejména ozvláštňování užité vokální složky (bez textu, způsobem sprechgesangu, zdůrazněním melismat apod.) V roce Kaprových padesátin, 1964, mu byl udělen titul zasloužilý umělec a ze zahraničí dostal objednávku řecké sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu na skladbu pro její reprezentativní koncert. Autor vyhověl kompozicí Contraria romana na texty starých římských básníků pro baryton a klavír, kterou později instrumentoval také pro komorní orchestr.
Od roku 1965 došlo k další proměně skladatelova tvůrčího usilování. Uvolnil dosud přísné logické postupy ve prospěch zdůraznění sóničnosti a tím i úlohy interpreta, který má stále více volnosti při realizaci aleatorních ploch, přecházejících později jen do obrysově graficky naznačených akcí. Prvním dílem tohoto zaměření byly Dialogy pro flétnu a harfu, 7. smyčcový kvartet a Šifry pro klavír, bicí nástroje a elektronické zvuky (vše 1965), následovaly Oszillazione pro housle a komorní soubor (1967), premiérované v Mnichově, a největšího úspěchu dosáhla Cvičení pro Gydli pro koloraturní soprán, flétnu a harfu (1967). Skladba používající jako podkladu pro vokální složku Kaprem zapisované dětské žvatlání dcery Madlenky a požadující po interpretce i náznakový herecký projev se stala po premiéře v roce 1967 na Ostravském hudebním máji jedním z nejčastěji uváděných děl současných českých skladatelů. V roce 1968 získala nejen Cenu české kritiky, ale i 2. místo v Mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO hned za vítěznou 2. symfonií Witolda Lutoslawského.
Počátek roku 1968 proběhl ve znamení kompozice Symfonie č. 7, o kterou Kapra požádal ředitel Slovenské filharmonie ke dvacetiletému jubileu činnosti orchestru. Skladatel vyhověl vytvořením symfonie se stylizovaným vokálním a pohybovým projevem, jíž dal podtitul Krajina dětství. Práce na partituře dokončoval v srpnu 1968, kdy došlo k okupaci Československa vojsky Varšavského paktu. Skladatel na ni reagoval publikováním otevřeného dopisu Dmitrije Šostakovičovi a vrácením Stalinovy ceny na sovětském vyslanectví. Tyto postoje mu přinesly po nástupu „normalizace“ v 70. letech totální umlčení: byl vyloučen z komunistické strany, nesměl vyučovat, jeho díla nesměla být hrána. Dále komponoval v ústraní svého pražského bytu a sepsal studii Něco o moderním notovém písmu. Mezi kompozicemi ze 70. let byly jeho vrcholné skladby komorního a symfonického oboru, smyčcový kvartet č. 8 (1978) a symfonie č. 8 Pražské zvony (1977),jejíž premiéry 1980 v Mnichově, dirigované Zdeňkem Mácalem, mu bylo dovoleno se zúčastnit. V 80. letech vytvořil Kapr ještě symfonie č. 9, K poctě Josefa Mánesa (1982) a č. 10, Lanžhotskou (1985), z nichž ani jednu neuslyšel. Jeho posledním dílem je Koncert E–G pro klavír a orchestr (1985), psaný na památku zesnulého pianisty Emila Gilelse.
V září 1986 jej postihl záchvat mozkové mrtvice, na jehož následky o necelé dva roky později zemřel.
Dílo
Dílo hudební:
Symfonie
Symfonie č. 1, 1942, premiéra 3. 8. 1944, Praha.
Symfonie č. 2, 1946.
Symfonie č. 3, Lyrická, 1. verze 1956, 2. verze 1974, premiéra 10. 2. 1957, Praha.
Symfonie č. 4, 1959, premiéra 28. 1. 1960, Praha.
Symfonie č. 5, Olympijská, 1. verze1959, 2. verze 1963, premiéra 17. 4. 1959, Praha, tisk Panton. Symfonie č. 6 pro komorní orchestr, 1. verze 1960, 2. verze 1964, premiéra 5. 1. 1967, Praha, tisk Supraphon.
Symfonie č. 7 Krajina dětství, 1968, premiéra 6. 11. 1969 Bratislava.
Symfonie č. 8 Campanae pragenses, 1. verze 1972, 2. verze 1977, premiéra 14. 3. 1980 Mnichov.
Symfonie č. 9 K poctě Josefa Mánesa, 1982, rozhlasová nahrávka březen 1991 Brno.
Symfonie č. 10 Lanžhotská, 1985, premiéra 9. 3. 1989 Brno.
Další orchestrální skladby
Koncert pro klavír a orchestr, 1937, premiéra 13. 6. 1938 Praha.
Tři tance pro velký orchestr, 1937, premiéra 13. 10. 1940, Praha.
Fantazie pro velký orchestr na lotyšský lidový motiv, 1939.
Koncert č. 2 pro klavír a orchestr, 1939.
Symfonické scherzo Maratón, 1939, premiéra 8. 3. 1940, Praha.
Pochod pro velký orchestr, 1940.
Symfonietta pro malý orchestr, 1. verze 1940, 2. verze 1946, premiéra 2. 1. 1947, Praha.
Andante pro violoncello a orchestr, 1944, premiéra 29. 10. 1944, Praha.
Úvod a variace na pochodové téma, 1947.
Slavnostní pochod Výstavě zdar!, 1948, premiéra říjen 1948, Praha.
Lidé a stroje. Symfonické allegro, 1950.
Radostné výhledy. Předehra pro symfonický orchestr, 1950.
Zítra. Symfonický obraz, 1953, premiéra říjen 1953, Praha.
Léto. Lyrická fantazie pro housle a malý orchestr, 1954, LP Supraphon.
Allegretto pro housle a orchestr, 1955.
Koncert pro housle a orchestr, 1955, premiéra 22. 11. 1956, Praha, SNKLHU 1957.
Koncertní variace pro flétnu a smyčcový orchestr, 1958, premiéra 8. 12. 1959 Brno, SNKLHU 1960.
Omaggio alla tromba pro dvě sólové trubky a komorní orchestr, 1967, premiéra 3. 3. 1970, Praha. Anachron pro komorní orchestr, 1974.
Musica per Mila pro soprán a malý orchestr, 1977.
Concerto pro akordeon a smyčcový orchestr, 1982, premiéra 1986, Trossingen.
Brněnské allegro, 1983, premiéra 14. 2. 1984, Brno.
Symfonietta č. 2 pro velký orchestr, 1984.
Concerto E–G pro klavír a orchestr, 1986.
Komorní tvorba
Rondo pro dva klavíry a fagot, 1936, psáno pod pseudonymem J. Skála.
Scherzino pro dechové kvinteto, 1936, psáno pod pseudonymem J. Skála.
Smyčcový kvartet č. 1, 1937, premiéra 16. 6. 1938, Praha.
Fantazie pro violu a klavír, 1937, premiéra září 1939, Praha.
Suita pro dechové kvinteto, 1940, premiéra 11. 12. 1941, Praha.
Smyčcový kvartet č. 2, 1942, premiéra 1. 6. 1943, Praha.
Nonet, 1943, premiéra 18. 12. 1943, Praha.
Divertimento pro flétnu, klarinet a fagot, 1943, premiéra 21. 10. 1947, Praha.
Drobnosti pro klarinet a harfu (klavír), 1944.
Sonatina pro housle a klavír, 1948, premiéra 19. 11. 1948, Praha.
Smyčcový kvartet č. 3, 1955, premiéra 24. 5. 1957, Praha, SNKLHU 1957, Supraphon DV 5536. Fantazie pro housle a klavír, 1956, premiéra 5. 12. 1956, Praha.
Drobnosti. Instruktivní skladby pro housle a klavír, 1957.
Smyčcový kvartet č. 4, 1958, premiéra 5. 3. 1958, Lipsko.
Čtyři nálady pro devět nástrojů, 1959, premiéra 4. 11. 1960, Praha.
Smyčcový kvartet č. 5, 1963.
Smyčcový kvartet č. 6 s barytonovým sólem na verše Renaty Pandulové, 1963, premiéra 2. 2. 1964, Praha, SHV, Supraphon DV 6171, SV 8342, Serenus 12042.
Preludium pro tři klavíry, trubku, lesní roh a varhany, 1964, premiéra 25. 5. 1965, Brno.
Concertino pro violu a dechový soubor, 1964.
Dialogy pro flétnu a harfu, 1965, premiéra 21. 2. 1966, Plzeň.
Smyčcový kvartet č. 7, 1965, premiéra 11. 1. 1967, Praha.
Cifre (Šifry) per pianoforte, strumenti a percussione e suoni eletronici, 1966, premiéra 3. 3. 1967, Praha, Panton 041 9997.
Oszillazione (Chvění) per violino solo ed ensemble da camera, 1966, premiéra 17. 1. 1967, Mnichov.
Rotace 9 (Krystal) pro housle, violu, violoncello a klavír, 1967, premiéra 14. 2. 1969, Berlín. Intermezzo pro flétnu a klavír, 1969, premiéra 21. 4. 1970, Brno.
Testimonianze (Svědectví) pro čtyři sólové nástroje a světelnou režii ad lib., 1970, premiéra 29. 4. 1992, Praha.
Dva kánony na lidovou píseň pro 6 klarinetů a klavír, 1970, premiéra 18. 3. 1971, Praha.
Pískánky pro zobcovou sopránovou flétnu a klavír, 1971, premiéra 1971, Praha, Panton 1972, 1980. Šachová sonáta pro dva klavíry, 1972, premiéra 19. 10. 1981, Plzeň.
Dvojpískánky pro dvě zobcové flétny, 1972.
Woodcuts (Dřevoryty) pro 8 žesťových nástrojů (4 trubky a 4 trombony), 1973, premiéra 27. 4. 1974 Witten.
Barvy ticha pro osm nástrojů (fl, ob, fg, vno, vla, vc, cb, cemb.), 1973, premiéra 7. 6. 1976, Paříž. Circuli pro housle a akordeon, 1974, premiéra 9. 3. 1974, Ulm.
Chorégrafické etudy pro flétnu (pikolu) a basový trombon, 1974.
Concertino pro klarinet, violoncello a bicí, 1975, premiéra 21. 11.1976, New York.
Signály pro trubku a klavír, 1976, premiéra 3. 11. 1976, Pforzheim.
Sonáta pro flétnu, lesní roh a klavír, 1976, premiéra 24. 9. 1978 Sao Paulo.
Smyčcový kvartet č. 8 pro violu, dvoje housle a violoncello, 1976, premiéra 27. 4. 1983, Praha, Panton.
Tři etudy pro flétnu či jiný sopránový nástroj a klavír, 1979, premiéra 12. 12. 1979, Praha. Claricello pro klarinet a violoncello, 1981, premiéra 1981, USA.
Duetti pro housle a kytaru, 1981, premiéra 13. 3. 1982, Praha.
Miniatury pro klarinet, hoboj a violoncello, 1984, premiéra 22. 5. 1985, New York.
Dvojhrátky pro dechové nástroje, 1985, Panton 1986.
Skladby pro sólový nástroj
Malá loutková suita pro klavír, 1933.
Tři lyrické skladby pro klavír, 1933.
Důvěrné listy pro klavír, 1933.
Suita pro klavír, 1936.
Burleska pro klavír, 1936.
Tři etudy pro klavír, 1938, premiéra 23. 1. 1945, Praha.
Dvě rapsódie pro klavír, 1939, premiéra 28. 3. 1939, Praha.
Sonáta č. 1 pro klavír, 1944, premiéra 17. 3. 1947, Praha.
Čtyři skladby pro klavír, 1946, premiéra 17. 2. 1947, Praha.
Sonáta č. 2 pro klavír, 1947.
Tři dvouhlasé drobnosti, 1953.
Domov. Skladby pro klavír, 1953, premiéra 2. 3. 1955, Praha, SNKLHU 1954, Supraphon 5293. Bagately. Devět skladeb pro klavír, 1957.
Sonáta č. 3 pro klavír, Adirata. 1858-1963, premiéra 29. 4. 1964, Praha.
Variace na Křičkovo téma pro klavír, 1963.
Sonáta pro cimbál, 1968, premiéra 23. 4. 1969, Praha.
Zvonky, Plačky, Motovidla. 21 instruktivních skladeb pro klavír, 1970.
Velmi živě (Molto vivo) pro flétnu, 1974, premiéra 4. 5. 1976, Budapest.
Příležitosti (Opportunities). 10 skladeb pro klavír, 1976.
Dětský slavnostní pochod pro klavír, 1976.
Sonáta č. 4 pro klavír, 1980, premiéra 28. 10. 1981, Praha.
Monology pro klavír, 1983, premiéra 23. 11. 1988, Praha.
Vokální tvorba
Veselý přírodopis. 14 ženských sborů s doprovodem klavíru na lidové texty, 1937, premiéra 6. 4. 1938 Praha.
Osm písní pro bas s doprovodem klavíru na lidové texty, 1939, premiéra 28. 3. 1939, Praha.
Osm písní pro mezzosoprán s doprovodem klavíru na lidové texty, 1939, premiéra 28. 3. 1939, Praha.
Osm písní pro tenor s doprovodem klavíru na lidové texty, 1939, premiéra 19. 3. 1940 Praha.
Osm písní pro soprán s doprovodem klavíru na lidové texty, 1939, premiéra 19. 3. 1940, Praha. Píseň rodné zemi na slova Josefa Hory pro sbor a symfonický orchestr, 1940, premiéra 21. 3. 1946, Praha.
Ztracené písně. Cyklus písní pro ženský hlas a klavír na texty Stanislava Hanuše, 1943, premiéra 19. 5. 1943, Praha.
Krystal. Cyklus písní pro tenor a klavír na texty Stanislava Hanuše, 1944, premiéra 16. 6. 1944, Praha.
Dva mužské sbory na texty Petra Křičky a Jana Sedláka, 1944, premiéra 27. 3. 1947, Praha.
Píseň tříkrálová. 10 lidových písní pro zpěv a klavír, 1946.
Procitlá země. Cyklus písní pro vyšší hlas a klavír, 1946, premiéra 27. 5. 1947, Praha.
Písně z východu na slova A. Mickiewicze v překladu Václava Renče pro tenor a klavír, 1948, premiéra Praha 23. 12.1948, Praha.
Nové jaro. Cyklus mužských sborů na slova Stanislava Kovandy, 1949.
Rodná. Májový den. Dva mužské sbory na texty Josefa Berky a Marie Duškové, 1950, Hudební matice 1950.
Stalinovi. Tři ženské sbory na slova Marie Duškové a Marie Kratochvílové, 1950.
V sovětské zemi. Kantáta pro baryton, sólovou recitaci, sbor a orchestr na slova Vítězslava Nezvala. 1950, premiéra 23. 4. 1950, Praha, Orbis 1951.
Buď zdráva, rodná! Vojenská kantáta na slova Miroslava Kroha, 1950.
Do boje! Lidová kantáta na text Jiřího Havla, 1950.
Kantáta o pionýrském slibu na text Jiřího Kafky, 1950.
Vyznání. Cyklus písní pro alt a klavír na slova Hany Pospíšilové, Jindřicha Hilčra, Olgy Davidové a Marie Kratochvílové, 1952, Premiéra 1. 3. 1955, Praha, SNKLHU 1953.
Milostné písně na slova Jana Pilaře, Libuše Tomáškové, Stěpana Ščipačeva a starého čínského básníka, 1954, SNKLHU 1956.
Dvě staročeské písně na slova Libuše Tomáškové, 1956.
Zahrajte pro radost. Pásmo dětských sborů s klavírem na text Františka Branislava, 1959.
Sny a plány. Cyklus smíšených sborů s tenorovým sólem na texty Libuše Tomáškové, Jaroslava Seiferta a Nikoly Vapcarova, 1960, premiéra září 1961, Praha, Supraphon DV 5995.
Dítě. Pásmo písní pro mezzosoprán a klavír na slova Karla Ptáčníka, Jaroslava Seiferta, Františka Halase, lidové poezie, Františka Branislava a Františka Hrubína, 1963, premiéra 9. 11. 1964 Praha. Contraria romana na texty antických básníků, verze pro baryton a klavír, 1965, premiéra 15. 4. 1966, Athény.
Contraria romana na texty antických básníků, verze pro baryton a orchestr, 1967, premiéra červen 1969 Brno.
Cvičení pro Gydli pro soprán, flétnu a harfu na vlastní text, 1967, premiéra 22. 5. 1967, Ostrava. Stínohra. Přídavek pro soprán, flétnu a klavír na vlastní text, 1969, premiéra 31. 10. 1971, Praha. Musica per Mila pro soprán a harfu na vlastní text, 1970, premiéra 1977, Budapest.
Snář (The Dream Book) pro zpěv, flétnu a harfu na vlastní text, 1971, General Music Publishing Company, New York.
Flauti magichi pro koloraturní soprán a flétnu na vlastní text, 1972, premiéra 27. 6. 1973, lázně Dubí u Teplic.
Guten Morgen, Stern. Cyklus smíšených sborů na originální texty Christiana Morgensterna, 1973, premiéra 1. 11. 1974, Hamburg.
Vendanges (Vinobraní). Písně na básně Paula Verlaina pro soprán, baryton a klavír, 1975, premiéra 23. 5. 1984 Brno.
Mánesův orloj. Cyklus 12 smíšených sborů na texty Františka Hrubína, 1982.
Jevištní tvorba
5. května, pozdější název Revoluční variace. Balet na námět M. Dragovičové, 1946, premiéra 3. 5. 1949 Praha.
Pomsta zrazeného. Baletní scéna s pantomimou na námět Ivana Olbrachta a libreto Jiřiny Kokrhánkové, 1952.
Muzikantská pohádka. Opera na námět hry Marie Kubátové Jak přišla basa do nebe, libreto Libuše Tomášková, 1962.
Řada populárních skladeb, často pod pseudonymem J. Skála, 63 masových písní (počet převzat z vlastnoručního seznamu skladeb Jana Kapra).
Dílo literární:
Konstanty, nástin metody osobního výběru zvláštních znaků skladby. (Praha 1967).
O přátelství. Hudební rozhledy 22. 1969, s. 42.
Jan Kapr o své 7. symfonii Krajina dětství. Hudební rozhledy 22. 1969, s. 652.
Teorie naznačování a vychylování prvků. Hudební rozhledy 23. 1970, s. 358-363 a 417-422.
Něco o moderním notovém písmu. Text vložen do vlastního opisu skladby Zvonky, Plačky, Motovidla.
Velké množství (nejméně 200) aktuálních publicistických prací a kritik v denním (Lidové noviny, Svobodné noviny) a odborném tisku (Rytmus, Listy Hudební matice, Hudební rozhledy).
LiteraturaI. Lexika
ČSHS.
ČSS.
MGG2.
New Grove1.
II. Monografické práce
Bártová, Jindřiška: Jan Kapr (Brno 1994).
II. Ostatní
Nykles, Pavel: Laureáti Smetanovy ceny. Hudební rozhledy 3. 1950, č. 6, s. 17.
Bor, Vladimír: Jan Kapr – laureát Stalinovy ceny. Hudební rozhledy 3. 1950, č. 13, s. 12.
Dolanská, Věra: Laureát Stalinovy ceny Jan Kapr. Hudební rozhledy 4. 1951, č. 2, s. 35.
Karásek, Bohumil: Zpěv lásky. Hudební rozhledy 5. 1952, č. 17, s. 14-19.
Pospíšil, Vilém: Vyznání. Hudební rozhledy 6. 1953, s. 588.
Kuna, Milan: Zítra. Hudební rozhledy 8. 1955, s. 221-223.
Kuna, Milan: Nové uzrávání tvůrčích sil Jana Kapra. Hudební rozhledy 17. 1964, s. 182-185.
Bártová, Jindra: Konstanty, šifry a Jan Kapr. Hudební rozhledy 21. 1968, s. 84-87.
Němcová, Alena: Musik und Wort in der Komposition Übungen für Gydli von Jan Kapr. Colloquium Music and Word. MHF Brno, Volume 4, Brno 1973, s. 205-206.
Slavický, Milan: Za Janem Kaprem. Hudební rozhledy 41. 1988, č. 7, s. 298.
Slavický, Milan: Jan Kapr. Opus musicum. 20. 1988, č. 9, s.279-283.
Zámečník, Evžen: Jan Kapr pedagog aneb Vzpomínání. Opus musicum 20. 1988, č. 9, s.278-280.
Bártová, Jindra: Dvanáct let mlčení Jana Kapra. Hudební rozhledy 43. 1990, č. 4, s. 162-165.
Bártová, Jindřiška (ed.). Jan Kapr. Proměny a konstanty tvorby skladatele (Brno 2015).
ArchivalieČást pozůstalosti je uložena v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně (rukopisy raných skladeb, hlavně sborových, výstřižky z novin, dopisy, koncertní programy, rukopisný seznam skladeb). Zbývající část pozůstalosti je v rodinném vlastnictví.
Jindřiška Bártová
Datum poslední změny: 24.10.2015