Český hudební slovník osob a institucí

Vaňhal, Jan Křtitel

Vaňhal, Jan Ignác, dodatečně Křtitel (Wanhal, Wannhall, Johann Baptist), skladatel, pedagog, interpret, narozen 12. 5. 1739, Nechanice, zemřel 20. 8. 1813, Vídeň.

Pocházel z nevolnické rolnické rodiny, avšak v příbuzenstvu se nacházeli zpěváci a hráči na různé nástroje. V letech 1745–49 byl žákem nechanické farní školy, v dalším období 1750–52 studoval u rektora a regenschoriho Jana Jiřího Kozáka v Maršově v oborech: němčina, zpěv, hra na housle a klavír. Působil také na kůru kostela Nanebevzetí P. Marie. Roku 1752 se vrátil do Nechanic a vypomáhal na farní škole u kantora Antonína Erbana (1724–72), žáka Bohuslava Matěje Černohorského, u nějž prohluboval hru na strunné nástroje, cembalo, varhany a získal znalosti základů kompozice. Tuto výuku později prohlásil za své „nejlepší vzdělání“. V roce 1758 působil jako učitelský pomocník na farní škole v Opočně (kantor a varhaník), o rok později se stal rektorem farní školy v Hněvčevsi a regenschorim v tamním kostele sv. Jiří, podporován děkanem Matějem Novákem (1710–84) a vzděláván u něj ve hře na violu d´amour, housle a varhany. Tehdy tvořil skladby pro sólové housle, houslové a varhanní koncerty. Některé informační zdroje uvádějí jako méně pravděpodobnou variantu jeho působení Nemyčeves, okres Jičín.

Vaňhal vzbudil pozornost hraběnky Marie Anny Schaffgotsch z Althanu (1702–71), která zařídila jeho cestu do Vídně, následné vzdělání u dvorního klavírního pedagoga a skladatele Matthäuse Schlögera (1722–66) a doporučila jej šlechtickým rodinám. Mecenáškou mohla být i hraběnka Gabriela Colloredo–Mansfeldová,  jejímuž manželovi patřilo v době Vaňhalovy přítomnosti Opočno.

Od podzimu 1761 žil mladý hudebník ve Vídni. Nespokojen s výukou Schlögera, zdokonaloval se sebevzděláváním a studiem kompozic mistrů. Využil také rad zkušenějšího Karla Ditterse z Dittersdorfu (1739–99). Pravděpodobný je i kontakt s Franzem Josephem Haydnem (1732–1809), jenž z Eisenstadtu pravidelně zajížděl do Vídně. Je doloženo, že roku 1778 provedl Vaňhalovu symfonii v Esterháze.

Během šedesátých let Vaňhalova popularita prudce vzrostla: upoutával spontánností výrazu, svěžími melodickými a rytmickými nápady jak v oblasti symfonické, tak komorní. Zájem tisku vyvrcholil roku 1769, kdy pařížský nakladatel Anton Huberty vydal Simphonies quatuors op. 1 a přiřadil mladého tvůrce k nejvýznamnějším symfonikům vídeňského okruhu.

Stal se uznávaným interpretem (např. 1763 hrál part prvních houslí při vídeňském provedení opery Orfeo ed Euridice Christopha Wilibalda Glucka) a vyhledávaným pedagogem (tehdy vyučoval hře na klavír např. Ignáce Pleyela (1757–1831), pozdějšího skladatele, varhaníka a dirigenta). Díky své pracovitosti se vykoupil z nevolnictví.

Na cestě za dalším vzděláním mu pomohla přízeň hraběte Jana Nepomuka Erdödyho (1723–89) a barona Izáka Wolfganga Riesche (1749–1810) i jeho otce, kteří financovali studijní pobyt v Itálii 1769–71. Navštívil Benátky, Parmu (tam se tehdy mohl setkat s Gluckem), Bolognu, Ferraru, Florencii, Neapol. V Římě se rozvinulo přátelství s mosteckým rodákem Florianem Leopoldem Gassmannem (1729–74). Vaňhal rozepisoval jeho operní partitury a některé árie sám komponoval. Takto inspirován napsal během pěti měsíců dvě vlastní opery na libreta Pietra Metastasia–Il trionfo di Clelia a Demofonte, jež byly s úspěchem tamtéž provedeny.

Během roku 1771 se s Gassmannem vrátil do Vídně. Toto období proběhlo ve znamení  nemoci, současníky i badateli různě hodnocené: jako choromyslnost, přepracování, náboženské pomatení smyslů, nešťastná láska apod. – údajně spálil své skladby v návalu sebekritičnosti. Ještě téhož roku však byl vyléčen a zaměřil se ve zvýšené míře na duchovní tvorbu. Údiv vzbudilo odmítnutí Rieschovy nabídky kapelnického místa v Drážďanech. Je možné, že zde hrála roli i podvědomá touha po budoucí umělecké nezávislosti. Naštěstí nabídl pomocnou ruku Erdödy, který umožnil Vaňhalovi další rekonvalescenci v Uhrách a Chorvatsku. Odtamtud pocházejí četné mše, motetta, árie, offertoria, litanie. Ve Varaždíně vzniklo oratorium Umučení Krista pro klášter Uršulinek, tamtéž provedené. Roku 1772 vyhledal Vaňhala ve Vídni anglický skladatel, cestovatel a spisovatel Charles Burney (1726–1814), který zapsal do svého cestopisu domněnku o všednosti tehdejších Vaňhalových skladeb ve srovnání se svěžestí kompozic dřívějších. Při druhém setkání o několik let později ovšem vydal svědectví opačného významu.

Sedmdesátých let se týká nedoložená informace Ernsta Ludwiga Gerbera ve slovníku z roku 1812: „Vaňhal–flétnista koncertoval ve Varšavě, Prešpurku a Petrohradu s manželkou klavíristkou (údajně se oženil 1780)“. Toto tvrzení popírá Dittersdorf ve svých vzpomínkách: „za slavného Vaňhala se vydával flétnista Rüsche a skladatel se nikdy neoženil“ (doloženo zápisem v úmrtním listu).

O popularitě Vaňhalovy tvorby svědčí řada faktů: roku 1777 byly provedeny Vaňhalovy symfonie v Prešpurku, v roce 1781 propaguje Vaňhala Johann Nikolaus Forkel v Hudebním almanachu. Vaňhalovy skladby byly tištěny ve Vídni, Paříži, Berlíně, Amsterodamu. Roku 1784 vykonal skladatel jedinou cestu do Čech, přestože jeho rodiče a sestra již nežili. Pravděpodobně přijal pozvání někoho z řad šlechty. Irský tenorista, herec a skladatel, přítel Mozartův Michael Kelly (1762–1826) vzpomněl na rozhovory a koncerty u Leopolda Jana Antonína Koželuha (1747–1818) a Stephena Storaceho (1763–96), kde hrálo roku 1784 legendární smyčcové kvarteto v obsazení: Dittersdorf – Haydn – Mozart – Vaňhal.  Z roku 1795 pochází skladatelův osobní kontakt s hudebním historikem Dlabačem, autorem nejstaršího slovníkového hesla o Vaňhalovi.

Ke konci století v souvislosti s postupnou proměnou na praktickém trhu hudby Vaňhal upustil od velkých orchestrálních skladeb a zaměřil se na snadno vnímatelné, líbivé drobné formy, vhodné pro žáky a diletanty. Dobře se prodávaly zejména „charakteristické klavírní sonáty“, které komentovaly dobové události (Die Schlacht bei Würzburg 1796, Die Seeschlacht von Abukir 1798 apod.). Nakladatelství Breitkopf et Härtel v Lipsku začalo vydávat Allgemeine musikalische Zeitung s recenzemi o nově  tištěných Vaňhalových skladbách ve Vídni, Berlíně, Bonnu, Brunšviku, Hamburku, Lipsku. Autor se však více věnoval své niterné tvůrčí linii, dosud ještě úplně neprobádané, a to skladbám duchovním.

Po roce 1800 informací o skladateli ubylo, mnozí současníci a přátelé zemřeli, Vaňhal se uchýlil do soukromí, avšak pravděpodobně  neskončil se svou pedagogickou činností definitivně. Ještě roku 1806 si vzpomněl na jeho odborné rady v kompozici tehdy patnáctiletý Carl Czerny.

20. srpna 1813 onemocněl záškrtem a v závěti odkázal vše, co zanechal, paní Elisabeth Edle von Mösle, vdově po knihkupci, své bytné. Téhož dne zemřel.

Vaňhalova tvorba se stylově vyvíjela od galantního stadia vídeňského klasicismu k vrcholné fázi a drobným předzvěstem romantickým. Paralelně proudila ve vrstvách nestejné umělecké hodnoty a některé galantní rysy uchovala po celé tvůrčí období. Slibný rozvoj symfonií, které jsou srovnatelné s Haydnovými (jistou příbuznost prokázal Paul Bryan), skončil v letech osmdesátých. Skladby komorní, houslové a klavírní komponoval skladatel po celý život, při čemž kompozice klavírní zaměřil v devadesátých letech k programním atraktivitám. V jejich struktuře byly nalezeny paralely se stylem mozartovským i předzvěsti romantické. Kvantita i kvalita duchovní tvorby vzrostla při rekonvalescenčních pobytech u Erdödyho a přetrvala do pozdního období.

Pověstná popularita jeho hudby mohla souviset se zvýšenou mírou výskytu obratů klasické vyjadřovací základny (tak zvaných locï commünës) v jeho vyjadřování. K „místům společným“ dospívali autoři nezávisle na sobě i vzájemným přebíráním. V podstatě šlo o adekvátní vyjádření dobového emočního naladění, blízkého umělcům i posluchačům. Ten, kdo těmito motivy hovořil intenzivně, tehdejší publikum snadno okouzlil a byl pro ně srozumitelný. 

Dobová svědectví představila Vaňhala jako skromného nesobeckého člověka, hluboce oddaného víře v boha, ale zároveň zaměřeného prakticky, schopného zajistit si dobrou životní úroveň. Žil střídmě, nikoliv však asketicky. Mistr jímavých belcantových melodií v pomalých větách i tvůrce spontánního radostného proudění v allegrech si dokázal získat a uchovat samostatnost a vnitřní svobodu.