Český hudební slovník osob a institucí

Hradil, František Míťa

Hradil, František Míťa, pedagog, skladatel, sbormistr, hudební publicista, narozen 8. 12. 1898, Vsetín, zemřel 6. 8. 1980, Ledeč nad Sázavou.

Syn Janáčkova žáka, kantora, varhaníka a skladatele Antonína Hradila, pozdějšího profesora na ostravském Marhulově hudebním ústavu v Mariánských Horách. Po ukončení docházky do měšťanky v rodišti, kdy se rodina přestěhovala roku 1912 do Ostravy, začal studovat na učitelském ústavu ve Slezské Ostravě. Před jeho dokončením musel narukovat (1916) do 1. světové války (po roce dostal měsíční dovolenou k vykonání válečné maturity. na vojnu se už nevrátil kvůli onemocnění a dobu do konce války strávil na léčení v nemocnici v Hranicích na Moravě, kde vzniklo mnoho jeho raných skladeb).  Po složení státních zkoušek z hudby a zpěvu nastoupil roku 1919 – vedle svého otce – na místo profesora dějin hudby a intonace na Marhulově varhanické škole – Hudební škole Matice školské v Mariánských Horách. Zároveň se stal roku 1921 ředitelem nově zřízené hudební školy kovodělníků ve Vítkovicích a byl také přijat Leošem Janáčkem do jeho mistrovských tříd skladby. Po absolvování (1923) se vrátil do Ostravy na Hudební školu Matice školské, na které byl po náhlé Marhulově smrti v roce 1925 jmenován ředitelem. Na této škole, přejmenované na Masarykův ústav hudby a zpěvu a v roce 1936 přemístěné z Mariánských Hor do Moravské Ostravy, se za Hradilova vedení uplatňovaly moderní pedagogické metody (např. Dalcrozova metoda rozvíjející hudebně motorické schopnosti žáků). V čele školy stál až do roku 1953, kdy jeho a Kubínovou zásluhou byla tzv. „profesionální větev“ ústavu přebudována na Vyšší hudebně pedagogickou školu, od roku 1959 ostravskou Konzervatoř. Zde pak Hradil krátce vykonával funkci pedagogického ředitele a zároveň i krajského inspektora kultury. Roku 1956 přesídlil do Prahy jako ředitel zdejší Vyšší hudebně pedagogické školy. Poté byl až do roku 1966 vedoucím kabinetu hudebních škol při Krajském ústavu pro další vzdělávání učitelů. S Hradilovou pedagogickou činností úzce souvisela jeho práce kulturně osvětová. Byl v Ostravě spoluzakladatelem a dlouholetým předsedou Kruhu přátel vážné hudby a spolupodílel se na založení Ostravského symfonického orchestru.

Hradilovy rané skladatelské pokusy byly poznamenány pozdně romantickou náladovou barvitostí, ve 20. letech 20. století tvořil pod silným vlivem Leoše Janáčka, ve 30. a začátkem 40. let jeho skladatelská práce ustupovala činnosti interpretační (klavírista a sbormistr), kritické a publicistické, ale především pedagogické a organizačně osvětové. Novou vlnu jeho tvořivosti přinesla léta padesátá. Tehdy vzniklá díla (např. kantáta Zpěv míru) byla silně poznamenána „ždanovovskou normativní estetikou“. Jako celek se Hradilova tvorba vyznačovala technickou vytříbeností a uměřenou dávkou emocionálního výrazu, ale je zcela bez zvukového a formového hledačství a experimentátorství.

Roku 1919 se stal Hradil sbormistrem hornického pěveckého kroužku Lyra dolu Luis ve Vítkovicích, který rozšířil na pěvecké sdružení Smetana. Od roku 1925 až do odchodu do Prahy v roce 1956 stál v čele Sokolského pěveckého sdružení, přejmenovaného v 50. letech na Pěvecké sdružení závodního klubu Dolu Hlubina. S tímto sborem vystupoval v Jugoslávii, Rakousku a Polsku a v celostátní soutěži sborových těles v Praze obsadil v letech 1938 a 1948 vždy 1. místo.

František Míťa Hradil publikoval kritiky v Hudebním a divadelním obzoru (tento časopis též spoluredigoval), ve 20. a 30. letech přispíval články o ostravském hudebním životě do pražské revue Tempo – Listy Hudební matice, příležitostně psal do Moravskoslezského deníku, Černé země, Ducha času a Hudebních rozhledů. Hudebně publicistické dílo bylo zaměřeno hlavně na oblast hudebního školství, na sborové umění a zvláště na dějiny hudby na Ostravsku. Byl autorem soupisů děl a tematických katalogů Otakara Jeremiáše, Jaroslava Křičky, Emila Františka Buriana a Josefa Plavce. Krátce po Hradilově smrti vyšly jeho paměti Hudebníci a pěvci v kraji Leoše Janáčka.