Český hudební slovník osob a institucí

Charakteristika: Skladatel, muzikolog a pedagog

Datum narození/zahájení aktivity:31.1.1946
Text

Tichý, Vladimír, muzikolog, skladatel a pedagog, narozen 31. 1. 1946, Praha.

Maturoval 1964 na Střední průmyslové škole (obor stavba elektrických strojů a přístrojů). Hudbě se věnoval od jedenácti let: nejdříve se v Osvětové besedě Praha 3 učil hrát na akordeon (již zde se zajímal o hudební nauku, vyučovanou Jiřím Váchalem, a pokoušel se o komponování), na klavír se v souvislosti s vážným zájmem o skladbu učil soukromě u Anny Šenflukové při studiu na průmyslové škole. V letech 1964–70 studoval na Lidové konzervatoři v Praze (dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka) skladbu a hudebně teoretické discipliny (učitelé Vadim Petrov, Zdeněk Zahradník, Věroslav Neumann). Ve studiu pak pokračoval na Hudební fakultě Akademie múzických umění ve třídě Jiřího Pauera (1970–75, studium ukončil Symfonií č. 1). Absolvoval  dvouměsíční studijní pobyt (1973) na Academia Chigiana v italské Sieně (skladatelské kursy Nové hudby u Franca Donatoniho), čtyřsemestrální postgraduální studium oboru hudební teorie u Karla Risingera na HAMU (1977–79) a za vedení stejného pedagoga externí vědeckou aspiranturu (1983–88, CSc. 1989 na základě disertace K systematice kinetiky v novodobé evropské hudbě).

Nejprve byl zaměstnán (1964–75) jako samostatný konstruktér, poté pracoval na HAMU jako  odborný pracovník archivu zvukových záznamů (1975–77). Vyučoval 1977–88 hudebně teoretické předměty na  Konzervatoři pro zrakově postiženou mládež (dnes Deylův ústav; od 1986 ve vedlejším  pracovním poměru; externí spolupráce až do 1996). Od 1978 působí na HAMU: do 1986 ve formě externí spolupráce, od 1986 v hlavním pracovním poměru jako odborný asistent, od 1989 docent, od 1997 profesor pro obor hudební teorie. V letech 1992–97 zde řídil Ústav teorie hudby, od 1997 zastává funkci proděkana pro uměleckou a pedagogickou činnost. Vedle toho působil 1995–97 i na katedře muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého jako pedagog pro obor hudební teorie, od 1994 pedagogicky spolupracuje s Gymnáziem Jana Nerudy v Praze (připravil návrh osnov hudební teorie pro hudební větev gymnázia, pedagogicky se podílí na experimentálním ověření zahajovacího běhu studia, zastává funkci metodického poradce  pro hudební teorii).

Je členem České společnosti pro hudební vědu, Společnosti skladatelů Asociace hudebních umělců a vědců, sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, mezinárodní společnosti Internationale Cooperative and Comparative Musicology, Umělecké rady HAMU,  Ústavu teorie hudby HAMU a oborové rady pro doktorské studium oboru hudební teorie na téže fakultě.  Od 1999 je členem pracovní skupiny pro obory umělecké, uměnovědné a uměleckovýchovné při Akreditační komisi pro vysoké školy ČR, od 2002 též členem umělecké rady Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Dlouhodobě spolupracoval s Hudební mládeží (v devadesátých letech byl členem výboru), podílel se na přípravě dramaturgie několika ročníků Mladé Smetanovy Litomyšle, apod.

Vyvíjí i hudebně popularizační apod. činnost, konal např. přednášky O hudební improvizaci (pro seminář zrakově postižených učitelů hudby v Benešově, 1988), Býti skladatelem aneb zkameněliny v nás (pro Českou  hudební mládež ke 100. výročí narození A. Honeggera, Praha 1992, Anežský klášter), Klasicko-romantická hudební tradice (pro Univerzitu třetího věku, Praha 1994), Systematika hudební kinetiky a její analytická aplikace na příkladu symfonické věty A. Honeggera Pacific 231 (pro pedagogy a posluchače hudební výchovy pedagogické fakulty Západočeské univerzity, Plzeň 1995), Výchova k aktivnímu poslechu hudby (pro učitele hudební výchovy základních škol, Pedagogické centrum Praha 1995), Býti skladatelem (pro seminář k problematice výuky skladby a příbuzných disciplin na Hudební škole hl. m. Prahy a Gymnáziu  Jana Nerudy, Praha 2001), Usilujeme o aktivní poslech hudby (pro Českou hudební mládež, Klub HAMU 2002), Speciálně pedagogické přístupy k výuce hudebně teoretických  disciplin. Výchova k aktivnímu vztahu k hudbě: hudebně teoretická výuka jako jedna z cest (pro pedagogy Konzervatoře J. Deyla. Praha 2003). Píše též recenze CD pro časopisy Hudební rozhledy a Musica, texty k programům České filharmonie, atp. Autorsky spolupracoval s Ústavem pro hudební vědu Akademie věd ČR na nedokončeném projektu Akademické hudební encyklopedie (vypracoval na 300 hesel), připravuje pořady pro Český rozhlas (např. Vynálezci hudby, 36-dílný cyklus pořadů pro děti o hudbě a jejích tvůrcích) apod.

Těžištěm Tichého práce je vědecký výzkum a přenášení jeho výsledků do výuky skladatelů i dalších hudebníků. V oboru hudební teorie představuje (po Karlu Janečkovi a Karlu Risigerovi) předního představitele mladší generace badatelů. V zaměření (nikoli ovšem výlučném) na hudbu 20. století mu velmi pomáhá jeho hodnotná skladatelská činnost, preferovanými oblastmi zkoumání jsou hudební kinetika, tektonika, zvuková barva, analýza skladeb, vztah teorie a kompoziční resp. pedagogické praxe. Hranici mezi tvůrčí prací uměleckou a teoretickou nevnímá jako ostré rozhraní, obě oblasti cítí jako dvě komplementárně se doplňující pole se vzájemným průnikem, s možností oboustranného vzájemného obohacování.

Kromě publikovaných prací uvedených dále zpracoval řadu témat pro přednáškové účely a seznámil s nimi odbornou veřejnost v rámci různých konferencí, seminářů a pracovních zasedání: např. K systematice clustrů, Tektonická úloha kinetiky v Honeggerově symfonické větě Pacific 231, Úloha kinetiky v tektonické výstavbě expozice I. věty Symfonie  op. 21 A. Weberna, Hudebně teoretické aspekty práce s mikrointervaly, Systematika kinetiky, K některým otázkám výuky harmonie na středních a vysokých hudebních školách, K tektonické úloze kinetiky ve Svěcení jara I. Stravinského v souvislosti s jeho názory na otázky metrorytmiky, Harmonické pole, K systematickým a metodickým otázkám výuky hudebních forem, Několik poznámek k ověření nových obsahových a metodických námětů k hudebně teoretické složce středoškolské výuky hudby, Smysl a poslání hudební teorie při vysokoškolském studiu hudby, Místo nauky o kontrapunktu v soustavě hudebně teoretických disciplin, Hudební analýza jako stimul a nástroj rozvoje kreativity, K aktuálním otázkám hudebně teoretické složky výchovy praktických hudebníků, Nehierarchické a polohierarchické melodické a harmonické útvary v klasicko-romantické harmonii jako faktor narušující tonální hierarchii, Vztah základního výzkumu a pedagogické aplikace v oboru hudební teorie, Parametry hudební struktury jako předmět zkoumání hudební teorie, Dvojí teoretický pohled na fenomén zvuku, Pojednání barvy zvuku hudební teorií a její místo v soustavě současných hudebně teoretických disciplin, Hudební teorie v rámci učebního plánu hudební větve pražského gymnázia Jana Nerudy, Chaos a hudba, apod.

Skladatelsky se Tichý uplatňuje zejména v oblasti tvorby symfonické, komorní a vokální, dílo není rozlehlé, ale koncentrované a ceněné. Materiály k řadě děl pořídil Český hudební fond, nahrávky Český rozhlas. Pro Tichého hudební myšlení a cítění resp. dílo skladatelské je příznačné sepětí s tradicí: blízcí jsou mu Bach a vůbec barokní hudba (viz např. skladby Šest invencí pro orchestr a Symfonické preludium), Brahms, z klasiků 20. století Honegger, Martinů, Hindemith, Prokofjev, Šostakovič (jeho památce věnoval Koncert pro violoncello a orchestr), usiluje o řád, stavebnost ve všech složkách projevu, cizí jsou mu improvizování, nahodilost, povrchnost.  Základem je především detailní péče o rozvíjení bohatých a mnohostranných vnitřních vztahů při rozvíjení „organismu“ hudební struktury.

Dílo
I. Dílo literární

Knihy
Úvod do studia hudební kinetiky (Praha 1994, ²2002);
Harmonicky myslet a slyšet (Praha 1996).

Studie a stati
Sonátová forma jako rozvinutá forma dvojdílná (Hudební  formy v analytickém pohledu. Sborník referátů z hudebně  teoretického semináře Hudební formy v analytickém pohledu, Praha 1978, s. 17–36);
Několik úvah k výuce rozboru skladeb na střední a vysoké  hudební škole (Sborník referátů z hudebně teoretického  semináře K metodě a praxi výuky hudebně teoretických  disciplin, Praha 1980, s. 86–100);
Funkční výklad hudební formy (sborník Živá hudba VII, Praha 1980, s. 123–142);
Modalita (Živá hudba VIII, Praha 1983, s. 117–191);
Nauka o kinetické složce hudby jako vyučovací předmět (Čas  v hudbě, sborník referátů z hudebně vědecké konference SČSKU, Praha 1983, s. 169–176);
Aktivita poslechu a sdělnost hudby (Živá hudba IX, Praha 1986, s. 123–142);
Hudební teorie jako vědecká disciplina kontra hudební teorie jako nepominutelná součást odborného vybavení praktických  hudebníků (Živá hudba – pedagogická řada, Praha 1993, s. 10–20);
K hudebně teoretickým aspektům tématu "umělá inteligence a  hudba" (Sborník ze společného semináře skupiny pro hudební  teorii AHUV a ÚTH HAMU, Praha 1993, s. 2–40);
Tektonická úloha kinetiky v Českých tancích Bedřicha Smetany (Hudební věda 33, 1996, č. 1, s. 40–50);
Zu den tektonischen Aspekten der Klangfarbe (sborník Systematische Musikwissenschaft, Hamburg 1996, s. 221–227);
Význam analýzy hudební struktury pro estetické hodnocení a historickou klasifikaci skladatelské tvorby (Helfertova Česká moderní hudba. Sborník materiálů muzikologické konference, Praha  1996, s. 30–38);
Systematika hudební kinetiky jako součást teorie skladby (sborník konference JAMU Musica Nova I, Brno 1996, s. 43–49);
Harmonic Field (sborník AUPO, Musicologica Olomucensia III, Olomouc 1997, s. 151–158);
K aktuálním otázkám hudebně teoretické složky výchovy praktických hudebníků (sborník Souhrn referátů IV. muzikologicko–pedagogické konference Estetická zkušenost konce XX. století a problematika odborného hudebního vzdělávání na konzervatoři, Praha 2000, s. 34–37);
Hudební analýza jako stimul a nástroj rozvoje kreativity (sborník Olomoucké jarní muzikologické konference, Olomouc 2000, s. 13–17);
Vztah základního výzkumu a pedagogické aplikace v oboru hudební  teorie (sborník K aktuálním otázkám hudební teorie. Hudebně teoretické texty k diskusi o stavu a perspektivách oboru a jeho  výuky, AMU, Praha 2000, s. 16–22);
Parametry hudební struktury jako předmět zkoumání hudební teorie (výše uvedený sborník, s. 54–60);
Nehierarchické a polohierarchické melodické a harmonické útvary v klasickoromantické harmonii jako faktor narušující tonální  hierarchii (výše uvedený sborník, s. 76–89);
Místo nauky o kontrapunktu v soustavě hudebně teoretických disciplin (výše uvedený sborník, s. 93–102);
K hudebně kinetickým aspektům vztahu hudby a slova v melodramu (Fibich – melodram – secese, Sborník z mezinárodní vědecké konference, Praha 2000, s. 199–213);
Dvojí teoretický pohled na fenomén zvuku (sborník Problémy a perspektivy výuky oboru Zvuková tvorba na AMU, Praha 2001, s. 30–34);
Harmonické pole (Živá hudba XII, Praha 2003, s. 51–58);
Pojednání barvy zvuku hudební teorií a její místo v soustavě současných hudebněteoretických disciplin (výše uvedený sborník, s. 67–72).

Články (výběr)
Zárodky stylové syntézy (Hudební rozhledy 36, 1983, č. 4, s. 168–173);
Ke kompozičnímu a muzikologickému projevu Michala Zenkla (Opus  musicum 16, 1984, č. 3, s. 83–84);
Konfese s dialogem (Opus musicum 17, 1985, č. 9, s. 268–270);
Česká hudební teorie – současný stav a perspektivy. Rozhovor s  Karlem Risingerem
(Hudební rozhledy 39, 1986, č. 10, s. 436–439);
Seminář k problematice výuky hudební teorie (Hudební rozhledy 45, 1992, č. 10, s. 455);
Seminář o výuce harmonie (Hudební rozhledy 47, 1994, č. 8, s. 39);
Jaká hudba přežije rok 2000? (článek a anketa ve Zpravodaji  Mladé Smetanovy Litomyšle 1993);
Rytmus v „Rytmu“ (Rytmus 93/94, č. 1, str. 7–9, Přítomnost,  Praha 1994);
Hudba a matematika (Rytmus 94/95 č. 2, str. 7–8, Přítomnost,  Praha 1995);
Dvojportrét. K 50. výročí úmrtí A. Weberna a B. Bartóka (Rytmus  95/96 č. 1, str. 2–4, Přítomnost, Praha 1995);
Sergej Taneev: Die Lehre vom Kanon (recenze, Hudební věda 32, 1995,  č. 1, s. 87–88).


II. Dílo hudební

Skladby symfonické
Symfonietta (1972–73);
Symfonie č. 1 (l974–75);
Koncert pro violoncello a orchestr (1976–77, Panton 1982, LP Panton 1981);
Šest invencí pro orchestr (1979, LP Panton 1981);
Symfonie č. 2 pro 15 smyčců (1979–80, Panton 1980, LP Panton 1984);
Symfonické preludium č. 1 (1981, LP Panton 1982);
Symfonie č. 3 (1983, LP Panton 1984);
Symfonické preludium č. 2 (1986, LP Panton 1987);
Concerto grosso pro 9 sólových nástrojů, smyčce, 3 trubky a bicí (1989, Český rozhlas 2003);
Symfonie č. 4 (1998).

Skladby komorní a sólové
Sonatina pro 2 housle (1970);
Sonáta pro violoncello a klavír (1972, Panton 1978);
Nonet (1973–74, LP Panton 1980, 1. věta též CD Sound Studio HAMU Praha 1996);
Šest dvojhlasých invencí pro klavír (1979, ČHF 1979);
Sonatina pro klarinet (1980, Panton 1990);
Scherzo pro hoboj a klavír (1981);
Passacaglia pro akordeon (1982);
Scherzo pro hoboj a klavír (1983);
Smyčcový kvartet č. 1 (1985, ČHF 1984, LP Panton 1986);
Sonáta pro klavír na Prokofjevovo téma (1986);
Smyčcový kvartet č. 2 (1990);
Serenáda pro klavír (1992);
Serenáda pro dechové trio (1993);
Trio pro klavír, housle a violoncello (1993; pod názvem Moře jako balet, Divadlo Labyrint Praha);
Motetus pro 12 violoncell (2002).

Skladby vokální
Oblaka (cyklus písní pro soprán, flétnu a klavír na texty Miloše Tůmy, 1971);
Zdravice (smíšený sbor a cappella na text Jana Králíka, 1976);
Zdraví (komorní kantáta pro nižší hlas a klavír na text Miloše Tůmy, 1977–78, ČHF 1978);
Až (mužský sbor a cappella na text Vítězslava Nezvala, 1978);
Kdybych byl jen tráva (sbor na text Miroslava Floriana, 1984);
Doma (ženský sbor na slova Aleny Dopitové, 1985);
Písnička (na text Jiřího Žáčka, pro ČST, pořad Studio mladých 1987).

Skladby instruktivní a pro děti
Tři dětské sbory (1970, texty Ladislav Stehlík a Vítězslav Nezval);
Víš? (3 dětské sbory a cappella na texty Vlasty Liebichové, 1971);
Dětská suita pro komorní orchestr (1973);
Zvěrohrátky. Písničky pro malé děti (dětský sbor s klavírem na slova Vladimíra Šefla, 1979);
Zamkni očka (písnička pro děti na text Věry Borské, 1987, časopis Sluníčko, ročník 21, č. 7);
Písničky pro Sluníčko (texty Josef Kainar, Ilona Borská, Milena Lukešová, vytvořeno pro waldorfskou školku Sluníčko, Praha, 1981);
Malé temperované hraní pro klavír (24 dvojhlasých invencí pro děti, 1992);
Valčík d moll pro klavír (1989).

Úpravy
Antonín Dvořák: Biblické písně (úprava pro nižší hlas a noneto, 1992);
Pět vánočních koled (pro klavírní trio, 1992).
Literatura
I. Lexika
MEH.
ČSS.
HSPK.
NewGrove².
Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti (Praha 2002).

II. Ostatní
Zenkl, Michal: Střetávání a syntéza hudebních světů. Úvahy o II. symfonii Vladimíra Tichého (Hudební rozhledy 34, 1981, č. 11, s. 524–525).
Hallová, Markéta (v propagačním letáku Hudebního informačního střediska, Praha 1984).
Havlík, Jaromír: Česká symfonie 1945–1980 (Praha 1989).
Měrka, Ivan: Violoncello. Dějiny, literatura, osobnosti (Ostrava 1995).
Jiránek, Jaroslav: Hudební sémantika a semiotika (Olomouc 1996, s. 71).
Černý, Miroslav K.: Kapitoly z metodologie hudební vědy (Olomouc 1998, s. 58).
Poledňák,Ivan, Fukač, Jiří: Úvod do studia hudební vědy (Olomouc ²2001).
Báchorek, Milan: Vladimír Tichý – Harmonicky myslet a slyšet (Talent 2001, č. 3, s. 21).

Ivan Poledňák
Text

Datum poslední změny: 16.2.2009