Český hudební slovník osob a institucí

Bidlo, Karel

Bidlo, Karel, fagotista a pedagog, narozen 13. 1. 1904, Hluboká nad Vltavou, zemřel 13. 7. 1992, Praha.

Byl synem lakýrníka a písmomalíře, který byl zároveň amatérským muzikantem. V šesti letech se začal učit hře na housle, v devíti si přibral klarinet a později se seznámil i s fagotem. Studovat však šel na reálné gymnázium. Poté nastoupil vojenskou službu v Českých Budějovicích, zprvu jako klarinetista, avšak na popud kapelníka záhy přešel k fagotu. Jako fagotista působil od roku 1924 v Jihočeském národním divadle, kde zůstal tři roky; sezónu 1927/28 strávil v operním orchestru divadla v Záhřebu. Teprve po svém návratu do vlasti nastoupil na pražskou konzervatoř (1929), kde byl díky svým hráčským dovednostem přijat rovnou do čtvrtého ročníku do třídy Josefa Fügera. Ten mu pomohl nejen rozvíjet jeho mimořádný talent, ale domluvil mu také zvláštní povolení konzervatoře k pohostinskému vystupování v divadle Uranie. Již v roce 1930, necelý rok po vstupu na konzervatoř, se stal členem Smetáčkova Pražského dechového kvinteta, kde nahradil Františka Matějku; v tomto komorním souboru pak působil po celou dobu jeho existence (do 1956). Téhož roku ho Václav Talich přijal do České filharmonie jako prvního fagotistu (od roku 1939 zde byl jmenován vedoucím skupiny fagotů a sólofagotistou). V roce 1932 absolvoval konzervatoř, a to Mozartovým Koncertem B dur pro fagot (KV 191); jeho gramofonová nahrávka tohoto koncertu patří dodnes k nejlepším. S Českou filharmonií, ale i s Pražským dechovým kvintetem vystupoval na mnoha zahraničních zájezdech po celé Evropě. Od roku 1947 účinkoval jako sólista na Pražském jaru. Roku 1949 byl jmenován profesorem České filharmonie za mimořádné zásluhy o její umělecký rozvoj. Od roku 1952 vyučoval komorní hru na pražské konzervatoři, kde se stal zároveň členem Komorního sdružení profesorů konzervatoře. Spolupracoval i s Munclingerovým souborem Ars rediviva, kde proslul zejména nahrávkami Vivaldiho fagotových koncertů pro Supraphon. Vynikl také v již zmíněném Mozartově, ale i Pauerově, Spisakově či Weberově koncertu pro fagot s orchestrem a jako orchestrální hráč byl ceněn pro své sólové výkony v dílech Beethovenových, Šostakovičových, Čajkovského, Rimského-Korsakova či Ravela. Jeho přirozená muzikálnost, mistrná technika a měkký kulatý tón podbarvený vibratem z něj dělaly všestranného hudebníka, který byl schopen zahrát díla širokého stylového rozpětí. Proto měl i řadu soukromých žáků, často hotových muzikantů, kteří jej vyhledávali jako pedagoga pro zdokonalení vlastní hry. V roce 1964 mu byl propůjčen titul Zasloužilý umělec. I po oficiálním odchodu do důchodu často hráčsky vypomáhal v České filharmonii až do vysokého věku.