Český hudební slovník osob a institucí

Pilarová, Eva

Pilarová, Eva (roz. Bojanovská), zpěvačka a herečka, narozena 9. 8. 1939, Brno, zemřela 14. 3. 2020, Praha.
 
Vystudovala Vyšší hospodářskou školu v Brně a po maturitě (1958) nastoupila na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně do tzv. přípravky. Základy  hudebního vzdělání získala v brněnské hudební škole (od 1945) u Josefa Tomaštíka (hudební teorie a sborový zpěv) a u Jarmily Kohutové (klavírní hra). Jako sólová zpěvačka se poprvé uplatnila už v roce 1949; do 1953 byla pak členkou Dětského rozhlasového sboru, vedeného Františkem Lýskem. Po přípravce studovala po tři semestry zpěv u Jarmily Vavrdové na JAMU (do 1960, kdy studium přerušila); současně během studia vystupovala v kabaretu Večerní Brno a nahrávala taneční písně pro brněnský rozhlas s orchestrem Erika Knirsche apod.
 
Od 1960 do 1962 byla poprvé angažována jako sólová zpěvačka a herečka v Divadle Semafor (vystoupila ve hrách  Taková ztráta krve – 1960, Zuzana je sama doma  – 1960, Papírové blues – 1961, Zuzana je zase sama doma – 1962 ad.). Na gramofonové desky nazpívala v této etapě písně Už dávno nejsem dítě, Sup a žlůva, Co je to láska; s Waldemarem Matuškou natočila evergreen Ach, ta láska nebeská. V roce 1962 přešla společně s Matuškou do Divadla Rokoko (vystupovala ve hrách Rokokokoktejl – 1962, Labyrint světa – 1962, Trosečníci –1963, Rokokokoktejl II. –1963, Drak je drak – 1964). S Matuškou nazpívala duet Tam za vodou v rákosí. Úspěšně se věnovala  také interpretaci jazzových skladeb (na koncertech s orchestrem Karla Krautgartnera a se souborem Metropolitan Jazz Band). Společně s Karlem Gottem a Vlastou Průchovou vystupovala v pásmu To byl George Gershwin atd.). V jejím repertoáru zaujaly světově proslulé evergreeny Night And Day, Somebody Loves Me, The Man I Love, Amerika, Kabaret, Kde najdu ideál, dále písně z muzikálu Burtona Lanea s texty Jana Wericha a Jiřího Voskovce Divotvorný hrnec (Finian´s Rainbow), Jakpak je dnes u nás doma, Nedostatek, S čertem si hrát, Tam za tou duhou, Ten, kdo nemá rád, které rovněž nazpívala  na gramofonové desky s Kratgartnerovým orchestrem a s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu v Praze, a četné písně dalších autorů (mimo jiné s Karlem Gottem Je nebezpečné dotýkat se hvězd, dále Hey Paula!, Oliver Twist, Pocopatepetl Twist, Potají, Satchmo, Už dávno nejsem dítě, Vím už, co to znamená, Želví blues, Hrom aby do tě, lásko má, Léto, léto, Requiem, Rodeo, Ako mám žiť bez teba a další).
 
V roce 1964 se vrátila do Semaforu. Téhož roku se umístila na prvém místě v anketě Zlatý slavík; v anketě pak zvítězila ještě dvakrát (1967, 1971). 1967 získala Zlatou bratislavskou lyru a Grand Prix de Disque v polských Sopotech, 1978 Cenu za nejlepší interpretaci na Bratislavské lyře a Zlatou Děčínskou kotvu. Její výkony byly od počátku kariéry trvale bez vážnějších výhrad pozitivně akceptovány nejen publikem, ale také odbornou kritikou. V Semaforu účinkovala Eva Pilarová v představení Zuzana není pro nikoho doma – 1964, v inscenaci jazzové opery Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Dobře placená procházka (1964, postava Vanilky), dále ve hře Šest žen Jindřicha VIII. a v recitálu  Večer pro dva slavíky. Roku 1965 angažmá v Semaforu ukončila a působila ve svobodném povolání. Vystoupila v muzikálech Bohuslava Ondráčka Gentlemani (1965) a Cole Portera Kankán (1966) v Hudebním divadle v Karlíně a spolupracovala se zpěvákem Pavlem Sedláčkem při natáčení snímků pro edici rockových písní (Supraphon), s tanečním orchestrem Československého rozhlasu a s Orchestrem Československé televize, jehož byla od roku 1986 sólistkou, dále s orchestry Gustava Broma, Karla Vlacha, Václava Hybše, s orchestrem Ferdinanda Havlíka, se souborem Václava Neckáře Bacily. Účinkovala rovněž v televizních seriálech Hledáme písničky na zítra, Píseň pro Rudolfa III., Vysílá Studio A a další. Šest členů její původní doprovodné skupiny našlo smrt v havarovaném letadle sovětské letecké společnosti Aeroflot (1973). Od roku 1985 spolupracovala se skupinou kontrabasisty Víta Fialy.
 
Vedle semaforské autorské dvojice Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra psali písně pro Evu Pilarovou mimo jiné Jindřich Brabec, Bohuslav Ondráček, Karel Svoboda, Vladimír Klusák, Sláva Kunst, autory textů byli Zdeněk Borovec, Vladimír Poštulka, Zdeněk Rytíř, Jan Schneider, Pavel Vrba, Jiří Štaidl, Michal Bukovič, Ronald Kraus a další.
 
Jako zpěvačka a herečka vytvořila Eva Pilarová několik rolí ve filmech (mimo jiné Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, Kdyby tisíc klarinetů, Letos v září, Lov na mamuta, Bubny, Revue pro banjo, Gramo/Hit 68, Neobyčejná třída, Ta naše písnička česká, Zločin v dívčí škole, Zločin v šantánu, The Best Of Večírek, Eva Pilarová vaří a zpívá, V hlavní roli Oldřich Nový) a v televizních filmech Dobře placená procházka, Lásky Emanuela Přibyla, Revue v mlze, Óda na radost, Půjčovna talentů, Magnetické vlny léčí, Písničky roku 1970 a 1971, dále zpívala ve filmech Rodeo, Naši před branami, Objížďka, Klec pro dva, Strašná žena, Bubny, Zlatý zub, Revue pro banjo, Až přijde kocour, Profesor Higgins, V erbu lvice, jako zpěvačka účinkovala rovněž v rozhlasových hrách (Útěk pana McKinleyho, Apokryfy, Noc je mým dnem). První  z uvedených her se stala součástí Zlatého fondu Československého rozhlasu. Společně s Bohuslavem Ondráčkem účinkovala v krátkometrážním filmu Čtyři P aneb Písnička pro paní Pilarovou.
  
Dosáhla rovněž řady mezinárodních úspěchů: v roce 1962 získala Zlatou medaili na Festivalu mládeže a studentstva v Helsinkách za jazzovou interpretaci, v roce 1967 Zlatý klíč Intervize, dále Zlatou bratislavskou lyru a Cenu za nejlepší interpretaci (1967), Grand Prix du disques  v Sopotech a Cenu publika v Berlíně (obojí 1969), Cenu za nejlepší interpretaci na Festivalu populárních písní ve Varaderu na Kubě (1969), Zlatou děčínskou kotvu (1978) a Cenu za nejlepší interpretaci na Bratislavské lyře (1978). Vystoupila mimo jiné na festivalech MIDEM ve francouzském Cannes a v holandském Scheveningenu (obojí 1969), ve Splitu (1969 a 1970), v Rio de Janeiru (1969), v Havaně (1969 a 1970), na bulharském festivalu Zlatý Orfeus (1971). Na zahraničních zájezdech v prvém období převážně do zemí východního bloku (po zákazu v roce 1962 mohla se svolením československých úřadů vyjet poprvé do západní Evropy až v mezidobí let 1968–71, poté směla na Západě vystoupit teprve v roce 1988 ve švýcarském Luzernu), účinkovala ve Finsku (1962), v Polsku (1967), v tehdejším Sovětském svazu (opakovaně 1968–86), v Německu (1969), na Kubě, v Rakousku, Rumunsku, Jugoslávii, Španělsku, Švédsku, ve Francii, v Brazílii, Vietnamu, Laosu, Alžíru, Tunisu, ve Švýcarsku, v Belgii, v Holandsku, v Řecku, ve Spojených státech (poprvé v roce 1991), v Austrálii, na Havaji, v Kanadě atd. Nahrála početnou řadu gramofonových snímků pro české firmy Supraphon, Bonton, Tommü Records, Radioservis, B&M Music, Saturn, Artia, dále pro společnosti Ariola (SRN) a Amiga (tehdejší NDR), Melodija (SSSR) a Tonpress (Polsko). Za nejvyšší počet prodaných desek v ČSSR získala malé stříbrné desky Supraphonu (1964, 1965), za prodej za hranicemi obdržela malou stříbrnou desku Supraphonu (1967). V roce 1968 prodal Supraphon nejvyšší počet jejích snímků na EP a SP deskách. Dále získala Platinovou desku Supraphonu (1993) a Tommü Records (2004). V roce 1981 obdržela titul Zasloužilá umělkyně, 1998 byla vyznamenána Cenou Masarykovy akademie.
 
V období let 1989–2008 se Eva Pilarová po překonání těžké nemoci věnovala znovu původní profesi (mimo jiné vystoupila v roce 2006 v retrospektivním pořadu Včera neděle byla v Divadle Semafor v Praze 6–Dejvicích, dále v pořadech Hezky česky a Jak se nám žije v Divadle u Hasičů a ve Směšném divadle Luďka Soboty atd.). Nadále soustavně vystupovala  s orchestrem Víta Fialy a rovněž s orchestry Karla Vlacha, Felixe Slováčka, Václava Hybše a dalšími. Zároveň se uplatnila jako autorka rozhovorů s významnými kolegy z profese (mimo jiné s Waldemarem Matuškou, Karlem Gottem, Danem Nekonečným a dalšími) a fotografií pro různá periodika (její snímky jsou mimo jiné obsaženy v knize Pohlazení a byly vystaveny v dubnu roku 2007 v Galerii Jan ve Vídni), psala knihy kuchařských receptů a natáčela gramofonové snímky. Od roku 1991 měla vlastní agenturu (Agentura Pilarová).
 
Pilarová disponovala neobyčejně barevným, technicky výborně vybaveným hlasovým fondem s velkým rozsahem (c až es³). Její interpretační projev se trvale vyznačoval jasnou, zřetelnou, dobře srozumitelnou dikcí, mladistvým půvabem, dynamickou plnokrevností v dramatických písních, schopností podat široce klenutou kantilénovou melodiku, hladkými přechody rejstříků a velkou stylovou přizpůsobivostí. Vedle populárních písní a jazzových skladeb prokázala svou technickou virtuozitu brilantním provedením úpravy Mozartova Tureckého pochodu, evergreenu z repertoáru Elly Fitzgeraldové Mister Paganini (spisovatel Josef Škvorecký ji nazval Evou „Fitz“–Pilarovou) nebo Čardáše Vittoria Montiho. Eva Pilarová plně využila svého původního „klasického“ pěveckého školení, aniž by svůj projev zatížila operní hlasovou technikou. Příznačnou vlastností jejího pěveckého projevu byl ojedinělý cit pro požadavky stylového swingového frázování. Díky uvedeným přednostem a dokonale zvládnutým nárokům profese se stala jednou z nejvýznamnějších interpretačních osobností české hudby jazzového okruhu ve druhé polovině 20. století, jejíž výkony přinášely cenné hodnoty.