Český hudební slovník osob a institucí

Černohorský, Bohuslav Matěj

Černohorský, Bohuslav Matěj, (psán též Czernohorsky; Cžernohorský; Czernohorski; Cernohorski; Cernohorský; Čiernohorský; Chernogorski; Csernohorski; pater Bohuslaus; Bouslaus; padre Bousiao; Boeslao; Boleslao de Padua; Bohuslav Matej; Boguslav Matei; Bohumil; Gotlob;), skladatel, varhaník, regenschori, hudební pedagog, pozounista, básník, narozen před 16. 2. 1684, Nymburk, zemřel asi či před 15. 2. 1742, Štýrský Hradec.

Byl nejvýznamnějším z hudebníků vzešlých z rodu Černohorských. Narodil se v rodině nymburského varhaníka a sezemického kantora Samuela Černohorského (1648–1726), který poskytl svému synovi základ v oblasti varhanní hry a dalšího hudebního i obecného vzdělání. Až na zápis jeho jména v seznamu bakalářů Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze z roku 1702 nejsou k dispozici bližší informace o jeho školení v době dětství a raného mládí. Bezpečně nelze doložit ani možné Černohorského studium u jezuitů či předpokládané styky s hudebním teoretikem, lexikografem a skladatelem Tomášem Baltasarem Janovkou, varhaníkem Týnského chrámu. Výborná úroveň hudby u pražských minoritů u sv. Jakuba, stejně jako čile udržované kontakty s italskou provincií řádu a možnost dalšího profesního růstu v oblasti hudby zřejmě ovlivnily Černohorského rozhodnutí zaměnit vzdělávání na veřejné univerzitě za minoritské školy. Po období noviciátu (1703–04) a složení slavných slibů 10. dubna 1704 následovalo další studium semináře. Na kněze byl vysvěcen 2. června 1708. V období mezi listopadem 1705 až srpnem 1709 byl Černohorský v konventu u sv. Jakuba v úzkém styku s uznávaným řádovým skladatelem Bernardem Artophaeem (asi 1650–1721) a varhaníkem Ivo Antonem (1664–1723). Ti významně přispěli k Černohorského skladatelskému i varhanickému rozvoji. Roku 1710, pravděpodobně i v důsledku odchodu Artophaea a Antona na jiná působiště, odjel Černohorský bez vědomí svých představených do Itálie. 19. srpna 1710 byl proto provinciální kongregací v Hradci Králové zbaven všech svých doposud získaných titulů a odsouzen k desetiletému exilu. 26. října 1710 dorazil Černohorský do Assisi, kde byla při klášteře sv. Františka již od roku 1701 mecenátem Václava Vojtěcha ze Šternberku zřízena dvě místa pro studující z českých zemí. Černohorský zde získal post prvního varhaníka a roku 1711 rovněž titul bakaláře. Během pěti let svého zdejšího působení, než přesídlil roku 1715 k sv. Antonínovi do Padovy na výchozí pozici třetího varhaníka, se aktivně setkával s řadou význačných osobností a působil též pedagogicky. Černohorský měl možnost se dobře obeznámit i s italskou hudbou světskou. V masopustním čase 1716 navštívil v Benátkách představení opery Antonia Vivaldiho, v němž účinkovali budoucí členové pražské operní společnosti Antonia Denzia, Felice Novello a Maria Antonia Laurenti, řečená Coralli. O jedenáct let později, 8. března 1727, Černohorský tento pár sám v Praze oddal. Podobnou službu vykonal již roku 1724 pro jiného hudebníka, Šimona Brixiho, když jej ve Starých Benátkách spojil manželským svazkem s Ludmilou Barborou Fialkovou. Jinak kněžský úřad nezastával. V Padově se Bohuslav Matěj překvapivě uplatnil též jako pozounista při hudební produkci chrámového orchestru, která se uskutečnila 18. ledna 1718. Přesto, že mu česká minoritská provincie v roce 1712 povolila návrat a o dva roky později výzvu zopakovala s příslibem udělení doktorátu, rozhodl se Černohorský pro odjezd z Itálie teprve roku 1720 s tím, že na svém dosavadním působišti má rezervováno varhanické místo a může se kdykoliv vrátit. Titul Magister musicae sice česká provincie akceptovala, leč hodnota jeho v Itálii nabytých zkušeností zůstala představenými nedoceněna. I jeho pokusy ucházet se o vyšší post v hierarchii řádu byly neúspěšné. Podle kapitulních záznamů řídil slavnostní hudbu při řádových shromážděních ve Vratislavi (1723) a později též v Kladsku (1726). Roku 1727 byl poslán do konventu v Horažďovicích, kde žil po tři roky a podroboval se nařízeným půstům. Zdejší pobyt byl trestem za odmítnutí předání dědického podílu na majetku po jeho otci, který zemřel roku 1726. Zde také pravděpodobně zkomponoval monumentální moteto Laudetur Jesus Christus. Po přesunu do Prahy a čtyřech zamítnutých žádostech o povolení odjet do Itálie, se vrátil bez souhlasu představených zpět do Padovy, kde měl rezervováno varhanické místo. V průběhu dalších let sice získal funkci prvního varhaníka, leč bez odpovídajícího finančního ohodnocení. 18. srpna 1741 mu bylo uděleno povolení k návratu k české provincii. Tam však již nedorazil. Zemřel zřejmě 14. nebo 15. února 1742 v minoritském konventu Maria Hilfe ve Štýrském Hradci.

Důvodem, proč se jen nemnoho Černohorského skladeb dochovalo, mohl být požár archivu u sv. Jakuba roku 1754, ale též skladatelovy časté přesuny. Řada varhanních fug, jež mu byla mylně připisována, vzešla např. z pera Johanna Jakoba Frobergera, Johanna Kuhnaua, Johanna Georga Muffata a Josefa Segera. Fuga F dur je nyní jedinou nezpochybnitelnou Černohorského varhanní kompozicí. Kontrapunktické mistrovství tohoto skladatele, zvláště v oblasti fugové techniky, však dokazují jeho sborové fugy obsažené v dochovaných vokálních a vokálně instrumentálních skladbách. Vliv kompozičního stylu Bohuslava Matěje Černohorského lze vysledovat u některých řádových hudebníků jako byl Česlav Vaňura, Willibaldus Neuman, Ioanes Gualbertus Zimmerman, Fabianus Zweigel a další. O žákovství Giuseppe Tartiniho, jenž pobýval mezi léty 1710 a 1713 v  témže konventu v Assisi jako Černohorský, ani o pozdějším kompozičním školení Christopha Wilibalda Glucka nejsou zatím přímé důkazy. Jisté pochybnosti panují i u často zmiňovaných jmen Jana Zacha a Františka Tůmy. Doložitelná je pouze linie vedoucí od Černohorského k Josefu Norbertu Segerovi.