Český hudební slovník osob a institucí

Blachut, Beno

Blachut, Beno, pěvec-tenorista, narozen 14. 6. 1913, Vítkovice (Ostrava), zemřel 10. 1. 1985, Praha.
 
Pocházel z chudé dělnické rodiny. Vyučil se ve vítkovických železárnách a jako kotlář zde pracoval až do roku 1933. Od svých sedmnácti let rozvíjel svůj pěvecký talent účinkováním v chrámových sborech ve Vítkovicích a v Zábřehu u Ostravy. V letech 1935–39 studoval na pražské konzervatoři zpěv u Louise Kadeřábka. Současně zpíval v Kühnově rozhlasovém Českém pěveckém sboru, kde mu byla svěřována i sóla. Brzy začal v ostravském i pražském rozhlase pravidelně vystupovat také na samostatných písňových koncertech (mimo jiné písně Schumannovy, Schubertovy, Mendelssohna-Bartholdyho a Beethovena za doprovodu Ervina Schulhoffa a Dvořákovy Písně milostné s Františkem Maxiánem). Vrcholem jeho tehdejší spolupráce s rozhlasem bylo nastudování titulní mužské role v Debussyho opeře Pélleas a Melisanda provedené 25. března 1938 za řízení Otakara Jeremiáše.
Ještě v posledním ročníku studia na konzervatoři debutoval 25. prosince 1938 jako Jeník v Prodané nevěstě na jevišti olomouckého divadla a po řadě dalších hostování (Vítek v Tajemství Bedřicha Smetany, Šándor Barinkay ve Straussově Cikánském baronu) zde byl přijat od září 1939 do stálého angažmá. V Olomouci se během svého dvouletého působení stal přední členem souboru a vytvořil zde osmnáct oborově rozličných postav (mimo jiné Viléma Meistera v Thomasově Mignon, Fausta v Gounodově Faustovi a Markétce, Ernesta v Donizettiho Donu Pasqualovi, Alfreda ve Verdiho Traviatě, Cavaradossiho v Pucciniho Tosce, Cania v Leoncavallových Komediantech), z nichž některé se staly stěžejními úlohami jeho repertoáru (Jeník, Vít v Tajemství, Ladislav Podhájský ve Dvou vdovách, Laca v Její pastorkyni, Princ v Rusalce). Brzy byl zván k hostování do pražského Národního divadla: 16. února 1941 zde vystoupil jako Jeník, 6. dubna v roli Ladislava Podhájského a 11. května jako Princ. K 1. srpnu 1941 se stal členem jeho operního souboru, v němž setrval celý svůj další umělecký život.
Blachut byl zpočátku obsazován takřka výhradně do rolí v českých operách (výjimkou byla role kralevice v Královských dětech Engelberta Humperdincka v roce 1942); plně v nich využil svůj měkký, plný hlas, lahodnou kantilénu, výrazovou vřelost a procítěnost, příkladnou dikci. Přestože se původně uplatňoval především v lyrickém oboru, technická spolehlivost, dramatický projev a také poněkud tmavší zabarvení hlasu mu umožnily ztvárňovat role určené hrdinným tenorům. Zlomem v tomto smyslu bylo nastudování rolí Florestana v Beethovenově Fideliu v roce 1944 a hlavně Smetanova Dalibora, kterého poprvé zpíval 18. září 1945. Oproti dosavadním představitelům podával Blachut tuto roli pěvecky lyričtěji (kritikou byl v tomto považován za pokračovatele Otakara Mařáka), bez přehnaného patosu a či přepjatého heroismu, přitom dramaticky diferencovaně a výrazově prohloubeně s realistickým hereckým projevem. Tak jako v případě Dalibora, snad pěvcovy nejvýznamnější a s ním nejvíce spojované roli, vytvořil vynikajícím způsobem úlohy takřka ve všech Smetanových operách a jeho interpretace (zvláště Jeníka, Šťáhlava, Ladislava, Lukáše a Víta) jsou dodnes považovány za referenční. Podobně netradičním způsobem jako Dalibor byly Blachutem pojímány také další hrdinné úlohy české opery 19. století – Dvořákův Dimitrij, Ctirad v Šárce Zdeňka Fibicha a Kozina v Kovařovicových Psohlavcích.
Blachutovo mimořádné spojení dokonalého pěveckého projevu a přesvědčivého herectví z něj učinilo vynikajícího janáčkovského interpreta; navíc byla kladně hodnocena jeho schopnost podat skladatelovu vokální linku skutečně zpěvně. Po Lacovi svůj repertoár postupně rozšířil o Borise v Kátě Kabanové (poprvé v roce 1947), Alberta Gregora ve Věci Makropulos (1956), Filku Morozova v opeře Z mrtvého domu (1964) a dokonce Matěje Broučka ve Výletech páně Broučkových (1968), který byl jednou z jeho prvních rolí charakterního oboru. Pěvcova přesvědčivost ve ztvárnění realistické postavy byla vysoce oceňována také v roli Ondreje v Krútňavě Eugena Suchoně (1953). Množství postav vytvořil též v dalších operách českých a slovenských autorů 20. století, například Mánka ve Foerstrově Evě, Jana v Dědově odkazu Vítězslava Nováka, Honzu v Honzově království Otakara Ostrčila, Simonsova v Cikkerově Vzkříšení nebo Reného Forda v Jezeru Ukereve Otmara Máchy.
V rámci cizího repertoáru byl Blachut obsazován především do ruských oper: vytvořil Lenského a Heřmana v Čajkovského operách Evžen Oněgin a Piková dáma, Vladimíra Igoroviče v Knížeti Igorovi Alexandra Borodina, Pierra Bezuchova v Prokofjevově Vojně a míru, v Glinkových operách Bohdana Sobinina v Ivanu Susaninovi a Finna v Ruslanovi a Ludmile, dále knížete Andreje Chovanského v Musorgského Chovanštině a v Borisi Godunovovi postupně ztvárnil Grigorije, Šujského i Jurodivého. V operách německých a italských mu byly (částečně i z nedostatku vysloveně hrdinných tenorů v souboru) svěřovány hlavně hrdinné úlohy – Walther Stolzing v Mistrech pěvcích norimberských, Erik v Bludném Holanďanovi, Radames v Aidě a po úspěchu v televizní inscenaci i Verdiho Otello.
Jak již bylo řečeno, začal Beno Blachut ve druhé polovině šedesátých let postupně přecházet na role charakterního a komického oboru. Zvláště postavy v klasických českých operách – Benda v Dvořákově Jakobínu a Skřivánek a Michálek ve Smetanových operách Tajemství a Čertova stěna vynikaly vedle přesvědčivé charakteristiky a suverénního pěveckého zvládnutí též nenapodobitelnou vroucností. Vedle těchto postav ztvárnil také Panga v Pucciniho Turandotu, Tobiáše Diaforia v opeře Jiřího Pauera Zdravý nemocný, Torquemadu v Ravelově Španělské hodince, doktora Herzenstubeho v Bratrech Karamazových Otakara Jeremiáše a Dona Basilia v Mozartově Figarově svatbě.
Významná byla rovněž Blachutova koncertní činnost. Interpretoval party v oratoriích a kantátách Antonína Dvořáka (Stabat Mater, Svatá Ludmila, Svatební košile, Requiem), Josefa Bohuslava Foerstera (Svatý Václav), Vítězslava Nováka (Bouře) a Leoše Janáčka (Amarus, Glagolská mše, Věčné evangelium) i v dílech světových autorů (například Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9, Missa Solemnis, Franz Liszt: Christus, Faustovská symfonie, Felix Mendelssohn-Bartholdy: Paulus, Robert Schumann: Ráj a Peri, Guiseppe Verdi: Requiem, Albert Roussel: Evokace, Arthur Honneger: Král David, Jana z Arku) a podílel se na provedení soudobých novinek (Jiří Pauer: Volám vás, lidé!, Boleslav Vomáčka: Strážce majáku, Andrej Očenáš: Pamätníky slávy). Jeho písňový repertoár zahrnoval mimo jiné Smetanovy Večerní písně, Dvořákovy Písně milostné, Cigánské melodie a Biblické písně a především Janáčkův Zápisník zmizelého.
Beno Blachut byl vůbec nejnahrávanějším českým pěvcem. Mnohé z jeho stěžejních rolí českého repertoáru (například Dalibor, Lukáš, Laca, Boris) jsou zachyceny na kompletních nahrávkách Supraphonu stejně jako jeho výkony v kantátových a oratorních dílech Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka a Janáčkově Zápisníku zmizelého. Na konci sedmdesátých let, kdy se již plně věnoval charakternímu oboru, vytvořil trojici menších postav (Pásek v Příhodách lišky Bystroušky, stařičký vězeň v opeře Z mrtvého domu a Hauk-Šendorf ve Věci Makropulos) na janáčkovských nahrávkách sira Charlese Mackerrase pro firmu Decca. Ještě reprezentativněji dokládají Blachutovo umění jeho rozhlasové nahrávky, mezi kterými nalezneme vedle téměř všech jeho rolí vytvořených v Národním divadle i snímky oper, v nichž nikdy na jevišti nevystoupil (Dvořákova Vanda, Smetanovy Braniboři v Čechách a hlavně opery cizích autorů – např. Auberův Fra Diavolo, Berliozova Blažena a Benedikt, Nicolaiovy Veselé paničky windsorské, Massenetův Werther, Verdiho opery Síla osudu a Trubadúr, Mascagniho Sedlák kavalír, Pucciniho Madame Butterfly atd.). Navíc pořídil velké množství snímků jednotlivých operních árií a scén (mimo jiné z Halévyho Židovky, Saint-Saënsova Samsona a Dalily, Massenetovy Manon, z Wagnerových oper Rienzi, Lohengrin, Zlato Rýna, Valkýra a Siegfried či ze Zemlinského Trpaslíka), písní a kantátových děl.
Blachutovo nepatetické a civilní herectví našlo své uplatnění také v televizních inscenacích oper. Kromě svých proslulých jevištních kreací (Princ – ve třech inscenacích, Laca, Lukáš, Heřman) vytvořil postavy v moderních televizních operách – Aloise Piškytla v opeře Jiřího Smutného Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert a inženýra Prokopa v Kašlíkově Krakatitu. Blachutovo ztvárnění Verdiho Otella v Kašlíkově televizní inscenaci předjalo jeho angažování do této role na jevišti Národního divadla. V roce 1973 zpíval i hrál Michálka v Kubečkově filmovém zpracování Čertovy stěny.
Mimořádné interpretační schopnosti Beno Blachuta vždy vzbuzovaly zájem v zahraničí. Už v roce 1941 mu bylo nabídnuto angažmá v opeře v Curychu, protektorátní úřady však Blachutovi nepovolily vystěhování. V roce 1948 hostoval s velkým úspěchem na scéně Theater an der Wien – 27. a 31. března jako Laca a 29. dubna v úloze Radama. Přijetí dalších nabídek z Vídně (na účinkování v Carmen, Bohémě a Madame Butterfly) nedovolily politické okolnosti. Teprve později mu bylo umožněno vystupovat v zahraničí spolu s československými soubory – v letech 1954–81 takřka každoročně vyjížděl na umělecké zájezdy s Národním divadlem, Českou filharmonií či Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu. Své umění tak mohl předvést publiku mimo jiné ve Vídni, Berlíně, Bruselu, Amsterodamu, Rotterdamu, Paříži, Florencii, Miláně, Benátkách, Turíně, Moskvě, Edinburghu, Helsinkách a jinde.
Blachutova umělecká práce byla oceněna dvěma Státními cenami (1949, 1952), v roce 1958 mu byl propůjčen titul zasloužilého a roku 1963 národního umělce. Zasloužilým členem Národního divadla byl jmenován v roce 1977.