Český hudební slovník osob a institucí

Jeremiáš, Otakar

Jeremiáš, Otakar, skladatel a dirigent, narozen 17. 10. 1892, Písek, zemřel 5. 3. 1962, Praha.

Pocházel z hudební rodiny, jeho otec Bohuslav Jeremiáš byl hudební pedagog a skladatel, bratr Jaroslav byl skladatelem a klavíristou. Otakar Jeremiáš studoval nejprve reálné gymnázium, v kvartě přestoupil na pražskou konzervatoř. Zde vystudoval hru na varhany u Josefa Kličky a teorii a skladbu u Karla Steckera. Soukromě studoval hru na violoncello u Jana Buriana. Pro nedovolené účinkování v klavírním triu v Písku byl v roce 1909 ze školy vyloučen a studoval skladbu u Vítězslava Nováka (1909–10). Pracoval jako violoncellista České filharmonie (1911–13) a klavírista Pražského tria. V létě hrál s Českou filharmonií v Luhačovicích. Skladatelsky debutoval v Praze Klavírním kvartetem e moll (1912). Otakar Ostrčil provedl s orchestrálním sdružením Jeremiášovu Jarní ouverturu (1913) a Česká filharmonie jeho První symfonii (1914).

Od roku 1913 učil hru na klavír a na violoncello a hudební teorii na hudební škole v Českých Budějovicích, kde působil i jako sbormistr pěveckého spolku Hlahol. Po smrti svého otce se stal v roce 1918 ředitelem budějovické hudební školy a v roce 1920 založil pokrokové pěvecké sdružení Foerster, kde byl až do roku 1928 sbormistrem. Příležitostně řídil operní představení v Jihočeském divadle (Hubička, Libuše, Carmen) a uváděl zde velká kantátová díla (Händlův Mesiáš, Dvořákova Svatá Ludmila) a sborové koncerty. Velký úspěch měla jeho opera Bratři Karamazovi uvedená v roce 1928 v Národním divadle.

Po přesunu do Prahy se stal v roce 1929 prvním dirigentem nově utvořeného Symfonického orchestru pražského rozhlasu, kde vyvíjel činnost také v programovém vedení. Z původně zábavní organizace se mu podařilo vytvořit přední symfonické těleso schopné dokonale reprodukovat díla všech slohů a směrů. Od třicátých let se soustředil především na dirigentskou činnost, věnoval se ale i organizačním činnostem a zaujal přední postavení v pražském hudebním životě. V roce 1935 se oženil se sólistkou opery Národního divadla Marií Budíkovou.

Za okupace byl odbojovým rozhlasovým pracovníkem. Byl členem České akademie věd a umění (od roku 1928), spoluzakladatelem Společnosti Otakara Ostrčila (1935) a společnosti Zdeňka Fibicha (1940), jejímž byl i dlouholetým předsedou. Stal se předsedou Sdružení pro soudobou hudbu, prvním předsedou Svazu československých skladatelů (1949) a čestným členem Klubu orchestrálních umělců. Spolupracoval s Československým filmem. Po osvobození působil jako šéf opery Národního divadla. Tuto činnost zahájil představením Libuše v květnu 1945 a brzy poté uvedl i Prodanou nevěstu. Během dalších dvou let nastudoval všechny opery Smetanovy a Dvořákovy (kromě Dimitrije), dále výběr z oper Janáčkových, Fibichových a Foerstrových a díla zakázaná v době okupace. V této funkci navázal na činnost Otakara Ostrčila, jeho cílem byla stabilizace českého kmenového souboru. V roce 1947 byl z vedení odvolán a na tuto pozici se vrátil opět v roce 1948 na žádost akčního výboru rozhodnutím ministra Zdeňka Nejedlého. V roce 1949 byl po představení Fibichova Blaníka raněn v Národním divadle mrtvicí a ochrnul na polovinu těla. I po této nehodě spolupracoval s Českým rozhlasem jako dirigent a dramaturgicky se podílel na repertoáru Národního divadla. Mezi jeho soukromé žáky patřil Vít Nejedlý, Jan Hanuš, Jarmil Michael Burghauser a Jaroslav Doubrava, kteří představují Jeremiášovu školu.

V roce 1950 byl jmenován národním umělcem a v roce 1960 nositelem Řádu republiky. Jeho skladatelské dílo je rozsáhlé. Je ovlivněno především dílem Bedřicha Smetany, Richarda Wagnera, Josefa Bohuslava Foerstera a Otakara Ostrčila, ale i lidovou hudbou. Jeho symfonické (Fantasie pro velký orchestr, orchestr a dva smíšené sbory za scénou) i dramatické (Bratři Karamazovi, Enšpígl) skladby jsou ovlivněny novoromantismem. Měl velmi kladný vztah k divadlu a dramatickému umění, v mládí uvažoval i o herecké dráze, později přednášel dlouhé pasáže z Cyrana nebo Fausta. Dramatičnost se v jeho díle projevuje často, například i ve sborech (Úraz na ulici, Ty a já, Medynia Glogowská s námětem z druhé světové války). Melodramata jsou často inspirována tvorbou Zdeňka Fibicha. Inspiroval se i literárními díly (smetanovsky prostá Nerudova Romance o Karlu IV.).

Komponovat začal již v mládí, první písně složil v čtrnácti letech (nedochovaly se). Z počátečního období jsou zachovány dvě suity pro malý orchestr, kompozice Cigánovy housle pro mužský sbor s průvodem klavíru a klavírní sonáta. Již ve svých osmnácti letech složil První symfonii s převahou volných vět. V klavírním kvartetu z roku 1911 nastává obrat, kdy se v Jeremiášových skladbách začíná projevovat optimismus provázející další díla tohoto období (Jarní ouvertura pro velký orchestr). Za války vzniklo několik meditativních skladeb (Druhá klavírní sonáta, Druhá symfonie, Fantasie pro orchestr a dva smíšené sbory za scénou). Ve skladbách z konce války se projevují smetanovské vlivy a úcta k prostému životu (Romance o Karlu IV., cyklus písní Láska). Ve své další skladatelské etapě se věnoval především skládání sborů pro pěvecké sdružení Foerster.

Pro jeho dílo je charakteristický patos a schopnost hymnického, monumentálního výrazu, ale i uvědomělost a vážnost. Jeremiášovo dílo má pevnou stavbu, vnitřní logiku i dynamiku. Skládal dílo komorní a sborové, vycházející z foerstrovského základu (balada Ostrava, epopej Zborov s hymnickou gradací, cyklus mužských sborů Před novým dnem). Napsal řadu písní a klavírních skladeb, skládal i scénickou a filmovou hudbu. Upravoval lidové písně v pásmech pro dětský a smíšený sbor s orchestrem. Za války psal odbojové písně (Fantasie pro staročeské chorály, kantáta Zpěv o rodné zemi, mužský sbor V zemi české). Instrumentoval řadu skladeb jiných autorů, kterých si velmi vážil (Smetanova Macbetha, Foersterovu Baladu horskou, Bachovu Toccatu a fugu d moll). Svou programní činností rehabilitoval dílo mnoha skladatelů, které upadalo do zapomnění.

Jako dirigent uváděl díla klasická i soudobá v původním znění bez svévolných retuší (jako první provedl v Československu v roce 1937 v rozhlase Musorgského Borise Godunova v původním znění). Věnoval se i staré hudbě (díla Zelenky, Fuxe, Bendy, Měchury, Myslivečka, Stamice, Jírovce a dalších). Studoval i díla světová, od klasických a romantických až k novoromantikům, impresionistům a expresionistům. Provedl díla Bacha, Händla, Berlioze, Musorgského, Debussyho, Stravinského aj. Česká díla uvedl i v zahraničí, například v roce 1936 dirigoval Prodanou nevěstu v bulharské Sofii. V roce 1941 získal Národní cenu za hudbu k filmu Paličova dcera.

Napsal několik literárních témat na téma hudby otištěných například v časopisech Česká hudba nebo Hudební rozhledy (K vývoji současné hudby, Mravnost v umění). Byl přesvědčen o hlubokém mravním významu umění a o jeho vážném společenském poslání. Ve svém díle oslavoval ideály spravedlnosti a dobra.