Český hudební slovník osob a institucí

Fischer, Johann Caspar Ferdinand

Fischer, Johann Caspar Ferdinand, skladatel, kapelník, narozen (pokřtěn) 6(?). 9. 1656, Krásno u Karlových Varů (Schönfeld), zemřel 27. 8. 1746, Rastatt.

Základy hudebního vzdělání získal na piaristickém gymnáziu v Ostrově nad Ohří. Jeho studium je však doloženo až v posledním ročníku gymnázia (založeno 1666). V té době vlastnil panství hudbymilovný vévoda Julius František Sasko-Lauenburský (1641–89), jenž z Ostrova učinil jedno ze sídel svého dvora. Právě u některého z vévodských dvorních hudebníků, jako byli Johann Hönel (ve funkci 1665–80) a zejména kapelník Augustin Pfleger (1635–86), jehož vliv je patrný ve Fischerových vokálních skladbách, se mohl Fischer během svého působení ve dvorní kapele zdokonalovat v kompozici. Studium v zahraniční není doloženo, ale je více než pravděpodobné, neboť vévoda své hudebníky posílal získávat zkušenosti k jiným dvorům, ponejvíce do Drážďan. Zde si mohl Fisher prohloubit své znalosti kontrapunktu – pravděpodobně školením u Christopha Bernharda. Vliv tohoto autora se projevuje i ve Fischerových varhanních skladbách. Nejpozději roku 1689 jmenoval vévoda Julius František Fischera kapelníkem v Ostrově. Vévoda však ve stejném roce zemřel a skladatel přešel do služeb velitele říšských císařských vojsk - markraběte Ludvíka Viléma Bádenského (1655–1707), jenž se oženil s dědičkou ostrovského panství, princeznou Sibillou Augustou Sasko-Lauenburskou (1675–1733).

Otázkou zůstává, kde se skladatel důkladněji seznámil s francouzským kompozičním stylem typickým pro jeho instrumentální skladby. Podle Rudolfa Waltera se tak stalo přímo v Českých zemích, a to během pobytu slavného německého skladatele Georga Muffata (1653–1704) v Praze a snad i díky Fisherovým pozdějším návštěvám zámku v Roudnici nad Labem, v jehož knihovně se dodnes nalézají opisy i tisky ouvertur a dvorských baletů Jeana Baptisty Lullyho (1632–87). Tato díla sem byla s největší pravděpodobností přivezena Ferdinandem Augustem, 3. knížetem z Lobkowicz (1655–1715). Fischer zde prokazatelně pobýval roku 1690 během svatby Sasko-Launeburských princezen Sibilly Augusty (jak je výše uvedeno – provdala se za Fischerova budoucího zaměstnavatele, markraběte Bádenského) a Anny Marie. V lobkowiczkých účtech je skladatel zmiňován stále jako „Sachsen-Lauenburgscher Capellmeister“. Ve stejné době se skladatel oženil s vysoce postavenou dcerou starosty Jáchymova, Marií Františkou Macasin von Sternenfels. Teprve v křestní matrice roku 1693 při křtu prvního dítěte je zmiňován coby „Hoch Fürstlicher Capellmesiter“ a o dva roky později v tisku slavných instrumentálních ouvertur Les Journal du Printemps figuruje konečně jako kapelník bádenského markraběte („Maistre de Chapelle de S. D. A. S.^ma“). Fischerova první manželka zemřela roku 1698, skladatel se po dvou letech oženil znovu, a to s Annou Františkou z blíže neznámého rodu.

Markrabě Ludvík Vilém se kolem roku 1700 přesunul do Rastattu, avšak díky pokračující válce s Francií zůstala část jeho dvora, včetně Fischera, v Ostrově, a to až do roku 1705. Před odchodem do Rastattu publikoval Fischer tiskem celkem čtyři cykly svých skladeb, částečně v Augsburgu u Lorenze Kroningera a Gottlieba Göbela. Popud k vydání Fischerových děl vzešel snad od augsburského dómského varhaníka Johanna Spetha, jenž udržoval kontakty s premonstrátským klášterem v Teplé poblíž Ostrova nad Ohří. K těmto edicím náleží i sbírka žalmů, kterou Fischer věnoval velmistrovi Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou (v pražském hudebním archivu řádu křižovníků je dochována řada Fischerových kompozic). Během prvních dvou desetiletí v Rastattu vydal Fischer tiskem pouze loretánské litanie a antifony, což mohlo být způsobeno jednak nedostatkem finančních prostředků, ale spíše jeho vytížeností v pozici kapelníka a interpreta. Právě tehdy si Fischer získal všeobecný věhlas coby hráč na klávesové nástroje (Johann Nikolaus Forkel o něm referoval jako o jednom z nejlepších cembalistů doby a řadí jej mezi Johanna Jakoba Frobergera, Johanna Caspara Kerla nebo Johanna Pachelbela). Od roku 1715 působil Fischer na nově založeném piaristickém gymnáziu v Rastattu, kde se podílel na výuce zpěvu. Dále patřilo k jeho povinnostem řídit dvorní kapelu, vyučovat hudbě děti markraběte a komponovat hudbu ke dvorním slavnostem, bohoslužbám i k piaristickým školským hrám (k těmto kompozicím jsou dochovány pouze texty). V pozdějších letech publikoval v Augsburgu další svá díla pro klávesové nástroje – preludia a fugy (později vydané pod názvem Blumen Strauss) a cyklus Musikalischer Parnassus. Dle matriky zemřelých katolické farnosti st. Alexander zemřel Johann Caspar Ferdinand Fischer v srpnu 1746. V aktech dvorní kapely záznam o úmrtí chybí.

Z početného Fischerova díla se dochoval pouze zlomek. Již za svého života byl velmi ceněn nejen jako interpret, ale především jako znamenitý skladatel hudby pro klávesové nástroje. Jeho dílo studoval Johann Sebastian Bach i Georg Friedrich Händel. Bach měl Fischerovo dílo ve zvláštní oblibě, což dokládá dopis Carla Philippa Emanuela Bacha (1714–88) adresovaný Johannu Nikolausi Forkelovi. Gottfried Walther ve svém Musicalisches Lexicon vyzdvihuje, kromě instrumentálních ouvertur Les Journal du Printemps,zejména sbírky Ariadne Musica a Pièces de Clavessin, známější pod názvem Musicalisches Blumen-Büschlein. Zajímavé jsou i časté odkazy na Fischerovo dílo (včetně notových příkladů) v Clavis ad thesaurum magnae artis musicae Tomáše Baltazara Janovky, což částečně později přejímá i Mauritius Vogt ve svém Conclave thesauri magnae artis musicae. V rámci hesla Einfall podotýká Janovka, že právě Fischerovi a Kuhnauovi vděčí za svůj hudební pokrok. V celém slovníku je Fischer vždy titulován jako virtuosissimus dominus. Mauritius Vogt pak Fishera nazývá nostri aevi Componista absolutissimus.

Dokladem Fischerovy zběhlosti v kontrapunktu zůstávají jeho mešní kompozice určené ve většině případů komornímu obsazení – sólistům, sboru, smyčcovým nástrojům a continuu. Pouze v jedné z dochovaných mší předepisuje trompety. Podobnou instrumentaci nalézáme i v méně rozsáhlých duchovních skladbách – ofertoriích apod. Tyto kompozice jsou mimo jiné unikátně dochovány v pražském archivu křižovníků s červenou hvězdou a zdá se, že byly inspirací pro Gunthera Jacoba (1685–1734), Jana Josefa Ignáce Brendtnera (1689–1742), Česlava Vaňuru (1694–1736) ad. Fischerovo kompoziční mistrovství se projevuje zejména v jeho cyklu osmi instrumentálních ouvertur s názvem Les Journal du Printemps (vydány tiskem roku 1695 v Augsburgu), jež jsou po stylové i formální stránce výrazně ovlivněny skladbami Jeana Baptisty Lullyho. Tyto ouvertury jsou komponovány pro pětihlasé orchestrální obsazení; každou otevírá třívětá ouvertura. Poté následuje řada čtyř až osmi tanců často, rovněž dle francouzského vzoru, opatřených programními názvy. Díky tomuto cyklu je možné Fischera, společně s Georgem Muffatem, označit za jednoho z nejvýznamnějších představitelů tzv. „německých lullystů“. Podobně postupoval i ve svých rozsáhlých cyklech cembalových suit s názvy Musicalisches Blumen-Büschlein a Musiklaischer Parnassus, jež reprezentují autorův vyzrálý styl. Tyto skladby pro sólový klávesový nástroj napodobují francouzské baletní suity, avšak oproti Les Journal du Printemps je v nich patrné pronikání německého kompozičního stylu – nahrazení úvodních ouvertur preludii, uplatnění kontrapunktu, apod. Charakteristické je rovněž vypracované zdobení po vzoru francouzských clavecinistů, přičemž Musicalisches Blumen-Büschlein je opatřena i úvodní tabulkou ozdob. Vrcholným skladatelovým dílem pro klávesové nástroje, v tomto případě pro varhany je cyklus dvaceti preludií a fug s názvem Ariadne Musica z roku 1702 (první edice však není dochována), věnovaný opatu kláštera v Teplé, Raimundu Wilfertovi. Preludia a fugy tohoto cyklu jsou komponovány v osmnácti různých tóninách, a to dvacet let před prvním cyklem Bachova Das wohltemeperierte Klavier. Bach Ariadne Musica nepochybně znal a v Das wohltemeperierte Klavier dokonce použil některá Fischerova témata.