(Handl, Jakob; Hándl; Hähnel)
Charakteristika: Hudební skladatel slovinského původu, žijící v Rakousku, na Moravě a v Čechách
Datum narození/zahájení aktivity:15. 4. – 31. 7. 1550
Datum úmrtí/ukončení aktivity:18.7.1591
Text
Handl-Gallus, Jacobus, hudební skladatel slovinského původu, žijící v Rakousku, na Moravě a v Čechách, narozen 15. 4. – 31. 7. 1550, pravděpodobně Ribnica (Slovinsko), zemřel 18. 7. 1591, Praha.
Dochovalo se více variant skladatelova jména. Sám se podepisoval Jacobus Handl, Gallus, vocatus (též dictus) Carniolanus. Své jméno často přizpůsoboval jazyku země, kde se pohyboval. Jméno Handl [Hándl, Hàndl, Händl, Händel, Hänel, Hähnel, Han, Haehn, Coq, Le Coq] je diminutivem německého Hahn (kohout). Odkazuje k pravděpodobnému umělcovu původnímu jménu Petelin. Skladatel byl však ve své době obecně znám pod latinizovanou variantou Gallus, kterou užíval nejčastěji.
Přesné místo a datum Gallova narození nejsou známy. Rok narození je odvozen podle dřevorytu z roku 1590, který vyobrazuje čtyřicetiletého skladatele, na němž je uvedeno: „Iacobus Händl Gallus dictus Carniolus / Aetatis suae XL / Anno M.D.XC.“ Jako pravděpodobné místo narození se uvádí Ribnica u Kočevje v Hrabství Carniola (Kraňsko, Krain) ve Slovinsku. Gallus sám sebe nazýval Carniolus (Carniolanus) možná proto, aby naznačil svůj původ.
Počátky Gallova vzdělání nejsou jasné. Mohl studovat v cisterciáckém klášteře ve Stičně (Sittich) v jižní Carniole. Toto prostředí se rozvíjelo pod vlivem tridentského koncilu a v rámci vzdělávacího systému byl velký důraz kladen na hudbu. Není rovněž známo, kdy opustil Slovinsko. Stalo se tak v jeho mládí (patrně ještě před mutací). Důvodem odchodu mohla být jednak reformace, která se začala šířit v jeho rodném kraji a znamenala úpadek katolické chrámové hudby, jednak skutečnost, že jej slovinský hudební život nemohl plně uspokojit.
Před rokem 1565 přišel Gallus do benediktinského kláštera v Melku (dolní Rakousko), kde zůstal asi deset let. Tam jej ovlivnil mnich Johann Rueff [Ruef, Ruof] (v Melku asi 1572–74), který se později stal opatem Kláštera v Zwettl. Byl to právě Rueff, který podnítil Galla ke komponování; skladatel se mu později odvděčil dedikací 4. dílu mší. Není jasné, jaká byla náplň Gallovy činnosti v Melku. Mohl zde působit jako zpěvák, varhaník nebo jako pouhý host. Zcela jistě začal v Melku komponovat mše (vyd. 1580 pod názvem Selectiores quaedam missae). K tvůrčí činnosti měl vhodné zázemí také díky opatu Johannu Spindlerovi, obdivovateli hudby, a klášterní kapele, kterou řídil v letech 1569–77 skladatel Lambertus de Sayve. Soubor, ovlivněný kapelou císařskou, kladl důraz na kvalitní hudebníky.
V letech 1574–75 byl Gallus krátce členem dvorní kapely ve Vídni. Angažoval se pravděpodobně jako tenorista nebo basista a náležel tak ke Capellsinger-khnaben-extraordinarii, což byl titul pro dospělé zpěváky. (Zpochybněno bylo dřívější tvrzení, že zde zpíval jako Sängerknabe, neboť v roce 1574 mu bylo již 24 let.) Ve Vídni se kontaktoval s významnými hudebníky, mezi nimiž byli Jacob Regnart [Regnard], Philipp de Monte nebo holandský varhaník Paul van Winde.
Po odchodu z vídeňské dvorní kapely se Gallus pohyboval téměř výhradně v českých zemích. V první fázi věnoval nějaký čas cestování (1574 – asi 1580). Navštívil kláštery, kostely a další církevní instituce, setkal se s mnoha významnými osobnostmi církevního i světského života. Mezi nejvýznamnější cíle jeho cest patřily Zwettl, Bruck [Klosterbruck, Louka] u Znojma, Brno, Zábrdovice [Obrowitz], Olomouc [Olmütz], Kroměříž [Kremsier], Praha (poprvé před 1580), Rakovník [Rakonitz], Wroclaw [Breslau], Zgorzelec [Görlitz], Nisa [Niesse], Legnica [Liegnitz]. Pobýval pravděpodobně též v Německu.
Po roce 1575 se zřejmě na nějaký čas usadil v Louckém klášteře u Znojma. V následujících letech tu byla zřízena hudební a pěvecká škola, jejíž někteří učitelé byli členy dvorní kapely.
Asi v roce 1579 (před 1580) poskytl Gallovi útočiště premonstrátský klášter v Zábrdovicích u Brna. Skladatel tu navázal úzký kontakt s opatem Casparem Schönauerem, humanisticky vzdělaným učencem. O vzájemné náklonnosti svědčí dedikace několika skladeb a výraz obdivu v předmluvách k 3. knize mší a Epicedion harmonicum (1581). První část posledně zmíněného cyklu je pojata jako osmihlasý žalozpěv nad Schönauerovým úmrtím. Schönauerovu stopu lze nalézt též u první skladby cyklu Harmoniae morales (vyd. 1589), Dii tibi, si qua pios respectant numina, a to v podobě kryptogramu C. A. Z. S. (Casparo abbati Zabrdovicensi ac Syloensi).
V letech 1580 (1579) – 1585 působil Gallus ve službách olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského (Pawlowsky; biskupem zvolen 1579, 1585 potvrzen papežem). K oslavě Pavlovského zvolení složil Gallus sedmihlasý hymnus Undique flammatis Olomucum sedibus arsit (1579, zařazen do 1. svazku mší, vyd. 1580). Pavlovský jako horlivý odpůrce reformace byl jedním z nejdůležitějších katolických aktivistů na Moravě, což určitě vyhovovalo Gallovu náboženskému cítění. Pavlovský potřeboval pro svůj dvůr varhaníka a Gallus byl patrně původně vybrán pro tuto funkci. Záhy však povýšil na kapelníka s postavením choro praefectus (Musicorum capellae nostrae choro praefectus).
Pavlovský si Galla velice cenil, neboť skladatel byl již ve svých třiceti letech zkušený a vzdělaný hudebník, který ovládal různé kompoziční školy a techniky. V Olomouci psal převážně církevní hudbu pro katedrální sbor, na dvoře v Kroměříži pak hudbu světskou. Pavlovského doprovázel s kapelou na jeho cestách. Úzký vztah mezi biskupem a jeho kapelníkem se projevil tím, že Pavlovský se ke Gallovi choval nejen jako nadřízený, ale též jako jeho patron, a to i po skladatelově odchodu z Olomouce. Finančně zaštítil tisk prvních dvou knih mší (možná podpořil i následující dvě) a prvního svazku motetů (1586). Gallus se mu odvděčil dedikací zmíněných sbírek.
Olomouc definitivně opustil 26. 7. 1585. Mezi možné důvody rezignace na dobře finančně zajištěný post mohly patřit vyčerpávající a náročná práce (v předmluvě k 1. knize mší tvrdí, že je komponoval v noci) a úmysl věnovat se kompozicím dle vlastního uměleckého rozhodnutí. Gallus též plánoval vydat svá díla u pražského tiskaře Nigrina – překážkou tu byla velká vzdálenost obou měst. A v neposlední řadě Praha se svou císařskou kapelou nabízela mnohem více uměleckých příležitostí.
V osmdesátých letech získal Gallus dalšího patrona a přítele. Stal se jím Ambrosius Teleczenus (Ambrož Telečský), který se stal po úmrtí Schönauera opatem v Zábrdovicích. Teleczenovu finanční podporu ocenil skladatel dedikací Epicedion harmonicum (1589) a 4. knihy motetů (1590). Zatímco první část cyklu Epicedion harmonicum tvoří tryzna nad Schönauerovou smrtí, další dvě skladby jsou koncipovány jako oslava nového opata. Druhá část, Legitimo successori, je pojata jako zdravice Ambrosiovi, následující čtyřhlasé Ambrosi selecte Deo má gratulační charakter. Dle některých názorů oslavuje Gallus svého mecenáše též v madrigalu Clare vir, o Musarum excellentissime fautor (Harmoniae morales 45); zhudebněná báseň opěvuje přeslavného muže, jemuž hudba vzdává triumf a zástup hudebníků aplauduje jeho příchodu.
Poslední léta života a současně vrchol tvůrčí kariéry prožil Gallus v Praze. Nemohl se sice stát císařským kapelníkem, neboť tento post zastával Philipp de Monte, udržoval však úzké kontakty s hudebníky rudolfinské kapely, mezi nimiž byli patrně Jacobus Chimarrhaeus, dvorní kaplan, jemuž Gallus věnoval šestihlasé ódy Chimarhaee, tibi io, nebo Alessandro Orologio.
Gallus zakotvil v kostele sv. Jana na Zábradlí (St. Johannes in Vado), kde až do smrti zastával post ředitele kůru (regens chori) a varhaníka. Kostel patřil do kompetence arcibiskupa a jeho patronem byl samotný císař; Gallovým formálním nadřízeným byl de Monte. Během pražského pobytu navázal Gallus styky s literátskými bratrstvy, katolickými i utrakvistickými (např. rakovničtí literáti nebo členové literátské společnosti u sv. Jana). Významné jsou kontakty s okruhem pražských humanistických literátů, jejichž básně Gallus zhudebňoval (mezi nimi též dvorní básník Georgius Carolides). Své skladby vydával u pražského tiskaře Georgia Nigrina (Jiřík Černý), který také patřil k okruhu českých humanistů.
Gallus zemřel náhle roku 1591 v Praze. Uvádějí se různá data – pravděpodobně však 18. července. Příčina smrti zůstala neznámá. Za jakýsi epitaf skladatelův lze považovat madrigal Dulces exuviae, dum fata deusque sinebat na Vergiliovy verše (Aeneis 4, 651–654), který byl zařazen do posmrtného vydání Moralií (č. 43). Jeho smrt byla oznámena latinským letákem In tumulum Jacobi Handelii Carnioli, insignis musicae practicae artificis, qui Pragae IIII. Idus Iulii pie in Christo obdormivit anno 1591. Toto oznámení bylo vytištěno a vloženo do hudební sbírky, kterou uspořádal významný pražský humanista Václav Dobřenský. Sbírka obsahuje čtyř a pětihlasé latinské a české kompozice, které hrály významnou roli v českém hudebním umění na přelomu 16. a 17. století. Součástí je dřevoryt, na němž je skladatel vyobrazen ve věku čtyřiceti let (1590). Následují čtyři latinské elegie, které velebí Galla a jeho jméno. Autory jsou básníci z okruhu pražských humanistů, kteří se přátelili se skladatelem. Jejich jména jsou označena pouze iniciálami: M. I. K. Plz. [magister Jan Khernerus Plzenus], Mart. Gal. F. [Martin Galli], J. M. V. [Jan Matthiolus Vodniansis], I. S. C. [Jan Sequenides Czernovicenus (Černovický)]. Básně mají různou formu a obsah, ale všechny svědčí o Gallově velké reputaci již za života (ačkoli se dočkal též kritiky např. za velký počet hlasů, který užívá ve svých kompozicích). Skladatel je mimo jiné srovnáván se „syrakuským Mistrem“, tj. Archimedem.
Gallus, ačkoli nebyl mnich, se pravděpodobně nikdy neoženil. Jeho jediným dědicem byl bratr Georg Handl, zv. Georgius Handelius Carniolus, v Praze též Girzik.
Gallus přes svůj krátký život vytvořil asi pět set skladeb. V kompozici byl patrně samouk a svůj velký talent rozvíjel kontakty s jinými hudebníky. Jeho vývoj je postupný. V raných skladbách zcela neovládal kompoziční techniku, mistrovská díla tvoří od 3. svazku Opus musicum (1588). Psal převážně katolickou chrámovou hudbu – dle vlastních slov tvořil pro slávu Boha a církve. Na sklonku života skládal též světské madrigaly.
Gallův styl je možné zařadit do pozdního období nizozemské vokální polyfonie. Díky dokonalé znalosti kompozičních technik 16. století je považován za jednoho z nejlepších kontrapunktiků doby. Zároveň mu však nezůstaly neznámy dobové inovace rodícího se stile moderno. Jsou u něj patrny náznaky akordické harmonie, kdy zvláštní význam získává tercie. Ve skladbách z konce života směřuje k polaritě dur – moll. Do jeho systému proniká chromatika, přestože většina hudby zůstává tonální. Přijímá též podněty benátské vícesborové techniky. Stále větší důraz klade na význam slova, ačkoli mnoho hudby organizoval na abstraktně formálních modelech. V Gallově faktuře se tak prolíná staré s novým, což místy vytváří až dramatické napětí. Oscilací mezi kontrapunktem a pseudoakordickými momenty, střídáním různých technik, spolu se snahou o výrazovost směřuje k následující barokní epoše, s níž souvisí i oblíbená vícesborová technika. Na druhé straně, i při znalosti nových pravidel zůstává tradicionalistou – patří tak stylově do období pozdní (vrcholné) renesance. Tím, že kompoziční pravidla, a to jak antico, tak moderno, nedodržuje dogmaticky, vytváří postupně svůj osobitý styl.
Jedním z nejdůležitějších prvků Gallovy kompoziční faktury pro vyjádření afektů jsou intervaly. V souladu se strukturálním a expresivním charakterem díla volí buď dokonalé durové a mollové intervaly nebo zvětšené a zmenšené. Zvláštní postavení má tritonus, např. v madrigalu O mors, quam dura, quam tristia sunt tua iura (Harmoniae morales 42). Melodika je rozmanitá, avšak podřízená přísným pravidlům kontrapunktu. Má větší význam než harmonie, což je dáno tím, že většina skladeb je polyfonních. Přesto některé pasáže směřují k homofonii, a to především ve skladbách, které mají méně než pět hlasů. Užití trojzvuků inklinuje ke kvintakordům, případně sextakordům. Obecně lze však konstatovat, že akordické pasáže jsou více méně odvozeny ze struktury polyfonní kompozice, kde představují, na rozdíl od homofonie, harmonický model bez funkčního významu. Ačkoli se objevují náznaky dur-mollového systému, Gallus nikdy neopustil modalitu. Církevní mody užívá v souladu se starší tradicí, současně však musel být obeznámen s Zarlinovou koncepcí, podle níž každý modus vyjadřuje určitý afekt. Neočekávaný efekt někdy vyvolávají modulace, chromatické alterace nebo alterované tóny na subdominantě, což lze pozorovat i u jiných dobových polyfoniků (Henricus Isaac, Palestrina, Lasso, de Monte, Hassler, Praetorius, Byrd a jiní).
Velký význam má rytmus, který podobně jako jiné prvky začíná být úzce spjat s textem. Gallova rytmika se tak postupně odpoutává od striktních pravidel nizozemské školy. Na druhé straně stále užívá mensurální notaci, která sice relativně fixuje délku not, ale nikoli tempo; lehká a těžká doba nejsou definovány. Problematická je tak transkripce rytmu a metra, což umocňuje dobová absence taktových čar. Gallus užívá jak dvoudobého metra (mensura imperfecta), tak třídobého (mensura perfecta). Rozhodujícím faktorem pro volbu metra byla struktura kompozice, ale též text. V duchu obecné praxe mnoha dobových skladatelů platí, že v polyfonických duchovních skladbách převažuje dvoudobý takt, zatímco v homofonických trojdobý. Ten je typický zejména pro madrigaly. Někdy však text diktuje užití obojího metra v jedné kompozici, např. Heroes pugnate, viri fortissimi (Harmoniae morales 12), Quam Gallina suum parit ovum (Harmoniae morales 7). Rytmus tak nemá pouze intergrální funkci, ale je též nositelem výrazu.
Jedním z ústředních bodů Gallovy kompoziční techniky je imitace. Objevuje se nejen imitace tematická, ale imitačně nastupují i jednotlivé sbory v rámci techniky cori spezzati, a to i v případě, že jsou od sebe zcela odlišné, např. Usibus edocto si quiquam credis amico (Moralia 3). Gallus postupně směřuje k imitaci volné, kdy cílem je jednak dosažení většího zvukového kontrastu, jednak zdůraznění nejdůležitějších slov. Skladatelův osobitý styl se nejvíce projevuje ve čtyřhlasých kompozicích, počet hlasů však někdy dosahuje až 24 (čtvrtý svazek Opus musicum). Více než šestihlasé kompozice jsou děleny na sborové skupiny. Jenotlivé sbory jsou buď komponovány homofonně, pak se objevuje polyfonní vztah mezi jednotlivými skupinami, anebo se polyfonie nachází i uvnitř samostatných sborů. Kombinace polyfonie a homofonie v rámci cori spezzati tak vytváří kontrast a je zdrojem expresivity. Vícesborovou techniku využívá Gallus též pro echový efekt, např. Quo mihi, crude dolor, tantum dominare (Opus musicum 33). Postupně se rovněž projevuje tendence k posílení cantu a bassu, který se stává fundamentálním hlasem a podporuje tak hlasy ostatní.
Zvláštní pozornost zasluhují zhudebněné texty, jejichž výběr je důkazem Gallovy náboženské tolerance (často vybírá texty balancující mezi sakrálním a profánním) a výrazem jeho koncepce hudebního umění – mnohé jsou věnovány oslavě hudby a poezie, např. Musica noster amor (Moralia 28), Musica Musarum germana (Moralia 29). Mezi textem a melodií, případně rytmem se místy objevují úzké vztahy. Proto jsou ústřední melodie často přehledné a srozumitelné, čímž se Gallus vzdaluje kritériím klasické polyfonie, která melodičnost odmítala. V duchu koncepce musica reservata užívá rétorické figury – některé z nich (analepsis) popisují doboví teoretikové (Joachim Burmeister, Johannes Magirus) na příkladech z Gallových motetů. Rovněž v tomto případě však Gallus nepřekračuje rámec stile antico a na rozdíl např. od Monteverdiho neklade důraz na umístění slova v individuálních partech. Význam slova často vyjadřuje samotnou kontrapunktickou strukturou a figury jsou více méně ukryty ve vnitřních hlasech, např. anabasis a katabasis v madrigalu Currit parvus lepulus (Harmoniae morales 3).
Oblíbeným Gallovým výrazovým prostředkem je zvukomalba, pomocí níž nejen ilustruje text, ale zdůrazňuje též jeho význam. Objevuje se sice také ve skladbách duchovních, největší možnost pro její využití však poskytují madrigaly. Frekventovaná bojová tematika je přítomna ve skladbě Heroes, pugnate, viri fortissimi (Harmoniae morales 12), v níž lidské hlasy imitují bubnování a vytrubování (tonant bombardae, tympana clangunt […] bom bidi bom, fam faria ron). Vyzvánění zvonu je stylizováno v madrigalu En ego campana nunquam denuntio vana (Harmoniae morales 43). Zvláštní pozornosti se dostává světu zvířat, kde vedle kukačky (Moralia 27, Harmoniae morales 47), žáby (Harmoniae morales 46), havrana (Moralia 26, Harmoniae morales 47) atd. je patrná zjevná narážka na skladatelův pseudonym v podobě kokrhání kohouta (Gallus amat Venerem, cur?, Harmoniae morales 6) a kdákání slepice (Quam gallina suum parit ovum, Harmoniae morales 7).
Gallus psal především duchovní hudbu pod vlivem benátské školy. Hlavními formami jsou mše a moteta. V pozdním období komponoval též latinské madrigaly.
Z jeho tvorby se dochovalo dvacet mší, z nichž šestnáct vydal roku 1580 v Praze u Nigrina ve čtyřech knihách jako Selectiores quedam missae, pro ecclesia dei non inutiles, nunc primam in lucem datae ac correcate ab Authore Jacobo Händl. Jak vyplývá z názvu, jedná se o výběr mší pro církevní potřebu. Až na jedinou výjimku tvoří Gallus typ mše parodické (missa parodia). Tuto techniku užívá též v motetech. Ne všechny parodované modely jsou identifikovány, neboť Gallus je úplně nebo částečně modifikuje. Je možné je rozdělit do tří skupin. Mnohé mše vznikají na jeho vlastní moteta, případně madrigaly. V jiných jsou parodována moteta holandských, francouzských a německých skladatelů, většinou Gallových současníků: Christian Hollander, Philipp Verdelot, Clemens non Papa, Jacques de Wert, Orlando di Lasso, Jobst Brandt, Thomas Crecquillon, Domenico Phinot. Posledním případem jsou parodie na německé lidové písně nebo francouzské chansony.
Za nejstarší Gallovu dochovanou skladbu je považována Missa super Levavi oculos meos (asi 1578), v níž chybí Sanctus, Benedictus a Agnus; některé pasáže tvoří reminiscence na melodie z českých graduálů a českých lidových písní. První kniha Selectiores quaedam missae obsahuje sedmi- a osmihlasé mše, mezi nimi dvojsborová Elisabeth impletum est tempus, která zpracovává Gallův vlastní motet ze sbírky Opus musicum. Knihu druhou tvoří 4 šestihlasé mše, knihu třetí pak stejný počet mší pětihlasých na různé parodované modely, např. Clemens non Papa (Adesto dolori meo), de Wert (Transeunte Domino) nebo německá lidová píseň (Ich stand an einem morgen). V závěrečném svazku se nacházejí 4 čtyřhlasé mše. Poslední z nich má čtyřhlasou verzi bez pauz a osmihlasou s pauzami: Missa 4 vocum omissis paussis: servatis paussis acto vox.
Zvláštní pozornost věnoval Gallus kompozici motetů – většina je obsažena ve sbírce Opus musicum harmoniarum. Cyklus je rozdělen do čtyř svazků (1586, 1587, 1588, 1590) a obsahuje 374 čtyř- až dvacetičtyřhlasých skladeb pro všechny svátky církevního roku. Většina textů je převzata z Římského breviáře, některé pocházejí též z pretridentských zdrojů. Kompozičním základem je často volná imitační technika, některé motety jsou složeny z více různých částí. První kniha je dedikována arcibiskupu pražskému, biskupu olomouckému a biskupu vroclavskému. Nachází se v ní, díky užití chromatiky, jedna z nejpozoruhodnějších Gallových skladeb, Mirabile mysterium (č. 54). Druhý svazek obsahuje Gallovu nejznámější kompozici Ecce quomodo moritur iustus (č. 13). Střídají se v ní imitační technika s homofonií a podobně jako u jiných dobových skladatelů, kteří zhudebnili stejný text (Ingegneri, Viadana, Lasso, Victoria, Gesualdo), je kladen důraz na zvukovost; harmonie má důležitější úlohu než melodie. Cyklus vrcholí ve čtvrté knize, věnované Ambrosiu Teleczenovi, čtyřmi triumfálními žalmy pro Den všech svatých, z nichž dva jsou pro 24 hlasy rozdělené do čtyř sborů. Zajímavou součástí sbírky jsou, vedle předmluv, které mají dedikační charakter a Gallus v nich objasňuje svou koncepci, básně neznámých autorů. Ti se rekrutovali patrně z okruhu pražských humanistů a Gallových prátel; není vyloučeno, že některé básně složil sám skladatel.
Ke konci života vytvořil Gallus sto světských madrigalů na latinské texty, které vyšly postupně ve dvou edicích. První sbírka, Harmoniae morales [Quatuor vocum liber Harmoniarum moralium, quibus heroica, facetiae, naturalia, quotlibetica, tum facta fictaque poetica etc. admixta sunt], vyšla v letech 1589–1590 v Praze u Nigrina jako poslední vydaná publikace před skladatelovou smrtí. Obsahuje ve třech knihách 53 čtyřhlasé kompozice. Edici zbývajících madrigalů podnítil Gallův bratr. Sbírka spatřila světlo světa pod názvem Moralia [Moralia Iacobi Handl Carnioli, musici praestantissimi, quinque, sex et octo vocibus concinnata, atque tam seriis quam festivis cantibus voluptati humanae accomodata] v roce 1596 v Norimberku péčí Alexandra Theodorica. Zahrnuje pěti- až osmihlasé skladby.
Jednotícím prvkem většiny madrigalů je, jak vyplývá z titulů, morální, případně didaktické ponaučení. Nezvyklé užití latiny v rámci madrigalu obhajuje Gallus v předmluvě k prvnímu cyklu; jako obrana jazyka humanistů vyznívá též zhudebněná báseň Linguarum non est praestantior ulla Latina (Harmoniae morales 49). Výběr textů je rozmanitý. Základ tvoří básně antické a pozdně antické (Ovidius, Vergilius, Catullus, Horatius, Martialis, Tibullus, Maximianus, Claudianus, Ausonius). Následují verše středověké, z nichž některé lze nalézt ve sbírce epigramů a aforismů Carmina proverbalia (Basilej 1576). Do třetí skupiny náleží básně, které pravděpodobně složili Gallovi přátelé, případně je napsal sám skladatel.
Dílo
Dílo hudební
a) duchovní:
Mše
Missa super Levavi oculos meos, 4 hl. (asi 1578).
Missa super Apri la finestra, 6 hl.
Missa super Iam non dicam vos servos, 8 hl.
Missa super Maria Magdalena 8 hl.
Selectiores quaedam missae, 4 knihy (Praha, 1580).
Missarum VII & VIII v. liber:
Undique flammatis.
Pater noster.
Elisabeth impletum est tempus.
Casta novenarum / aula iacet subacta sororum.
Libri secundi: V – VIII Missa 6 vocum super:
Dorium.
Elisabeth Zachariae.
Locutus est Dominus.
Sancta Maria.
Libri tertii: IX – XII Missa 5 vocum super:
Adesto dolori meo.
Transeunte Domino.
Im mayen.
Ich stand an einem morgen.
Libri quarti: XIII – XV Missa 4 vocum super:
Ob ich schon arm und elend bin.
Myxolydium.
Un gay bergir.
Libri quarti XVI:
Missa 4 vocum omissis paussis: servatis paussis acto vox (Missa canonica).
Motety
Opus musicum harmoniarum, 374 skl., 4–24 hl., 4 knihy (Praha 1586, 1587, 1588, 1590).
15 motetů, 4–8 hl.
Ostatní
Undique flammatis Olomucum sedibus arsit, 7 hl. (Praha 1579).
O Herre Gott, in meiner Not ruf ich zu dir, 4 hl. (N. Selnecker: Christliche Psalmen, Lieder und Kirchengesänge, Leipzich 1587).
O miserum, hoc tristi, qui vitam ducere saeclo (Praha 1587, ztraceno).
Epicedion harmonicum Caspari Abbatis Zabrdovicensis ac Syloensis, 8 hl. (Praha 1589).
Sacrae cantiones (1597).
Motettae quae praestant omnes (1610).
b) světské:
Chimarhaee, tibi io, 6 hl. (Odae suavissimae in gratiam […] D. Iacobi Chimarrhaei, 1610).
Harmoniae morales [Quatuor liber Harmoniarum moralium], 4 hl. (Praha 1589–90).
Moralia, 5, 6, 8 hl. (Nürnberg 1596).
3 německé písně, 4 hl.
LiteraturaI. Lexika
Brockhaus-Riemann.
ČSHS.
HSPK 1999.
MEH 1983.
MGG1.
MGG2.
New Grove1.
New Grove2.
LdM.
II. Sborníky
Cvetko, Dragotin – Pokorn, Danilo (eds.): Jacobus Gallus and His Time [Jacobus Gallus in njegov čas] (Ljubljana 1985).
Cvetko, Dragotin – Pokorn, Danilo (eds.): Gallus Carniolus in Evropska renesansa 1 (Ljubljana 1991).
Kuret, Primož (ed.): Gallus in mi [Gallus und wir] (Ljubljana 1991).
Škulj, Edo (ed.): Gallusov zbornik. Prispevki h Gallusovi biografiji (Ljubljana 1991).
Škulj, Edo (ed.): Gallusovi predgovori in drugi dokumenti (Ljubljana 1991).
Cvetko, Dragotin – Pokorn, Danilo – Wilson, Fredric Woodbridge (eds.): Gallus Carniolus und die europäische Renaissance 2 (Ljubljana 1992).
III. Monografie
Cvetko, Dragotin: Jacobus Gallus Carniolus (Ljubljana 1965).
Cvetko, Dragotin: Jacobus Gallus. Sein Leben und Werk (München 1972).
Cvetko, Dragotin: Iacobus Hándl Gallus vocatus Carniolanus. (Slovenska akademija znanosti in umetnosti [Academia scientiarum et artium slovenica], Ljubljana 1991).
Černý, Jaromír et al.: Hudba v českých dějinách. Od středověku do nové doby (Praha 11983, 21989).
Motnik, Marko: Jacob Handl Gallus. Werk – Überlieferung – Rezeption, mit thematischem Katalog (Tutzing 2012).
IV. Ostatní
Maschek, Camillo: Gallus, ein grosser Tonkünstler Krains (Vodnik-Album, Ljubljana 1859, s. 177–178).
Gnjezda, Janez: Jakoba Gallus-a maša „Elizabeth Zachariae“ (Cerkveni glasbenik 14, 1891; 2Gallusov zbornik, Ljubljana 1991, s. 32–33).
Hribar, Angelik: Tristoletnica Jakoba Gallus-a. Dopis iz Ljubljane (Cerkveni glasbenik 14, 1891; 2Gallusov zbornik, Ljubljana 1991, s. 34).
Mantuani, Josef: Jakob Gallus (Cerkveni glasbenik 14, 1891, s. 49–50, 57–65; 2Gallusov zbornik, Ljubljana 1991, s. 35–46).
Mantuani, Josef: Jakob Gallus kot cerkveni glasbenik (Cerkveni glasbenik 15, 1892; 2Gallusov zbornik, Ljubljana 1991, s. 50–52).
Mantuani, Josef: Kritične opazke spisu „Glasbena doba 16. stoletja in Jakob Gallus“ (Cerkveni glasbenik 15, 1892; 2Gallusov zbornik, Ljubljana 1991, s. 70–76).
Mantuani, Josef: O Jak. Gallus-u (Cerkveni glasbenik 15, 1892; 2Gallusov zbornik, Ljubljana 1991, s. 47–49).
Mantuani, Josef: Jakob Gallus (Cerkveni glasbenik 14, 1891, s. 49–50, 57–65).
Naylor, Edward (Woodall): J. Handl-Gallus (Proceedings of the Musical Association 25, 1908).
Naylor, Edward (Woodall): Jacobus Handl (Gallus) as Romanticist (Sammelbände der Internationalen Musikgessellschaft 11, 1909/10, s. 42–54).
Mantuani, Josef: Über die Messenthemen des Jacob Handl (Musica divina 1, 1913, s. 228–233, 269–274).
Wagner, Peter: Über die Messen des Jakob Handl (Musica Divina. Monatsschrift für Kirchenmusik 1, 1913, s. 90–99).
Pisk, Paul A.: Die Messen des Jacobus Gallus (Studien zur Musikwissenschaft 5, 1918, s. 35–48).
Pisk, Paul A.: Das Parodieverfahren in den Messen von Jacobus Gallus (Studien zur Musikwissenschaft 5, 1918, s. 35–48).
Abert, Anna Amalie: Die stilistischen Voraussetzungen der Cantiones sacrae von Heinrich Schütz (Wolfenbüttel 1935).
Ajlec, Rafael: Jakob Gallus in naše glasbeno občestvo (Naši zbori 5, 1950, s. 13–22).
Cvetko, Dragotin: Jacobus Gallus Carniolus and his Music (Slavonic and East Europian Review 31, 1953, s. 495–502).
Düwell, Klaus Ulrich: Studien zur Kompositionstechnik der Mehrstimmigkeit im 16. Jahrhundert. Dargestellt an den Werken von Lasso, Palestrina, Victoria, Handl und Giovanni Gabrieli (dis., Köln 1963).
Škerjanc, Lucian Maria: Kompozicijska technika Jakoba Petelina Gallusa [The Composition Technique of Jacobus Gallus] (Ljubljana 1963).
Lanzke, Heinz Walter: Die Weltlichen Chorgesänge („Moralia“) von Jacobus Gallus (Mainz 1964).
Skei, Allen B.: Jakob Handl’s „Moralia“ (Musical Quarterly 52, 1966, s. 431–447).
Cvetko, Dragotin: Le problème du rythme dans les oeuvres de Jacobus Gallus (Festschrift Bruno Stäblein, Kassel 1967, s. 28–33).
Braun, Werner: An unknown autograph of Gallus (Muzikološki zbornik [Musicological Annual] 4, 1968, s. 50–56).
Skei, Allen B.: Jacob Handl’s Polychoral Music (Music Review 29, 1968, s. 81–95).
Sehnal, Jiří: La musica alla corte dei vescovi di Olomouc dal sec. XIII alla metà del. sec. XVII (Quadrivium 11, Bologna 1970).
Snížková, Jitka: Prispevek o odnosu Jacobusa Handla do Prage [On Jacobus Handl’s attitude towards Prague] (Muzikološki zbornik [Musicological Annual] 6, 1970, s. 12–19).
Hüsche, Heinrich: Bemerkungen zur Satzstruktur der Missa canonica zu 4 (8) Stimmen von Jacobus Gallus (1550 – 1591) (Convivium musicorum, Berlin 1974, s. 130–140).
Egbert, Louard Edward: The Opus Musicum of Jacobus Gallus and Performance Problems of Selected Motets (dis. Kentucky 1975).
Schnürl, Karl: Musikalische Figuren in den vierstimmigen „Harmoniae morales“ des Jacobus Gallus (De Ratione in Musica, Kassel 1975, s. 50–62).
Straková, Theodora: Jakob Handl-Gallus und die böhmischen länder (Muzikološki zbornik [Musicological Annual] 18, 1982, s. 5–21).
Kučerová, Marie – Peňáz, Petr: Barbara, Celarent, Darii, Ferio Jakoba Handla Galla. Poznámky k textové a hudební stránce díla (Opus musicum 16, 1984, č. 4, s. 106–12).
Boetticher, Wolfgang: Stilistische Beobachtungen an textgleichen Kompositionen von Jacobus Gallus und Orlando di Lasso (sborník Jacobus Gallus and His Time, Ljubljana 1985, s. 82–83).
Bujić, Bojan: „Peccantem me quotidie.“ Gallus’ Homage to Josquin? (sborník Jacobus Gallus and His Time, Ljubljana 1985, s. 70–81).
Cvetko, Dragotin: The Personality of Jacobus Gallus (sborník Jacobus Gallus and His Time, Ljubljana 1985, s. 11–21).
Federhofer, Hellmut: Zur Satztechnik von Jacobus Gallus (sborník Jacobus Gallus and His Time, Ljubljana 1985, s. 34–49).
Flotzinger, Rudolf: Die Ave Maria-Kompositionen des Jacobus Gallus (sborník Jacobus Gallus and His Time, Ljubljana 1985, s 59–69).
Kos, Koraljka: Jacobus Gallus’ Zeit (1550–1591). Einleitende Betrachtungen (sborník Jacobus Gallus and His Time, Ljubljana 1985, s 22–25).
Pokorn, Danilo: Animal pictures in Gallus’ Moralia] (sborník Jacobus Gallus and His Time, Ljubljana 1985, s. 118–133).
Sivec, Jože: „Ecce quomodo moritur justus“ J. Gallusa in nekaterih njegovih sodobnikov [„Ecce quomodo moritur justus“ by J. Gallus and by some of his contemporaries] (Muzikološki zbornik [Musicological Annual] 21, 1985, s. 33–49; „Ecce, quomodo moritur justus“ von Jacobus Gallus und einigen seiner Zeitgenossen (sborník Jacobus Gallus and His Time, Ljubljana 1985, s. 84–102).
Skei, Allen B.: A problem of Triple Meter in the Music of Jacobus Gallus (sborník Jacobus Gallus and His Time, Ljubljana 1985, s. 50–58).
Snížková, Jitka: Jacobus Hándl Gallus und Prag in drei Dokumenten (sborník Jacobus Gallus and His Time, Ljubljana 1985, s. 134–141).
Škulj, Edo: Word painting in the first volume of Jacobus Gallus’ Opus musicum (sborník Jacobus Gallus and His Time, Ljubljana 1985, s. 103–117).
Zwolińska, Elžbieta: Einige Bemerkungen zur Verbreitung der Werke des Jacobus Gallus in Polen (sborník Jacobus Gallus and His Time, Ljubljana 1985, s. 142–148).
Boetticher, Wolfgang: Jacobus Gallus und Orlando di Lasso. Einige Betrachtungen zum Problem des Stilvergleiches in Motettenrepertoire (Muzikološki zbornik [Musicological Annual] 22, 1986, s. 5–13).
Sýkora, Pavel: Texty světských skladeb Jacoba Handla-Galla (dipl., Masarykova univerzita [Univerzita J. E. Purkyně], Filozofická fakulta, Brno 1986).
Cvetko, Dragotin: Der Beitrag von Jacobus Gallus zur Europäischen Renaissance (Orbis musicae 9, 1986/7, s. 164–176).
Daněk, Petr: Nototiskařská činnost Jiřího Nigrina (Hudební věda 24, 1987, s. 121–136).
Mantuani, Josef: Jacob Handl (Denkmäler der Tonkunst in Österreich 6, 1988, č. 1).
Cvetko, Dragotin: Sodobni poznavalci o glasbi Jakoba Gallusa (sborník Gallus Carniolus und die europäische Renaissance 1, Ljubljana 1991, s. 117–125).
Ehrmann, Sabine: Jacobus Gallus und Italien (sborník Gallus in mi, Ljubljana 1991, s. 116–125).
Florjanc, Ivan: Gallusov odnos do koralne melodie. Prispevek k poznavanju modalno-tonalne problematike Gallusovih motetov (sborník Gallus Carniolus und die europäische Renaissance 1, Ljubljana 1991, s. 45–62).
Flotzinger, Rudolf: Die Ave-Maria-Kompositionen des Jacobus Gallus (sborník Gallus Carniolus und die europäische Renaissance 1, Ljubljana 1991, s. 23–32).
Jiránek, Jaroslav: Die charakteristischen Renaissancezüge in der Gallus’ Sammlungen „Harmoniae morales“ und „Moralia“ (sborník Gallus Carniolus und die europäische Renaissance 1, Ljubljana 1991, s. 93–106).
Krones, Hartmut: Gallus – ein Meister der Verbindung von Inhalt und Form (sborník Gallus in mi, Ljubljana 1991, s. 23–41).
Krones, Hartmut.: Tonalität und Modernität bei Jacobus Gallus (sborník Gallus in mi, Ljubljana 1991, s. 74–83).
Milač, Metod: Jacobus Gallus Carniolus (1550–1591). New Readings from the Sources (dis., Syracuse University, New York 1991).
Pontz, Stefan: Kirchentonarten bei Jacobus Gallus. Zur Frage des Lydischen (sborník Gallus in mi, Ljubljana 1991, s. 126–140).
Reinstadler, Wolfgang: Gallus. Rezeption in Innsbruck (sborník Gallus in mi, Ljubljana 1991, s. 152–156).
Schlötterer, Reinhold: Die Musik von Jacobus Gallus im Vergleich mit Palestrina und Lasso (sborník Gallus in mi, Ljubljana 1991, s. 104–115).
Sehnal, Jiří: Die Musik in Mähren gegen Ende des 16. Jahrhunderts und Jacobus Gallus (sborník Gallus Carniolus und die europäische Renaissance 1, Ljubljana 1991, s. 31–43).
Škulj, Edo: Liturgična vsebina Gallusovega Opus musicum (sborník Gallus in mi, Ljubljana 1991, s. 125–145).
Škulj, Edo: Značilnosti notnega zapisa v Gallusovih motetih (sborník Gallus Carniolus und die europäische Renaissance 1, Ljubljana 1991, s. 81–91).
Krones, Hartmut: Musik und Humanismus im Prag Rudolfs des II. am Beispiel der „Moralia“ von Jacobus Gallus (Wiener humanistische Blätter 33, 1992, s. 57–74).
Milač, Metod Marijan: Anno Domini 1574, The Question of Jacobus Gallus and the Imperial Court Chapel (sborník Gallus Carniolus und die europäische Renaissance 2, Ljubljana 1992, s. 21–48).
Škulj, Edo: Gallusov katalog. Seznam Gallusovih skladb (Ljubljana 1992).
Škulj, Edo: Tonsko slikanje galsbenik instrumentov v Gallusovih motetih [Imitation of Instrument Colours in Gallus’ Motets] (Musikološke razprave, Ljubljana 1993, s. 29–41).
Škulj, Edo: Vprašanje mere v Gallusovih motetih (Cerkveni glasbenik 86, 1993, s. 62–65).
Škulj, Edo: Mantuani – naš prvi gallusolog (Mantuanijev zbornik, Ljubljana 1994, s. 119–136).
Pontz, Stefan: Contrapunctus-Simplex-Kompositionen von Orlando di Lasso und Jacobus Gallus (sborník Orlando di Lasso in der Musikgeschichte, München 1996, s. 191–198).
Pontz, Stefan: Die Motetten von Jacobus Gallus. Untersuchungen zu den Tonarten der klassischen Vokalpolyphonie (dis., Universität München 1996).
Ehrmann-Herford, Sabine: Beobachtungen zur Musik von Iacobus Gallus am Beispiel seiner Lamentationes Ieremiae Prophetae (sborník Kunst-Gespräche. Musikalische Begegnungen zwischen Ost und West, Feiburg im Breisgau 1998, s. 85–97).
Milač, Metod: Jacobus Gallus Carniolus and the place of his compositions in the history of Music (Slovene Studies 17, 1998 [1995], s. 156–171).
Kmeťová, Elena: Jacob Handl Gallus (1550–1591) a Slovensko (dipl., Bratislava 1999).
Škulj, Edo: Clare vir. Ob 450-letnici rojstva Jacobusa Gallusa (Ljubljana 2000).
Škulj, Edo: Gallusova navodila za izvajanje njegovih skladb (Zbornik ob jubileju Jožeta Sivca (Ljubljana 2000, s. 65–76).
Milač, Metod: Quest for Jacobus Gallus (1550–1591) (Pannonisches Jahrbuch 2001, s. 298–311).
Jeż, Tomasz: Twórczość Jakoba Handla v žródłach prowenijencji Śląskiej (Muzyka, Warszawa 2004, s. 27–62).
Sýkora, Pavel: „Tempore felici multi numerantur amici…“ Příspěvek ke stylovému a duchovnímu zařazení moralií Jacoba Handla-Galla (SPFFBU H 38-40, 2003-2005, s. 267–76).
Freemanová, Michaela: Slovenian Music in Bohemian and Moravian Collections (sborník Stoletja glasbe na Slovenskem [Centuries of Music in Slovenia], Ljubljana 2006, s. 158–167).
Desmet, Marc: „Typographicum robur fractum.“ Jacob Handl’s relationship with the printing press (De musica disserenda 3, 2007, č. 2. s. 11–24).
Florjanc, Ivan: Gallus – der Humanist amat Venerem, cur? Einige kritische Überlegungen zur Harmoniae morales Nr. 6 (De musica disserenda 3, 2007, č. 2. s. 69–89).
Gancarczyk, Paweł: The mystery of Sacrae cantiones (Nuremberg 1597). Remarks on Jacob Handl and 16th-century printing practice (De musica disserenda 3, 2007, č. 2. s. 25–33).
Jeż, Tomasz: The motets of Jacob Handl in inter-confessional Silesian liturgical practise (De musica disserenda 3, 2007, č. 2. s. 35–46).
Kmeťová, Elena: Rekonštrukcia skladieb Iacoba Galla na základe domácich rukopisných predlôh zo 17. storočia (Hudebnehistorický výskum na Slovensku začiatkom 21. storočia 1, Bratislava 2007, s. 285–300).
Motnik, Marko: Die Überlieferung der Motette Surge, propera, amica mea von Jacob Handl – Gallus und ihre Bearbeitungen von Sixtus Kargel und Blasius Amon. Ein Beitrag zur Gallus-Rezeption. (De musica disserenda 3, 2007, č. 2. s. 57–68).
Napp, Thomas: Frühneuzeitliche Transferprozesse in der Oberlausitz am Beispiel von Jacob Handl (De musica disserenda 3, 2007, č. 2. s. 47–56).
Desmet, Marc: Jacob Handl Gallus i Śląsk. Między danymi biograficznymi a kwestiami stylokrytycznymi (Muzyka 2008, č. 4, s. 39–66).
Sýkora, Pavel: Notes on the Style and Spiritual Categorisation of Moralia by Jacobus Handl Gallus (Muzikološki zbornik [Musicological Annual], 44, 2008, č. 2, s. 29-38.
Desmet, Marc: A neglected Chapter on Handl’s Sources. Readings from the Swedish Manuscripts (De musica disserenda 5, 2009, č. 2, s. 7–23).
Motnik, Marko: Jacob Handl – Gallus und das deutsche Lied (De musica disserenda 6, 2010, č. 2. s. 7–22).
V. Edice
Mantuani, Josef – Bezecný, Emil (eds.): Jacob Handl: Opus musicum I (Denkmäler der Tonkunst in Österreich 6, č. 12, Wien 1899).
Mantuani, Josef – Bezecný, Emil (eds.): Jacob Handl: Opus musicum II (Denkmäler der Tonkunst in Österreich 12, č. 24, Wien 1905).
Mantuani, Josef – Bezecný, Emil (eds.): Jacob Handl: Opus musicum III (Denkmäler der Tonkunst in Österreich 15, č. 30, Wien 1908.
Mantuani, Josef – Bezecný, Emil (eds.): Jacob Handl: Opus musicum IV (Denkmäler der Tonkunst in Österreich 20, č. 40, Wien 1913).
Mantuani, Josef – Bezecný, Emil (eds.): Jacob Handl: Opus musicum V (Denkmäler der Tonkunst in Österreich 24, č. 48, Wien 1917).
Mantuani, Josef – Bezecný, Emil (eds.): Jacob Handl: Opus musicum VI (Denkmäler der Tonkunst in Österreich 26, č. 51/52, Wien 1919).
Pisk, Paul A. (ed.): Jacob Handl: Sechs Messen (Denkmäler der Tonkunst in Österreich 42, č. 78, Wien 1935).
Pisk, Paul A. (ed.): Jacob Handl: Fünf Messen zu acht und sieben Stimmen (Denkmäler der Tonkunst in Österreich 94/95, Wien 1959).
Pisk, Paul A. (ed.): Jacob Handl: Drei Messen zu sechs Stimmen (Denkmäler der Tonkunst in Österreich 117, Graz – Wien 1967).
Pisk, Paul A. (ed.): Jacob Handl: Fünf Messen zu vier bis sechs Stimmen Denkmäler der Tonkunst in Österreich 119, Graz – Wien 1969).
Cvetko, Dragotin (ed.): Jacobus Gallus Carniolus (Jacobus Hándl): Harmoniae morales – quatuor vocum. (Slovenska matica, Ljubljana 1966).
Cvetko, Dragotin (ed.): Jacobus Gallus Carniolus: Moralia (Slovenska matica, Ljubljana 1968).
Skei, Allen B. (ed.): Jacobus Handl: Moralia (Madison – Wisconsin 1970).
Škulj, Edo (ed.): Jacobus Gallus: Opus musicum harmoniarum (Monumenta artis musicae Slovenicae 5–17, Ljubljana 1985–90).
Škulj, Edo (ed.): Jacobus Gallus: Selectiores quedam missae (Monumenta artis musicae Slovenicae 18–21, Ljubljana 1991).
Škulj, Edo (ed.): Jacobus Gallus: Quatuor liber Harmoniarum moralium (Monumenta artis musicae Slovenicae 26, Ljubljana 1995).
Škulj, Edo (ed.): Jacobus Gallus: Moralia (Monumenta artis musicae Slovenicae 27 (Ljubljana 1995).
Pavel Sýkora
Datum poslední změny: 21.3.2016