Český hudební slovník osob a institucí

Bárta, Lubor

Bárta, Lubor, skladatel, narozen 8. 8. 1928, Lubná (Svitavy), zemřel 5. 11. 1972, Praha.
 
Pocházel z učitelské rodiny. Jeho otec, tenorista a houslista, rozpoznal Bártův absolutní sluch a výbornou paměť. Od pěti let hrál na housle, po přestěhování do Chocně začal navštěvovat Městskou hudební školu (klavír u Milady Doležalové). Záhy se začal věnovat kompozici (napsal Valčík pro klavír v devíti letech), od roku 1940 studoval u Adolfa Krameniče, v harmonii byl žákem Ladislava Horníčka. Zajížděl do Ústí nad Orlicí na hodiny houslí (Antonín Šimeček) a klavíru (Jan Malásek). Hrál v choceňském smyčcovém kvartetu i v orchestru Učňovské besídky, pro který instrumentoval několik skladeb. V letech 1938–46 studoval na gymnáziu ve Vysokém Mýtě, poté  na filozofické fakultě Karlovy univerzity (obor hudební věda a estetika), odkud přešel v roce 1948 na hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze do třídy Jaroslava Řídkého. Do této doby spadá založení choceňského uměleckého souboru Proud v souvislosti se vznikem tzv. soutěží tvořivosti mládeže. Bárta jako vedoucí souboru upravoval lidové písně i skládal písně v duchu socialistického realismu. Zval ke spolupráci své spolužáky z akademie Viktora Kalabise, Františka Kovaříčka, Jindřicha Felda a Evžena Illina. Proud postupně opouštěl od budovatelského repertoáru, prvotní nadšení vyprchávalo a v roce 1955 se více než sto členný soubor rozpadl.
Během studií u Jaroslava Řídkého se Bárta věnoval hlavně komorní tvorbě, klavírní skladby si interpretoval sám (chodil na výuku i k Františku Maxiánovi). Získal sice třetí cenu na berlínském festivalu mládeže v roce 1991 za Komsomolskou kantátu  na slova Vladimíra Majakovského, ale prvním trvalým úspěchem se stal až houslový koncert. Bárta tímto dílem absolvoval v roce 1952 a přesvědčivě tak v sobě objevil osobitého symfonika. Na krystalizaci Bártova stylu měli zřetelný vliv Igor Stravinskij, Béla Bartók, Sergej Prokofjev, Bohuslav Martinů, Leoš Janáček i George Gershwin.
Po vykonání vojenské služby se Bárta vrátil do Chocně, která tehdy žila hlavně díky řediteli Lidové školy umění Pavlu Čotkovi (1952–57) bohatým hudebním životem. Bártovi se podařilo založit Aktiv pro rozvoj hudebního života ve Východočeském kraji, který propagoval soudobou artificiální hudbu do roku 1962. V letech 1954–55 spolupracoval s Dětským sborem Československého rozhlasu. V roce 1963 odešel do Prahy. Pracoval v Kontrolní a revizní komisi Ústředního výboru Svazu československých skladatelů, od roku 1970 jako tvůrčí tajemník svazu. V posledním roce života učil na pražské konzervatoři hudební formy a harmonii. Zemřel v 44 letech na rakovinu slinivky.
Bártova hudební řeč se vyhranila poměrně rychle a prošla znatelným, třebaže krátkým vývojem, který lze zjednodušeně charakterizovat jako posun od subjektivního vyjádření k objektivnější hře se zvukovým materiálem. Síla Bártovy hudby spočívá v bezprostřední muzikalitě a melodické složce podpořené nápaditou rytmikou. Bártovi byl vlastní koncertantní, dialogický princip a smysl pro formu. Tento způsob hudebního myšlení je doplňován barevnou instrumentací, využíváním technických možností nástrojů, překvapivým a vtipným harmonickým průběhem (atonalita, skoky i záměrně „klasická“ jednoduchost). Bárta dokázal skloubit oddíly dramatického, epického a lyrického charakteru, udržet napětí při velmi pomalých tempech. Výrazový rejstřík sahá od věcné motoriky přes groteskní části k niterné výpovědi. Z řady efektních koncertů vyniká klavírní z roku 1959 (premiéra 1961, hlavní témata cituje Jindřich Feld ve druhé větě svého klavírního koncertu z roku 1973), symfonická tvorba vyvrcholila třetí symfonií z roku 1972 (premiéra 1973). Pozoruhodná jsou četná díla komorní (sonáty, smyčcové kvartety atd.), z vokální tvorby stojí za zmínku písně a sbory z dětského světa.