Český hudební slovník osob a institucí

Dittersdorf, Karl Ditters von

Ditters von Dittersdorf, Karl (psán též Carl; vl. jm. Karl Ditters), skladatel a houslista rakouského původu žijící v Čechách, narozen 2. 11. 1739, Vídeň (Rakousko), zemřel 24. 10. 1799, Červená Lhota (Pluhův Žďár).

První základy v hudbě získal od svého otce, amatérského muzikanta. Díky dobrému finančnímu zázemí své rodiny mohl studovat na jezuitské škole a již od dětství navštěvovat lekce hudby, náboženství a francouzštiny. Od sedmi let se učil hrát na housle u Josepha Paula Zieglera, jehož přičiněním také začal hrát v orchestru benediktinského kostela. Jako dvanáctiletý se stal zpěvákem a houslistou v dvorní kapele prince Josepha Friedricha Sachsen-Hildburghausena, kde dále pěstoval své hudební vzdělání. Hru na housle studoval u Giuseppe Traniho, který zachytil i jeho první skladatelské pokusy a doporučil jej ke studiu skladby u Giuseppe Bonna, jenž jej vzdělával v kontrapunktu a volné kompozici. V kapele zůstal do roku 1761, kdy princ Sachsen-Hildburghausen odjel z Vídně kvůli vladařským povinnostem a hudební těleso rozpustil.

Ve dvaadvaceti letech se stal členem orchestru dvorní opery ve Vídni, kde uzavřel smlouvu s divadelním ředitelem hrabětem Durazzem. Začal též koncertovat coby houslový virtuos. V orchestru se seznámil s Christophem Willibaldem Gluckem, s nímž podnikl roku 1763 koncertní cestu po Itálii – vystupoval v Benátkách, Bologni, Parmě, Mantově a Terstu; o rok později vycestoval do Frankfurtu nad Mohanem, kde spolu s císařskou dvorní kapelou hrál při korunovaci Josefa II.

Roku 1764 mu vypršela smlouva s Durazzem a po roztržce s jeho nástupcem hrabětem Wenzlem Sporkem opustil vídeňský dvůr (1765). Přijal místo kapelnického mistra u biskupa Adama Patačiče ve Velkém Varadíně v Uhrách (dnešní rumunské město Oradea), kde nahradil Michaela Haydna a kde působila také řada českých umělců. Sestavil zde orchestr s vokální sekcí a začal komponovat své první skladby. Napsal zde mimo jiné své první scénické oratorium Isacco (1766), stejně jako svou první operu buffa Amore in Musica (1767) a řadu instrumentálních skladeb.

Po rozpuštění orchestru (1769) vstoupil do služeb vratislavského biskupa hraběte Filipa Gottharda Schaffgotsche na zámku Jánský vrch u Javorníka (1770–96), čímž začal jeho více než čtvrtstoletí trvající pobyt ve Slezsku. Zpočátku zde hostoval v zimních měsících, postupně sem přesídlil natrvalo. Naplno zde rozvinul svůj skladatelský potenciál. Sestavil zámeckou kapelu, do které angažoval i české hudebníky. Dal zbudovat divadelní sál, v němž každoročně provozoval vlastní autorské komické opery na italské texty, většinou k příležitosti oslav svátku či narozenin svého mecenáše (například Il viaggiatore americano in Joannesberg / Americký cestovatel na Jánském vrchu/, 1771; La poesia e la musica in gara / Zápolení mezi poezií a hudbou/, 1771; Lo sposo burlato / Zesměšněný manžel, 1773; La moda o sia Gli scompigli domestici / Móda aneb Zmatkující sluhové, 1776).

Průběžně komponoval díla i pro vídeňskou scénu; byl v kontaktu s vídeňskou Společností hudebních umělců (Tonkünstlersozietät) a nechával uvádět své skladby na vídeňském dvoře (z oratorií byla provedena například  Esther, 1773, či Giobbe /Job/, 1786). Provedení Esther v roce 1773 natolik uchvátilo Josefa II., že mu nabídl místo kapelního mistra dvorního orchestru; Ditters se však rozhodl zůstat na Jánském vrchu. Od poloviny osmdesátých let se proslavil tzv. singspiely (komickými operami v německém jazyce prokládanými mluveným textem). Mezi nejznámější patří Der Apotheker und der Doktor (Lékárník a doktor), 1786; Der Betrug durch Aberglauben (Podvod pomocí pověry), 1786; Die Liebe im Narrenhause (Láska v blázinci), 1787; a Das rothe Käppchen (Červená karkulka), 1788.

Od osmdesátých let začal postupně rušit svou izolaci na slezském zámku a častěji osobně vyjížděl do Vídně i dalších měst. Prohloubil své přátelství s Josephem Haydnem, který provedl pět jeho oper na zámku Esterháza. Od roku 1783 hrál ve Vídni první housle ve smyčcovém kvartetu, jehož dalšími členy byli Joseph Haydn (druhé housle), Wolfgang Amadeus Mozart (viola) a Jan Křtitel Vaňhal (violoncello). V sezóně 1784/85 uvedl šest svých programových oper na téma Ovidiových Metamorfóz na vídeňském dvoře. Roku 1789 podnikl cestu do Berlína na osobní pozvání Fridricha Viléma II., aby zde prezentoval své dílo. Jeho zpěvohry zanechaly svou stopu i v českých zemích. Blízký vztah měl k brněnské scéně; roku 1789 představil premiérově v Brně v městském divadle (dnešní Reduta) své singspiely Die Hochzeit des Figaro (Figarova svatba) a Hieronymus Knicker (ten byl později hrán i Vlasteneckým divadlem v Praze).

Mezitím rozvíjel i svůj osobní a profesní život. Oženil se se členkou operního souboru, maďarskou zpěvačkou Nicolinou Trink (1772), která mu porodila deset dětí. Během své služby u Schaffgotsche posbíral několik funkcí a titulů – roku 1770 se stal vrchním lesmistrem knížectví a přímluvou svého patrona byl papežem jmenován Rytířem zlaté ostruhy, o tři roky později získal od Marie Terezie šlechtický přídomek „von Dittersdorf“ (1773), což bylo nutné k vykonávání úřadu hejtmana ve Frývaldově (dnešní Jeseník). Roku 1790 si přibral další úřady ve Slezsku (víceprezident zemského soudu, hejtman ve Zlatých horách).

Mezitím slábl přísun peněz věnovaných kapele, neboť na panství byla uvalena nucená správa. Ditters si musel vypomáhat amatérskými hudebníky. Po návratu z roční vídeňské rezidence (1787) se začaly stupňovat jeho finanční i zdravotní potíže (artritida, slábnutí zraku). Postupně byl uvržen v nemilost. Poté, co hrabě Schaffgotsch roku 1795 zemřel, byl Ditters finančně na mizině. Zachránila ho velkorysost barona Ignáce von Stillfrieda, který mu nabídl své sídlo v Novém Dvoře u zámku Červená Lhota. Ditters se tam přesunul s celou svou rodinou a poslední léta života strávil v ústraní; usilovně komponoval, dokud mu zcela neodešel zrak. V tomto období složil ještě deset singspielů pro nové dvorní divadlo Friedricha Augusta von Braunschweig-Oels v polské Olešnici u Vratislavi (například Die Lustigen Weiber von Windsor /Veselé paničky windsorské/ podle Shakespeara, 1796). Dva dny před smrtí dokončil svou autobiografii Lebenbeschreibung, kterou již jako slepý diktoval svému synovi; vydána byla v Lipsku roku 1801 (česky vyšla jako Vzpomínky hudebníka 18. století, Praha 1959). Pochován je na hřbitově v Deštné.

Jako skladatel klasické éry byl zpočátku ovlivněn italským vzorem, později převážil vídeňský sloh. Jeho tvorba je lehká, splavná a přístupná, často bez větší hloubky a propracovanosti, avšak k účelům opery buffa a  německým singspielům se dobře hodící. Napsal přes 40 oper, asi 130 symfonií (30 vyšlo tiskem), 26 divertiment, dále serenády, smyčcová kvarteta, kvinteta, sonáty, klavírní skladby, několik oratorií, řadu mší a další chrámovou hudbu (z nich nejoblíbenější byla Regina coeli). Složil také mnoho koncertů, z nichž některé jsou dochovány na gramofonových deskách. Ke stému výročí jeho smrti byl vydán desetisvazkový výběr jeho orchestrálních skladeb (Lipsko, 1899). V Javorníku, kde zanechal nejsilnější odkaz, se každoročně v září koná mezinárodní hudební festival nesoucí jeho jméno. O jeho životě vznikla divadelní hra Muzikant z Jánského vrchu v režii olomouckého dramatika Jana Sulovského, v premiéře uvedená roku 2009.