Český hudební slovník osob a institucí

Bartošová, Feodora

Bartošová, Feodora (pseud. Tálská, Kamila; prov. Lavická), básnířka a libretistka, učitelka, narozena 24. 6. 1884, Vyškov, zemřela 30. 11. 1941, Brno.
 
Dcera lékaře, vystudovala učitelský ústav v Brně, básnířka a libretistka, povoláním učitelka, Voglův údaj, že utonula na školním výletě dívčího lycea Vesna při pokusu zachránit tonoucí žačku, se týká její sestry. V roce 1915 se Fedora Bartošová vdala za poštovního úředníka JUDr. Josefa Lavického, v letech 1924 až (asi) 1935 žili v Bratislavě, poté se vrátili zpět do Brna. 
V letech 1903–04 publikovala  básně a krátké prózy v brněnských Lidových novinách, kde se s nimi seznámil Leoš Janáček. Bartošová v té době bydlela s rodinou na Klášterním náměstí v Brně, v témže domě, kde tehdy bydleli Janáčkovi. Počátkem listopadu 1903 se obrátil Janáček na ní, dříve důvěrnou přítelkyni jeho zemřelé dcery Olgy (zemřela 26. 2. 1903), aby pro něho zveršovala jeho prózou psaný, ale již dialogizovaný námět k nové opeře. Opera se původně měla jmenovat Luhačovská hvězda. Bartošová na to přistoupila a Janáček jí postupně posílal do východomoravské obce Sudoměřice (u Strážnice), kde právě učila, části (fragmenty) svého libreta. Bartošová uspořádala Janáčkovy chvatně načrtnuté, nehotové a na sebe nenavazující útržky podle smyslu a logické souvislosti v dobře skloubený dramatický útvar o třech jednáních s jasně vyfabulovaným dějem, každé jednání tvořilo dějově uzavřený celek. První jednání udává jako scenerii Nádherné lázně, druhé má dvě části: Nádherný dámský budoár a Slovanská riviera na pobřeží dalmatském, dějištěm třetího je Aula konzervatoře. Její verše plynou hladce a pravidelně v tzv. „oněginských strofách“, jak si to Janáček přál (Oněginská strofa – A. S. Puškin použil této strofy ve svém veršovaném románu Evžen Oněgin z roku 1825–32; strofa sestává ze 14 rýmovaných čtyřstopých jambů, které se uvnitř strofy ještě člení na 3 čtyřverší a závěrečné dvojverší. První čtyřverší má rým střídavý, druhé sdružený, třetí obkročný a závěrečné dvojverší rým sdružený; rýmové schéma je abab ccdd effe gg). Její básnický jazyk je uhlazený, ohebný, velmi obrazný a bohatý na psychologizující symboliku, charakteristickou pro české symbolistické básnictví. Krátce před vánocemi 1903 mohla Janáčkovi odevzdat hotové zveršované libreto pod názvem Plamenné růže, a to ve dvou úplných verzích, které se navzájem jen málo lišily. Obě verze obsahují cenné Janáčkovy myšlenky a úvahy o podstatě a charakteru výtvarného umění (malířství) a hudby, o inspiraci v umění, kterou spatřuje především v erotice, nebo o tělesnosti a duchovosti v umění. Poté se Janáček na ni ještě několikrát obrátil s prosbou o různé opravy a úpravy, o přeskupení jednotlivých odstavců či kapitol či o další zpracování nově vložených částí. Tato spolupráce na opeře, kterou pak Janáček nazval Osud, trvala několik měsíců, naposledy pracovala Bartošová s Janáčkem na několika obrazech ve dnech 11. a 12. května 1904 v Luhačovicích, které společně s matkou na Janáčkovo pozvání navštívila.
Janáček považoval její úplné verze, jakož i četné další skici, obsahující jenom úryvky, za pouhý „materiál“ k opeře. Rozbil je, a některé ze vzniklých fragmentů pak použil jako stavivo pro zcela novou operu s jiným dějem a jinými charaktery. V ní podtrhl vnitřní i vnější fragmentárnost a dal jí formu otevřeného díla  (oeuvre ouverte), úplný název opery pak zněl: Osud. Fragmenty románové ze života. Z veršů Bartošové v ní zůstalo jen málo. Přesto jí Janáček všude uvádí jako spoluautorku libreta.
Opera nebyla za života Bartošové provedena. Po letech napsala (v dopise Vladimíru Helfertovi ze 4. 12. 1933 z Bratislavy), že se nikdy nedověděla, jak Janáček s její veršovanou verzí naložil a jakou podobu libreto pak v jeho rukou dostalo. V roce 1934 však slyšela hudební nastudování Břetislava Bakaly, vysílané  brněnským rozhlasem, na které ji upozornil Vladimír Helfert. Paní Zdence Janáčkové, s kterou si po Janáčkově smrti dopisovala (a snad se i stýkala), píše, jak byla Janáčkovou hudbou k Osudu uchvácena a jakou je naplněna hrdostí, že kdysi mohla svým skromným dílem přispět ke vzniku díla.