Němeček, Jiří 1)
Charakteristika: Tanečník, choreograf a pedagog
Datum narození/zahájení aktivity:12.4.1924
Datum úmrtí/ukončení aktivity:29.7.1991
Text
• Dílo • Literatura •
Němeček, Jiří st., tanečník, choreograf a pedagog, narozen 12. 4. 1924, Říčany u Prahy, zemřel 29. 7. 1991, Praha.
Taneční základy získal jako osmiletý v říčanské baletní školy Libuše Slabé, později u Bronislava[Bondy] Szynglarského, pevnějším základům zejména v klasické technice se učil v Praze u Františka Bubly (1938–39) a v prvním externím angažmá v Národním divadle v Praze u Jelizavety Nikolské (1939), u níž ve školení pokračoval i v době nástupu profesionálního angažmá v baletu operety Tylova divadla v Nuslích (1940–42). V sezóně 1942–43 byl členem sboru baletu Národního divadla a v rámci totálního nasazení byl 1943–44, tanečníkem německého divadla v obsazené polské Vratislavi. Po osvobození byl dva měsíce v Národním divadle v Praze a odešel do nově otevřeného českého divadla v Opavě, jehož balet vedl Josef Škoda. Byl zde sólistou v období 1945–48 a od 1946 také šéfem baletu. Na tři roky (1948–51) nastoupil do Brna jako sólista a choreograf. V letech 1951–57 se stal šéfem baletu v Plzni a vytvořil zde významnou etapu historie tamního baletního souboru. Jeho nejvýznamnějším a nejdelším angažmá bylo v letech 1957–90 vedení baletu Národního divadla v Praze (v sezónách 1970–77 současně vedl balet karlínské operety – v Národním divadle zůstával choreografem a v období 1974–77 zůstal ve svazku Národního divadla, ale byl z funkce uvolněn pro vedení baletu Národního divadla v Brně, v Národním divadle v Praze byl 1977–79 choreografem a od 1979 opět šéfem). Jeho kariéru interpreta převážila práce choreografická, přesto mezi významné sólové úkoly patřily na počátku jeho dráhy role v choreografiích K. Hoppe a A. Bortoluzziho ve vratislavském působení (Corregidor v Třírohém klobouku, 1944; Harlekýn v Královně loutek a jiné) a jako většina našich regionálních šéfů byl i tančícím choreografem, v Opavě tančil Franze ve Škodově Coppélii (1945) a Otroka ve své choreografii Šeherezády (1947), v Plzni ve svých inscenacích Prince v Louskáčkovi (1952), Merkucia v Romeovi a Julii (1952), titulní roli v Gluckově Donu Juanovi (1954), Mrtvého milého ve Svatebních košilích (1955). Jeho jedinou rolí v Národním divadle v Praze byl Federigo ve Sluhovi dvou pánů (1958). Byl především choreografem a režisérem, debutoval v Opavě složeným baletním koncertem a jeho první inscenací byl balet Z pohádky do pohádky (1946, společně s Jiřinou Skopalovou). Po Šeherezádě, Královně loutek a Princezně Hyacintě přišlo angažmá v Plzni. Zde se začala prosazovat a zrát nekonvenční originalita osobnosti precizního, logického a systematického choreografa, nejúspěšnějšího českého tvůrce realistických celovečerních tanečních dramat s přehledným režijním plánem, dramatickými konflikty a katarzemi psychologicky věrohodně jednajících postav (Viktorka, 1951; Romeo a Julie, 1952; Louskáček, 1952; Jánošík, 1954; Labutí jezero, 1955; Svatební košile, 1955; Mládí, 1956). Své inscenační představy a tvorbu završil v nesrovnatelně lepších materiálních i personálních podmínkách, které mu poskytlo angažmá v Národním divadle v Praze. Na scénu přivedl vedle několika koncertních večerů a matiné přes třicet baletních titulů (Sluha dvou pánů, 1958; Othello, 1959, 1968; Mládí, 1959; Kamenný kvítek, 1960; Romeo a Julie, 1962; Rapsodie v modrém, 1963; Marnotratný syn, 1963; Náměsíčná, 1963; Labutí jezero, 1963 choreografie s Růženou Mazalovou, 1982; Svědomí [Hirošima], 1964; Popelka [choreografie dle Machova], 1965; Poslední pampeliška, 1965; Coppélia, 1965; Šeherezáda, 1965, 1973; Polovecké tance, 1966, 1973; Medusa, 1968; Meteor, 1968; Podivuhodný mandarín, 1970; Signorina Gioventú, 1970; Don Juan Richarda Strausse, 1972; Mládí Leoše Janáčka, 1978; Kamenný kvítek, 1981), tanečně provedený melodram Médea Jiřího Antonína Bendy (1979). V Brně nastudoval úspěšně Spartaka (1975) a Matčino pole (1977). V zahraničí nastudoval Svědomí (Sofie 1965, Havana 1967) a Fantasie Pinocchiova A. Casagrandeho ve Scapino Ballet (Amsterdam 1973). Celkem vytvořil na osmdesát choreografií a desítky choreografií v operách, operetách, muzikálech, činohrách, televizi a filmu (např. 1975 Medailon Olgy Skálové). Byl nekompromisním šéfem a organizační a manažérské schopnosti předvedl již v Opavě a zejména v Plzni, kdy za jeho éry patřil baletní ansámbl k nejlepším u nás (své základy zde získával Luboš Ogoun, Pavel Šmok, Marta Synáčková a další) a z baletu Národního divadla v Praze vybudoval velký soubor (sto padesát členů) s výraznými sólistickými osobnostmi. Všechny inscenace, s dramaturgickým kompromisem mezi politickými požadavky doby a evropskou baletní dramaturgií, měly vysoký profesionální standard, Němeček důsledně pečoval o kvalitu repríz a profesionálně hladký chod divadelního organismu. Na katedře tance Akademie múzických umění v Praze působil jako externí profesor choreografie. Umělecké výsledky i politická angažovanost mu přinesly řadu oficiálních ocenění (Zasloužilý umělec 1963, Národní umělec 1981, Řád práce 1984). Jeho manželkou byla tanečnice Elvíra Němečková (rozená Liebetanz), jeho synem je tanečník a choreograf Jiří Němeček (v Plzni nastudoval v roce 2003 otcovu verzi Labutího jezera).
Za Němečkovy éry v Národním divadle v Praze studovali baletní inscenace také kmenoví choreografové Národního divadla zejména Jiří Blažek (Spartakus, Doktor Faust, Pták Ohnivák, Petruška, Istar, Giselle) a Miroslav Kůra (Karneval, Sedm krasavic), ze zahraničních choreografů hostovali v Praze např. Jurij Grigorovič (Legenda o lásce), Alicie Alonso (Marná opatrnost), Peter Darell (Hoffmannovy povídky), Conrad Drzewiecki (Fryderyk Chopin: Nokturna, Věčné písně, Písně o noci) a na repertoáru se objevily první choreografie Daniela Wiesnera.
Dílo
Dílo literární
Varna tentokrát taneční (Taneční listy 2, 1964, č. 8, s. 113);
O baletu ND (Taneční listy 6, 1968, č. 2, s. 6);
Výzva k umělecké činnosti (Taneční listy 13, 1975, č. 2, s. 2);
Napsali nám… (Taneční listy 18, 1980, č. 1, s. 16);
O choreografii. Několik poznámek ze semináře SČDU k Roku českého divadla (Taneční listy 22, 1984, č. 3, s. 3);
Přežijí rok 2000? (Taneční listy 24, 1986, č. 7, s. 2). Literatura
I. Lexika
Koegler, Horst: Friedrichs Ballettlexikon (Hannover 1972, s. 413).
Postavy brněnského jeviště I. (Brno 1979, s. 180).
Baljet – Encyklopedija (Moskva 1981, s. 367).
Koegler, Horst: The Concise Oxford Dictionary od Ballet (Oxford – New York 1987, s. 298, 333).
Národní divadlo a jeho předchůdci (Praha 1988, s. 333–334).
Encyklopedie Česká divadla (Praha 2000, s. 78, 86, 336, 344, 360, 361, 437).
Český taneční slovník (Praha 2001).
II. Ostatní
Deutsches Bühnen Jahrbuch (Berlin, 1939–44).
Přehled činnosti československých divadel, Divadelní ústav (Praha 1958, s. 188).
Sborník Divadelní žatvy: Aktiv o problémech současného baletního umění, Svaz čsl. divadelních umělců (Brno 1960, s. 19, 46, 56).
Vašut, Vladimír: Baletní repertoár 1945-60 (Praha 1960).
Schmidová, Lidka: Československý balet (Praha 1962, s. 24, 35, 36, 47, 53).
Sborník referátů Baletní seminář, Svaz čsl. divadelních a filmových umělců (Brno 1964, s. 25, 39, 43, 77).
Sto let českého divadla v Plzni 1865-1965 (Plzeň 1965).
Rebling, Eberhardt: Ballet von A bis Z (Berlin 1966, s. 54, 286).
Leszkowová, Lilka: Osm otázek J. Němečkovi (Taneční listy 5, 1967, č. 4, s. 15).
Brodská, Božena: Zamyšlení nad premiérou s otazníkem na začátku a konci (Milá sedmi loupežníků, Meteor, Medusa) (Taneční listy 6, 1968, č. 3, s. 2).
Schmidová, Lidka: Nový Othello v ND (Taneční listy 6, 1968, č. 7, s. 12).
Pekárek, Jiří: Jiří Němeček o sobě (Taneční listy 8, 1970, č. 9, s. 15).
Burian, Karel V.: Hvězdy baletu (Praha 1971, s. 173, 192).
Burian, Karel V.: Olga Skálová (Praha 1972, s. 22, 31, 32, 38–45, 57).
Almanach 90 let stálého českého divadla v Brně 1884–1974, Státní divadlo v Brně (Brno 1974).
Vašut, Vladimír: Němečkův start v Brně (Taneční listy 12, 1974, č. 4, s. 14).
Vašut, Vladimír: Zasloužilý umělec Jiří Němeček – 50 (Taneční listy 12, 1974, č. 3, s. 1–4, příloha).
-dp-: Matčino pole (Taneční listy 17, 1979, č. 3,. 10).
Pilka, Jiří: Miroslav Kůra (Praha, 1979).
Paseková, Dana: Jiří Němeček o Varně (Taneční listy 18, 1980, č. 8, s. 1).
Moravcová, Věra: Kamenný kvítek ve Smetanově divadle (Taneční listy 19, 1981, č. 8, s. 5).
Hošková, Jana: S Jiřím Němečkem o ITI (Taneční listy 21, 1983, č. 6, s. 6).
Soupis repertoáru ND v Praze 1881-1983 (Praha 1983).
Vašut, Vladimír: Baletní libreta (Praha 1983, s. 80, 90, 111, 120, 132, 154, 160, 167, 193, 202, 210, 217, 218, 219, 248, 255, 265).
ED: Umělecká tvorba národního umělce Jiřího Němečka (Program, Státní divadlo v Brně, Brno 1984, č. 8, s. 332–333).
Hegerová, Ivana: Trojlístek jubilantů – zasloužilá umělec Luboš Ogoun, národní umělec Jiří Němeček, národní umělec Miroslav Kůra (Taneční listy 22, 1984, č. 4, s. 23).
Zbavitel, Miloš: Kalendárium dějin divadla v Opavě 1945–1985 (Opava 1985, s. 80).
Vašut, Vladimír: Saša Machov, Panorama (Praha 1986, s. 126, 152, 162, 214, 239, 240).
Tázlarová, Jitka: Neuvěřitelná skutečnost. Národnímu umělci Jiřímu Němečkovi (Taneční listy 25, 1987, č. 1, s. 14).
Dufková, Eugenie: Olga Skálová (Brno 1988, s. 15, 28, 29, 32, 34, 36, 40, 47, 55, 56, 60, 67).
Gabzdyl, Emerich, Vašut, Vladimír: V hlavní roli Emerich Gabzdyl (Ostrava 1988, s. 84, 108, 130, 141, 146, 147, 150).
Malcev, Viktor: Labutí jezero v Brně (Taneční listy 26, 1988, č. 5, s. 5).
Ročenky Česká divadla, Divadelní ústav (Praha 1960–1990).
red: Jiří Němeček [nekrolog] (Taneční listy 29, 1991, č. 7, s. 5).
Siegel, Jaroslav: Jaroslav Čejka a jeho bláznivý svět, Humor a Kvalita (Praha 1996, s. 19, 21, 23, 47, 57, 65).
Krakešová, Eva: Ve službách Terpsichory (Praha, 1997, s. 48, 68).
Vašut, Vladimír: Pavel Šmok na přeskáčku (Praha 1997, s. 20, 21, 39).
Jana Holeňová Text
Datum poslední změny: 23.3.2009