Český hudební slovník osob a institucí

Challupper, Josef

Challupper, Josef (de Challupper; Challupper-Wildstein; pseud. J. R. Roman; pův. jm. Kovář), klavírista, hudební pedagog, skladatel a překladatel, narozen 18. 2. 1911, Hořovice, zemřel 17. 7. 1977, Jindřichův Hradec.

Pocházel z rodiny notáře Josefa Kováře, který údajně vystupoval jako sólista na kůru v Jindřichově Hradci, kde rodina vlastnila od roku 1934 dům. Rozhodující podíl na rozvoji hudebně nadaného Josefa i jeho mladšího bratra Jiřího, který se rovněž později stal profesionálním hudebníkem, měla matka Růžena, rozená Kallupperová (Challupperová)-Vildštejnová, absolventka učitelského ústavu a též klavíristka, skladatelka a příležitostná básnířka, která oběma synům poskytla v raném věku základy klavírní a zřejmě i houslové hry. Všeobecné vzdělání Josef Challupper získal na obecné škole na pražských Vinohradech, kde rodina bydlela od roku 1915, a od roku 1922 na gymnáziu v Málkově ulici v Praze. Ve středoškolském studiu pokračoval na gymnáziu v Táboře, kam byl jeho otec, který mezitím vstoupil ze zdravotních důvodů na vlastní žádost do státní služby, přeložen v roce 1924. V Táboře začal studovat hru na klavír u Bohumíra Halouzka, který ho uvedl také do základů hudební kompozice. Významně k jeho hudebnímu rozvoji přispěl také proslulý houslový pedagog Otakar Ševčík, k němuž dojížděl jeho bratr v letech 1928–32. Při výuce doprovázel Josef Challupper bratra i samotného Ševčíka při předehrávání. Rozhodující úlohu při poznání klasického a romantického hudebního repertoáru měl významný sociolog a nadšený hudební amatér Emanuel Chalupný (1879–1958), jehož pravidelných komorních hudebních večerů se bratři Challupperové v Táboře účastnili. Po přestěhování rodiny na pražské Vinohrady účinkoval Josef Challupper v gymnaziálním orchestru a na koncertech pořádaných studentskou organizací. V klavírní hře se zdokonaloval u Carla Ansorge a Karla Hoffmanna. V průběhu svého středoškolského studia se věnoval také jazzové a populární hudbě. Založil taneční orchestr a pravidelně jako klavírní doprovazeč vystupoval při filmových představeních. Současně rozvíjel svůj zájem o studium cizích jazyků. Od dětství ovládal němčinu a francouzštinu, později se stal skutečným polyglotem. Osvojil si ještě italštinu, španělštinu, ruštinu, turečtinu, arabštinu a japonštinu. Za gymnaziálních let v Táboře přispíval do francouzsky psaného časopisu Le Sudbohémien (1925–28).

Po maturitě na vinohradském gymnáziu v roce 1930 zahájil studium hudební vědy, filozofie, francouzské literatury, orientalistiky a pedagogiky na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze. Současně se soukromě zdokonaloval v hudební skladbě u Josefa Suka. V roce 1933 podnikl spolu se svým bratrem první koncertní cestu do Paříže. Po získání doktorátu v oboru hudební vědy v roce 1935 pobýval většinou v Paříži a věnoval se zde kompoziční a především koncertní činnosti. Vystupoval s vlastními skladbami sólově i s orchestrem a dále především s dílem Fryderyka Chopina, Zdeňka Fibicha a Sergeje Rachmaninova, s nímž se v Paříži osobně seznámil. V téže době navštěvoval také hudebněvědné přednášky na Sorbonně a pomýšlel na habilitaci na této univerzitě. Svůj pařížský pobyt musel přerušit v roce 1936, kdy byl povolán do Československa k výkonu vojenské služby. Po šesti týdnech strávených ve vojenské nemocnici byl kvůli svému chronickému onemocnění ledvin trvale propuštěn. Po návratu do Paříže rozšířil svou koncertní činnost také na Rakousko a Švýcarsko. V roce 1938 si i s bratrem Jiřím změnil původní příjmení Kovář na matčino rodné Challupper-Vildštejn, k čemuž je podnítilo setkání s posledním žijícím potomkem francouzského šlechtického rodu spřízněného s rodinou jejich matky, markýzem Françoisem de Challupper Deschaloup, jenž oba bratry k 13. 6. 1936 adoptoval. Další příčinou tohoto kroku byla zřejmě roztržka s otcem kvůli způsobu, jakým se choval k jejich matce. Vážná nemoc matky přiměla Josefa Challuppera v srpnu 1939 k návštěvě rodičů v Praze. Vypuknutí druhé světové války mu znemožnilo návrat do Paříže a spolu s dalším politickým vývojem zabránilo realizaci Challupperova záměru trvale umělecky působit ve Francii. Uzavření českých škol ukončilo jeho úsilí o akademickou kariéru na Univerzitě Karlově. Jeho snahu o získání profesury dějin hudby a hudební teorie na pražské konzervatoři zmařil zákaz přijímání nových zaměstnanců do veřejných úřadů a škol, proto v době okupace pracoval při filmových produkcích jako hudební poradce a příležitostný scenárista a režisér. Vedle toho založil v roce 1940 spolu s Vlastimilem Blažkem Společnost pro starou českou hudbu, která pravidelně pořádala koncerty z děl starých českých mistrů. Vleklá ledvinová choroba mu postupně zabránila až do roku 1947 veřejně vystupovat. V době Protektorátu se proto velmi intenzivně věnoval literární, vědecké a překladatelské činnosti. Psal odborné spisy z oboru orientalistiky a dějin hudby, které jsou dnes z velké části ztracené. Dále podobně jako jeho bratr Jiří přispíval v letech 1943–44 do časopisu vydávaného kolaborantem Harry Jelínkem Znova. Jeho články byly tematicky zaměřeny na obecné dějiny, především středověku. Překládal do francouzštiny spisy a přednášky Emanuela Chalupného a básně svého přítele Emanuela z Lešehradu. Také tyto Challupperovy překlady jsou dnes ztracené. Vlastní francouzský překlad knihy Rudolfa Marii Hynka Muž bolesti přepracoval do podoby filmového scénáře, který však nebyl realizován.

Zlepšení zdravotního stavu na počátku roku 1947 ukončilo dlouhé období, kdy se Challupper, který tehdy obýval rodinné sídlo v Jindřichově Hradci, mohl věnovat vedle zmiňovaných literárních a překladatelských aktivit pouze kompoziční činnosti. Nyní neúspěšně usiloval o získání titulu profesora na katedře hudební vědy Filosofické fakulty University Karlovy. V témže roce přijal místo učitele na gymnáziu v Třeboni, kde vyučoval hudební nauku, dějepis, psychologii, logiku, francouzštinu a němčinu. Nadále se přitom snažil obnovit svou koncertní činnost v zahraničí, především ve Francii a na Středním Východě. Challupperovu vycestování však zabránily politické změny po únorových událostech roku 1948. Od roku 1949 současně vyučoval na pedagogickém oddělení hudební školy v Českých Budějovicích. V roce 1950 byl z podnětu tehdejšího krajského školního inspektora Josefa Berana pověřen reorganizací hudebních škol v Jihočeském kraji. Na tomto typu škol poté působil až do konce své aktivní profesionální kariéry. V roce 1950 založil hudební školu v Třeboni, poté byl dva roky ředitelem školy ve Vodňanech. V roce 1952 byl přeložen na hudební školu v místě svého bydliště, v Jindřichově Hradci. Založil a po několik let vedl odbočku této školy v Trhových Svinech. Poté vyučoval souběžně na lidových školách umění v Jindřichově Hradci a Nové Bystřici. Rovněž působil v Lidové umělecké tvorbě, byl členem jejího krajského aktivu v Českých Budějovicích, členem okresních poradních sborů v Jindřichově Hradci a v Českých Budějovicích, jehož byl v letech 1960–62 předsedou, a členem a od roku 1960 předsedou krajského poradního sboru Jihočeského kraje. Challupper vyvíjel bohatou popularizační a přednáškovou činnost. Od roku 1959 byl lektorem Socialistické akademie, v jejímž rámci realizoval velké množství přednášek s hudební tematikou. Challupperova pedagogická a popularizační činnost zasahovala také do oblasti hudby jazzové a taneční; pro Universitu mládeže v Českých Budějovicích připravil a uváděl cyklus komentovaných koncertů o vzniku a vývoji jazzu, na nichž také hrál na klavír sólově i s orchestrem. Pravidelně býval členem či předsedou okresních a krajských porot pro jazzové, taneční a estrádní soubory. Byl činný také jako poradce a instruktor amatérských a vojenských hudebních souborů. Nadále pedagogicky zužitkovával také své jazykové schopnosti. Jako učitel jazyků působil na Střední ekonomické škole (francouzština) a Jazykové škole (francouzština, němčina, španělština) v Jindřichově Hradci. V roce 1963 byl jmenován soudním tlumočníkem francouzského jazyka u českobudějovického krajského soudu. V roce 1968 se stal členem nově založeného Českého svazu tlumočníků a překladatelů.

V poslední fázi své pedagogické činnosti projevoval Challupper velký odborný zájem o aplikaci tehdy moderních postupů, zvláště kybernetických metod a programového učení, a to ve výuce hudby a cizích jazyků. Současně od konce šedesátých let pracoval na komplexních didaktických dílech shrnujících jeho dosavadní odbornou a praktickou činnost na tomto poli a využívající zmiňované progresivní metody. Svou takto koncipovanou kandidátskou práci přijatou v roce 1968 na Pedagogické fakultě University Karlovy s názvem Problematika současné hudební výchovy, a zvláště výuky nástrojové doplnil spisem Vývoj klavírní etudy a učebnicemi Praktická škola etud a Všeobecná učebnice hudební nauky. Své vědecké poznatky prezentoval v roce 1969 také na I. pražském mezinárodním sympoziu o kybernetické pedagogice příspěvkem Kybernetika a programové učení v hudebně teoretických disciplínách.

Těžiště Challupperovy umělecké tvorby leželo nadále v koncertní a kompoziční činnosti. Pravidelně vystupoval na samostatných koncertech v jihočeských městech i v Praze. Uváděl především skladby svoje a svého bratra Jiřího, dále díla Ference Liszta, Fryderyka Chopina, Zdeňka Fibicha, Sergeje Rachmaninova a dalších ruských autorů, českých skladatelů 18. století, historické taneční skladby atd. Vystupoval též jako komorní hráč (s bratrem Jiřím jako houslistou, v letech 1946–47 s houslistou Zdeňkem Brůnou a violoncellistou Leopoldem Havlem v klavírním triu) a sólista s orchestrem (např. s Třeboňským symfonickým orchestrem).  Hrál při divadelních představeních, baletních produkcích a gymnastických vystoupeních, k nimž sám psal hudbu. Účinkoval také na koncertech jazzové hudby.

Josef Challupper byl celou svou profesionální kariéru kompozičně činný. Nejpočetnější část jeho díla tvoří sólové a koncertantní klavírní skladby, zahrnující především salonní a virtuózní kusy v postromantickém stylu. Významnou složkou jeho tvorby byla hudba k tanečním a gymnastickým výstupům, na kterých spolupracoval s významnou jindřichohradeckou tělovýchovnou pracovnicí Libuší Petzlovou (1915–2008). Challupper se i jako skladatel věnoval jazzové a taneční hudbě a je autorem řady populárních písní. Značná část jeho skladatelského odkazu je dnes ztracená.