Český hudební slovník osob a institucí

Pěvecká obec česká

Pěvecká obec česká (Jednota zpěváckých spolků českoslovanských 1868–1900; Ústřední jednota zpěváckých spolků českoslovanských 1900–18; Pěvecká obec českoslovanská 1919–39; Pěvecká obec česká 1939–51), organizace sdružující pěvecká tělesa a jejich členy, zahájení činnosti 17. 5. 1869, Praha, ukončení činnosti 1951, tamtéž. 

A. Historie

B. Sjezdy, festivaly, výstavy, soutěže

C. Ediční činnost, archiv a knihovna

A. Historie

Pěvecká obec česká (POČ) byla hlavní, celonárodní organizací sdružující české zpěvácké spolky v zemích koruny české, na Slovensku (1919–39) i v zahraničí. V roce 1939 k ní byl přiřazen ještě Svaz dělnických pěveckých spolků. Stanovy původní Jednoty zpěváckých spolků českoslovanských byly schváleny 8. 9. 1868, k faktickému ustavení Jednoty došlo až na prvním sněmu 17. 5. 1869. Zpoždění při realizaci úředně povolené organizace bylo způsobeno vyhlášením výjimečného stavu v roce 1868. Hlavními cíli Jednoty bylo pěstování slovanské a pěvecké vzájemnosti s důrazem na provádění tvorby v českém jazyce, vydávání hudebnin, vypisování cen za nejlepší sbory, pořádání pěveckých sjezdů a soutěží a vydávání hudebního časopisu. Hlavní těžiště práce spočívalo v produkci koncertů a v zabezpečování vhodného pěveckého materiálu. Popud k založení Jednoty vzešel z pražského Hlaholu, který pořádal pravidelně svatojánské pěvecké slavnosti.

Mezi starosty patřili např. Josef Huleš, skladatel Karel Bendl (1890–91), historik a organizátor Ferdinand Tadra (1891–95), lékař, sbormistr a redaktor Emil Kaufmann (1895–1903), V. Sehnal (1903–05), právník a hudební organizátor Karel Motejl (1905–21), spisovatel Luboš Jeřábek (1921–37), právník Rudolf Matouš (1938–39), sbormistr František Krofta (1940–45), posledním starostou byl právník Jan Adolf Herold (1945–50), po jehož smrti se ve vedení POČ střídali již jen místostarostové, Josef Paclt, Stanislav Tauber a Emanuel Ambrož. Od roku 1905 měla Jednota zřízeno také místo tajemníka, který vykonával administrativní práci a významně se podílel na organizování jednotlivých akcí. Správu Jednoty vykonával výbor složený z předsednictva a užšího výboru, oba orgány byly voleny na hlavním sněmu z řad jednotlivých členů i ze zástupců pěveckých žup. Pěvecké sněmy se konaly jednou za tři roky, svolány však mohly být i mimořádně. V letech 1891–1951 se uskutečnilo 14 řádných a 7 mimořádných sněmů. POČ vydávala jednotné spolkové stanovy, legitimace a odznaky, které se po věrných službách měnily po čtvrtstoletí výkonného členství na čestné – byly doprovázeny různými typy medailí a diplomů.

Od svých počátků  v roce 1868, kdy se na sjezdu spolků svolaném pražským Hlaholem sjelo 221 spolků s celkem 4 000 členy, došlo po úbytku zájmu k trvalému růstu základny, statistika z roku 1950 uvádí, že do POČ bylo přihlášeno 298 spolků s 12 568 členy – spolky byly sdruženy do 20 českých a 6 moravských žup. Zájem o činnost POČ přitom vrcholil v polovině 30. let, kdy do jejích řad patřilo 324 spolků.

K POČ se připojil Spolek pro postavení a udržování Smetanova domu Pěvecké obce české, založený v roce 1923, který po mnoha letech shánění prostředků ve veřejných sbírkách i loteriích koupil v roce 1938 dům U tří Turků (Valentinská 3, Praha 1) sloužící POČ jako trvalé zázemí až do její likvidace. Spolek vydával čtvrtletně věstník Smetanův dům (1930–42), jehož redaktory byli postupně Rudolf Staněk, Jaroslav Tureček a Josef Paclt.

V roce 1951 POČ zanikla a její movitý majetek připadl Pěvecké obci pražské. Smetanův dům,  který POČ dříve získala, přešel do vlastnictví Muzea Bedřicha Smetany. Se změnou politické situace v zemi, která měla zásadní dopad i na organizování volnočasových aktivit obyvatel, byla funkce POČ nahrazena Ústředím lidové tvořivosti, později Ústředním domem lidové tvořivosti v Praze. Na aktivity POČ však navázala po mnohaleté pauze v roce 1969 také nově ustanovená Unie českých pěveckých sborů, která funguje dodnes a sídlí v domě pražského Hlaholu (Masarykovo nábřeží 16, Praha 1).

B. Sjezdy, festivaly, výstavy, soutěže

POČ pořádala po vzoru svatojanských slavností jubilejní sjezdy, soutěže, výstavy a festivaly, které měly celonárodní charakter (1904, 1922, 1928, 1934) a těšily se zájmu hudební veřejnosti. Hlavní sborové zápasy a hromadný zpěv se konal většinou v Praze, např. k výročí pražského Hlaholu (1881, 1911), při Jubilejní (1891) a Národopisné výstavě (1895), za nacistické okupace se uskutečnily akce menšího rozsahu s převážně pražskými pěvci – Český hudební máj (1941), Jaro české hudby (1942), Malátův rok (1943), oslava jubilea Smetanova a 85. narozenin J. B. Foerstera (1944). POČ konala pěvecké výjezdy do pohraničí a účastnila se I. sjezdu Všeslovanského pěveckého svazu, podporovala nově založené spolky, pěvecké spolkové školy, pořádala týdenní sbormistrovskou školu (1941) ad.     

C. Ediční činnost, archiv a knihovna

Ediční činnost POČ byla široká a zahrnovala vydávání monografií, brožur, periodik, programů, not a dalších drobných tisků ve vlastním Hudebním nakladatelství Pěvecké obce československé, které bylo založeno v roce 1920 nejen kvůli vydávání, ale také kvůli distribuci. POČ vydávala oborová periodika Hudební listy (1870–79) a Věstník pěvecký a hudební (1896–1948), publikovala pěvecké kalendáře (1904–08), adresář zpěváckých spolků českoslovanských (1912) ad.

Samostatnou kapitolou bylo vydávání edice Knihovna Věstníku pěveckého a hudebního (celkem 11 sv.), v níž vycházely monografie a soupisy děl významných sborových skladatelů a sbormistrů (Emil Axman, Karel Bendl, Josef Bohuslav Foerster, Jaromír Herle, Jindřich Jindřich, Karel Boleslav Jirák, Josef Suk, Vítězslav Novák, Otakar Zich).

POČ vydávala také četné hudebniny, zejména úpravy lidových písní skladatele Jana Maláta či Jindřicha Jindřicha, ale i původní díla českých skladatelů (Emil Axman, Adolf Cmíral, Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák, Bedřich Smetana ad.), vypisovala rovněž soutěže na nové skladby a na vhodné texty (Fond Dvořákův a Fond Matouškův).

Po zajištění stálých prostor (Smetanův dům) byl založen Ústřední sborový archiv POČ a Knihovna POČ, přičemž materiály do jejich fondů byly shromažďovány již řadu let. Osud jednotlivých archivních a knihovních fondů po zániku organizace v roce 1951 však není přesně znám.