Český hudební slovník osob a institucí

Dlouhý, Karel

Dlouhý, Karel, klarinetista a hudební pedagog, narozen 1. 9. 1922, Velký Borek (u Mělníka), zemřel 28. 12. 1979, Praha.

Od svých šestnácti let studoval hru na klarinet soukromě u Artura Holase, rok nato byl přijat do jeho třídy na pražskou konzervatoř (1939). V době války byl totálně nasazen (nejprve v roce 1942 v Městském divadle v rakouském Steyeru, poté v továrně na letecké motory, což mu trvale poškodilo sluch). Studia dokončil po osvobození u Vladimíra Říhy (1947) přivydělávaje si mezitím hrou na saxofon v jazzových orchestrech. Mezi lety 1945–47 byl již také členem Talichova Českého komorního orchestru. V lednu 1947 se stal prvním klarinetistou Orchestru FOK a téhož roku stál při založení dechového kvinteta. Od listopadu 1947 získal díky záskoku za nemocného Říhu místo prvního klarinetisty v České filharmonii (Rafael Kubelík jej angažoval bez konkurzu), kde působil až do konce svého života. U Vladimíra Říhy pak ještě pokračoval ve studiích na AMU, zprvu jako řádný, poté externí posluchač (1947–51). Později se stal členem Komorního sdružení profesorů konzervatoře a Harmonie českých filharmoniků; s těmito tělesy účinkoval na mnoha festivalech v zahraničí, kde se podílel na propagaci české hudby. I přes své pracovní vytížení často zdarma koncertoval na rodném Mělnicku a zvládal se věnovat i svým koníčkům – meteorologii, ornitologii, jízdě na motocyklu a především stavění konstrukčně náročných draků, kterými budil velkou pozornost.
Díky své píli a houževnatosti se dopracoval k tomu, že jako první klarinetista dokázal zahrát dvojité staccato (například v předehře k Prodané nevěstě), čímž se zapsal do historie svého nástroje. Díky tomu byl obdivován nejen svými kolegy, ale i hudebními osobnostmi jako Serge Baudo. Kromě koncertní činnosti působil i jako pedagog: napřed jako externista na pražské konzervatoři (1950–55), od roku 1963 jako její řádný profesor; od roku 1976 také externě učil na AMU. Vychoval řadu výborných klarinetistů (Zdeněk Tesař, Ivan Doksanský, Jaroslav Kopáček). Jeho umění ovlivnilo i jazzové muzikanty; jeho žákem byl Ferdinand Havlík a přítelem a obdivovatelem Karel Krautgartner. Svůj poslední koncert hrál ještě v prosinci 1979 v Rudolfinu (Dvořákova Stabat Mater), krátce nato předčasně zemřel kvůli zanedbanému zdraví. Jeho hra je zachycena na mnoha nahrávkách Supraphonu, zejména s Českou filharmonií (například edice Ančerl Gold), ale i s dalšími komorními tělesy.