Český hudební slovník osob a institucí

Tittel, Ernst

Tittel, Ernst, skladatel, pedagog, varhaník, hudební teoretik, narozen 26. 4. 1910, Šternberk, zemřel 28. 6. 1969, Vídeň.

Ernst Tittel se narodil 26. dubna 1910 ve Šternberku u Olomouce jako třetí dítě hudebně založeným a zbožným rodičům Karlu a Antonii Tittel (rozená Kobliezek). Oba rodiče zpívali v chrámovém sboru kostela Zvěstování Panny Marie ve Šternberku. Malého Ernsta brávali s sebou, což vytvořilo dobrou základnu pro jeho budoucí silný vztah k hudbě a víře. Vášeň pro hudbu se v Ernstu Tittelovi zažehla ve věku šesti let při zádušní mši za císaře Františka Josefa I. Díky činnostem spolku „Sternberger Männergesangverein“ se od mala setkával i s hudebně-dramatickou tvorbou. Základní hudební praxi získával především při domácím muzicírování s jeho rodiči, sourozenci a rodinnými známými. Od velmi útlého věku začal Ernst Tittel komponovat svá první díla.

Od osmi let se začal učit hře na housle, ve které ho vedl sbormistr a učitel z hudební školy Johann Draschil. Po prodělání dětské obrny měl však Tittel s hraním na housle potíže, proto se později soustředil více na hru na harmonium a komponování. Základní znalosti z teorie hudby načerpal na základní škole, kde navštěvoval navíc hodiny orchestru a zpěvu.

Ernst Tittel měl tři sourozence, o pět let staršího bratra Karla a o tři roky starší sestru Gertrud, jejich nejmladším sourozencem byla sestra Elizabeth, která zemřela ve svých čtrnácti letech. Pro ni také složil svou pravděpodobně první velkou kompozici Missa in honorem Sanctae Elisabeth (1927). Byla provedena v kostele Zvěstování Panny Marie v září roku 1927. Ernst Tittel složil během období dospívání také mnoho houslových skladeb pro své sourozence. Takovým kusem byla např. skladba Im Wald (1925), suita pro dvoje housle a klavír. Hojně skládal díla pro varhany a především harmonium, které bylo do jejich domu nainstalováno pro místní pěvecký spolek „Eintracht“, už když bylo Ernstovi přibližně dvanáct let.

Kompozičnímu umění se Tittel učil také studováním partitur na kůru v Horní Loděnici (tehdy Deutsch-Lodenitz), kde se zdokonaloval i ve hře na varhany. Přístup ke kostelnímu archivu s množstvím chrámové hudby, mu umožnil jeho strýc Josef Tittel, který zde byl farářem. Díky tomuto studijnímu prostředí a množství notového materiálu se Tittel pustil do komponování rozsáhlejších děl, především mší. První takovou byla již zmíněná mše pro jeho zesnulou sestru Elizabeth. Na doporučení jednoho ze svých největších učitelských vzorů, který se jmenoval Oskar Bernerth, si Tittel opatřil navíc knihy o teorii hudby a instrumentaci, což mu dalo další silné teoretické základy. Druhou mší, kterou ve Šternberku uvedl, byla Missa Solemnis. Dílo mělo premiéru v březnu roku 1928 spolu s Tittelovým zhudebněním 94. žalmu a také orchestrálním cyklem Liebe. Díla byla provedena spolkem „Sternberger Männergesangverein“ pod vedením Hanse Kromase a Fritze Krause. Třetí mší, kterou Tittel ve Šternberku napsal, byla mše Christi Regis. Ta byla uvedena ve Vídni.

Další praktické hudební dovednosti nabyl Ernst Tittel jako sbormistr spolku „Gesellenverein“, pro který také komponoval. Zde od svých patnácti let vedl mužský sbor, ženský sbor a orchestr. Mnoho Tittelových sborových děl uvedl také školní sbor pod vedením Oskara Bernertha.

Ve šternberském farním kostele Zvěstování Panny Marie se stal mladý Ernst Tittel důležitou součástí hudební produkce jakožto zpěvák chrámového sboru, houslista a později varhaník. Díky silnému katolickému zázemí začala v Ernstovi klíčit touha stát se knězem, tento sen byl ale postupem času zastíněn stále hlubší touhou po hudbě. K procesu přispěl i Tittelův další silný hudební zážitek, kterým pro něj bylo uvedení Te Deum od Antona Brucknera ve farním kostele. Dílo bylo uvedeno spolkem „Sternberger Männergesangverein“. Tento zážitek značně ovlivnil Tittelův budoucí kompoziční styl a také definitivní rozhodnutí vydat se plně dráhou hudební.

Ernst Tittel odmaturoval s vyznamenáním v roce 1928 na Vyšší reálné škole (Landes-Ober-Realschule) ve Šternberku, poté odešel za studiem hudby do Vídně. Tittelovi dva starší sourozenci odešli studovat taktéž do Vídně. Jejich stopy ale později vedly mimo jiné do německého Düsseldorfu, kde na krátko zavítal i Ernst Tittel a potkal zde svou budoucí manželku Franzisku (sňatek v roce 1939).

Roku 1928 byl Ernst Tittel přijat do druhého ročníku Akademie für Musik und darstellende Kunst. V březnu 1932 svá studia na půl roku přerušil a působil jako dómský varhaník v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích (tehdy Leitmeritz). Studium ve Vídni dokončil téhož roku. Mezi jeho vyučující patřil např. Joseph Lechthaler. Současně s akademií studoval od roku 1929 také na Universität Wien, kde v roce 1935 dokončil své doktorské studium s disertační prací Simon Sechter als Kirchenkomponist (1935). Zde byl jeho učitelem např. Robert Lach nebo Robert Haas.

Od roku 1932 až do konce života působil Tittel jako varhaník ve františkánském kostele sv. Jeronýma ve Vídni. Jeho hru na varhany přenášel od roku 1933 vídeňský rozhlas Ravag. V květnu roku 1934 byl povolán do Šternberka, aby nastoupil do vojenské služby, byl ale shledán nezpůsobilým. Ve stejném roce se stal docentem na vídeňské Volkshochschule a asistentem Akademie für Musik und darstellende Kunst. Roku 1936 byl na akademii již plně vystupujícím vyučujícím. Během válečných let byla jeho pedagogická činnost přerušena. V roce 1942 zkomponoval Sternberger Lieder: 1. Es will ein Reiter zum Tor hinaus, 2. Bettelmanns Hochzeit na motivy šternberských lidových písní. Písně byly téhož roku uvedeny ve Šternberku. V únoru 1946 se Tittelovi podařilo získat visum k návštěvě Šternberka. Při této návštěvě viděl naposledy svého otce a naposledy trávil čas ve svém rodném domě.

50. léta 19. století byla pro Ernsta Tittela nejúspěšnějším obdobím. Zkomponoval množství kantát, ofertorií, graduále a dalších děl pro sóla, sbor a orchestr. K 50letému výročí založení „Abteilung für Kirchenmusik“ na hudební akademii složil Tittel slavnostní moteto Jubilate Deo op. 74/2 (1960), které bylo uvedeno v Brahmsově sálu vídeňského Musikverein. Dílo bylo současníky označeno za neobvyklé a plné vysoce moderních tonalit. V roce 1961 získal jako jediný rakouský chrámový varhaník 20. století vyznamenání papežským rytířským řádem Řehoře Velikého. Získal několik ocenění, mimo jiné i za světské dílo Polyhymnia op. 54 (1951).

60. léta provázely Ernsta Tittela mnohé vážné zdravotní problémy, přesto ve svých činnostech nepolevil. Tittel trpěl hluchotou, o které napsal svědectví pojmenované Zerrissenes Saitenspiel: Aufzeichnungen eines schwerhörigen Musikers. Na konci srpna roku 1968 navštívil naposledy Šternberk, kde však už nebyl nikdo z jeho příbuzných poté, co museli roku 1946 opustit svůj domov. Tittel do Šternberku cestoval se svým synem, dcerou a manželkou. Do Vídně se vrátili večer 20. srpna 1968. O rok později Ernst Tittel umírá.

Jádrem jeho kompoziční činnosti jsou díla duchovní, převážně sborová a díla pro varhany, komponovaná často ve stylu pozdně romantickém. Jen ve Šternberku do svých osmnácti let napsal téměř sto menších děl, celkem složil okolo 300 děl, opusovaných je 93 kompozic z let 1930–69. Zkomponoval přes 25 latinských mší, z nichž nejznámější je Kleine Festmesse op. 37 (1950). Významná jsou také jeho díla teoretická a historická, kterými ovlivnil řadu vídeňských chrámových hudebníků a skladatelů. Svůj vliv uplatňoval především skrze mnohaleté působení na Akademii für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Zásadními publikacemi jsou např. Der neue Gradus: Lehrbuch des strengen Satzes (1959) nebo Österreichische Kirchenmusik: Werden – Wachsen – Wirken (1961) a mnohá další.